Novověká filosofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Novověká filosofie je souhrnné a poměrně neurčité označení pro evropskou filosofii v období od poloviny 16. století do konce 18. století.

Společné charakteristiky[editovat | editovat zdroj]

I když je filosofická produkce v tomto období bohatá a velmi rozmanitá, spojuje ji několik charakteristických rysů.

  • Je to období občanských a náboženských válek, po nichž nastupují většinou absolutistické monarchie.
  • Filosofové píší a publikují stále více v národních jazycích.
  • Tak vznikají národní filosofické školy a tradice, které se navzájem méně stýkají a ovlivňují.
  • Filosofie přestává být společnou tradicí a stává se dílem výrazných osobností.
  • Hlavními tématy jsou politická filosofie, epistemologie a etika.
  • Typický filosof už není kněz, mnich a často ani univerzitní učitel, nýbrž žije jako více méně zámožný soukromník (Descartes, Spinoza, Voltaire) nebo chráněnec šlechtice či panovníka (Hobbes, Locke, Leibniz, Vico, Rousseau).
  • Od filosofie se oddělují další jednotlivé vědy.

Počátky novověké filozofie spatřujeme v novém způsobu filozofického myšlení, jenž se v 17. století utvářel v učení Descartově, Spinozově, Hobbesově, Lockově, Leibnizově a dále se pak vyvíjel u osvícenců 18. století[1]. M. Buhr a G. Irrlitz v monografii věnované německé klasické filosofii ukazují, že „základním problémem klasické buržoazní filosofie“ od F. Bacona a R. Descarta po Hegela a Feuerbacha je problém ovládnout zákony přírody a racionální přestavby společenského života. „Bacon a Descartes už nezkoumají objektivní realitu v duchu feodálně klerikálního myšlení, tj. jako Bohem danou a na něm závislou, ale jako takovou realitu, kterou může člověk ovládnout tím, že ji přetváří“[2].

Hlavní proudy[editovat | editovat zdroj]

Velké postavy novověké filosofie lze jen obtížně zařadit do nějakých škol, přesto v ní lze rozlišit tři hlavní proudy: racionalismus, empirismus a osvícenství.

Racionalismus[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Racionalismus.

Občanské a náboženské války hluboce otřásly všemi tradičními jistotami a evropské křesťanství rozdělila reformace. Z této nejistoty vzniká naléhavá potřeba najít novou a spolehlivou jistotu, kterou může nabídnout pouze všem společný rozum. Je to pouze rozum, který dovoluje nacházet a vyjadřovat obecné pravdy a zákonitosti a z nich vyvozovat jisté závěry, zejména v matematice.

Hlavní představitelé:

Empirismus[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Empirismus.

V anglické filosofii převládla jistá skepse vůči možnostem rozumu, navazující na středověký nominalismus: jedinou – i když nepříliš spolehlivou – jistotou pro člověka je jeho zkušenost. Z ní je třeba vycházet, opatrně zobecňovat a výsledky stále kriticky ověřovat.

Hlavní představitelé:

Osvícenství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Osvícenství.

Z dlouhého období míru, prosperity a politických úspěchů vznikl dojem úplné svrchovanosti a soběstačnosti člověka. Hlavní příčinou nedostatků v lidské společnosti je setrvačné působení náboženských a jiných pověr, které lze ale překonat věděním a rozumným uspořádáním věcí. Tak vzniká také myšlenka pokroku spojená s myšlenkou osvobození a emancipace člověka.

Hlavní představitelé:

Panovníci:

Immanuel Kant[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Immanuel Kant.

Na konci celého období stojí velká syntéza Immanuela Kanta, která spojuje a shrnuje všechny tři uvedené proudy. Kant sám byl především osvícenec, dokázal však smířit racionalismus s empirismem a obojí cestě poznávání vykázat její místo. Tím už přesahuje období novověké filosofie a zároveň zakládá německý idealismus, nejvýznamnější filosofický proud 19. století.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Formování novověké filozofie. Příprava vydání Prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc (recenzent, doslov k českému vydání); překlad z rus. orig.: dr. Ivana Holzbachová, CSc., dr. Jiří Gabriel, doc. dr. Karel Hlavtoň, CSc., dr. Antonín Látal, dr. ing. Josef Šmajs, CSc., dr. Bohumila Koželouhová, doc. dr. Jiží Cetl, CSc.; Vedoucí autorského kolektivu: T. I. Ojzerman. Praha : Svoboda, 1989. 731 s. (Členská knižnice) Obsahuje bibliografické odkazy a rejstřík. ISBN 80-205-0025-1.  
  • Sobotka – Znoj – Moural: Dějiny novověké filosofie. Praha 1994
  • McGreal, I. P., Velké postavy západního myšlení. Praha 1999
  • RÖD, W. Novověká filosofie I. Překlad z německého originálu „Die Philosophie der Neuzeit 1. Von Francis Bacon bis Spinoza“: Jindřich Karásek. 1. vyd. Svazek 8. Praha : OIKOYMENH, 2001. 384 s. (Dějiny filosofie) Osmý svazek dějin filosofie zahrnuje filosofy od Francise Bacona po Spinozu (Galileo Galilei, René Descartes, Blaise Pascal, Thomas Hobbes a další). ISBN 80-7298-039-4.  
  • RÖD, W. Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Překlad z německého originálu: Jindřich Karásek. 1. vyd. Svazek 9. Praha : OIKOYMENH, 2004. 580 s. (Dějiny filosofie) Tento svazek zahrnuje filosofy od Newtona po Rousseaua (Locke, Leibniz, Berkeley, Wolff, Lessing, Hume a další). ISBN 80-7298-109-9.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Formování novověké filozofie. Příprava vydání Prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc (recenzent, doslov k českému vydání); překlad z rus. orig.: dr. Ivana Holzbachová, CSc., dr. Jiří Gabriel, doc. dr. Karel Hlavtoň, CSc., dr. Antonín Látal, dr. ing. Josef Šmajs, CSc., dr. Bohumila Koželouhová, doc. dr. Jiží Cetl, CSc.; Vedoucí autorského kolektivu: T. I. Ojzerman. Praha : Svoboda, 1989. 731 s. (Členská knižnice) Obsahuje bibliografické odkazy a rejstřík. ISBN 80-205-0025-1. S. 134.  
  2. M. Buhr, G. Irrlitz. Der Anspruch der Vernunft, 1, Berlin 1968, str. 19