Transcendentální idealismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Transcendentální idealismus, transcendentální filozofie či formalistický idealismus je filozofická nauka, jejíž počátek položil Immanuel Kant na konci 18. století a která měla velký vliv na pozdější německou filozofii. O významu této nauky se v průběhu 20. století vedou spory.

Transcendentální idealismus se zabývá prameny poznání, které jsou v člověku přítomny před veškerou zkušeností (a priori).

Kanta nezajímají předměty poznání, ale schopnosti subjektu poznávat, možností a hranic této schopnosti. Transcendentálním nazývá „zkoumání možností každé zkušenosti“ – výzkum, který se zaměřuje na možnosti poznání. Pojem transcendentální znamená tedy překročení každé možné zkušenosti.

Kritika čistého rozumu[editovat | editovat zdroj]

V zásadě každá schopnost předcházející poznání se nazývá rozum. Transcendentální filozofie pod takovými pojmy zahrnuje pouze čistě apriorní pojmy a principy. Metafyzika, která je také vědou o pramenech a hranicích čistého rozumu, se pak nazývá Kritikou čistého rozumu.

Každé poznání je subjektivní, konečné a nezprostředkuje věci o sobě (Dinge an sich). Jeho předmětem je toliko smyslově vnímatelný svět jevů (fenoménů). Rozvažované pojmy dávají tomuto vnímání formální strukturu a umožňují tak teprve jeho vlastní poznatelnost, v rámci které se konstituují vlastní poznávané předměty. Některá určení, jako nutnost a neurčitost, přesahují kategorie rozumu, avšak nikoli vnímání. Když intelekt reflektuje jednoduchou zkušenost, vznikají základní úkony rozumu. Jedním je spojování a rozdělování v soudu, druhým přechod od neznámého ke známému v úsudku.

Základní otázka Kritiky čistého rozumu ovšem zní, zda existují syntetické apriorní věty. Syntetická věta je ta, jejíž predikát není obsažen v podmětu a rozšiřuje tak poznání (např. věta „Dinosauři vymřeli.“). Pokud takové věty neexistují, pak se lidské poznání skládá pouze z názorů a z forem myšlení, které může analyzovat formální logika. Strukturu poznání by pak bylo možné chápat ve smyslu logického empirismu (srov. Vídeňský kruh, Ludwig Wittgenstein). Kantova transcendentální analýza však ukazuje, že syntetické apriorní věty existují. Sám tyto principy nazývá zásadami rozvažování. Mezi takové věty patří např.:

  • Všechny názory jsou extenzivní veličiny.
  • Ve všech jevech má reálné, které je předmětem počitků, intenzivní velikost, tj. určitý stupeň.
  • Při všem střídání jevů je substance stálá.

Myšlenka syntetických vět a priori a překonání formální logiky ovšem není nová, Kant tak přejímá pouze myšlenku Aristotelovu. Aristotelés a scholastika považují každou větu, jejíž predikát obsahuje něco více než podmět, za syntetickou větu a priori (tzv. dictio in secundo modo dicendi per se, tedy výpověď o druhém způsobu výpovědi per se).

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]