Novověká filosofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Novověká filosofie je souhrnné a poměrně neurčité označení pro evropskou filosofii v období od poloviny 16. století do konce 18. století.

Společné charakteristiky[editovat | editovat zdroj]

I když je filosofická produkce v tomto období bohatá a velmi rozmanitá, spojuje ji několik charakteristických rysů.

  • Je to období občanských a náboženských válek, po nichž nastupují většinou absolutistické monarchie.
  • Filosofové píší a publikují stále více v národních jazycích.
  • Tak vznikají národní filosofické školy a tradice, které se navzájem méně stýkají a ovlivňují.
  • Filosofie přestává být společnou tradicí a stává se dílem výrazných osobností.
  • Hlavními tématy jsou politická filosofie, epistemologie a etika.
  • Typický filosof už není kněz, mnich a často ani univerzitní učitel, nýbrž žije jako více méně zámožný soukromník (Descartes, Spinoza, Voltaire) nebo chráněnec šlechtice či panovníka (Hobbes, Locke, Leibniz, Vico, Rousseau).
  • Od filosofie se oddělují další jednotlivé vědy.

Hlavní proudy[editovat | editovat zdroj]

Velké postavy novověké filosofie lze jen obtížně zařadit do nějakých škol, přesto v ní lze rozlišit tři hlavní proudy: racionalismus, empirismus a osvícenství.

Racionalismus[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Racionalismus

Občanské a náboženské války hluboce otřásly všemi tradičními jistotami a evropské křesťanství rozdělila reformace. Z této nejistoty vzniká naléhavá potřeba najít novou a spolehlivou jistotu, kterou může nabídnout pouze všem společný rozum. Je to pouze rozum, který dovoluje nacházet a vyjadřovat obecné pravdy a zákonitosti a z nich vyvozovat jisté závěry, zejména v matematice.

Hlavní představitelé:

Empirismus[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Empirismus

V anglické filosofii převládla jistá skepse vůči možnostem rozumu, navazující na středověký nominalismus: jedinou – i když nepříliš spolehlivou – jistotou pro člověka je jeho zkušenost. Z ní je třeba vycházet, opatrně zobecňovat a výsledky stále kriticky ověřovat.

Hlavní představitelé:

Osvícenství[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Osvícenství

Z dlouhého období míru, prosperity a politických úspěchů vznikl dojem úplné svrchovanosti a soběstačnosti člověka. Hlavní příčinou nedostatků v lidské společnosti je setrvačné působení náboženských a jiných pověr, které lze ale překonat věděním a rozumným uspořádáním věcí. Tak vzniká také myšlenka pokroku spojená s myšlenkou osvobození a emancipace člověka.

Hlavní představitelé:

Panovníci:

Immanuel Kant[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Immanuel Kant

Na konci celého období stojí velká syntéza Immanuela Kanta, která spojuje a shrnuje všechny tři uvedené proudy. Kant sám byl především osvícenec, dokázal však smířit racionalismus s empirismem a obojí cestě poznávání vykázat její místo. Tím už přesahuje období novověké filosofie a zároveň zakládá německý idealismus, nejvýznamnější filosofický proud 19. století.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • McGreal, I. P., Velké postavy západního myšlení. Praha 1999
  • Sobotka – Znoj – Moural: Dějiny novověké filosofie. Praha 1994
  • Röd, W., Novověká filosofie I./II. Praha 2004