Gottfried Wilhelm Leibniz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gottfried Wilhelm von Leibniz
Leibniz kolem roku 1700
Leibniz kolem roku 1700
Narozen 1. července 1646
Lipsko
Zemřel 14. listopadu 1716
Hannover
Národnost německá
Obor filosofie, matematika

Gottfried Wilhelm von Leibniz (1. července 1646 Lipsko14. listopadu 1716 Hannover) byl německý filosof, vědec, matematik a teolog píšící převážně v latině a francouzštině.

Zaujímá důležité místo v dějinách filozofie a dějinách matematiky. Nezávisle na Isaacu Newtonovi objevil integrální kalkulus a jeho způsob zápisu se používá dodnes. Spolu s René Descartem a Baruchem Spinozou byl jedním ze tří největších racionalistů 17. století a předchůdců moderní logiky a analytické filosofie. Jeho filosofie se však zároveň odkazovala na scholastickou tradici, ve které logika hrála důležitou roli.

Výrazně také přispěl k rozvoji fyziky a techniky a předznamenal myšlenkové pochody, které se později projevily v biologii, medicíně, geologii, teorii pravděpodobnosti, psychologii, jazykovědě či informatice. Věnoval se i politice, právu, etice, teologii a historii.

Jeho práce na tuto pestrou škálu témat jsou roztroušeny v mnoha knihách, odborných článcích a desetitisících dopisů.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Lipsku. Jeho otec byl notářem a později i profesorem morálky na univerzitě. Již v brzkém věku ovládal latinu a řečtinu a četl antické autory (především Platóna a Aristotela).

Studoval práva a filozofii na univerzitě v Lipsku pod vedením Jakuba Thomasia. V sedmnácti letech získal bakalářský titul. Jeho práce nesla název „O principu individuace“ (De principio individuationis). Poté studoval v Jeně u profesora matematiky Eduarda Weigela. Zde napsal roku 1666 práci „Rozprava o umění kombinatoriky“ (Dissertatio de arte combinatoria). Ve dvaceti letech se stal doktorem práv na univerzitě v Altdorfu. Na téže univerzitě odmítl nabízenou profesuru, protože se chtěl věnovat více činnostem a profesura by ho omezovala.

Nejdříve tedy vykonával diplomatické a knihovnické služby u mohučského kurfiřta a poté na hannoverském dvoře. Toto povolání mu umožňovalo hojně cestovat a seznamovat se s díly dalších autorů. Žil v Norimberku, kde se věnoval revizi právních předpisů. Poté (1672) přesídlil do Paříže, kde se seznámil s mnoha matematiky a fyziky. Matematice se tam také většinu svého času věnoval. Roku 1676 objevil diferenciální počet. Shodou okolností v témže roce učinil ten samý objev i Isaac Newton. Oba se pustili do obhajoby svého prvenství.

Funkci knihovníka vykonával u vévody Johanna Friedricha z Brunšviku- Lüneburku. V této době psal další matematické práce a snažil se o sjednocení křesťanských církví. Tento pokus ztroskotal kvůli nesourodosti Francie a Německa. Roku 1700 se zasloužil o zřízení první německé společnosti věd v Prusku, která byla roku 1744 přejmenována na Akademii věd. V Hannoveru setrval až do roku 1716, kdy zemřel.

Celý život se věnoval psaní, publikoval mnoho článků a napsal desetitisíce dopisů.

Leibnizova filosofie[editovat | editovat zdroj]

Monády[editovat | editovat zdroj]

Základní pojem jeho filosofie je monáda. Navazuje na Reného Descarta, který soudil, že všechny přírodní jevy lze vyložit pojmy rozlehlosti a pohybu a že základem světa jsou dvě substance - materiální a duchovní. Naproti tomu tvrdí, že je pohyb něco čistě relativního, závisí pouze na stanovisku pozorovatele, které těleso se jeví v pohybu a které ne. Descartovo pojetí substancí kritizuje ještě v druhém ohledu, z hlediska kontinuity a dělitelnosti. Matematický prostor je kontinuum a je nekonečně dělitelný. Kontinuum ve smyslu matematiky je ideální představa, nemá skutečné části. Skutečná látka není totožná s pouhou rozlehlostí. Skutečnost může sestávat jen z pravých částí a ty nemohou být libovolně dělitelné. Toto pojetí hmoty je velice podobné staré teorii atomů, jak ji vytvořili atomisté.

