Stáří

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Socha Stáří od Leoše Kubíčka

Stáří je poslední část lidského života, vysoký věk. Jeho protikladem je mládí, tedy nízký věk.

Neexistuje přesný okamžik nástupu stáří, neboť fyziologické změny v lidském organizmu spojené se stárnutím probíhají neustále a pozvolna a jde o velmi individuální nezvratný fyziologický proces, který u každého člověka probíhá jinak. Někdy bývá za tuto hranici považován věk 60 let, nicméně s technickým a vědeckým rozvojem lidské společnosti se tato hranice neustále posouvá výš. Ve středověku byli lidé staří již ve věku 40 let. Stáří se dělí na stáří, pozdní stáří a kmetství - což je stav, kdy lidský věk dosáhne do výjimečně vysokého věku. Všichni lidé, co požívají starobní důchod, bývají okolní společností fakticky pokládáni za starce, kteří právě prožívají své stáří.

Obecně platí, že čím je člověk starší, tím více má oslaben imunitní systém, což vede k tomu, že je více náchylný k nemocem. Člověk ve stáří také obvykle trpí více nespavostí a únavou. Častěji také dochází k poruchám mozkové činnosti. Lidé v tomto věku z tohoto důvodu také obvykle hůře vidí i slyší.

Stáří[editovat | editovat zdroj]

Stáří je neodmyslitelnou součástí a etapou každého života. Jeho definice jsou však jiné. Existují slova, pod kterými se nám pojem stáří nutně vybaví jako například vdova, babička, dědeček, zemřít, nebo také slovní spojení jako odejít do důchodu, odejít do penze. Tato slova však stáří znamenat vůbec nemusejí. Stáří se proto může hodnotit individuálně. Podle věku, fyzického nebo psychického stavu, rozsahem samostatnosti apod. Není zcela zřejmé, co všechno si má člověk tedy pod pojmem stáří představit, vždy záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na stáří díváme.

Stáří podle věku osoby[editovat | editovat zdroj]

Mnozí lidé stáří posuzují podle věku. Mezi těmito lidmi se pojem stáří o člověku pohybuje vzhledem k věkové hranici jeho rodičů a prarodičů. Mladý člověk, kterému je například patnáct let, jeho rodičům třicet let a jeho prarodičům padesát let, má za starého člověka již padesátiletou osobu, tedy osobu, která odpovídá přibližně věku jeho prarodičů. A dítě, jehož rodiče přesáhli věkovou hranici čtyřiceti pěti let a jeho prarodiče sedmdesáti let, má za starého člověka opět člověka nad hranici šedesáti pěti let, tedy opět hranici, která přibližně odpovídá věkové hranici jeho prarodičů.

Z biologického hlediska se věk na stáří však mnohdy neváže a věk je velmi nespolehlivým ukazatelem hranice stáří. Z tohoto druhu pohledu se stáří odvozuje podle celkového fyzického stavu jedince, jakými nemocemi si jedinec prošel apod.

Stáří z biologicko-psychologického pohledu[editovat | editovat zdroj]

Fyzický stav stárnoucího[editovat | editovat zdroj]

Starý člověk je z tohoto pohledu tehdy, kdy jednotlivé části a orgány lidského těla částečně vypovídají službu, ochabují, nepracují tak jak by si jejich vlastník přál. Tyto stavy jsou doprovázeny větou: „Už to není co to bývávalo“.

Aspekty stáří[editovat | editovat zdroj]

  1. Pokles tělesné hmotnosti, výšky a proporcí (pánve, deformace čelisti a chrupavky, změkčování kostí)
  2. Zvyšuje se riziko úrazu (právě kvůli změkčování kostí, tzn. větší riziko zlomenin které se špatně léčí)
  3. Snížení pohyblivosti jedince (rychlost a pružnost jednotlivých svalů se snižuje)
  4. Snížení výkonnosti srdce, plic a cévního systému (krev se hůře okysličuje, vyšší riziko infarktu myokardu, ochabování srdečních chlopní)
  5. Menší výkonnost žláz, tzv. vnitřních sekrecí (což vede k ztrácení imunity, ospalosti, nižší vitalitě a pohyblivosti, již zmíněnému křehnutí kostí, řídnutí vlasů a také lámavosti nehtů)
  6. Změny vzhledu a vlastností kůže (podkožní tuk mizí, snižuje se obsah vody v kůži → hluboké vrásky a pigmentové skvrny)
  7. Zhoršení zraku (snížení ostrosti zraku, zbarvení a změny na sítnici, horší rozpoznávání barev)
  8. Sluch (Špatné vnímání sluchových vjemů → dezorientace, nervozita a podrážděnost)
  9. Změna termoregulace (hůře se přizpůsobuje změnám klimatu)
  10. Lámavost vlasů, šednutí vlasů, lámavost nehtů
  11. Vyšší náchylnost na nemoci

Těchto jedenáct bodů popisuje, co se může, ale nemusí dít se stárnoucím člověkem z fyzického hlediska. V tomto případě nezáleží na věku, ale na způsobu a životní aktivitě. Pokud člověk pociťuje příznaky stáří, měl by začít žít aktivněji, více se sdružovat. Neškodí chození na vycházky a na společenské akce, pokud to jde, vyjít si s nějakým vrstevníkem se kterým si může lépe povykládat o svých případných problémech nebo pocitech.

