Hájkova kronika

Hájkova kronika česká (Titulní list, 1541)

Jedná se o rozsáhlé, česky psané dílo pojednávající o dějinách českého národa od odchodu Praotce Čecha z Dalmácie do Bohemie až po korunovaci Ferdinanda Habsburského českým králem. Dílo vyniká po beletristické stránce. Z hlediska faktografického není dílo věrohodným pramenem historických informací. Je na tom dokonce hůře než dílo tak řečeného Dalimila (mimochodem o Dalimilu Meziříčském se prvně zmiňuje právě Hájek). Přesto kronika od svého vydání v roce 1541 zaujímala majoritní postavení v české historiografii až do druhé poloviny 18. století, kdy obrozenečtí historici publikovali kritické práce o díle.

Kronika byla sepsána katolickým knězem Václavem Hájkem z Libočan, který byl ve své době oblíbeným pražským kazatelem, na žádost české šlechty. Důvodem byl patrně nástup Habsburka na trůn českého stavovského království a relativně nová možnost vydat knihu ve více svazcích díky knihtisku. Kniha ve které by bylo možno se dočíst o úspěších českého národa a urozenosti české šlechty byla dobrou vizitkou a mnozí se domnívali, že si tím zlepší své postavení u habsburského monarchy. To je jedna z příčin zkreslení historických faktů v knize. Dalším náhledem z boku byl Hájkův katolický postoj. I když v předmluvě psal, že bude dějiny vykládat nestranně, nezapře již tehdy nastupující tendenci pokatoličťování českých zemí. Katolický náhled na minulé události zajistil knize popularitu v době, kdy ostatní české knihy byly zakazovány a páleny na hranici. Jazykem používaným v kronice je stručná, snadno čtivá čeština blízká lidové řeči. Hájek byl vypravěčem vysokých kvalit, což dokládá i oblíbenost kroniky u čtenářů. Na rozdíl od pozdějšího Adama Veleslavína Hájek jazyk zbytečně nekomplikuje a nezdobí. Občas se v knize setkáme s germanismy.

O autorovi

Václav Hájek z Libočan se narodil na konci 15. století v zemanské utrakvistické rodině pravděpodobně jako druhorozený syn, neboť byl poslán na církevní dráhu. Nevíme sice kde a co Hájek studoval, ale víme, že jeho vzdělání nebylo příliš vysoké. Roku 1520 nastupuje Hájek jako utrakvistický farář v Kostelci u Budyně nad Ohří. O rok později mění působiště i vyznání a stěhuje se do Zlonic, kde se ujímá postu kaplana. Od té doby jeho církevní kariéra rostla, ale kvůli personálním neshodám často měnil své působiště. Postupně zastával například místa kazatele u sv. Tomáše na Malé Straně, místo faráře a správce zlatého dolu ve Starém Rožmitále u Lva z Rožmitálu, a potom i místo děkana na Karlštejně. Právě spojení církevního úřadu s výnosným postem světským je pro Hájka typickým. Možná na Karlštejně v roce 1533, ještě před sesazením z úřadu, ho zastihuje prosba českých šlechticů o sepsání Kroniky české. Historici se totiž domnívají, že si z karlštejnské knihovny vybral několik knih, které pak užíval jako dobové prameny. Další knihy, se kterými Hájek pracoval, mu byli zapůjčeny z knihoven samotných šlechticů nebo z knihovny Pražského hradu. Kronika byla psána v letech 1533 (někdy uváděno 1534) až 1539. V roce dokončení dostal Hájek královo privilegium, kde byla vymezena autorská práva autora na 10 let od vydání a byli stanoveni cenzoři (nejvyšší sudí dvorský, Jan Starší Popel z Lobkowicz, místosudí, Jan Hodějovský z Hodějova, a Heřman Sedlecký od Dubu), kteří měli dílo schválit před tiskem. O 2 roky později byla kronika schválena a dána k vytisknutí po 1000 kusech. Tiskárnu Pavla Severína postihl požár Malé strany, a tak všechny dosud vytištěné listy shořely a kronika vyšla až v roce 1543.

