Jednota bratrská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
jednota bratrská
Kostel JB Potstejn 01.jpg

Kostel Ochranovského seniorátu v Potštejně

Registrace v ČR
Datum 1. září 1991
Statutární orgán
Název Rada Jednoty bratrské
Sídlo Boženy Němcové 54/9, Liberec V-Kristiánov, 460 05
Člen Mgr. Evald Rucký, Th.D. (předseda Rady Jednoty bratrské, biskup, od 4. srpna 2012)
Odkazy
Rejstřík církví a náboženských společností

Jednota bratrská (latinsky Unitas Fratrum) je jedna z protestantských (evangelických) církví působících v České republice. Jedná se o církev s presbyterně-synodním zřízením s nadsborovou službou vedoucí sbory k samostatnosti při zachování jednoty církve.[1]

Organizace[editovat | editovat zdroj]

Základní organizační jednotkou je sbor, který má presbyterní uspořádání: v jeho čele stojí „správce sboru“ (nazývaný také kazatel, pastor) a Rada starších neboli staršovstvo. Správce sboru je povoláván Úzkou radou, rada starších je jmenována správcem sboru a uvedena do služby členským shromážděním.[2] Nejvyšším orgánem je synod, který se skládá ze správců sborů a delegátů, volených jednotlivými sbory. Synod je svoláván každoročně. Jako výkonný orgán církve volí synod nejméně tříčlennou Úzkou radu.

Světová Jednota bratrská (Unitas fratrum nebo též Moravian Church) sestává z osmnácti samosprávných a sedmi misijních provincií. Synod světové Unitas fratrum je svoláván jednou za sedm let. V mezidobí se několikrát schází Rada světové Jednoty (Unity board), kterou tvoří předsedové rad samosprávných provincií.

Česká provincie jednoty bratrské má v současnosti celkem asi 3000 členů v 24 sborech a dalších misijních místech. Provozuje tři základní školy, biblickou školu a sociální a klubovou činnost při některých sborech.[3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Původní jednota[editovat | editovat zdroj]

Bývalý kostel jednoty bratrské v Lešně

Jednota bratrská vznikla v Čechách v období husitských válek, těsně před nástupem Jiřího z Poděbrad na český trůn. Bylo to období, kdy radikální „táborské“ husitství bylo poraženo a umírněná církev podobojí vedená Janem Rokycanou hledala cestu kompromisu s katolickou církví. Ovlivněna učením Petra Chelčického, byla založena Bratrem Řehořem v Kunvaldě v roce 1457. Bratr Řehoř tam odešel z Prahy, kde byl svědkem vnitřních krizí a zápasů o další směřování husitské církve. V Emauzském klášteře, kde působil jako hospodářský správce, se spřátelil s Petrem Paynem, který zde v ústraní dožíval. Byl v kontaktu s Martinem Lupáčem, který byl Jiřím z Poděbrad a Rokycanou odstaven na „druhou kolej“. Tito dva významní představitelé radikálního husitství ho podpořili v jeho záměru odejít z Prahy. Lupáč radil prvním Bratřím, že pokud chtějí zůstat věrni reformaci, musí opustit představu, že církev je závislá na posloupnosti biskupského svěcení. Což ve svém důsledku znamenalo volbu vlastního duchovenstva a úplné oddělení od katolické církve. Jednota bratrská tak vznikla z velkého zklamání nad zmarem husitské revoluce, s tím, že zavrhla program obrany víry mečem.

Domek Na sboru v Kunvaldu

Členové jednoty bratrské zdůrazňovali trojí ideál víry, lásky a naděje, se silnějším důrazem na praktický křesťanský život než na učení nebo církevní tradici. Od části Chelčického nauky, která kritizovala formální vzdělávání, se ale postupně vzdálila. Jednota bratrská se od počátku své existence dostala do konfliktního vztahu nejen s katolíky, ale i s kališníky. Na rozdíl od kališníků nezachovávala žádnou formální spojitost se všeobecnou církví (tj. s katolickou), což komplikovalo její postavení na domácí i zahraniční půdě. První členové jednoty byli jako sektáři pronásledováni husity, až později se církev dokázala v českých zemích obecněji etablovat. Církev se rozrůstala a šířila po Čechách a na Moravě. Mezi nejvýznačnější představitele patřili Lukáš Pražský, Jan Augusta, Jan Blahoslav, Jan Ámos Komenský a podporovatel a pomocník církve Karel starší ze Žerotína.

