Ageismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vnoučata jsou dnes největším potěšením prarodičů.

Ageismus (age-anglicky věk) je apriorní vyřazování starších lidí z různých aktivit, z činností, které vyžadují zvýšenou odpovědnost, pozornost nebo z vedoucích a nadřízených pozic pod dojmem, že nebudou schopni kvalifikovaně rozhodovat a adekvátně jednat. Způsoben je pocitem, že stáří je nemoc, respektive že staří lidé už na většinu věcí prostě nestačí.

Stáří však není nemoc a jinak zdravý, starší člověk se dovede plně postarat o sebe i o své okolí, i když s přibývajícím věkem přicházejí určité specifické změny, které ač neplatí absolutně, jsou přisuzovány každé starší osobě. K typickým rysům patří:

  • Rigidita, neboli obtížnější přizpůsobování se novinkám a zůstávání v naučených postupech a stereotypech.
  • Zvýšený egocentrismus, který se projevuje upoutáváním pozornosti na svou osobu.
  • Výraznější projevování celoživotních rysů, jak kladných, tak záporných (netrpělivost, štědrost, sobectví, zodpovědnost, …).
  • Smíření s realitou, především umírání a smrti.
  • Efektivnější využívání životních zkušeností.

Na tom, zdali a v jaké míře se u člověka projeví, se podílí mnoho faktorů, například

  • Fyzický zdravotní stav (somatické nebo chronické choroby, nutnost denně užívat léky, …).
  • Morfologické změny v mozku.
  • Změna (většinou snížení) ekonomické a sociální úrovně (ztráta zaměstnání, pocit nevýznamnosti, neužitečnosti, osamělost, ztráta blízkých osob, změna prostředí, …)
  • Kultura společnosti – například většina Evropské společnosti na stáří pohlíží negativně, na rozdíl od jiných kultur.

Tento přístup ke stáří sice nepřinesla až moderní doba, ale rozhodně se v současnosti prohlubuje, například v Antice byli staří lidé naopak vrcholem kompetencí a moudrosti a až po dosažení alespoň padesáti let věku (průměrně se dožívali méně, než my) mohli zastávat nějaký vládní úřad. U Amerického domorodého obyvatelstva byli především zdrojem zkušeností a v době, kdy jejich zdravotní stav opravdu nedovoloval plné zapojení do činností jim byly přenechávány jednodušší, mimo jiné i pro to, aby neztráceli pocit potřebnosti.

V dnešní společnosti jsou starší lidé stavěni spíše na okraj každodenního života, ať už proto, že na ně blízcí nemají dostatek času, nebo „aby měli konečně klid“. Izolace a pocit zbytečnosti jsou však nejčastějším důvodem ztráty kontaktu se světem a ochabování schopnosti vhodně se rozhodovat a postarat se o sebe.