Spojuje mechanický pojem atomu s aristotelovským pojmem entelechie, oduševňující a formující síly, a dospívá tak ke svému pojmu monády (vlastní výraz pravděpodobně má význam „jednota“, vypůjčil si ho od Giordana Bruna).

Co jsou monády?[editovat | editovat zdroj]

  1. Monády jsou body. To znamená, že vlastní prazáklad jsoucna jsou bodové substance. Tento základ tedy není kontinuum. Zdá se to být v rozporu se smyslovou zkušeností, látky se nám zdají jako rozlehlé kontinuum. Leibniz tvrdí, že tento smyslový dojem klame.
  2. Monády jsou síly, silová centra. Těleso není nic jiného než komplex bodových silových center.
  3. Monády jsou duše. Bodové monády jsou oduševnělé, ale liší se ve schopnosti představ - percepce. Nejnižší monády jsou jakoby ve stavu snu či omámení, mají jen temné, nevědomé představy. Prostřední monády mají jakési mlhavé představy, jsou schopné odlišit své představy od ostatních, ale už ne rozlišovat jednotlivé představy mezi sebou. Vyšší monády, jako je lidská duše, mají vědomí, schopnost percepce a apercepce - sebeuvědomění, reflexe apod. A nejvyšší monáda, bůh, má nekonečné vědomí, je vševědoucí.
  4. Monády jsou individua. Neexistují dvě stejné monády. Každá monáda, od té nejjednodušší k nejsložitější, má své nezaměnitelné místo, každá zrcadlí univerzum svým vlastním, jedinečným způsobem a každá je potenciálně, co do možnosti, zrcadlem univerza. Monády jsou individua také v tom smyslu, že jsou navenek uzavřeny - nemají žádná „okna“ - neovlivňují se.

Předzjednaná harmonie[editovat | editovat zdroj]

Problém předzjednané harmonie se vyskytuje i u Descarta, který uznával dvě substance (myšlení a rozprostraněnost).

Podle něj je nejmenší ontologickou jednotkou monáda (viz výše). Složeniny se skládají z většího množství jednoduchých monád. Všechny dohromady tvoří harmonický celek světa, ale každá zvlášť má svůj svět představ. Navzájem se nepřeměňují, nespojují a neovlivňují. Zachovávají energii. Monády na sobě navzájem percipují. Nicméně nedochází ke komunikaci mezi nimi. Zrcadlí celý vesmír. Jak je tedy možné, že všechny fungují, tak jak mají? Tuto otázku vysvětluje nauka o předzjednané harmonii. Bůh stvořil všechny monády tak, aby jejich percepce vzájemně souhlasily a aby vše fungovalo tak, jak má. V monádách je dáno vše, co se bude dít.

Člověk je živý organismus díky tomu, že je ovládán ústřední monádou (entelechií), duší, která nemá materiální podobu. Tělo tedy podléhá působícím příčinám, kdežto duše je účelovou příčinou těla.

Teodicea[editovat | editovat zdroj]

Si Deus est, unde malum? Si non est, unde bonum? (Jestliže je Bůh, odkud je zlo? Jestliže není, odkud je dobro?)

Je přesvědčen, že Bůh stvořil náš svět jako nejlepší ze všech možných světů, plyne to přímo z představy Boha. Jak je ale potom možné, že v tomto nejdokonalejším ze všech možných světů je tolik utrpení, nedokonalosti a hříchu?

Tuto otázku si položili již staří Sumerové a Egypťané. Později problém znovu vyvstává u Epikura. David Hume ve svém díle Dialogues Concerning Natural Religion uvádí tzv. Epikurův paradox. „Epicurus's old questions are yet unanswered. Is he willing to prevent evil, but not able? then is he impotent. Is he able, but not willing? then is he malevolent. Is he both able and willing? whence then is evil?“ (David Hume, Dialogues Concerning Natural Religion. 1779) Volně lze tento paradox přeložit takto: „Epikurovy otázky jsou stále nezodpovězeny. Chce (Bůh) předejít zlu, ale nemůže? Potom je bezmocný. Je schopen, ale nechce? Potom je zlovolný. Je schopen a chce? Odkud se tedy bere zlo?“

Tuto otázku hlouběji rozpracoval až on sám, kdy rozlišuje tři druhy zla: „Zlo lze chápat metafyzicky, fyzicky a morálně. Metafyzické zlo záleží v pouhé nedokonalosti, fyzické zlo v utrpení a morální zlo v hříchu. Fyzické zlo a morální zlo sice není nutné, stačí však, že je na základě věčných pravd možné.“ (Leibniz: Theodicea, 1. část, 21.) Fyzické zlo (bolest) pochází ze zla metafyzického. Lidé jsou stvořené bytosti, tedy nedokonalí (dokonalý je pouze Bůh). Jejich pocity jsou tedy též nedokonalé. To platí i pro zlo morální. Nedokonalá bytost chybuje a hřeší.

