Realismus a nominalismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Realismus a nominalismus je středověké označení pro dvě obecné tendence, pro jednu ze základních polarit lidského myšlení, jež se týká vztahu mezi obecným a zvláštním, společným a jednotlivým, univerzálním a individuálním.

  • Krajní realismus soudí, že skutečně „jsou“ jen obecniny čili univerzálie (například člověk, strom nebo kružnice), neboť jen ty jsou trvalé a neměnné, lze je pojmenovat a poznávat, kdežto jednotlivé je od nich odvozené, vždy nahodilé, pomíjející a proměnlivé.
  • Krajní nominalismus naopak soudí, že „jest“ jen jednotlivé, neboť jen s jednotlivým lze udělat přímou zkušenost, ukázat na ně a přesně je popsat či změřit, kdežto domnělé obecniny vznikají až dodatečně (po věcech, lat. post res ) a jsou to jen slova či jména (lat. nomina, odtud nominalismus), jimž žádná samostatná skutečnost neodpovídá.
  • Kompromisní stanovisko, někdy nazývané konceptualismus, uznává nezbytnost obecných pojmů (konceptů) pro třídy předmětů, nepřikládá jim však samostatné bytí.

Mnozí kritikové soudili a soudí, že spor je ve skutečnosti jazykový a že jde jen o to, zda obecným pojmům přisuzujeme bytí anebo ne. Nicméně tisíciletá historie sporu a fakt, že se znovu a znovu vynořuje pod různými názvy, stejně jako důsledky, k nimž tyto postoje vedou, svědčí spíš o tom, že se jedná o hluboký rozdíl v nahlížení a chápání světa i lidské zkušenosti. Je to ovšem rozdíl polární, neboť jedno ani druhé stanovisko nelze zcela potlačit, takže se jednotlivé školy a jednotliví myslitelé vyznačují tím, nakolik zdůrazňují jednu či druhou stránku.

Krajní pozice vedou k absurdním a politicky dokonce nebezpečným důsledkům: krajní realismus lze využít k obhajobě autoritativního státu a totality, krajní nominalismus může vést k anomii, rozkladu společnosti (Émile Durkheim). Realismus je ve filosofii často spojen s racionalismem (Platón, Descartes, Leibniz a další), nominalismus s empirismem a skepsí (George Berkeley, David Hume, existencialismus).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Platónova filosofie má blízko ke krajnímu realismu: pravé bytí je vyhrazeno věčným, neměnným idejím, na nichž se jednotlivá jsoucna pouze podílejí (řec. methexis). Pravé poznání je vždy poznáním ideje, kdežto zkušenost s jednotlivým je pouhé zdání. Tento postoj souvisí s Platónovým vysokým oceněním geometrie a matematiky i s jeho autoritativním pojetím společnosti.[1] Aristotelovo myšlení, daleko více založené na pozorování a zkušenosti, tento realismus neopouští, ale výrazně oslabuje: idea patří každé samostatné podstatě či esenci. Aristotelés věnuje také větší pozornost jazyku, logice a třídění jednotlivých zkušeností pomocí kategorií.

Za předchůdce nominalismu se někdy pokládá Hérakleitovo „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“[2], jiné zlomky jsou ale zřetelně „realistické“.[3] Podle en:Problem of universals je postoj Gautama Buddhy nominalistický. Nominalismus vznikl ve středověké scholastice, v souvislosti s kritikou poznání, budováním přesných pojmů a s objevem rozporů mezi autoritami u Roscelina z Compiègne, významně jej rozvinul William Occam. Umírněný konceptualismus se připisuje Pierre Abélardovi.

V novověké filosofii se spor přenáší hlavně do otázky po poměru smyslové zkušenosti a rozumu. Zejména angličtí sensualisté se opírají o scholastickou zásadu „ze smyslů začíná lidské poznání“,[4] naproti tomu Descartes, Leibniz, Spinoza i Kant hájí rozumové poznání apriori (tj. „předem“), nezávislé na smyslové zkušenosti, jak je běžné třeba v matematice a geometrii. Podle Kanta dokonce smyslové poznání samo závisí na apriorních formách prostoru a času, které ze zkušenosti vzniknout nemohly, neboť jsou naopak podmínkou každé smyslové zkušenosti.

Realismus a nominalismus dnes[editovat | editovat zdroj]

Spor těchto dvou postojů trvá pod různými jmény dodnes. Tak se dnes většinou domníváme, že skutečné jsou jen „konkrétní“ či jednotlivé, hmatatelné a vykazatelné věci a existencialismus 20. století představu „obecného“ u člověka přímo odmítl. Na druhé straně ale předmětem empirické vědy mohou být jen celé třídy „stejných“ věcí – bakterií, psů nebo mlhovin. Také současná genetika se svým důrazem na dědičnou informaci (genom) stojí spíš na stanovisku realistickém: jednotlivý organismus je jen „vehikl“ pro „sobecký gen“ (Richard Dawkins).

Logický positivismus a filosofie jazyka 20. století, vycházející z nominalistické tradice, poukazují na to, že problém je spíše jazykový: zdánlivé „obecniny“ jsou ve skutečnosti souhrnné pojmy pro třídy předmětů a samy žádná jsoucna nepředstavují. Jenže i zdánlivé označení jednotlivého – například „pan X. Y, narozený 1. 1. 2000“ – je ve skutečnosti souhrnný pojem pro množství jednotlivých a často velmi rozmanitých zkušeností. Znamená někdejší novorozeně, současné dítě, bude možná jednou znamenat studenta, manžela, řidiče autobusu, penzistu a další a další. V jakém smyslu je to „jednotlivina“? Na druhé straně rostliny i živočichové se reprodukují tak, že ze žaludů vyrostou duby a z pulců se vylíhnou žáby téhož druhu, jako byli jejich rodiče. Co je potom spíše jsoucí: jednotlivá jepice, nebo její více méně trvalý druh?

Společenské důsledky[editovat | editovat zdroj]

Spor realismu s nominalismem má významné důsledky i pro chápání společnosti a politiky. Tak realisté trvají například na tom, že společnost potřebuje autoritu a obecné zákony a člověku jako takovému patří jistá práva prostě jen proto, že je člověk. Naopak nominalisté zdůrazňují spíš volnou hru jednotlivých zájmů, jejichž konflikty se řeší jednáním, smlouvami nebo na trhu. Realisté zdůrazňují obecné zájmy bezpečí, spravedlnosti a práva, kdežto pro krajní nominalisty existují jen dílčí, partikulární zájmy svobodných jednotlivců a skupin.

Přitom ovšem jedni i druzí na něco zapomínají. Realisté, kteří zdůrazňují obecné a společné, snadno zapomenou, že člověk žije především svůj vlastní život a má tedy své individuální zájmy, které se nedají shrnout do obecného dobra. Nominalisté obvykle přehlížejí, že smlouva je možná jen tam, kde se lze spolehnout na vymahatelnost práva a trh jen tam, kde společnost zaručuje bezpečí osob a majetku.

Jedno tedy zřejmě nemůže být bez druhého a společnosti se řídí Aristotelovým „ničeho příliš“: obě krajnosti vedou ke špatným koncům a společnost si musí hledat zlatý střed, který je ovšem věcí neustálého vyjednávání a opravování.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Srv. zejména Zákony.
  2. Zlomek B 91.
  3. Např. zlomky B 2, B 113 aj.
  4. Tomáš Akv., Summa contra gentiles III, 26

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]