Země Koruny české
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Koruna česká Corona Bohemiae (la) Böhmische Krone (de)
|
|||||||
geografie
|
|||||||
| hlavní město: | |||||||
|
nejdelší řeka:
|
|||||||
| obyvatelstvo | |||||||
|
národnostní složení:
|
zemské národy Čechů, Moravanů a Slezanů (z toho ve všech třech případech podstatná část dnešní Němci), předkové dnešních Lužických Srbů etc.
|
||||||
| státní útvar | |||||||
|
monarchie, 1619–1620 konfederace
|
|||||||
|
mateřská země:
|
|||||||
|
vznik:
|
|||||||
|
zánik:
|
|||||||
.gif){kind=small}
Země Koruny české či pouze Koruna česká je název historického státního útvaru, někdy zvaného České království a přidružené země nebo poněkud nepřesně jen České království, který byl tvořen svazkem zemí pod svrchovaností českého krále. Jádro tvořily české země, tj. České království, Markrabství moravské a Vévodství slezské. Po většinu doby existence tohoto státního útvaru jeho součástí bylo také celé Slezsko a Lužice. Jednotlivé země také měly v jejím rámci značnou autonomii a tento státní útvar v poněkud odlišné podobě přežily.
Korunu českou právně ustanovil Karel IV. svými výnosy ze dne 7. dubna 1348, stalo se tak vlastně na jakousi obranu před zneužitím královské moci – jak totiž napovídá název, tento státní celek oficiálně patřil české, tzv. Svatováclavské koruně. Král si mohl korunu, a tím i vládu nad svou zemí, jen vypůjčit od sv. Václava.
Obsah |
[editovat] Jednotlivé země
Karel IV. ustanovil korunu v rozsahu územních zisků svého otce Jana Lucemburského – kromě Čech, Moravy a Slezska území zahrnovalo i Chebsko, Horní Lužici a četná léna v německé oblasti. Během Karlovy vlády ještě přibyla Horní Falc a Dolní Lužice (1370). V letech 1373–1415 bylo volně připojené Braniborské markrabství.
Zvolením Ferdinanda I. českým králem v roce 1526 se Koruna česká připojila k územím ovládaným rodem Habsburků, čímž byl položen základ budoucí Habsburské monarchie. V letech 1619–1620 se země Koruny české změnily na čas v konfederaci. Během třicetileté války (1635) postoupil císař Ferdinand II. území obojí Lužice Sasku. Další územní ztrátu Koruna česká utrpěla v roce 1742, kdy byla Marie Terezie nucena vzdát se ve prospěch Pruska většiny území Slezska, které tehdy bylo hospodářsky nejvyspělejší částí habsburského soustátí. Ačkoliv země Koruny české postupně ztratily v rámci rakouské monarchie svoji samostatnost a jako samostatný útvar v jejím rámci fakticky zanikly se zánikem svých centrálních orgánů, formálně zanikly až rozpadem Rakouska-Uherska v roce 1918, kdy se s výjimkou malé části Těšínska, zabrané Polskem, staly základem české části nově vzniklého Československé republiky.
[editovat] Historie
[editovat] Za vlády Lucemburků
[editovat] Stavovská monarchie
[editovat] Země Koruny české součástí habsburské monarchie
- Podrobnější informace naleznete v článcích Země Koruny české za vlády Ferdinanda I. a Země Koruny české za vlády prvních Habsburků.
[editovat] Konfederace
Počátek konfederace jednotlivých zemí Koruny české je datován do období po sesazení řádně zvoleného a korunovaného českého krále Ferdinanda II. českými stavy. Vznik měl řešit nadřazenost Českého království nad vedlejšími zeměmi, což bylo důležité proto, aby se tyto země sjednotily a jednaly společně proti Ferdinandovi.
Z výše zmíněných důvodů byl 31. července 1619 svolán generální sněm stavů zemí Koruny české, aby byl dohodnut další postup a schválena konfederace. Všechny země měly být stmeleny jediným panovníkem s omezenými pravomocemi, měly mít společné tyto instituce: českou dvorskou kancelář, generální sněm a společné velení armády. Měla zde fungovat evangelická církev s defenzory, přičemž katolíci neměli být utlačováni, pokud budou uznávat Majestát a jezuité museli odejít ze všech zemí.