Kniha

Kniha začíná dvěma předmluvami. V té první, sepsané Hájkem, je vyzdvižena tradice a důležitost kronik ,, všecky věci, které su napsány v Zákoně Starém, nic jiného nejsu než kroniky kteréž předkem od Mojžíše, vnuknutím Božským sepsány su potom i od jiných pro vzdělání lidí buducích ješto ty a takové věci su nám potřebné, znáti a věděti ne pro samo toliko našich srdcí potěšení, ale i pro zprávu a naše spasení‘‘ dále pak nutnost shromažďování faktů o minulosti národa a navazuje slovy: ,, i zdálo se osobám některým … aby takové věci v hromadu jednu sneseny byly, o to největší péči měli tito: urozený pán Jindřich Berka z Dubé, nejvyšší sudí Království českého, Jan Hodějovský z Hodějova, místosudí Království českého … Mistr Brykci z Lycka, kteříž netoliko mne za to žádali, ale i nutili‘‘ a dokládá svoji snahu o nestrannost ,,Já zajisté nechtěl jsem se uchýliti napravo, ani nalevo, než to aby se položilo neb psalo, což pravého jest … A nemouž to nikterak býti, aby jeden takové věci spisuje, těm lidem sobě odporným (kališníci a lutheráni), všem se zachovati ráčil‘‘ a nezapomíná pochválit svou vytrvalou, pilnou a poctivou práci. Předmluvu druhou má na svědomí právník, vyznavač lutheránské víry, Mistr Brikcí z Licka, který se pozitivně vyjádřil k Hájkově činnosti. Po předmluvách následuje seznam jmen šlechticů, kteří se na vydání kroniky podíleli, s jejich erby. Poslední dva erby patří Václavu Halašovi z Radimovic, který náklad financoval, a Václavu Hájkovi z Libočan.

Hájek začíná samotnou kroniku popisem rozmístění německých a slovanských kmenů po stavbě Babylónské věže. Vychází z toho, že praotec Čech přišel do země jménem Bohemie, tedy pojmenovaného území, které již předtím někomu náleželo (Boemům, Markomanům), přičemž tuto pověst datuje do roku 644 a v závislosti na letopočtu jsou pak uváděny všechny další události. Vedle hlavní linky, která je tvořena konáním českých panovníků, je zde věnována pozornost i některým událostem z dějin okolních států. Ovšem vzhledem k tendenční interpretaci dějin Hájkem jsou tyto velmi redukovány a nejsou příliš sledovány do důsledků. Například boji o investituru věnoval Hájek 11 řádků s přilehlou glosou ,,Císař Jindřich laupil kostely‘‘ . Naopak době Husově a husitské věnuje velkou pozornost, jsa si vědom dopadu této doby na vývoj dějin českých až po nástup Habsburků. Samotného Husa nepodrobuje z pochopitelných důvodů velké kritice (v řadách šlechty se nacházelo mnoho utrakvistů a sám Hájek jím byl dříve též) , jak by se dalo čekat, ale počínání husitů již odsuzuje. Velmi pečlivě líčí počínání Jana Žižky z Trocnova ještě předtím, než se dostal do čela husitů. Dílo je zakončeno slavnostní korunovací Ferdinanda Habsburského českým králem a slovem Amen. V kronice jsou zaznamenány výrazné klimatologické výkyvy, přírodní katastrofy a požáry. Je ilustrována, vše důležité je shrnuto v marginálních glosách (poznámky u kraje textu), jejichž abecední rejstřík je vzadu svazku za přiloženými seznamy obcí, šlechtických a církevních majetků.

Kritika

Odklon od historických faktů v Kronice české byl jasný již jeho současníkům i následující generaci, která ale, v čele s Adamem Veleslavínem, Hájkovi nic nezazlívala za ,,bájivost a básnivost‘‘. Ovšem jedním z těch kdo Hájkovi naletěli byl jeho současník, arcibiskup olomoucký Jan Skála z Doubravky, který se o něj opíral při psaní své kroniky Historiae Regni Boiemiae. Kronika česká se stala oblíbeným a ceněným čtivem i uznávaným historickým pramenem. Nesmíme zapomenout, že Hájek měl přístup k mnoha zdrojům, které byly zničeny během malostranského požáru, včetně Zemských desk. Vzhledem ke katolické interpretaci dějin nebyla kronika pálena ani zakazována jezuity. Dokonce jezuita a historik Bohuslav Balbín se stal dalším z těch, kdo své dílo podepřel Hájkovými výmysly.

