Vdova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vdova je žena, které zemřel manžel, vdovec je muž, jemuž zemřela manželka. Protože se ženy dožívají v průměru vyššího věku a berou si převážně o něco starší muže, je vdov daleko víc než vdovců. I slovo vdovec je daleko mladší a jeho postavení nikdy nebylo tak problematické. Ovdovění se i dnes uvádí jako údaj o rodinném stavu, ve starších společnostech, kde starost o obživu padala hlavně na muže, měl však stav vdovy daleko vážnější společenské důsledky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

České slovo „vdova“ má paralely ve všech slovanských jazycích, odvozuje se od praslovanského vydova a to od staroindického vidhevá. To možná souvisí s indickým vidhú, ten, kdo něco ztratil.[1] Postavení vdovy a jejích dětí – sirotků – bylo ve starších zemědělských společnostech mimořádně obtížné, protože ztráta muže znamenala také ztrátu obživy a často i majetku. Extrémní příklad představuje indický obyčej sati, kdy se vdova při pohřbu svého muže dala upálit s ním. Je pravděpodobné, že se v dávných dobách praktikoval i jinde a v Indii byl zakázán teprve v 19. století. Zato obyčej truchlení se i u nás dodržoval až do počátku 20. století a týkal se například černého oblečení a různých dalších omezení, jak o nich hovoří například "Babička" Boženy Němcové.

Už sumerští a starobabylonští panovníci se naproti tomu na svých pomnících chlubili, že za jejich vlády „bohatý nečinil bezpráví sirotě, mocný neubližoval vdově“ (Gudeova socha).[2] Povinnost ochrany „bezdomovců, vdov a sirotků“ se velmi často připomíná v Bibli, například „Buď proklet, kdo převrací právo bezdomovce, sirotka a vdovy" (Dt 27, 19) nebo „Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné“ (1Tm 5, 3).

Jiný společenský problém představovaly mladé vdovy po padlých bojovnících v raném středověku: byly často energické a měly dobré konexe, takže panovníkům často dělaly starosti. V 10. a 11. století proto vznikaly „vdovské“ kláštery, což byla patrně i funkce kláštera svatého Jiří na Pražském hradě. Postavení vdov se zlepšilo ve městech, kde mohly převzít živnost svého manžela a někdy se dokonce mohly stát členkami cechů. Šlechtické ženy měly v pozdním středověku a v novověku právo na „obvěnění“ – podíl vdovy na majetku po zemřelém manželovi. V poslední době byly ovdovělým postaveni na roveň i pozůstalí registrovaní partneři.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 2010 pobíralo v ČR vdovský důchod 579 tisíc žen průměrně ve věku 57 let a 95 tisíc mužů (14 % ovdovělých) v průměrném věku 53 let.[3] V roce 1990 bylo ve Francii 3,26 milionu vdov proti 633 tisícům vdovců (16,3 % ovdovělých), čili zhruba poměr 5:1.[4] Poměr byl ještě větší po válkách, například v SSSR a v Německu po roce 1945.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Děj komické opery B. SmetanyDvě vdovy“ z roku 1874 tvoří obyčej truchlení a způsob, jak je ukončit. Opereta F. Lehára „Veselá vdova“ z roku 1905 představuje bohatou vdovu jako žádoucí „partii“.

Metafory[editovat | editovat zdroj]

  • V typografii je „vdova“ poslední řádek odstavce, který přetekl na následující stránku. Naopak „sirotek“ je první řádek odstavce, který je zároveň posledním řádkem na stránce.
  • „Slaměný vdovec“ je ženatý muž, který je přechodně doma sám a může předstírat, že je vdovec.
  • „Černá vdova“ je pavouk, snovačka jedovatá; lidový název pochází z mylného přesvědčení, že samička samečka po páření sežere.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Téma Vdova ve Wikicitátech

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. V. Machek, Etymologický slovník. Praha 1971, str. 680).
  2. J. Klíma, Nejstarší zákony lidstva. Praha 1979, str. 105.
  3. http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/p/3202-10, tab. 4.
  4. D. a M. Frémy, Encyclopédie Quid. Paris 2001, str. 1577c.

Související články[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.