Holismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Holismus (z řeckého holos, celek) je filosofický názor nebo směr, který zdůrazňuje, že všechny vlastnosti nějakého systému nelze určit nebo vysvětlit pouze zkoumáním jeho částí. Holismus tvrdí, že „celek“ je důležitější než jeho části a každá část má význam pouze vztahujeme-li její význam k ostatním částem nebo k celku. Holismus vychází z přesvědčení, že skutečnost nelze pochopit podle jejích jednotlivých částí, ale pouze jako větší celek.

Lidské poznání, které již tradičně rozdělujeme do vědeckých oborů, tímto způsubem holismus nedělí a tvrdí, že všechny vědy (přírodní, sociální i humanitní) jsou pouze zkoumání vlastností jednoho velkého celku. V tomto smyslu by například ekonomie by měla brát ohled na environmentální, morální i politické dopady lidské činnosti. Myšlenky holismu lze také demonstrovat na významu věty, která je více nežli pouhý soubor slov, je to vyjádření myšlenky a její jednotlivé stavební kameny (slova) mají k sobě specifické vztahy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Myšlenky holismu byly poprvé zformulovány v Aristotelově díle Metafysika a z tohoto díla také pochází citát „Celek je víc než souhrn jeho částí“. Jakožto filosofický směr vznikl holismus ve 20. století převážně jako reakce na tehdejší redukcionistické přístupy (viz redukcionismus).

Jan Christiaan Smuts byl první, kdo použil slovo holismus ve své knize Holismus a evoluce (1926). Myšlenky, které prezentoval ve svém díle se velmi podobaly myšlenkám Alfreda Northe Whiteheada, který o rok dříve nezávisle na Smutsovi napsal knihu Věda a moderní svět (1925). V této knize povýšil anorganické na stejnou úroveň s organickým, což Smuts považoval za stejně chybné a zavádějící, jako ponížení organického na úroveň anorganického, což vedlo k zacházení s organismy jako s čistě fyzikálními objekty.

Thomas Samuel Kuhn[editovat | editovat zdroj]

Podle Kuhna zastánci soupeřících paradigmat pohlížejí na stejný svět, ale vidí ho odlišně. Paradigmata jsou totiž nesouměřitelná. Kuhn se domnívá, že přechod od jednoho paradigmatu k druhému, právě v důsledku jejich nesouměřitelnosti, nemůže probíhat krok za krokem, jak požaduje logika a přírodovědecká zkušenost. To zakládá ideu holistické koncepce, která by měla nahradit dosavadní graduální koncepci ve vývoji vědy založenou na předpokladu kumulativismu, předpokladu, že ke změnám dochází postupně, metodou část po části.

Holistické pozadí změny paradigmatu ve smyslu celkového vidění světa a přechodu od jednoho paradigmatu k druhému jako „blesku z čistého nebe“ opírá Kuhn o tvarovou psychologii. Podle této koncepce nevnímáme části, ale vždy určité celky – tvary.

Proti holistickému pojetí však hovoří nejen historie vědy, ale i dnešní stav ve vědě, kdy zásadní diskuse jsou na denním pořádku (kvantová mechanika, evoluční teorie ad.). Samotné tvrzení o nesouměřitelnosti předpokládá jisté srovnání analyzovaných teorií. Toto srovnání může být však uskutečněno pouze na základě pochopení, porozumění druhé, „nesouměřitelné“ teorii. V opačném případě nelze nic vypovídat ani o nesouměřitelnosti.

Toto dilema se nakonec projevuje i v Kuhnově pojetí paradigmat, jeho kolísání mezi interpretací paradigmatu jako celkové (holistické) změny a jako změny exemplárního objektu a tím i k rozvolnění pojmu vědecké revoluce.

Kuhn považuje vědu především za sociokulturní fenomén, a proto zásadní odpověď na příčinu změny paradigmatu je nutné hledat ve vědeckých komunitách.

Atomismus a holismus[editovat | editovat zdroj]

Z holistického pohledu představují vlastnosti jedince jeho místo ve společnosti. Základy sociálních teorií jsou sociální celky, ne pouze jejich jednotliví příslušníci. Také se nepřipouští, že by se možné teorie týkající se sociálních celků daly redukovat nebo převádět na teorie o jednotlivcích. Naopak podle atomismu je každý jedinec svébytnou jednotkou sociálního života a má schopnost řídit své jednání díky svému přesvědčení a tužbám. Atomisté chápou společnost jako souhrn jednotlivců a zároveň soudí, že sociální celky jsou převoditelné na činnost jednotlivců, kteří dané celky tvoří.

Metodologický holismus[editovat | editovat zdroj]

Přístup k sociálnímu výzkumu a sociálním teoriím. Výzkum se zakládá na makrosociální úrovni, zkoumá strukturu a společnost.