Idea univerzálního kalkulu[editovat | editovat zdroj]

Leibniz usiloval o převedení veškerého poznání na jednoznačné pojmy (žádná mnohoznačnost, nejasnost, vágnost) a posléze vyjadření těchto pojmů pomocí odpovídajících symbolů (characteristica universalis, neboli univerzální charakteristika, univerzální symbolická řeč). Nicméně už za svého života dospěl Leibniz k tomu, že vytvoření jednotného a jasného univerzálního systému není možné.

Pravdy nutné a nahodilé[editovat | editovat zdroj]

Leibniz rozlišoval mezi pravdami faktu (vérités de raison) a pravdami rozumu (vérités de fait). Pravdy faktu, neboli nahodilé pravdy, platí pouze v některých možných světech (předchůdci Kantových syntetických soudů nebo Hobbesova sčítání). Kdežto pravdy rozumu, neboli nutné pravdy, platí ve všech možných světech (předchůdci Kantových analytických soudů nebo Hobbesova odčítání).

Princip identity nerozlišeného[editovat | editovat zdroj]

Princip identity nerozlišeného (identitas indiscernibilium), neboli Leibnizův princip, tvrdí, že všechny metafyzické rozdíly jsou esenciální. Nemohou existovat dvě nerozlišitelné věci. Existují jen individua a všechny obecné pojmy, jak je známe, jsou pouze abstraktní. Tím Leibniz došel k tomu, že prostor a čas jsou relativní (v rozporu s Newtonem).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

V jeho rozsáhlém díle nacházíme celou řadu rozporů, které dokumentují, jak se vyvíjelo a měnilo myšlení tohoto všestranného a neobyčejně plodného autora.

  • 1663: Disputatio De Principio Individui
  • 1666: De Arte Combinatoria
  • 1667: Nova methodus discendae docendaeque jurisprudentiae
  • 1671: Hypothesis Physica Nova
  • 1673: Confessio philosophi (Filosofovo vyznání)
  • 1684: Nova methodus pro maximis et minimis
  • 1688: Discours de métaphysique (Metafyzické pojednání)
  • 1695: Système nouveau de la nature et de la communication des substances (Nová soustava přírody a komunikace substancí)
  • 1703: Explication de l'Arithmétique Binaire
  • 1704: Nouveaux Essais sur L'entendement humain (Nová úvaha o lidském rozumu)
  • 17071711: Scriptores rerum Brunsvicensium, 3 sv. (sbírka pramenů k velfským a dolnosaským dějinám)
  • 1710: Essais de théodicée ou sur la bonté de Dieu, la liberté de l'homme et l' origine du mal (Theodicea. Teodicea neboli o boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla)
  • 1714: Principes de la Nature et de la Grâce fondés en Raison (Principy přírody a milosti založené na rozumu)
  • 1714: La Monadologie (Monadologie)
  • 1759 (posmrtně): Protogaea oder Abhandlung von der ersten Gestalt der Erde und den Spuren der Historie in Denkmalen der Natur

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm. Theodicea. Překlad Karel Šprunk. Praha : ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2004.  
  • MOREAU, Joseph. Svět Leibnizova myšlení. Překlad Martin Pokorný. Praha : ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2000. ISBN 80-7298-008-4.  
  • LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm. Monadologie a jiné práce. Překlad Jindřich Husák. Praha : SVOBODA, 1982.  
  • LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm. Nové úvahy o lidské soudnosti od autora systému předzjednané harmonie. Překlad Věra Rychetská. Praha : Česká akademie věd a umění, 1932.  
  • CORETH, SCHÖNDORF. Filosofie 17. a 18. století. Překlad David Mik. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2002.  
  • STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Překlad Miroslav Petříček, Petr Rezek, Karel Špruňk. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2000.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu