Spor o smysl českých dějin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek z oblasti historie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Spor o smysl českých dějin je označení polemiky, která byla vedena od 90. let 19. století mezi několika význačnými osobnostmi české vědy, filosofie a kultury. Byla především sporem o podílu reformační humanistické tradice na tvorbě českých dějin a utváření českého národa, kterou prosazoval T. G. Masaryk. Nejdůležitějším odpůrcem mu byl historik Josef Pekař. Do sporu se zapojili také Josef Kaizl, Kamil Krofta, Zdeněk Nejedlý, Emanuel Rádl, Karel Stloukal, Jaroslav Werstadt, František Xaver Šalda, Ferdinand Peroutka a další.

Obsah

1 Průběh sporu
2 Interpretace českých dějin
- 2.1 Ilustrace různých interpretací českých dějin
3 Literatura
4 Související články

[editovat] Průběh sporu

Vznik sporu souvisí s Masarykovým hledáním vlastního politického programu realistů, který by vyhovoval jeho proklamacím o zbavení se českého nacionalismu a nepoučenosti vlastními dějinami. Inspirací pro práci českých obrozenců mělo podle něho být reformní učení Jana Husa, husitská revoluce, činnost Jednoty bratrské a český reformovaný protestantismus. Taková na náboženství založená koncepce byla v rozporu s Palackého romantismem ovlivněnou vizí střetu českého a německého živlu, která pak pozitivně i negativně ovlivnila české i německé (resp. českoněmecké) nacionalisty.

Masaryk své myšlenky postupně rozpracoval v dílech Česká otázka, Naše nynější krise, Jan Hus, Karel Havlíček, Palackého idea národa českého a dalších. Ostrá kritika Masarykovy kontroverzní teorie na sebe nenechala dlouho čekat. Předním kritikem byl Josef Pekař, k Masarykovi skepticky se postupně postavili mimo jiné i Jaroslav Goll, Otakar Hostinský či Josef Kaizl.

Goll i Pekař neviděli v Masarykově tvrzeních o českých dějinách jen pouhé zkreslení dějin před i během českého obrození, ale i pokus politika, za kterého Masaryka především považovali, o vměšování se do záležitostí české historiografie, která už na konci 19. století díky Gollově škole postoupila natolik daleko, aby mohla podpořit jiný výklad dějin, který by Masarykovu dějinnou humanistickou a reformační ideu zcela vyvrátil. V roce 1912 vydal Pekař dílo Masarykova česká filosofie, ve které poukázal na tradice českého obrozenectví vycházející z katolického, nikoliv reformačního prostředí, a sice z odkazu sv. Cyrila a Metoděje, Václava, Prokopa a Jana Nepomuckého. Jeden z tvůrců národního obrození, jezuita Bohuslav Balbín, měl právě tato východiska. Generace národních obrozenců přitom do styku s jinými, nekatolickými, tradicemi vůbec nepřicházela a odkaz husitství, Jednoty bratrské či české reformace obecně jim tak nebyl znám. Pekař dále poukázal na to, že žádné národní dějiny nemohou vycházet z jedné podstaty, jak to tvrdil Masaryk, ale z mnoha linií kulturních, politických a ekonomických proměn, kterými ve svých dějinách národ prochází. Dále Masarykovi vytkl přílišnou pojmovou neurčitost, která se podle něj v České otázce a následujících pracích objevovala.

Masaryk se na kritiku a odmítnutí svých názorů českými vědci pokusil reagovat poukazem na to, že se jedná o „empirickou historickou generalizaci“ a Pekařova práce s dějinami, která byla jinými hodnocena jako skutečně vědecká, je pouhým „pitváním se v dějinách“ a že Pekařovu kritiku nebere jako vědeckou. Touto replikou ale Masaryk větší uznání mezi českými historiky nezískal a během první světové války začal své názory částečně přehodnocovat, přiklonil se více k vlastenecké podstatě českého obrození a teorii o humanistické tradici odsunul do pozadí. Nicméně i další Masarykův odkaz k české reformaci v díle Světová revoluce (1925) byl odbornou veřejností kritizován.

Jakési shrnutí sporu o smysl českých dějin se událo roku 1929, kdy Pekař vydal spisek Smysl českých dějin. Vyzdvihl v něm roli cizích, západoevropských, faktorů v českých dějinách.

