Jan Nepomucký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatý Jan Nepomucký
Detail ze sochy Jana Nepomuckého v Třebíči
Mučedník
Narození mezi 1340 a 1350 v Pomuku, dnešním Nepomuku
Úmrtí 20. března 1393 v Praze
Svátek 16. květen
Pohřben Praha, Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Blahořečen 31. května 1721 papežem Inocencem XIII.
Svatořečen 19. března 1729 papežem Benediktem XIII.
Úřady generální vikář pražského arcibiskupa
Uctíván církvemi římskokatolická církev
Významné zasvěcené kostely Kostel sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku a další
Atributy pět hvězd kolem hlavy, kříž v ruce, prst přes ústa, palma
Patronem Česka, Bavorska, loďařů, vorařů, mlynářů, duchovních, cti a zpovědního tajemství, proti vodnatosti

Svatý Jan Nepomucký, také Jan či Johánek z Pomuka, (mezi 1340 a 1350 v Pomuku, dnešním Nepomuku20. března 1393 v Praze) byl generální vikář pražského arcibiskupa a mučedník katolické církve, jeden z českých zemských patronů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Jan z Pomuku se narodil někdy kolem roku 1340 v Pomuku, který náležel nedalekému cisterciáckému klášteru pod Zelenou Horou. V místě, kde dnes stojí barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, stál podle ústního podání domek, kde se Jan narodil. Janův otec Velfín (či Welfin, Iohannes natus quondam Welflini de Pomuk) byl v Pomuku v letech 13551367 rychtářem, o matce není nic známo. Základní vzdělání získal zřejmě ve škole zřízené roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia nejsou s jistotou doložena, dále studoval na pražské univerzitě.

Studia[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1369 působil jako veřejný notář v Praze. Poté působil jako hlavní písař u právě vytvořených soudních akt generálních vikářů. Mezi lety 1373–1383 požíval titulů notarius, prothonotarius cancellarie a domesticus commensalis arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Od roku 1380 byl oltářníkem u sv. Erharda a sv. Otilie ve svatovítském kostele a farář u sv. Havla. Mezi lety 1383 a 1387 studoval církevní právo na Padovské univerzitě a studium ukončil jako doktor dekretů. Vrátil se roku 1387 a vyměnil svoje oltářnictví za místo kanovníka u sv. Jiljí. O dva roky později se stal kanovníkem a advokátem vyšehradské kapituly.[1]

Jako generální vikář[editovat | editovat zdroj]

V září 1389 byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa po Kuneši z Třebovle. Během Janova vikariátu měl pražský arcibiskup pouze dva generální vikáře (oba in spiritualibus, ve věcech duchovní správy; zástupce in temporalibus se v českých zemích vlastně ani nevyvinul). Druhým byl M. Mikuláš Puchník, který také zastával úřad oficiála. Následujícího roku vyměnil Jan svou farnost u sv. Havla za úřad žateckého arcijáhna.[1]

Jan zastával úřad generálního vikáře, který již v 80. letech 14. století díky svým pravomocím hrál podstatnou roli ve správě arcibiskupství, v neklidné době sporu mezi arcibiskupem a králem. Kvůli velkému západnímu schizmatu vzniklo nepřátelství mezi českým králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenem z Jenštejna. Jejich spor byl také sporem o jmenování biskupů a vůbec vysokých církevních úřadů.

Spor o Kladruby[editovat | editovat zdroj]

K zásadnímu vývoji ve sporech o obsazování úřadů došlo po smrti Racka, opata kláštera v Kladrubech. Král totiž mínil vytvořit z kláštera nové biskupství obsazené sobě věrným biskupem a tím zmenšit arcibiskupovu moc. Jan však 10. března 1393 potvrdil nového opata, zástupci kláštera navrženého Olena. Václav IV. tehdy pobýval na Křivoklátě a nestihl proti volbě včas podat námitky. Jednalo se o delikátní věc a opatrná formulace potvrzovací listiny dokazuje, že generální vikář Jan o tom věděl.[2] Spor o Kladruby a potvrzení listiny bylo nejspíše hlavním důvodem, proč byl Jan zajat a mučen.

