Drama
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Drama (z řeckého δραν - dělat) patří spolu s lyrikou a epikou mezi základní literární druhy a žánry. Drama se tvoří tak, že se příběh vypráví pomocí dialogů a monologů. V minulosti bylo obvyklé především divadelní scénické provedení, v současnosti se objevuje i ve filmu, v rozhlase a televizi a v dalších formách audiovizuálních děl.
Základní teoretické principy dramatu ustanovil Aristoteles ve své Poetice, kde pojednává o tragédii. Drama je literární druh, který oslavuje boha. Děj dramatu se odvíjí prostřednictvím přímé řeči. Do 11. století bylo veršované, v současnosti převažuje próza.
Obsah |
[editovat] Výstavba dramatu podle Freytaga
- expozice - uvedení do děje (vytváří nezbytné předpoklady k porozumění ději)
- kolize - zařazení dramatického prvku (rozpor nebo konflikt), který vyvolává dramatické napětí a potřebu jej vyřešit
- krize - vyvrcholení dramatu
- peripetie - obrat a možnosti řešení
- katastrofa - rozuzlení a očista
Klasické divadelní drama zachovává jednotu místa, času a děje.
[editovat] Historie dramatu
Drama se vyvinulo ve Starověkém Řecku s oslav boha Dionýsa. Náměty byly čerpány z mytologie (tragedie) i ze současného života (komedie). Nejvýznamnějšími starověkými dramatiky byli Aischylos, Sofoklés, Euripidés, Aristofanes a Říman Titus Maccius Plautus.
Po pádu Říma vznikl nový typ dramatu spojený s náboženstvím. Původně šlo o dramatizace biblických příběhů a legend. Církevními hrami byla mysteria, miracula a pašije. Rozvíjelo se však i světské drama zejména satirické hry, frašky, ale i díla antická dramata, k jejichž oživení dochází až v renesanci. Nejvýznamnějším dramatikem tohoto období byl angličan William Shakespeare.
Dalšími významnými dramatiky byli Moliére, Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller, Victor Hugo, Alexander Sergejevič Puškin, Henrik Ibsen a Nikolaj Vasiljevič Gogol
Ve 20. století dochází k rozvolnění dramatické formy. Dramatici experimentují s psychologickým prokreslení postav a subjektivním pojetím dramatu Těmito experimentátory byli Anton Pavlovič Čechov, Maxim Gorkij, George Bernard Shaw, Oscar Wilde a Bertolt Brecht se svým epickým divadlem. Po druhé světové válce dochází k rozvoji absurdního dramatu (Samuel Beckett, Eugène Ionesco nebo Václav Havel).
[editovat] Dramatické žánry
[editovat] Struktura
Divadelní hra se obvykle člení do jednání čili aktů, velkých ucelených úseků děje, kterých většinou nebývá více než pět. Jako jednoaktovka se označuje krátká hra, která má pouze jedno jednání.
Jednání se pak rozděluje do scén či obrazů; během jedné scény se obvykle nemění herci na jevišti ani samo jeviště.
Scéna se skládá z replik, výroků jednotlivých herců. Pokud herec přednáší nepřerušovanou dlouhou řeč, ta se označuje jako monolog.