Prvním, kdo se postavil ke kronice kriticky, byl kněz, historik, první český dějezpytec a spoluzakladatel Královské české společnosti nauk Gelasius Dobner, který se dostal k latinskému překladu piaristy Viktorina od sv. Kříže k připravovanému vydání kroniky (pravděpodobně pod patronátem Františka Antonína Berky z Dubé). V letech 1764-86 vydal Dobner (34 let po Viktorinově smrti) šest dílů kroniky (Viktorinův překlad sahající do roku 1198) i se svou obsáhlou kritikou, kterou napsal rovněž latinsky a pokračoval s překladem do 70. let 13. století, který ale nevydal. Jinde se o Hájkovy vyjádřil jako o ,,sedmilháři a nactiutrhači‘‘. Sice ,,Konec učinil hájkování v českých dějinách‘‘, ale sklidil velký odpor u svých kolegů buditelů za hanobení díla, které je napsáno starou češtinou a velebí české dějiny. O něco menší kritiku sklidil další hájkobijec a zastánce pravdy Josef Dobrovský, který zhodnotil Kroniku českou v cyklu Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů. Na rozdíl od Dobnera dokázal ,,modrý abbé‘‘ upoutat pozornost i nálezem několika českých středověkých rukopisů ve stockholmské Královské knihovně. Jak už bylo výše zmíněno, ani František Palacký neotálel s odepsáním Hájka. Nezbývalo mu ale nic víc, než shrnout to, co už Dobner a jeho učitel Dobrovský publikovali. ,,Celý dějezpyt a dějepis český nezná většího škůdce nad muže tohoto, který dav se do spisování obšírné kroniky české, jal se neslýchanou nestoudností nejen vymýšleti a na drobno líčiti dle zdání svého příběhy nebývalé, ale i podkládati jim za prameny spisy rovněž smyšlené a od nikoho, ani od spisovatele samého nevídané. A toto veliké pásmo lží a klamů chytře ukrytých, za kteréžto my na místě spisovatelově styděti se musíme, podáno jest národu našemu za pravou kroniku roku 1541, a za takovou přijato a přijímá se bohužel ode mnohých až podnes! … Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české, až teprve Dobner obšírným svým komentářem odkryl učenému světu všecku nečistotu pramene toho.‘‘

Další vydání

K druhému českému vydání Hájka došlo v roce 1823 Janem ze Schenfeldu, který přetiskl stejnou podobu, kterou tiskl Severín, a kterou Ústřední knihovna FF MU zdigitalizovala na svých webových stránkách. To třetí zařídil historik a Hájkův zastánce Václav Flajšhans po první světové válce (1918-1933). Německy vyšla kronika v letech 1596, 1697 a 1718.

Dnešní význam kroniky

Dnes se na Hájka nahlíží jako na člověka, který hleděl primárně na svůj osobní prospěch. Některé pasáže z Kroniky české by mohly být pravdivé, což ale nelze nijak doložit kvůli působení požáru a švédské i saské armády na Malé Straně během Třicetileté války. Je především pramenem dobové nálady a pro lingvisty pramenem ,,negermanizovaného‘‘ českého jazyka před dobou temna. Z díla je patrná snaha jedince zalíbiti se výše postavené skupině, bez ohledu na možné následky, které si nepříliš vzdělaný a uvědomělý Hájek nedokázal představit.

Odkazy

Související články

• Václav Hájek
• Humanismus a renesance v české literatuře
• Gelasius Dobner

Externí odkazy

• Digitalizovaný exemplář Hájkovy kroniky (vydání 1541)
• Digitalizovaný exemplář Hájkovy kroniky (vydání 1819)
• [1]
• [2]

Literatura

• V. Flajšhans, Kronika česká I. Úvod. Praha 1918
• HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Pověsti o počátcích českého národu a o českých pohanských knížatech. Příprava vydání Jan Kočí. Praha : Kočí, 1917. Dostupné online.