Historicky nedoložená a nepravděpodobná je role Jana Nepomuckého jako důvěrníka či zpovědníka královny Žofie, který nechce prozradit zpovědní tajemství, která je známá např. z Hájkovy kroniky.[3] Takto důvěrná dvorská funkce je nepravděpodobná již z důvodu Nepomukovy příslušnosti ke královi znepřátelené skupině okolo arcibiskupa.[4]

Mučení a smrt[editovat | editovat zdroj]

Monument od Lorenzo Mattielliho v kostele Peterskirche ve Vídni zobrazuje, jak je Jan Nepomucký shazovaný do Vltavy pod dohledem Václava IV. (v římském plášti vpravo)

Dne 20. března 1393 se brzo ráno sešel král Václav IV. s Janem z Jenštejna. Po krátké hádce nechal král zajmout čtyři muže z arcibiskupova doprovodu, Jana z Pomuka, Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha a laika arcibiskupského hofmistra Něpra z Roupova. Ti byli vyslýcháni na Pražském hradě, poté na Staroměstské radnici, kde byl posléze držen Něpr a ostatní byli přesunuti do staroměstské rychty (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku), kde byli mučeni. Jan zemřel během tohoto mučení, ostatní byli propuštěni. Okolo deváté večer pak bylo jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy.[5] Až do průzkumů tělesných pozůstatků antropologem Emanuelem Vlčkem se předpokládalo, že Jan zemřel utonutím, Vlček objevil poranění hlavy, která vznikla nejspíš při mučení a vedla ke smrti ještě před svržením do řeky.

Pohřbení[editovat | editovat zdroj]

17. dubna našli Janovo tělo zachycené na pravém břehu Vltavy, nedaleko svého kláštera (v místech, kde dnes stojí Základní škola a Gymnázium Dušní ulice) rybáři. Od nich jeho tělo převzali bratři Křižovníci s červeným srdcem – cyriaci, jejichž novicové jej uctivě vyzvedli a s úctou odpovídající jeho hodnosti jej pochovali v kostele sv. Kříže většího při svém klášteře. Generálním převorem byl tehdy bratr Jan (1373–1403), třetí generální převor řádu, od přenesení sídla řádu do Prahy.

Legenda[editovat | editovat zdroj]

Vyznačené místo na Karlově mostě, z něhož měl být Jan Nepomucký svržen do Vltavy

Osudy Jana z Pomuku nekončí jeho smrtí – legenda o jeho životě a především smrti prochází v průběhu dalších českých dějin velmi zajímavými a vrtkavými peripetiemi.

Raní životopisci[editovat | editovat zdroj]

Po Janově smrti podává Jan z Jenštejna k římské kurii stížné podání na Václava IV., v němž již Jana označuje jako mučedníka. Již několik let po jeho smrti (1401) životopisec Jana z Jenštejna uvádí zázračné okolnosti nalezení jeho těla a opět jej označuje za mučedníka. Augustiniánský opat Ludolf kolem roku 1398 označuje Jana z Pomuku za „ctihodného onoho muže, milého Bohu i lidem, Čechům i Němcům“. Před rokem 1416 bylo tělo bývalého generálního vikáře pohřbeno v katedrále sv. Víta. Roku 1449 zveřejňuje Tomáš Ebendorfer z Haselbachu domněnku, že Jan byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Mistr Pavel Žídek ve své Spravovně uvádí roku 1471 příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny. Kolem roku 1480 zachycuje inventář svatovítského pokladu votivní dar ke cti „blahoslaveného Jana z Pomuku“. Jan z Krumlova, děkan svatovítské kapituly zaznamenává roku 1483 omylem nesprávné datum smrti Jana z Pomuka – 1383. Tato svědectví promlouvají o tom, že vzpomínka na Jana z Pomuku zůstávala přes husitské hnutí v českých zemích živá.

Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (1541) rozlišuje dva Jany, Jana Nepomuckého a doktora Jana z Pomuku. Oba podle něj byli utopeni, jeden však roku 1383, druhý roku 1393. Tento názor u velmi populární kroniky své doby nakonec v obecném mínění převládl. Roku 1599 však zařazuje Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka „Jana Zpovědníka“ mezi české zemské patrony. To potvrzuje domněnku Pekařovu, že kult sv. Jana by se v Čechách nejspíše prosadil, i kdyby nebylo Bílé hory.

Vznik kultu[editovat | editovat zdroj]

Výklenková kaple sv. Jana Nepomuckého u kostela sv. Petra a Pavla v ulici Pode Zděmi v Litni.

Druhá polovina 17. století byla obdobím výrazného znovuobjevení Jana Nepomuckého. Centrem úcty byl oltář ve Svatovítské katedrále, který byl roku 1700 doplněn o stříbrné antependium. V té době vyšly v latině životopisy od svatovítského kanovníka Jana Ignáce Dlouhoveského (1668), a především od jezuity Bohuslava Balbína roku 1680, vytištěný i v antverpské edici Acta sanctorum. Roku 1683 byla na pražském mostě, nyní Karlově, vztyčena bronzová socha Jana Nepomuckého od Jana Brokofa podle modelu Matthiase Rauchmüllera. V roce 1691 byla vystavěna dřevěná kaple zasvěcená Janu Nepomuckému na místě dnešního kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze a při ní vzniklo první náboženské bratrstvo. Roku 1708 byl v Hradci Králové sv. Janu Nepomuckému zasvěcen první kostel. Již v roce 1639 byl v Nepomuku, Janově rodišti, započato na údajném místě jeho rodného domu se stavbou chrámu, zasvěceného ovšem Janu Křtiteli.

Kanonizace[editovat | editovat zdroj]

Snaha o kanonizaci Jana z Pomuku začíná ve druhé polovině 17. století. Byla spojena s pouze částečně přesným Balbínovým životopisem, který vznikl za pomoci Tomáše Pešiny z Čechorodu a Jana Ignáce Dlouhoveského. V josefinské době a ve větší míře od 19. století, se začaly šířit dohady, že kult Jana Nepomuckého uměle vytvořili jezuité jako nástroj protireformace. Vyvracel je fakt, že v této době už bylo po katolické reformaci. Naopak někteří jezuité již v Balbínově době věrohodnost tohoto životopisu napadli. Pekař dodává, že Balbín přibásnil životopis ne proto, že byl jezuita, ale protože byl vlastenec.[6]

Řím se ke snahám o kanonizaci stavěl zpočátku skepticky. Teprve roku 1715 pražský arcibiskup František Ferdinand Khünburg úspěšně zahájil beatifikační proces Jana Nepomuckého. 31. května 1721 papež Inocenc XIII. (17211724) prohlásil Jana za blahoslaveného. Následujícího roku byl zahájen kanonizační proces. Kanonizační komise uznala čtyři zázraky, zachování jazyka, jeho naběhnutí a zčervenání, zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Benedikt XIII. dne 19. března 1729 kanonizační bulou Christus Dominus prohlásil Jana za svatého.[7] Podnět ke zbudování nového pražského náhrobku podala hraběnka Kinská, rozená z Fünfkirchu (+1729), její finanční dar se spojil s dlouhodobou veřejnou sbírkou. Roku 1736 bylo na jižní straně chóru Svatovítské katedrály instalováno stříbrné mauzoleum Jana Nepomuckého. Podle náčrtu Josefa Emanuela Fischera z Erlachu z roku 1733 vytvořil italský sochař Antonio Corradini dřevěný model figury světce, klečícího na sarkofágu mezi anděly, který po schválení císařem Karlem VI. roku 1736 do stříbra odlil a vytepal vídeňský stříbrník Johann Joseph Würth s pěti tovaryši.

Historikové se shodují v tom, že se při kanonizaci díky kronikáři Hájkovi z Libočan, dějepisci Balbínovi a zmatenosti pramenů stal základem obrazu světce, jehož se kongregace sv. ritu rozhodla kanonizovat, Jan/Johánek z Pomuka, jenž byl utopen roku 1383. Tento obraz však vypovídá i o Janu Nepomuckém, ač pouze částečně, neboť chybí druhá část postavy („mučedník z roku 1393“), která je s vylíčenou totožná.

Spor o sv. Jana[editovat | editovat zdroj]

Hrob sv. Jana Nepomuckého, katedrála sv. Víta, Pražský hrad

Roku 1747 Eliáš Sandrich vyvrací Hájkův omyl, jenž rozdělil Jana do dvou postav a datuje Janovu smrt do roku 1393. O pět let později se do Prahy dostává text Jenštejnovy žaloby z doby těsně po Janově smrti. Gelasius Dobner roku 1784 kritickým zkoumáním pramenů na konci 18. století potvrzuje nespolehlivost Hájkovy kroniky a konkrétně odhalil také Hájkovo chybné čtení dobových pramenů. Podle něj je tedy historický vikář Jan z Pomuku totožný s legendárním mučedníkem zpovědního tajemství. S Dobnerem polemizuje Josef Dobrovský, který vylučuje zpověď jako důvod Janovy smrti. Dobnerova názoru se později přidrží např. František Palacký.

Roku 1849 publikuje Ferdinand Břetislav Mikovec teorii, podle níž pravým důvodem „umělého vytvoření“ postavy sv. Jana, jeho kanonizace v 18. století a podporovaného kultu byla snaha zastínit kult Jana Husa. Základem argumentace odpůrců kultu sv. Jana se stala roku 1855 kniha Otto Abela Legenda o svatém Janu Nepomuckém. Po vzniku Československé republiky docházelo v letech 19191920 k vlně ničení nepomucenských památek.[8] Během pozdější doby bylo prokázáno, že svatý Jan Nepomucký je Johánek z Pomuku a tím vyvrácen omyl Václava Hájka z Libočan ovšem (ne jediný).

V ideovém prostředí první republiky se Jan Nepomucký stal jedním z témat tzv. sporu o smysl českých dějin. Roku 1921 k diskuzi v Národních listech mezi Janem Herbenem a Josefem Pekařem. Pekařovy články byly shrnuty a vydány jako Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde se brání tomu, aby se osoba sv. Jana Nepomuckého stavěla proti osobě Husově.

Johánek z Pomuku byl již 16 let mrtvý, když probíhala causa Mistra Jana Husa, poprvé na základě pomluvy faráře od sv. Klimenta. Ve věci roku 1409 rozhodoval Mařík (Mauricius) z Prahy, generální převor řádu křižovníků s červeným srdcem - Cyriaků (4. převor od přenesení sídla řádu do Čech), řečený Rvačka (podle umístění Cyriaků v Praze, na místě řečeném Na Rvačkách), profesor bohosloví a inkvizitor kacířství. Mařík působil i na kostnickém koncilu.

Roku 1925 zrušila československá vláda svátek sv. Jana Nepomuckého (16. květen) jako den pracovního klidu. Kolem roku 1950 byl jeho svátek vymazán z občanského kalendáře zcela a nahrazen Přemyslem.

V 70. letech 20. století byl proveden antropologický průzkum ostatků Jana z Pomuka (Emanuel Vlček), který potvrzuje jejich autenticitu. Tentýž výzkum však zároveň potvrzuje, že domnělý zázračně dochovaný světcův jazyk je ve skutečnosti pozůstatkem mumifikované mozkové tkáně. Tento pozůstatek Janova těla ovšem hrál klíčovou roli při kanonizačním procesu, neboť (domnělé) dochování jazyka bylo uznáno jako jeden ze čtyř zázraků potvrzujících Janovu svatost.

Socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1730 s typickými atributy (pěti hvězdami a křížem) u kostela sv. Vavřince ve Vizovicích

Úcta ke sv. Janu[editovat | editovat zdroj]

První, kdo začal pěstovat úctu ke svatému Janu Nepomuckému, byli ihned po jeho vynesení z Vltavy 14. dubna 1393 Křižovníci s červeným srdcem – Cyriaci. V té době byl jejich generálním převorem Jan (3. generální převor od přenesení sídla řádu do Prahy – generálním převorem 1373–1403). Na místě jeho pohřbení později vystavěli kapli k jeho úctě. Vikář Cyriaků Kolumbán Grummelmeyer (vikářem od roku 1709–1717) tuto úctu dále rozvíjel. Jeho nástupce Jan Mändl ze Steinfelsu (1717–1730) se zúčastňoval příprav svatořečení svatého Jana Nepomuckého a nechal zřídit jeho sochu, která stála na náměstí sv. Jana Nepomuckého. Dnes stojí před kostelem sv. Ducha v Dušní ulici. Cyriaci pořádali každý rok večer před jeho svátkem až do 15. května 1783 po loďkách slavný průvod na Vltavě až k mostu Karlovu, kde se u jeho sochy modlili litanie. S těmito oslavami souvisely také hudební skladby význačných skladatelů (např. Brixího). Na ně dnes navazují současná svatojánská Navallis.

Sv. Jan Nepomucký má díky jezuitským misiím velký věhlas po celém světě, především Bavorsku a zemích Latinské Ameriky. Je uctíván jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních pohromách a povodních (kvůli způsobu jeho smrti). Jeho vyobrazení lze nalézt na mnoha místech, především na mostech.

Kult sv. Jana Nepomuckého je nerozlučně spojen s českým barokem, kdy patřil k nejvýznamnějším světcům. Je zemským patronem Čech a Bavorska. Populární ještě za baroka se stal v dnešním Rakousku, Španělsku, v dnešní Belgii, v Polsku a díky Marii Leszczyńské také na francouzském královském dvoře.[9] Svatojánské sochy patří k typickým atributům tradiční české krajiny. Najdeme je zejména na mostech (patron vod), ale i dalších místech.

Podle sv. Jana Nepomuckého byla roku 1929 pojmenována také česká papežská kolej v Římě, Nepomucenum.

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Brokofova socha na Karlově mostě slouží za vzor zobrazení Jana Nepomuckého

Jan je v křesťanské ikonografii (tak ho zobrazil poprvé již Brokoff) zobrazován jako kanovník, tedy oblečen v albě, rochetě, klerice a kanovnickým pláštíkem (mozetta) s biretem.[10] Janova svatozář je obvykle doplněna pěti hvězdami, v ruce drží kříž a též palmovou ratolest, někdy také knihu. Palma je symbolem vítězství, hvězdy zastupují legendu, podle níž vltavští rybáři nalezli po smrti Janovo tělo,[11] případně pět ran Kristových či písmena latinského tacui (mlčel jsem).[12] Nevyzrazení zpovědního tajemství je symbolizováno prstem na ústech. Hvězdy kolem hlavy jsou atribut mezi světci velmi zvláštní, neboť s hvězdami kolem hlavy je zobrazována pouze Panna Maria. Jiným atributem je jazyk, který měl být nalezen v 18. století v Janově lebce neporušený; podle nových výzkumů se však jednalo o mozkovou tkáň. Dalšími atributy jsou Palladium země české ve Staré Boleslavi (podle barokní legendy sem sv. Jan putoval), most, kotva či chuďas, jemuž Jan udílí almužnu.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

  • V rámci každoročních oslav sv. Jana Nepomuckého se v Praze pořádá vodní koncert barokní hudby Svatojánské Navalis.[13]
  • Gerald Spitzner: Johannes Nepomuk Messe in G-Major [14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské. Praha : Acta Universitatis Carolinae, 1971. S. 128.  
  2. Hledíková, s. 64
  3. Jan Nepomucký - Pravdy a lži o Janu Nepomuckém
  4. Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí - díl čtvrtý, Baronet 1995, kap. Svaté Čechy, podkapitola Svatý Jan Nepomucký, str. 191
  5. ČORNEJ, Petr, a kol. Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách. Praha : Reader’s Digest Výběr, 2001. ISBN 80-86196-33-X. Kapitola Smrt Johánka z Pomuka, s. 112–113.  
  6. PEKAŘ, Josef. O smyslu českých dějin. Praha : Rozmluvy, 1990. ISBN 0-946352-70-4. Kapitola Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, s. 288.  
  7. ČORNEJ, Petr, a kol. Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách. Praha : Reader’s Digest Výběr, 2001. ISBN 80-86196-33-X. Kapitola Nejslavnější světec barokních Čech, s. 244–245.  
  8. Pekař, str. 311
  9. Čornej, str. 244
  10. Karel Drhovský. Atributy a ctnosti
  11. KLEISNER, Tomáš. Ledvinkovský obraz sv. Jana Nepomuckého nalezen. Zprávy památkové péče. 1995, roč. 55, s. 26-28. Dostupné online.  
  12. KULÍŠKOVÁ, Evelyna. Před 620 lety zemřel Jan Nepomucký, důvody jeho vraždy historici dodnes nevysvětlili. Zprávy Český rozhlas [online]. 2013-03-20 [cit. 2013-11-29]. Dostupné online.  
  13. http://www.navalis.cz/
  14. Mše Jana Nepomuckeho

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Generální vikář pražské arcidiecéze
Předchůdce:
Kuneš z Třebovle,
Mikuláš Puchník z Černic
13891393
Mikuláš Puchník z Černic,
Jan z Pomuku
Nástupce:
'