Antonín Jaroslav Puchmajer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonín Jaroslav Puchmajer
Antonín Jaroslav Puchmajer
Antonín Jaroslav Puchmajer
Narození 7. ledna 1769
Týn nad Vltavou
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 29. září 1820 (ve věku 51 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Občanství Česko
Povolání spisovatel
Některá data se získávají z datové položky.

Antonín Jaroslav Puchmajer (7. ledna 1769 Týn nad Vltavou[1]29. září 1820 Praha) byl český spisovatel, básník, překladatel a vlastenecký kněz.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Byl vychován v duchu josefinského osvícenství a filantropismu. Vystudoval Arcibiskupský seminář a filosofii v Praze. Po vysvěcení na kněze v únoru 1796 působil jako kaplan a posléze farář v Ktiši na Prachaticku, dále v Prachaticích, Kamenném Oujezdě, Jinonicích (dnes místní část Prahy 5) a v Cítolibech u Loun. V dubnu 1807 se na přímluvu Josefa Dobrovského stal farářem na šternberském panství v Radnicích u Plzně.

Byl typickým představitelem první generace českých literárně činných obrozenců, vyznavačem anakreontské poezie. Přátelil se nejen s Josefem Dobrovským, obklopil se řadou dalších literátů. Spolu se Šebestiánem Hněvkovským a Vojtěchem Nejedlým založili roku 1791 Básnické sdružení v Čechách, nazývané také První novočeská škola básnická či Puchmajerova družina. Pod jeho redakcí byl roku 1795 vydán druhý almanach české poezie (první vydal K. Thám). Význam A. J. Puchmajera spočívá více v neúnavné organizaci tohoto hnutí než ve vlastní tvorbě.

Během desetitýdenního pobytu mezi Romy na šternberském panství v Radnicích u Plzně jako vůbec první Čech popsal v roce 1819 romštinu, respektive její český dialekt. Byl proslulý svou pracovitostí a jako kněz lidumil. Spolu s přítelem hrabětem Kašparem ze Šternberka se zasloužil o pozvednutí městečka Radnice na významné kulturní centrum, v němž byl mj. v září 1818 slavnostně založen první čtenářský spolek v Čechách.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho básnické dílo není příliš originální, velmi často bylo ovlivněno německou literaturou. Z básní zlidověla báseň a její verš : Já jsem Čech a kdo je víc.

Rozsáhlá však byla jeho činnost jazykovědná a překladatelská. Byl nejvýznamnějším pomocníkem svého učitele Josefa Dobrovského při práci na prvním díle Německo-českého slovníku, Dobrovský mu také svěřil dokončení druhého dílu. V roce 1820 vydal Ruskou mluvnici. V poslední době je stále častěji diskutována možnost jeho autorského podílu na padělcích středověkého Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského.

Krásná literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Nové básně – též Sebrání Básní a zpěvů, jedná se o almanach, který Puchmajer redigoval. Sám pro Nové básně napsal:
    • Óda na Jana Žižku z Trocnova
    • Hlas Čecha
  • Na jazyk český
  • Král Jiří a Vaněk Všeboj – jedná se o báseň velmi olivněnou G. A. Bürgerem a jeho písní Der Kaiser und der Abt.
  • Nedělní kázání
  • Sváteční kázání
  • Rýmovník aneb rýmovní slovník
  • Fialky – soubor jeho básní, vydáno posmrtně Vojtěchem Nejedlým

Díla filologická[editovat | editovat zdroj]

  • Pravopis rusko-český – z této knihy se časem stala ruská mluvnice (vydaná českým muzeem pod názvem Lehrgebäude der russichen Sprache. Nach dem Lehrgebäude der böhmischen Sprache des H. Abbé Dobrovský), toto dílo bylo věnováno ruské carevně a schválené petrohradskou akademií.
  • Deutsch-böhmisches Wörtebuch II. – druhý díl slovníku J. Dobrovského, po Puchmajerově smrti toto dílo dokončil Václav Hanka.
  • Romáňi Čib, das ist Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache, nebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka oder die Čechische Diebessprache – první dílo o romském jazyce na území Čech. Obsahuje stručný nástin gramatiky a základní romsko-německý slovník. V příloze je krátký slovník českého zlodějského argotu zvaného hantýrka; záměrem Puchmajera bylo ukázat, že romština a hantýrka jsou dva nepříbuzné jazykové kódy (částí tehdejší české veřejnosti občas zaměňovány). Dílo vyšlo posmrtně v roce 1821.
  • Přeložil Chrám Gnídský, jehož autorem je Charles Louis Montesquieu, překlad je ovlivněn polským vzorem. K tomuto dílu napsal předmluvu o literární jednotě Slovanů.
  • Pojednání o bylinářství v Čechách – překlad díla hraběte Kašpara ze Šternberka

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha : Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 166–182.  
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 528.  
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1982. S. 222–224.  
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 641–642.  
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha : Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 254–255.  
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 403.  
  • MIKUŠKOVIČOVÁ, J.: Antonín Jaroslav Puchmajer. České Budějovice 1969.
  • OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 3/II. P–Ř. Praha : Academia, 2000. 733–1522 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 1159–1162.  
  • SRŠEŇ, Lubomír. Nevšední příběhy portrétů : Puchmajer, Sedláček, Hanka, Rajská, Němcová. Praha : Vyšehrad, 2011. 144 s. ISBN 978-80-7429-230-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu