Otakar Ostrčil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Otakar Ostrčil
Otakar Ostrčil
Otakar Ostrčil
Narození 25. února 1879
Praha
Úmrtí 20. srpna 1935 (ve věku 56 let)
Praha
Národnost česká
Povolání hudební skladatel, dirigent
Některá data se získávají z datové položky.

Otakar Ostrčil (25. února 1879, Praha-Smíchov20. srpna 1935, Praha) byl český hudební skladatel a dirigent.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Studoval na Karlově universitě v Praze moderní filologii. Hru na klavír studoval v Praze soukromě u A. Mikše, od roku 1895 pokračoval u Zdeňka Fibicha, který jej také učil kompozici. Kompoziční začátky jsou v jeho čtrnácti letech, první skladbu pro velký orchestr napsal v osmnácti a během studentských let operu „Jan Zhořelecký“. Dirigovat začal v Akademickém pěveckém sboru, v období 19081922 dirigoval amatérské Orchestrální sdružení v Praze. Divadelní orchestr dirigoval poprvé pohostinky v Národním divadle v roce 1906 při repríze hry Jaroslava Kvapila Sirotek. V roce 1911 pak zde pohostinsky řídil i vlastní operu Poupě.

V letech 19031919 byl profesorem na Československé obchodní akademii v Praze. V letech 19261929 učil na pražské konzervatoři [1] – k jeho žákům patřil např. ukrajinský skladatel Mykola Kolessa. V letech 19141918 vedl operu Městského divadla na Královských Vinohradech. V roce 1919 se stal dramaturgem Národního divadla, kam jej po zrušení zpěvohry na Vinohradech povolal tehdejší šéf opery Karel Kovařovic. Po jeho smrti se stal od 15. 12.1920 novým šéfem opery ND. Současně vykonával i funkci dirigenta. Zde působil až do své smrti [2].

Ostrčil patřil v letech 18901930 k vedoucím skladatelským osobnostem a s šéfem činohry K. H. Hilarem v letech 19201935 tvořil dvojici, která určovala uměleckou úroveň Národního divadla v Praze. Za svého působení v ND pohostinsky rovněž dirigoval ve Varšavě, Göteborgu a v Bukurešti.

Věnoval se rovněž veřejné činnosti, od roku 1912 byl členem České akademie věd a umění, od roku 1919 byl předsedou Foerstrovy společnosti, kterou i spoluzakládal. V období 19241933 byl předsedou Spolku pro moderní hudbu [3].

Mistrova Soběslav[editovat | editovat zdroj]

Pomníček z roku 1941 u Nového rybníka v Soběslavi

Mnoho let trávil skladatel své letní odpočinky v Soběslavi v pronajatém domě (U Černovického potoka, čp. 269). Zde zkomponoval nejen symfonickou báseň „Léto“ a „Křížovou cestu“, ale především „Honzovo království“ (premiéra r. 1934Brně). Také zde vznikl melodram „Skřivan“ na slova místního rodáka, básníka Miroslava Valenty. O díle „Léto“ napsal v roce 1941 v tisku předseda Ostrčilovy společnosti dr. Josef Bílek: „… ono bylo v tomto městě nejen vytvořeno, nýbrž ono bylo zdejším krajem přímo inspirováno. Kus krásy jihočeského slunce, planoucího nad hlavami zdejšího lidu se v něm odráží a spolu s tím i všecka radost a šťastná pohoda…“

Soběslavští na svého milého hosta nezapomněli – v sále „Národního domu“ se 28.června 1941 pod záštitou městské rady konal k uctění jeho památky slavnostní koncert a poblíž Nového rybníka je od června 1941 i Mistrův památník s nápisem: V KRÁSE NAŠEHO KRAJE VYTVOŘIL OTAKAR OSTRČIL – LÉTO – KŘÍŽOVOU CESTU – HONZOVO KRÁLOVSTVÍ – V LETECH 1926–34.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ostrčilova hudba vznikala zpočátku pod vlivem romantismu, především Z. Fibicha. Počátkem 20. století na něj zapůsobil také Gustav Mahler, jehož hudbu Ostrčil propagoval i jako dirigent. V pozdější tvorbě, počínaje orchestrální skladbou Impromptu op. 13 (1911), si vyvinul svůj osobitý styl bohatý na disonance.

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Rybáři (fragment)
  • Jan Zhořelecký (1898 – neprovedeno)
  • Cymbelín (1899 – nedokončeno)
  • Vlasty skon (1903)
  • Kunálovy oči (1908). Na námět povídky Julia Zeyera.
  • Poupě (1911)
  • Legenda z Erinu (1920)
  • Honzovo království (1934)

Melodramy[editovat | editovat zdroj]

Z dalšího díla jsou nejvýznamnější symfonické básně, Symfonie A-Dur op. 7 (19031905), Sinfonietta op. 20 (1921) a symfonické variace pro orchestr Křížová cesta op. 24 (19271928). Pozornost zasluhují i četné písně, sbory a kantáta Legenda o sv. Zitě (1899), komponovaná k uctění narozenin Františka Ladislava Čelakovského.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 348
  2. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 348–9
  3. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 348

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • Archiv Blatského muzea v Soběslavi, kde se nachází Ostrčilova pozůstalost.
  • Zpravodajský týdeník Palcát – 17. 8. 2005 / Rudolf Kukačka: „Na Ostrčilově nábřeží v Soběslavi (nejen) o divadle – ( II.)“
  • Československý hudební slovník osob a institucí, díl druhý, Státní hudební vydavatelství Praha, 1965
  • Rozhovor s Otakarem Ostrčilem. Rozpravy Aventina. , roč. 4, čís. 22, s. 215-216. Dostupné online.  
  • OČADLÍK, Mirko. 50 let Otakara Ostrčila. Rozpravy Aventina. , roč. 4, čís. 22, s. 216-217. Dostupné online.  
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 348–350

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]