Prudké zhoršení postavení církve nastalo během protireformace po bitvě na Bílé Hoře, kdy došlo ke znemožnění její existence, stejně jako všech ostatních protestantských církví. Mnoho protestantů opustilo vlast jako exulanti, jen menšina z těch, kteří zůstali doma, se snažila v tajnosti svou víru uchovat. Měla kontakty se zahraničím a konala tajná setkání. Tímto způsobem přežila celé století. Valná většina členů jednoty však konvertovala ke katolicismu. K odkazu původní jednoty bratrské se kromě dnešní církve stejného názvu hlásí i další protestantské církve, především Českobratrská církev evangelická, Církev bratrská a Bratrská jednota baptistů.

Obnovená jednota[editovat | editovat zdroj]

Kostel Jednota bratrská v Genadendalu v Jihoafrické republice

Začátkem 18. století došlo k náboženskému probuzení v oblasti Fulneku, kde se do jisté míry zachovaly tradice původní jednoty (šlo o oblast, kde před odchodem ze země působil Jan Ámos Komenský). Skupina věřících pod vedením Kristiána Davida se roku 1722 před hrozícím pronásledováním uchýlila do Saska na panství Mikuláše Ludvíka hraběte Zinzendorfa, kde našla útočiště. Tito věřící tam vystavěli osadu, kterou nazvali Herrnhut („místo, které střeží Bůh“), česky Ochranov. K prvním přistěhovalcům přicházeli mnozí další - z Moravy, z Čech i odjinud.

Budování jednotné nové (resp. obnovené) církve bylo s různorodými prvky, přicházejícími z různých míst a prostředí, velmi komplikované. V květnu 1727 proto byla přijata smlouva po vzoru staré jednoty. Rozhodující okamžik jednoty nastal dle církevní tradice při vylití Ducha svatého během slavení sv. Večeře Páně dne 13. srpna 1727.

V roce 1732 vyslalo toto křesťanské společenství první misionáře k otrokům na ostrov sv. Tomáše v Karibském moři (jedním z nich byl David Nitchmann, původem ze Suchdola nad Odrou). A brzy následovaly další misie: do Grónska, Severní Ameriky, Jižní Afriky, Surinamu atd. V dnešní době je světově rozšířená jednota bratrská – Unitas Fratrum, někde zvaná Moravská církev (Moravian Church)[4] rozdělena do čtyř regionů: africký, evropský, karibský a severoamerický, které se skládají ze 17 provincií a 8 misijních provincií.

Roku 1734 vydal saský král edikt, že v Ochranově smějí bratři zůstat, jen pokud nebudou působit žádný rozruch. Naprostá svoboda se jim naopak nabízela v severní Americe, a navíc i velké misijní pole mezi Indiány. Mnozí se tam vydali, pod vedením Augusta Gottlieba Spangenberga; v následujících 25 letech tam založili nové osady. Zároveň misijně působili mezi Čerokézy, Delawary, Mohykány, Irokézy, a dalšími Indiány. Mezi významné misionáře patřil David Zeisberger, původem z Moravy.

Mezitím pokračoval proud exulantů z Čech. Po roce 1737 přesídlili někteří usedlíci do nově založené berlínské osady Český Rixdorf, v r. 1744 do nově založené severoanglické osady Fulneck.

Obnovená jednota v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Ve své vlasti, v „zemi otců“, mohla jednota bratrská zapustit kořeny až po císařském ediktu z roku 1861. První sbor obnovené jednoty bratrské byl založen roku 1870 v Potštejně, roku 1872 následoval sbor v Dubé; před první světovou válkou vzniklo dalších osm sborů. Jednota bratrská pracovala v českých zemích jak mezi Čechy, tak mezi Němci. Rozvíjela práci sociální (sirotčince v Čermné a v Dubé) a misijní (práce mezi domorodci v jižní Africe).

Státního uznání se jednotě bratrské dostalo v Předlitavsku roku 1880 nařízením rakouského ministra kultu a vyučování č. 40/1880 říšského zákoníku. Na území dnešní ČR užívala jednota bratrská zpočátku názvy Evangelická církev bratrská nebo Ochranovská církev bratrská. Název „Jednota bratrská“ byl zaveden vedle těchto starších názvů roku 1921 na základě vyhlášky č. 319/1921 Sb. z. a n. Ve třicátých letech měla jednota bratrská 10 sborů českých a pět sborů německých. Roku 1935 byla jednota bratrská rozdělena na dvě autonomní části – okrsek český a německý. Po 2. světové válce a vysídlení sudetských Němců německý okrsek zaniká.

