Idealismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Idealismus (z řeckého ιδέα, idea) je označení pro různé filosofické směry, jejichž společným znakem je, že idejím či ideálnímu připisují bytí, resp. vládnoucí postavení; materiální svět (pokud jeho existenci uznávají) je pak na idejích či duchu závislý, popř. je jeho vyjádřením, manifestací.

Pojem[editovat | editovat zdroj]

Používání pojmu idealismus zavedl patrně G. W. Leibniz (1646–1716), jenž jím mínil ty filosofie, které „stejně jako Platón nepojímají duši jako materiální věc“.[1] Ve filosofickém úzu je termín zpravidla používán pro systémy novověké filosofie (např. německý idealismus), obecněji pak pro různé varianty metafyzické doktríny datující se od Platóna, který připisuje skutečnou jsoucnost idejím. V tomto smyslu je protikladem materialismu.

V jiném způsobu užití pak stojí idealismus v protikladu k realismu: zatímco realismus v obecně filosofickém smyslu zastává tezi, že to, co je obsahem poznání, odpovídá objektivní realitě, idealismus činí obsah poznání závislým na subjektu. V běžné řeči (popř. politice) se pak protikladem idealismu a realismu míní přibližně protiklad naivity a skepse, nadšenectví a opatrnosti, velkých cílů a střízlivého pohledu, popř. optimismu a pesimismu.

Rozlišení[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji bývá rozlišován idealismus subjektivní a objektivní; dále se hovoří také o idealismu absolutním (Hegel), estetickém (Winckelmann, Lessing, Schiller), epistemologickém či etickém.

Subjektivní idealismus[editovat | editovat zdroj]

Subjektivní idealismus, podle něhož je vnější svět fenoménem vědomí; existuje tedy jen ve vnímajícím subjektu jakožto idea. Jeho nejznámější postavou je George Berkeley (1685–1753); ten jej však neuskutečňuje plně, neboť jakožto křesťan uznává Boha, který ideje do vědomí vkládá. Z tohoto učení poté vychází solipsismus, v němž existuje pouze vnímající Já.

K subjektivním idealistům bývá řazen také Johann Gottlieb Fichte či Ladislav Klíma. V poněkud pozměněném smyslu sem patří i Immanuel Kant, který zavádí „věc o sobě“, jež je ovšem pro subjekt poznatelná pouze jako jev. Toto pojetí se někdy označuje jako transcendentální idealismus či transcendentální filosofie.

Objektivní a absolutní idealismus[editovat | editovat zdroj]

Podle objektivního idealismu je základem všeho, co existuje, nějaká duchovní entita – Bůh, (absolutní) duch, vědomí, idea apod., zatímco hmotný svět vnímatelný smysly je jen jeho odvozeninou, vyjádřením či emanací (vyzařováním). V tomto rámci se pohybuje zejména německý idealismusF. W. J. Schelling (1775–1854) a zejména „absolutní idealismus“ G. W. F. Hegela (1770–1831) s pojetím světa a dějin jako sebeuvědomování (objektivního) ducha.

Hegelova filosofie měla obrovský vliv na pozdější filosofické nauky, které však ústily do protichůdných závěrů: z levého křídla hegelovců se během krátké doby vyprofilovalo i materialistické učení marxismu. Kromě Feuerbacha a Marxe, kteří proti hegelovství použili jeho vlastní prostředek a od dialektiky ducha dospěli k dialektickému materialismu, podali důsažnou kritiku německého idealismu především Kierkegaard, Schopenhauer a Nietzsche, ve 20. století pak zejména analytická filosofie.

Vývoj po německém idealismu[editovat | editovat zdroj]

Zatímco v rodném Německu se hegelovský idealismus doslova zhroutil, v poslední třetině 19. století a začátkem 20. století prožil mohutný rozkvět zejména v Británii a Itálii. Vůdčí postavou britského idealismu byl oxfordský profesor Francis Herbert Bradley (1846–1924) s holistickým pojetím skutečnosti, dále Bernard Bosanquet, J. M. E. McTaggart. Po první světové válce však byla tradice zcela přehlušena analytickou filosofií, kterou v Anglii prosadili G. E. Moore a Bertrand Russell.[2] V Itálii, kde zůstal idealismus vůdčím směrem až do druhé světové války, byli hlavními jeho představiteli Benedetto Croce (1886–1952) a Giovanni Gentile (1875–1944).

V německém prostředí se v poslední třetině 19. století zrodilo novokantovství, vlivný směr v opozici zejména proti materialismu šířícímu se ve vědě a v marxismu, ale také proti upadajícímu hegelovskéhu idealismu; na základě reinterpretace I. Kanta (mj. za odmítnutí pojmu „věci o sobě“) se tak myslitelé jako Wilhelm Windelband, Heinrich Rickert, Hermann Cohen či Ernst Cassirer snažili vyhnout jak pozitivismu, tak spekulativnímu idealismu.

V současné době je idealismus hegelovského směru spíše historicky zkoumán než filosoficky rozvíjen. To ovšem především v Evropě neznamená nadvládu materialismu či naturalismu, nýbrž spíše snahu o překonání tohoto protikladu. Stejně tak trvá tradice idealismu ve smyslu doktríny nehmotné duše, jak ji zastává např. veškerá křesťanská filosofie.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Kolektiv autorů, Filosofický slovník. Olomouc: Olomouc 2002, heslo idealismus.
  2. H. Holzhey, W. Röd, Filosofie 19. a 20. století III. Praha: OIKOYMENH 2006, str. 340.