Spor o smysl českých dějin pokračoval i po smrti dvou hlavních osobností. Masarykova vize nekatolické tradice českých dějin byla využita i v marxistické interpretaci českých dějin, která se rozvinula především po roce 1948. Zpochybňování významu katolických patronů, zdůrazňování významu Jana Husa a husitství a překrucování jejich náboženského boje, stejně tak u českých bratří, a negace doby pobělohorské, označované za „dobu temna“, to vše našlo své kritiky u osobností Jana Patočky a Václava Černého.

[editovat] Interpretace českých dějin

Vnímání smyslu dějinné události může být považováno nejen za velmi subjektivní, ale i kulturně podmíněné. Následující různé interpretace to dokládají na vnímání smyslu české národní existence.

Prací historiků není jen sbírat fakta, ale především dávat těmto faktům smysl (historie jsou fakta s výkladem jejich smyslu; tedy o čem jsou konkrétní historická fakta). Výsledky jejich odborné činnosti se tak často mohou dostávat do rozporu s výkladem podmíněným určitou politickou ideologií či světonázorem. Nejzřetelnější rozpor mezi svobodným historickým bádáním a zpolitizovanou formou trval v českých zemích během komunistické totality v letech 1948–1989.

Výrazným článkem v pokusech o interpretaci českých dějin byli českoněmečtí badatelé, významnou úlohu sehráli Adolf Bachmann, Bertold Bretholz či Josef Pfitzner.

[editovat] Ilustrace různých interpretací českých dějin

Na začátku do Čech přišli Slované jako nemravní pohané, uctívající nejrůznější bůžky, démony, a žijící v hříchu. Bůh ve své dobrotě jim nechal vyjevit víru pravou prostřednictvím svatých věrozvěstů. Pak usedl na knížecí stolec veliký svatý Václav. Jeho bratr Boleslav, zvaný též Ukrutný, přestože oplýval chrabrostí a jinými ctnostmi, nebyl mu dán dar víry; i zákeřně zavraždit svatého Václava. Nyní je sv. Václav naším patronem, naším světcem, naším vzorem při našem směřování k Bohu a povznesení Jeho jména; to je náš cíl.

Milníkem bylo přijetí víry pravé, slavný život svatého Václava. Později začali v Evropě různí chamtivci, zaprodanci vnášet sémě úpadku do Církve; ztratili totiž svatou bázeň a pocit, že žijí před tváří Boží. A to nebylo vše, následovali je různí odpadlíci a kacíři. Bůh umožnil, ve své dobrotě, Čechům zůstat duchovně nejčistším národem, ušetřil je před rozkladným vlivem cizáků. Nyní nastává dějinný moment, vše se mění, už se náš čas nikdy nemůže vrátit; Bůh přichází a my od něj s vděčností přijímáme veliké úkoly (obnova církve) a odpovědnost. Uvědomujeme si důležitost našeho poslání, očekáváme blízký konec světa a věčnost.

Na počátku do Čech přišli Slované vedeni Praotcem jako šťastný národ, nezkažený nánosy civilizace. Pak přišel středověk, věk rytířů, draků, ctnostných panen, věk statečnosti a mužnosti. Nyní na nás nenávratně ulpělo znamení civilizace, jsme teď méně čistí lidé, méně šťastní. Vzhlížíme k novým hrdinům a jejich návratům k přírodě a zapomenutým ideálů. Je čas k návratu k minulosti a přírodě.

Do Čech, země zaslíbené, přišel Praotec s úkolem tuto zemi pozdvihnout. Na české dějiny je potřeba pohlížel pod úhelným pohledem tohoto poslání a vědomí si samozřejmého kolonizačního práva Čechů na svou vlast. Pak přišly slavné doby, věk posledních Přemyslovců, husitství, 16. století, následované naprostou katastrofou na Bílé hoře. Teď musíme vrátit našemu národu jeho dřívější slávu.

Následující odstavec je možno chápat jako ilustraci rozdílnosti dějinného myšlení, v tomto případě ovlivněného nacismem, fašismem a rasismem a uplatňovaného v českých zemích především za Protektorátu Čechy a Morava.

Češi přišli do své vlasti jako krásní, urostlí, světlí lidé. Pak přišel svatý Václav, který si uvědomil čistotu a vznešenost Árijců a docenil význam vzájemného pouta krve. Proto se přimkl k německému národu. V 13.–14. století však čistota českého lidu upadla, došlo ke zvýšení lebečního indexu o více jak 10 bodů, to samozřejmě poznamenalo i morální charakter národa. K rozkladu přispěl i pseudohumanismus církve a různá nedopatření jako husitství. V poslední době došlo k nalezení pravého místa českého národa v lůně Říše. A my teď máme veliký úkol pozvednout nejen českého člověka. Smysl dějin musíme vnímat jako vzájemné působení ras a s tím spojený boj o uchování posvátného dědictví našich předků; to je pravá humanita.