Psychologický stav stárnoucího[editovat | editovat zdroj]

Psychický stav stárnoucího člověka se pochopitelně mění. O tento jev se člověk zabývá již od počátků dvacátého století. Se stářím (a také s věkem) klesá energie a vitalita většiny jedinců. Staří lidé se mohou zdát podráždění, jejich nervosvalová koordinace se zhoršuje. Zhoršuje se také jejich mluva. Zdá se býti pomalejší, koktavá. Práce trvá člověku déle. Tím se tedy pochopitelně snižuje jeho produktivita v daném oboru a kvůli tomu se potkáváme s častými problémy se zaměstnáním starších lidí. Psychický stav starého člověka je úzce individuální. Může se zhoršovat paměť, zvyšovat zapomnětlivost. Zapomínají jména lidí, nikoli však na prožité zážitky s nimi. Paměť a její zachování i do stáří se odvíjí od toho, zda ji člověk trénuje již v mládí. Naopak pokud na paměť a psychiku klade člověk v „normálním“ životě až přílišné nároky, může to vést k pozdějšímu kolapsu paměti a myšlenek, zejména v období stáří.

Ochabuje umění rozpoznávání barev apod. Avšak u mnohých jedinců je tomu naopak. Laicky „na stará kolena“ pronikají do světa umění a zajímají se o fantazii, tedy o aspekt, který mnozí odborníci považují jako ten, který se ve stáří nejvíce omezuje. Stáří však o fantazii neochuzuje. Důležitý je podnět pro práci. Pokud jej starý člověk dostane, může se okolí až divit, jaký projevuje zájem o inovativní technologie, zájem o učení a projevuje se již zmíněný smysl pro umění a detaily.

Stáří však dohání mnohé jedince k podrážděnosti, podezíravosti a podobným jevům. Je tomu tak zkrátka proto, že staří lidé jsou obklopování „novým a mladým“ světem, který je mnohdy odmítá učit a dát jim již jednou řečený podnět k práci, který je tak důležitý. Proto toto vše později vede k podezíravosti, nevrlosti a nezájmu o okolí. Starý člověk se neustále bojí, že mu chce okolí uškodit, pošpinit jej, a protože hůře vidí a slyší, může si vysvětlovat jednání okolí po svém a dokreslovat si jej.

Únava, poruchy spánku, rozmrzelost a další nepříjemné aspekty stáří, proti kterým se dá bojovat léky. Horší je, když staří lidé začnou zabředávat do minulosti, až příliš začínají přemítat nad uplynulým životem. Otvírají a zakládají rodinné kroniky a alba. Přemýšlejí nad tím co mohli udělat lépe nebo hledají potěšení v tom, co dobře (podle nich) udělali. Tímto směrem by se však ubírat neměli, jelikož takto zapomínají na okolní svět a jeho problematiku.

Sexualita a vztahy ve stáří[editovat | editovat zdroj]

Láska, sexualita a vztahy ve stáří nejsou nic zavrženíhodného a ani výjimečného. Mnozí staří lidé žijí sami, ovdověli a bojí se navázat druhý vztah. Avšak nová láska, hluboký vztah a v některých případech také erotika mezi starými lidmi nevyhasly, ba naopak po nich mohou toužit, ale bojí se to před světem říci nahlas a tyto myšlenky v sobě udusávají a snaží se od nich oprostit, což rozhodně není dobré pro spokojené stáří. Od toho, aby se staří lidé necítili osamělí, je jejich rodina. Z drtivé většiny právě rodina tvoří starým lidem ty nejbližší. Co se týče geografického hlediska, vazby mezi rodiči a dětmi neváznou, ani když rodiče postihne stáří → vzdálenost je mezi nimi průměrně 45 minut cesty autem. Staří lidé záměrně prodlužují svoji pracovní aktivitu kvůli tomu, aby později mohli zajistit ekonomickou výpomoc pro své děti. Do té doby, kdy jsou rodiče aktivní, jsou vazby mezi nimi a svými dětmi, zejména v době, kdy jejich děti mají již své děti, taktéž velmi aktivní. Hlídání vnoučat, menší finanční výpomoci, zastavění svého domu (například za hypotéku dětí) není nic ojedinělého. Staří lidé v tom všem vidí svůj jistý životní cíl.


Reference[editovat | editovat zdroj]

  • H. Haškovcová: Fenomén stáří (Panorama, 1990)
  • J. Alan: Etapy života očima sociologa (Panorama, 1989)


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]