Od roku 1946 má jednota bratrská v českých zemích opět vlastní biskupy, prvním byl Václav Vančura. Roku 1957 se jednota bratrská v zemi otců stává samostatnou provincií ve svazku Unitas fratrum. Začátkem 60. let měla česká jednota bratrská osmnáct sborů a další dvě desítky misijních míst. Pod státním dohledem komunistického režimu však neuměla řešit mnoho různých teologických a eklesiologických otázek a uvnitř církve postupně narůstaly spory.

Po pádu totalitního režimu v roce 1989 se jednotě bratrské otevřely nové možnosti. V 90. letech 20. století jednota bratrská založila po dlouhé době svou první církevní základní školu (při příležitosti 400. výročí narození Jana Ámose Komenského, po němž byla pojmenována). Vznikla též misijní škola, na níž jsou vzděláváni noví pracovníci církve. Misijní činností vzniklo několik nových sborů, nově se také začala rozvíjet sociální péče o staré občany (Diakonie Beránek).

Současně ale také začaly gradovat spory o další směřování České provincie jednoty bratrské, které vyvrcholily v letech 19981999. Dochází ke konfliktu, jehož vyústěním je připojení se menšinové skupiny k Českobratrské církvi evangelické, jež ji umožnila ve svém rámci vytvořit Ochranovský seniorát, který následuje historický odkaz obnovené Jednoty bratrské.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Jednota bratrská v dnešní době podobně jako jiné církve evangelikálního typu klade důraz na autoritu Písma svatého. Zakládá a rozvíjí sbory z věřících lidí, kteří se osobně rozhodli následovat výzvu Ježíše Krista – vydat svůj život plně k dispozici živému Bohu. Od členů se očekává, že se budou podílet na křesťanské výchově svých dětí a na duchovní a praktické službě ve svém domácím sboru. Důraz je kladen na duchovní dospělost v Kristu. Jednota bratrská též zakládá po vzoru svých otců při sborech mateřské a základní školy a další organizace praktické služby (dětské a mládežnické kluby, diakonie, rodinná a mateřská centra, programy prevence).

Hlavní způsob misie vidí jednota bratrská v současné době ve způsobu života svých členů, v jejich opravdovosti a proměněném charakteru.[1] Jednota bratrská v České republice zakládá sbory také v zahraničí (Slovensko, Polsko) nebo úzce spolupracuje se sbory a církvemi, které se rovněž hlásí k odkazům staré i obnovené jednoty bratrské (Sibiř, Rusko).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Webové stránky jednoty bratrské
  2. Aktuální Ústava Jednoty bratrské
  3. Přehled aktivit Jednoty bratrské
  4. (pozn. někde zvaná znamená všude mimo ČR viz angl. verze wikipedie nebo oficiální stránky církve - UNITAS FRATRUM THE MORAVIAN UNITY OF THE WORLD WIDE MORAVIAN CHURCH )

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Obrazy z dějin Jednoty Bratrské : [II. Jednota Bratrská obnovená]. Praha : Bratrské listy : Reichl, 1911. 186 s.
  • DENIS, Ernest. Konec samostatnosti české, díl I., kn. II. hl. III.
  • GREENFIELD, John. Moc s výsosti : čili dvousetleté výročí velkého probuzení moravských bratří – bratrské jednoty. Praha : Dr. Josef Dobeš, 1936. 108 s.
  • LARANGÉ, Daniel S. La Parole de Dieu en Bohême et Moravie. La tradition de la prédication dans l’Unité des Frères de Jan Hus à Jan Amos Comenius. Paris : L'Harmattan, 2008. 512 s.
  • ŘÍČAN, Rudolf. Dějiny Jednoty bratrské : s kapitolou o bratrské theologii od ThDr Amadea Molnára. 1. vyd. Praha : Kalich, 1957. 518 s.
  • MÜLLER, Josef Theodor. Dějiny Jednoty Bratrské. 1. vyd. Praha : Jednota bratrská, 1923. 368 s.
  • MOLNÁR, Amedeo. Boleslavští bratři. 1. vyd. Praha : Komenského evangelická fakulta bohoslovecká, 1952. 291 s.
  • NOVÁK, Jan Václav. Jan Amos Komenský, jeho život a spisy. Praha : Dědictví Komenského, 1932. Dostupné online. S. 722.  
  • VACOVSKÝ Adolf. Obnovení Jednoty bratrské v zemi otců. 2. vyd. Nová Paka: Úzká rada Jednoty bratrské, 1996.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]