Rukopis zelenohorský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
4. a 5. strana Rukopisu zelenohorského

Rukopis zelenohorský (RZ anebo LS jako Libušin soud) je literární text, který byl objeven roku 1817 na zámku Zelená Hora. Rukopis byl zaslán anonymem nejvyššímu purkrabímu hraběti Kolovratovi v roce 1818 pro nově zřízené Museum království Českého. Údajným neznámým byl panský úředník Josef Kovář ze zámku Zelená Hora u Nepomuku, který byl identifikován až roku 1858.

V roce 1822 byl rukopis poprvé veřejně publikován v časopise Krok (č. 3, str 48-61).[1] Dnes je uložen v oddělení rukopisů a vzácných tisků Knihovny Národního muzea v Praze.

RZ obsahuje závěr písně Sněmy a fragment Libušina soudu s námětem sporu bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví po jejich zemřelém otci Klenovici. Chrudoš si podle německého prvorozeneckého práva nárokuje celé dědictví. Spor rozhodne kněžna Libuše na zasedání zemského soudu na Vyšehradě: bratři se mají podle českého práva rozdělit na polovic. Nato se CHrudoš rozhněvá a kněžnu nařkne: "Běda ptákům, k nimž se zmije vplíží, běda mužům, kterým žena vládne!"[2] Poté se Libuše vzdává soudnictví a vyzývá sněm k volbě vladaře. Zde ovšem báseň končí, protože je zachována neúplně, bez závěru.

Jde o píseň, která byla původně recitována a určena k poslechu a k zapamatování, nikoli k četbě. Píseň se stala např. podkladem libreta Smetanovy opery Libuše. Motiv je známý i z kroniky Kosmovy, Dalimilovy a Hájkovy.

Tento soud měl dokládat demokratický ráz slovanské společnosti v době před přijetím křesťanství. Tehdejší soudnictví bylo na velmi vysoké úrovni. Jednání probíhalo za účasti lechů, vladyků a kmetů. Ti po vynesení rozsudku odevzdávali své hlasy, které byly sčítány. O právních vztazích se také dozvídáme z písně Sněmy. V tomto krátkém textu, který je závěrem zpěvu, je vysvětleno právní uspořádání rodového majetku.

Obě skladby jsou psány 10slabičným veršem a mají pocházet z přelomu 9. a 10. století; kdyby byly pravé, byly by tak nejstarší česky psanou památkou vůbec. V době národního obrození se RZ společně s Rukopisem královédvorským stal pro některé významnou vzpruhou, pro jiné nacionalistickým symbolem.

Pochybnosti o nepravosti Rukopisu zelenohorského vyvstali ihned po jeho objevení. Důvodem byly i jiné nalezené texty kolem osobností Václava Hanky a Josefa Lindy. V roce 1816 objevil Josef Linda Píseň pod Vyšehradem. V roce 1818, na svátek svaté Ludmily, Václav Hanka se svými přáteli objevil v děkanském kostele ve Dvoře Králové další text - Rukopis královédvorský. Roku 1819 objevil skriptor universitní knihovny v Praze Jan Zimmermann Milostnou píseň krále Václava. O několik let později (roku 1827) objevil v Muzeu za přítomnosti Václava Hanky cizí badatel přehojnou úrodu českých glos v známém slovníku Mater verborum. O rok později byl objeven meziřádkový překlad evangelia sv. Jana a žalm 109 a část žalmu 145 v muzejním Glosovaném žaltáři.[3]

Podobné literární padělky se objevily téměř ve většině evropských národů. Známé se staly např. skladby Jamese Macphersona, který v letech 1761-63 sestavil fragmenty středověké lidové skotské epické poezie a pojmenoval je Básně Ossianovy. V ruské literatuře v roce 1811 objevil Alexandr Ivanovič Sulakadze Hymnu Bojanovu.

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Rukopis tvoří dva pergamenové dvojlisty, tedy osm stran textu. Pergamen je hrubě opracován a je značně poškozen. Text je psán primitivním pravopisem (používaným do konce 13. století) a litery jsou majuskule i minuskule seřazené in contiuo, bez zřetele k veršové stavbě. Dvoulist má rozměry 22,4 × 16 cm.[4] Kromě páté strany se 17 řádky má rukopis na straně vždy 16 řádků textu. Běžný text je psán železitoměďnatým inkoustem dnes modré barvy. Text je ozdoben třemi rumělkovými zelenými iniciálami a řadou červených rumělkových majuskulí. Dále se v textu hojně vyskytují červené miniové značky dodnes neznámého účelu. Rukopis má též pro snadnější čtení rumělkou provedené červené rubrikování dříků počátečních písmen jednotlivých slov, neboť je psán in continuo, bez mezer.