Následující odstavec je snahou o ilustraci dějinného myšlení v duchu marxismu-leninismu.

Celé české dějiny byli čeští lidé brutálně vykořisťováni, nejdřív prohnanou církví, pak zlotřilými kapitalisty, nakonec zvrácenými nacisty. Nyní přišel únor 1948 a konečně jsme se přimkli ke svým bratrům, kteří si vybojovali zaostalou zemi nacházející se téměř ve feudalismu a za pouhých 30 let z ní učinily nejvyspělejší a nejdemokratičtější zemi na světě. Je potřeba se bez milosti vypořádat se všemi zrádci – nesmíme dovolit, aby jejich odporné zájmy oddalovaly vybudování komunismu.

Smysl českých dějin je třeba vidět v cestě ke svobodě. Stačí se podívat na dobu husitství, 16. století, první republiku, Pražské jaro, Sametovou revoluci a není o tom pochyb. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!

Co se tu dělo řekněme do roku 1900 už nemá naprosto žádný význam, to je jen nudný dějepis. Jsme tu od toho, abychom si co nejvíce užili. Je třeba chválit technický pokrok. Už nelze od dějin očekávat nic nového, kromě toho, že si v budoucnu budeme moci koupit konzumního zboží (tj. budeme se mít lépe).

[editovat] Literatura

MASARYK, Tomáš Garrigue. Česká otázka : snahy a tužby národního obrození. 7. vyd. Praha : Melantrich, 1969. 271 s.
MASARYK, Tomáš Garrigue. Naše nynější krise : pád strany staročeské a počátkové směrů nových. Praha : Čas, 1895. 152 s.
MASARYK, Tomáš Garrigue. Jan Hus : Naše obrození a naše reformace. 1. vyd., v nakl. Jan Kanzelsberger. Praha : Jan Kanzelsberger, 1991. 163 s. ISBN 80-900095-1-4.
MASARYK, Tomáš Garrigue. Karel Havlíček : snahy a tužby politického probuzení. 4. vyd. Praha : Ústav Tomáše Garrigua Masaryka, 1996. 381 s. ISBN 80-86142-00-0.
MASARYK, Tomáš Garrigue. Palackého idea národa českého. 5. vyd. Praha : ČIN, 1947. 67 s.
MASARYK, Tomáš Garrigue. Světová revoluce : za války a ve válce 1914–1918. 1. vyd. Praha : Masarykův ústav AV ČR, 2005. 639 s. ISBN 80-86495-27-2.
PEKAŘ, Josef. Masarykova česká filosofie. Praha : Historický klub, 1912. 44 s.
PEKAŘ, Josef. Smysl českých dějin : O nový názor na české dějiny. Praha : nákl. vlastním : Klub historický [distributor], 1929. 61 s.
NEJEDLÝ, Zdeněk. Spor o smysl českých dějin : pokus o filosofii českých dějin. Praha : Pokroková Revue, 1914. 75 s.
SLAVÍK, Jan. Pekař contra Masaryk : ke sporu o smysl českých dějin. Praha : ČIN, 1929. 51 s.
WERSTADT, Jaroslav. O filosofii českých dějin : Palacký–Masaryk–Pekař. Praha : Svaz národního osvobození, 1937. 31 s.
BRETHOLZ, Bertold. Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden (1306). München : [s.n.], 1912. 550 s.
Katolická ročenka 1970. 1. vyd. Praha : Česká katolická charita, [1970?]. České katolictví 20. století v evropském kontextu, s. 60–70.
PATOČKA, Jan. O smysl dneška : Devět kapitol o problémech světových i českých. Reprint 1. vyd. Purley : Rozmluvy, 1987. 153 s.
Spor o smysl českých dějin 1895–1938. Miloš Havelka. 1. vyd. Praha : TORST, 1995. 867 s. ISBN 80-85639-41-6.
HERMANN, Tomáš. Emanuel Rádl a české dějepisectví : kritika českého dějepisectví ve sporu o smysl českých dějin. Praha : Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2002. 198 s. ISBN 80-7308-038-9.