Celá smlouva měla sto článků. Prvních patnáct se věnovalo náboženství, kde byl hlavní formální pramen Majestát. V dalších článcích také byli vyčleněny některé úřady, které mohly být obsazovány pouze evangelíky. Články 22.–28. pojednávali o volbě krále, volbu měl vykonávat generální sněm, tedy zástupci čeští, moravští, slezští, hornolužičtí a dolnolužičtí, přičemž si čeští stavové ponechali jistou výhodu tzv. votum conclusivum, tedy šestého a závěrečného hlasu a při rovnosti hlasů mělo docházet k losování. Nastupující král nesměl být korunován za ještě za vlády krále. Články 29.–33. definovali povinnosti krále vůči zemím, kde bylo velmi důležité, že nesměl založit dynastii. Další články do 45. definovaly českou kancelář, do 58. defenzi, do 68. povinnosti defenzorů. Konečně články 69.–100. upravovali povinnosti jednotlivých států k sobě v případě vojenského napadení apod.[1]
Podle této smlouvy byl zvolen a panoval pouze jeden král a to Fridrich I., s kterým je také osud konfederace spojen, protože nedlouho poté, co na trůn nastoupil Ferdinand II. bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které výrazně zmenšilo svobody českých stavů. Poněkud později na počátku roku 1620 na sněmu v Prešpurku byla konfederace rozšířena území ovládané Gabrielem Betlenem, tedy Uherské království a Sedmihradské knížectví a Dolní a Horní Rakousy.
Horní Rakousy byly přinuceny vzdát císaři hold 20. srpna 1620, poté co je vojensky obsadil vrchní velitel ligistického vojska, Maxmilián I. Bavorský. Čechy padly prakticky okamžitě po bitvě na Bílé hoře, kdy 13. listopadu vydaly konfederační listiny vítězům. Morava, především Karel starší ze Žerotína, začala jednat o vyrovnání s císařem 20. prosince a Slezsko poté co král Fridrich odjel 22. prosince. Obě Lužice mezitím dobyl Jan Jiří I. Saský. Poslední, kdo zůstal z konfederace, Betlen s Uherskem sám jednal s císařem již delší dobu za zády všech konfederovaných zemí.
[editovat] Restaurace absolutismu
Nedlouho po vrácení moci nad zeměmi Koruny českými Ferdinandovi II. byl oktrojován nový systém státního zřízení, tedy Obnovené zřízení zemské. S tímto zřízením došlo k okleštění mnoha stavovských pravomocí, nejenže listina nebyla schválena stavy, ale nebyla ani nikdy přeložena do češtiny. Nejdůležitějším ustanovením nového zřízení však bylo definovaného „zapůjčování“ Svatováclavské koruny, které se mělo dít dědičně, a ne voleně, tak jak tomu bylo zvykem po mnohá staletí. Zajímavé je, že legálnost tohoto tohoto kroku byla opírána o usnesení moravských stavů v době volby Ferdinanda I., kteří na truc stavům českým potvrdili dědická práva Anně Jagellonské a jejího muže přijali jen za svého pána.[2]
Zřízení přetrvalo bez větších změn až do revolučního roku 1848, kdy museli Habsburští panovníci v mnohém ustoupit národům spojeným ve svém císařství.
[editovat] Po roce 1848
- Podrobnější informace naleznete v článku Revoluce 1848-1849 v Rakouském císařství.
Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
[editovat] Literatura
- ČORNEJ, Petr, et al. Dějiny zemí Koruny české I. Praha, Litomyšl : Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3.
- BĚLINA, Pavel, et al. Dějiny zemí Koruny české II. Praha, Litomyšl : Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3.
- BĚLINA, Pavel, et al. Kronika Českých zemí. 2. vyd. Praha : Fortuna Print, 2003. ISBN 80-7321-071-1.
[editovat] Související články
[editovat] Externí odkazy
[editovat] Reference
- ↑ ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha : Rybka Publishers, 2004. 380 s. ISBN 80-86182-79-7. Kapitola Muži roku 1609, s. 34.
- ↑ ČORNEJ, Petr, a kol. Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách. Praha : Reader’s Digest Výběr, 2001. ISBN 80-86196-33-X. Kapitola Změněný osud českého soustátí, s. 185.