Metodologický individualismus[editovat | editovat zdroj]

Zabývá se mikrosociální úrovní, jedincem a zkoumá jednání.

Dualismy[editovat | editovat zdroj]

Mikro – makro[editovat | editovat zdroj]

Jednání – struktura[editovat | editovat zdroj]

Jednání se vztahuje k činnosti, obvykle označuje konání jedinců (subjektivní). Struktura naproti tomu označuje pravidelné, relativně pevné, objektivní a zobecnělé rysy sociálního života. Anthony Giddens k tomuto dualismu míní, že struktura není protikladem k jednání, ale pouze druhá strana téže věci. Na jednání a strukturu nelze pohlížet jako na samostatné problémy, musí se na ně dívat jako na vzájemný vztah. Společenské struktury nestojí proti jednání individuálních jedinců, nýbrž do tohoto jednání vstupují. Platí to i naopak, jednání jedinců vytváří struktury.[1]

Individuum – společnost[editovat | editovat zdroj]

Émile Durkheim zavedl sociologický pojem Homo duplex – bytost rozdvojená a sice na bytost fyzickou a sociální. Říká, že v každém z nás existují dvě vědomí, dva aspekty našeho psychického života: osobní a neosobní. Naše fyzické tělo je zdrojem našeho egoismu (přání, tužby). Na druhou stranu socializovaná bytost je výtvorem společnosti, která žije a jedná skrze nás a kontroluje a brzdí projevy našeho egoismu prostřednictvím morálních zásad.[2]

Holismus v jiných oborech[editovat | editovat zdroj]

Psychologie[editovat | editovat zdroj]

Gestaltismus (tvarová psychologie) vznikl v Německu v roce 1912 jako reakce na tehdejší psychologický atomismus. Podle gestaltismu psychické celky jsou od počátku strukturně uspořádané a nejsou vytvářeny spojováním jednotlivých elementů. Vjem je tedy specifický celek, který je více než jen spojení jednotlivých počitků.

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Ekosystém se v ekologii užívá pro označení ucelené části přírody, skládá se ze živých i neživých složek, které se vzájemně ovlivňují. Podle zákonu o životním prostředí je ekosystém „funkční soustavou živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se navzájem ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase.“

Ekonomie[editovat | editovat zdroj]

Synergie se v ekonomii využívá jako označení pro dvě různé skutečnosti, obě ale úzce souvisí s holismem.

  • Jedním z hlavních důvodu pro slučování společností je fakt, že zisk po sloučení bývá často vyšší než součet zisků před sloučením.
  • Pracovní tým často pracuje efektivněji, než by pracovali jednotlivci, kteří tento tým tvoří.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GIDDENS, Anthony. The Constitution of Society: Outline of the Theory of Structuration. Berkeley: University of California Press, 1984. 402 s. ISBN 0520052927.
  2. DURKHEIM, Émile. „Dualismus lidské přirozenosti a její společenské podmínky.“ In: Antropologie, sociologie, historie. Cahiers du CEFRES, 1995, č. 8, s. 16–34. ISBN 978-80-86311-26-5, ISSN 1805-0336.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Fajkus, Břetislav. Současná filosofie a metodologie vědy. 2. vyd. Praha : Filosofia, 2003. 135 s.
  • Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí. Praha: OIKOYMENH, 1997, 206 s. ISBN 80-86005-54-2
  • Popper, Karl R. Bída historicismu = [Orig.: The poverty of historicism]. Z anglického orig. přeložila Jana Odehnalová. 2., revidované vyd. Praha : Oikoymenh, 2000. 134 s.
  • Smuts, Jan. Holism and Evolution. New York: The Macmillan Company 1926.
  • URBAN, Lukáš. Sociologie trochu jinak. Grada. 2. rozšířené vydání. ISBN 978-80-247-3562-7.
  • JAN, Jandourek. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3679-2.
  • ŠUBRT, Jiří. Individualismus versus holismus. Nástin pokusu o řešení teoretického dilematu. [online]. 2012, roč. 1 [cit. 2015-01-12]. Dostupné z: http://socstudia.fss.muni.cz/sites/default/files/121024182857.pdf
  • DURKHEIM, Émile. „Dualismus lidské přirozenosti a její společenské podmínky.“ In: Antropologie, sociologie, historie. Cahiers du CEFRES, 1995, č. 8, s. 16–34. ISBN 978-80-86311-26-5, ISSN 1805-0336.
  • GIDDENS, Anthony. The Constitution of Society: Outline of the Theory of Structuration. Berkeley: University of California Press, 1984. 402 s. ISBN 0520052927.
  • GIDDENS, Anthony. Die Konstitution der Gesellschaft. Grundzüge einer Theorie der Strukturierung. Frankfurt/M: Campus Verlag, 1988. 460 s. ISBN 3-593-34744-X.
  • § 3 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]