Berounka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Berounka
Berounka vyhled Tetin 4326.JPG
Základní informace
Délka toku 139,1 km
Plocha povodí 8 855,47 km²
Průměrný průtok u ústí 36 m³/s
Světadíl Evropa
Hydrologické pořadí 1-10-04-002
Zdrojnice
Mže a Radbuza v Plzni, Česká republika
49° 45′ 14″ s. š., 13° 23′ 26″ v. d.
Ústí
do VltavyPraze-Lahovicích
49° 59′ 44″ s. š., 14° 24′ 4″ v. d.
Protéká
ČeskoČesko Česko (Plzeňský kraj - Plzeň, Středočeský kraj - Beroun, Řevnice, Dobřichovice, Černošice, Praha)
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Severní moře, Labe, Vltava
Berounka (CZE) - location map.svg

Berounka (něm. Beraun) je jedna z českých řek, významný tok v západní části republiky (Plzeňský a Středočeský kraj) a levobřežní přítok Vltavy. Je dlouhá 139,1 km. Povodí má rozlohu 8855,47 km²[1], z čehož se 35,96 km² (29,23 km² Mže a 6,73 km² Úhlava) nachází na území Bavorska.[2] Prameny zdrojnic se nacházejí v pohořích Český les a Šumava. Nejvyšších průtoků dosahuje řeka na jaře.

Pojmenování řeky[editovat | editovat zdroj]

Pojmenování řeky historicky[editovat | editovat zdroj]

Zákruta Berounky u Zbečna
(řkm 53)

Dle historických studií o geografii Čech se v mapě od Cirigingerově z r. 1568 vyskytuje název pro spojený tok čtyř řek, které se sbíhají v plzeňské pánvi jméno >> Watto nebo Watta << . Původně se celý tok řeky nazýval Mže. Název Berounka je doložen od 17. století, kdy byl úsek řeky na berounském panství nazýván tehdy obvyklým způsobem jako řeka berounských. Podle Ottova slovníku naučného se na konci 17. století začal užívat název Berounka pro dolní tok, poprvé je uváděna plzeňským kronikářem J. Tanerem jako tok za městem Berounem.

V 18. století používali někteří autoři název Berounky i pro střední tok od Plzně. Za počátek Berounky byl postupně považován soutok Mže a Rakovnického potoka, později se začátek Berounky posunul na soutok se Střelou a ještě později na soutok s Úslavou. Ottův slovník z roku 1908 přesto ještě uváděl Mži jako řeku ústící do Vltavy.

Pojmenování řeky v současnosti[editovat | editovat zdroj]

V současnosti (2013) podle vodoprávních předpisů začíná Berounka soutokem Mže s Radbuzou v centru Plzně.

Plzeňští zastupitelé z iniciativy historika Jana Anderleho rozhodli 7. září 2006 o přejmenování Berounky na území města zpět na původní název (podle ustanovení zákona o obcích o pojmenovávání veřejných prostranství).[3] Zároveň chtěli jednat s vedením Plzeňského kraje o jejím přejmenování na celém území kraje a usilovat o naprosté vymazání Berounky z map. Rozhodnutí však nic nezměnilo na oficiálním názvu a vymezení řeky, jak jsou stanoveny vyhláškou ministerstva zemědělství. V červnu 2011 město Plzeň své usnesení z roku 2006 zrušilo, a to kvůli nepříznivému postoji některých obcí a státních úřadů.[4]

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Horní Berounka je zimovištěm vodních ptáků (řkm 136)

Berounka protéká Plzeňskou kotlinou a následně přírodním parkem Horní Berounka (od soutoku s Úslavou, řkm 136, k soutoku s Radnickým potokem, řkm 96,0). V Berounské kotlině dále přijímá zprava řeku Litavku. Pod městem Beroun v Českém krasu vytváří Berounka ve vápencích Karlštejnské vrchoviny kaňon se skalními stěnami. U Lahovic se vlévá do Vltavy. Berounka je řekou se silně kolísavými vodními stavy, téměř celý tok je splavný i pro otevřené sportovní lodě a využívaný ke koupání. Nejnavštěvovanější jsou úseky v CHKO Křivoklátsko a úsek v Českém krasu, zejména Vodácká naučná stezka Berounka.

Závěrečný úsek před soutokem s Vltavou spadá do vzdutí Modřanského jezu a je v něm vybudován Radotínský přístav. Tok řeky v nivě mezi Kazínem a Zbraslaví procházel mnohými proměnami. Původně řeka tekla přes dnešní Lipence a těsně pod Zbraslaví. Někdy mezi 12. – 14. století řeka rozdělila dnešní Horní a Dolní Černošice, zpočátku toto rameno fungovalo jen jako občasný tok při povodních. Roku 1523 je doložen mlýn u Bluku (dnešní Dolní Černošice), tvrz Bluk je doložena od roku 1404. Někdy před 12. století si řeka našla cestu kolem Radotína (doloženo 1115, roku 1158 doložen přívoz u Radotína, za Radotínem však meandrovala směrem ke Zbraslavi (tzv. Šárovo kolo). Pobočné rameno ústící do Vltavy u Lahovic a vytvářející Lahovický ostrov je zaznamenáno již v Müllerově mapě z roku 1720, toto koryto bylo dále prohloubeno zimní povodní roku 1797 (tzv. lahovická elevace, nakupenina sedimentů vzniklá z tehdejších ledových zátaras). Při povodni v roce 1829 se k Lahovicím přemístil hlavní tok, ten byl roku 1830 uměle stavebně upraven. Pravděpodobně po povodni roku 1845 Berounka rameno u Zbraslavi víceméně opustila, při povodni roku 1872 se staré koryto zaneslo a vzniklo z něj slepé rameno „Krňák“. Roku 1873 byla Vltava v přilehlém úseku zregulována, tím zanikl i Lahovický a Modřanský ostrov.[5]

Galerie průběhu toku[editovat | editovat zdroj]

Pohled na údolí Berounky u Rakolusk
Pohled na údolí Berounky u Rakolusk

Přítoky[editovat | editovat zdroj]

levý/pravý, k ústí

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Hlásné profily:[6]

místo říční km plocha povodí průměrný průtok stoletá voda
Bílá Hora 136,90 4016,55 km² 20,0 m³/s 790 m³/s
Liblín 101,30 6454,88 km² 30,1 m³/s 1270 m³/s
Zbečno 53,40 7518,96 km² 32,8 m³/s 1440 m³/s
Beroun 34,20 8284,70 km² 35,6 m³/s 1560 m³/s

Jezy[editovat | editovat zdroj]

Jez na Berounce
  • řkm 134,4 jez v Plzni u papíren, náhon vpravo
  • řkm 128,8 jez Bukovec, propust vpravo
  • řkm 125,0 poškozený jez, vlevo Dolanský mlýn
  • řkm 119,9 jez u Telína (provalený)
  • řkm 118,9 jez Valentovský mlýn (u Nadryb)
  • řkm 115,2 jez Darová
  • řkm 111,2 jez Kaceřovský mlýn (jez poškozený)
  • řkm 108,9 jez Žíkovský mlýn, Čívice
  • řkm 105,5 jez Libštejnský mlýn, Robčice
  • řkm 101,4 jez Liblín
  • řkm 100,3 jez Liblínský mlýn (poškozený)
  • řkm 93,3 jez Krašovský mlýn, Bohy
  • řkm 87,9 jez Lejskův mlýn
  • řkm 81,8 jez Zvíkovec
  • řkm 80,6 jez Kočkův mlýn
  • řkm 77,4 jez pod Čilou, nad Zbirožským potokem
  • řkm 66,8 jez Nezabudický mlýn
  • řkm 63,1 jez Roztoky (dlouhý náhon vede souběžně po pravé straně kolem celých Roztok)
Jez Roztoky.

Mosty a lávky[editovat | editovat zdroj]

Plzeň[editovat | editovat zdroj]

  • řkm 137,0 železniční most na trati 160 u stanice Plzeň-Bílá Hora
  • řkm 137,0 silniční most na silnici II/231 (Jateční ulice)
  • řkm 136,3 most spojující objekty čističky
  • řkm 135,2 pěší lávka Doubravka – Bílá Hora
  • řkm 133,0 pěší lávka k papírnám

Pod Plzní[editovat | editovat zdroj]

Dolanský most

Beroun[editovat | editovat zdroj]

Dálniční most v Berouně.
  • řkm 35,2 silnice II/605 (ul. Politických vězňů – Pražská)
  • řkm 34,9 lávka v Berouně (Václavské náměstí – ostrov)
  • mosty na Berounském náhonu:
    • lávka u jezu
    • most na ul. Politických vězňů (sil. II/605)
    • most navazující na ul. V Pražské bráně
    • most navazující na ul. Na Parkáně
    • lávka za nemocnicí
  • řkm 34,4 most dálnice D5 přes Berounku a Litavku
  • řkm 34,2 železniční most, tratě 173 a 174 (Beroun – Beroun-Závodí)

Pod Berounem[editovat | editovat zdroj]

Vodácká tábořiště[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://voda.chmi.cz/opv/doc/hydrologicky_seznam_povodi.xls
  2. (česky) Povodí Berounky v rámci povodí Labe
  3. Usnesení Zastupitelstva města Plzně č. 407
  4. Berounka zůstane Berounkou. Plzeň vzdala snahu řeku přejmenovat, iDnes.cz, 16. 6. 2011, alt (Aleš Tolar)
  5. Filip Stehlík: Historie toku Berounky od Černošic po ústí do Vltavy, 2004
  6. Hlásné profily [online]. [cit. 2010-01-18]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Šmíd, Zdeněk, Mže/Berounka, Putování po řekách, Nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, Litomyšl a Praha, 2010, ISBN 978-80-7432-070-5
  • Větvička, Václav, Berounka, řeka bez pramene, Nakladatelství Jan Vašut, Praha 2010, ISBN 978-80-7236-745-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]