Ageismus
Ageismus (age-anglicky věk) je apriorní vyřazování starších lidí z různých aktivit, z činností, které vyžadují zvýšenou odpovědnost, pozornost nebo z vedoucích a nadřízených pozic pod dojmem, že nebudou schopni kvalifikovaně rozhodovat a adekvátně jednat. Způsoben je pocitem, že staří je nemoc, respektive že staří lidé už na většinu věcí prostě nestačí.
Staří však není nemoc a jinak zdravý, starší člověk se dovede plně postarat o sebe i o své okolí, i když s přibývajícím věkem přicházejí určité specifické změny, které ač neplatí absolutně, jsou přisuzovány každé starší osobě. K typickým rysům patří:
- Rigidita, neboli obtížnější přizpůsobování se novinkám a zůstávání v naučených postupech a stereotypech.
- Zvýšený egocentrismus, který se projevuje upoutáváním pozornosti na svou osobu.
- Výraznější projevování celoživotních rysů, jak kladných, tak záporných (netrpělivost, štědrost, sobectví, zodpovědnost, …).
- Smíření s realitou, především umírání a smrti.
- Efektivnější využívání životních zkušeností.
…
Na tom, zdali a v jaké míře se u člověka projeví, se podílí mnoho faktorů, například
- Fyzický zdravotní stav (somatické nebo chronické choroby, nutnost denně užívat léky, …).
- Morfologické změny v mozku.
- Změna (většinou snížení) ekonomické a sociální úrovně (ztráta zaměstnání, pocit nevýznamnosti, neužitečnosti, osamělost, ztráta blízkých osob, změna prostředí, …)
- Kultura společnosti – například většina Evropské společnosti na stáří pohlíží negativně, na rozdíl od jiných kultur.
Tento přístup ke stáří sice nepřinesla až moderní doba, ale rozhodně se v současnosti prohlubuje, například v Antice byli staří lidé naopak vrcholem kompetencí a moudrosti a až po dosažení alespoň padesáti let věku (průměrně se dožívali méně, než my) mohli zastávat nějaký vládní úřad. U Amerického domorodého obyvatelstva byli především zdrojem zkušeností a v době, kdy jejich zdravotní stav opravdu nedovoloval plné zapojení do činností jim byly přenechávány jednodušší, mimo jiné i pro to, aby neztráceli pocit potřebnosti.
V dnešní společnosti jsou starší lidé stavěni spíše na okraj každodenního života, ať už proto, že na ně blízcí nemají dostatek času, nebo „aby měli konečně klid“. Izolace a pocit zbytečnosti jsou však nejčastějším důvodem ztráty kontaktu se světem a ochabování schopnosti vhodně se rozhodovat a postarat se o sebe.