Spory o pravost[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Spor o Rukopisy.

Prakticky od doby nálezu obou rukopisů se vedou spory o jejich pravost a autorství. V Praze se oba svazky dostaly do rukou Josefa Dobrovského, patriarchy naší slavistiky a jazykovědy, který je ihned odmítl jako falzum. Tak vlastně začal rukopisný spor. V roce 1886 se do nich významně zapojil také Tomáš Garrigue Masaryk, který je považoval za padělky. Většinovým názorem je, že RZ nepochází ze středověku, ale jedná se o účelová falza z doby národního obrození. Za jejich nejvíce pravděpodobné autory jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda. Někteří autoři dodnes zpochybňují důkazy o údajné nepravosti RZ.

Současný pohled na pravost rukopisů http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/historie-cs/162702-jen-kdyz-nejsi-hanka/

Spisovatel Miroslav Ivanov (natočeno v roce 1998): Když to zkoumal Masaryk v letech 1886 a 1887, tak díky kolektivu, který shromáždil (jazykovědec Gebauer, historik Goll, estetik Hostinský a další), dokázal, že jsou Rukopisy falešné. Ovšem jedna věda, chemie, vpadla Masarykovi do zad. Chemici totiž prohlásili, že se Rukopisy chovají jako jiné středověké památky. A tím to končilo, spor nebyl uzavřen a obhájci rukopisů se stále dovolávali tohoto chemického soudu.

Jiří Urban, jednatel České rukopisné společnosti: Pokusy vysvětlit rozpor mezi vysokou estetickou hodnotou Rukopisů a Hankovou nedokonalostí a nízkou básnickou úrovní tím, že to vzniklo nějakou kolektivní spoluprací, trefně okomentoval Jan Neruda: "Dva mazalové se spojí a budou malovat jako Rafael." Poukázal tím na to, že stvořit umělecké dílo takovýmto způsobem nepřichází v úvahu. Kamil Bednář, známý překladatel z angličtiny, vážený básník, usiloval o přeložení Rukopisů do moderní češtiny. Také se mu to zdařilo, vyšlo to v roce 1961. Současně s tím napsal rozbor, v kterém se vyjádřil, že je velice obtížné, ba nemožné dokonale přeložit staročeský text do novočeštiny. A že ani nelze myslet na to, že by text Rukopisů byl složen novou češtinou a převeden do češtiny staré. Jde o opravdu významné stanovisko do renomovaného odborníka a je blízké i tomu, co víme od jiných básníků starší generace. Čech, Vrchlický, Neruda, Zeyer, tito všichni se vyjádřili, že by zdaleka nesvedli zbásnit něco takového, jako jsou Rukopisy.

Ukázka z textu[editovat | editovat zdroj]

Čtvrtá strana rukopisu začíná svoláváním lechů na sněm.

po Radovan ot Kamena Mosta,
po Jarožir ot Bred vletorěčných,
po Strěžibor ot Sázavy ladny,
po Samorod se Mžě striebronosné,
po vsie kmeti, lechy i vladyky,
i po Chrudoš, i po Staglav, bratry
rozvaděma o dědiny otné.
Kda sě sněchu leši i vladyky
v Vyšegradě
prokní stúpi rozenia dle svégo.
Stúpi kněžna v bielestvúcí rízě,
stúpi na stól oten v slavně sněmě.
Dvě věglasně děvě
vyučeně věščbám Vítězovým,
u jednéj sú desky pravdodatné,
u vtoréj meč krivdy kárajúcí,
protiv ima plamen pravdozvěsten
i pod nima svatocúdná voda.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rukopis královédvorský: Rukopis zelenohorský. Jako soubor. 1. vyd. Brno : Host, 2010. S. 191.  
  2. LIEHMOVÁ, Marie. Rukopis královédvorký a zelenohorský. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1961. S. 109.  
  3. Rukopis královédvorský: Rukopis zelenohorský. Jako soubor. 1. vyd. Brno : Host, 2010. S. 188.  
  4. Popis rukopisu na manuscriptorium.com

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]