Země Koruny české

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Česká koruna
Corona Bohemiae (la)
Böhmische Krone (de)
1348–1918
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Země Koruny české v roce 1747
hlavní město:
obyvatelstvo
národnostní složení:
zemské národy Čechů, Moravanů a Slezanů (z toho ve všech třech případech podstatná část dnešní Němci), předkové dnešních Lužických Srbů etc.
státní útvar
monarchie, 1619–1620 konfederace
mateřská země:
Svatá říše římská (do roku 1806)
Rakouské císařství (do roku 1867)
Rakousko-Uhersko (do zániku)
vznik:
7. duben 1348 – Karel IV. svými výnosy formálně potvrdil jméno a území
zánik:
1749 – správními reformami Marie Terezie Koruna česká de facto zrušena,[zdroj?] České království však pokračovalo do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918
Státní útvary a území
Předcházející:
České království České království
Moravské markrabství Moravské markrabství
Slezská knížectví Slezská knížectví
Chebsko Chebsko
Horní Lužice Horní Lužice
Dolní Lužice Dolní Lužice
Horní Falc Horní Falc
Braniborské markrabství Braniborské markrabství
Nástupnické:
První republika První republika
Braniborské markrabství Braniborské markrabství
Horní Falc Horní Falc
Kurfiřtství saské Kurfiřtství saské
Prusko Prusko

Země Koruny české nebo Koruna království českého či pouze Koruna česká někdy zvané České království a přidružené země nebo jen České království je název historického státního útvaru,[1] který byl tvořen svazkem zemí pod svrchovaností českého krále. Jádro tvořily české země, tj. České království, Moravské markrabství, Opavské knížectví[p 1] a jednotlivá slezská knížectví, která ovšem byla s královstvím spojena jiným způsobem a to lenním vztahem (každé z nich bylo samostatným státem s vlastním vladařským rodem, armádou a státní správou - s královstvím je vázaly lenní smlouvy uzavírané jednotlivými vladaři). Po většinu doby existence tohoto státního útvaru jeho součástí byla také celá Lužice. Jednotlivé země také měly v jejím rámci značnou autonomii a tento státní útvar v poněkud odlišné podobě přežily.

Korunu českou právně ustanovil Karel IV. svými bulami ze dne 7. dubna 1348. Pojem Koruna představoval nadosobní princip, přirovnatelný k dnešní instituci státu, který stál nad panovníkem i nad zemskou obcí. Lenní propojení jednotlivých zemí tak už do budoucna nebylo vázáno ani na osobu panovníka, ani na vládnoucí dynastii, nýbrž na Korunu, monarchii jako takovou. Viditelným symbolem tohoto principu byla česká, tzv. Svatováclavská koruna, které celý tento státní celek oficiálně patřil. Na jednu stranu tak byl koncept Koruny české jakousi obranou před zneužitím královské moci, neboť si král korunu, a tím i vládu nad svými zeměmi, jen vypůjčoval od svatého Václava. Na druhou stranu tento koncept mohl vést k centralizaci moci v rukou panovníka, neboť to byl právě a jedině král, kdo měl právo na hlavě nosit Svatováclavskou korunu, a kdo byl jejím prostřednictvím bytostně spojen nejen se svými zeměmi, s českým zemským patronem svatým Václavem, ale i se samotným Kristem, jakožto Králem králů.[p 2][2] Termín Koruna a stůl Českého království se však poprvé objevuje už roku 1322[3] za vlády Jana Lucemburského.

Ve smyslu historického a státoprávního termínu (jako sjednocujícího pojmu vyjadřujícího příslušnost té které korunní země k teritoriu ovládanému českým králem) zanikla Corona regni Bohemiae teprve se vznikem Československé republiky roku 1918.[4]

Jednotlivé země a společné orgány[editovat | editovat zdroj]

Země Koruny české za Karla IV.
Podrobnější informace naleznete v článku Historické české země.

Karel IV. ustanovil korunu v rozsahu územních zisků svého otce Jana Lucemburského – kromě Čech, Moravy a Slezska území zahrnovalo i Chebsko, Horní Lužici a četná léna v německé oblasti. Během Karlovy vlády ještě přibyla Horní Falc a Dolní Lužice (1370). V letech 13731415 bylo volně připojené Braniborské markrabství.

Zvolením Ferdinanda I. českým králem v roce 1526 se Koruna česká připojila k územím ovládaným rodem Habsburků, čímž byl položen základ budoucí Habsburské monarchie. V letech 1619–1620 se země Koruny české změnily na čas v konfederaci. Během třicetileté války (1635) postoupil císař Ferdinand II. území obojí Lužice Sasku. Další územní ztrátu Koruna česká utrpěla v roce 1742, kdy byla Marie Terezie nucena vzdát se ve prospěch Pruska většiny území Slezska, které tehdy bylo hospodářsky nejvyspělejší částí habsburského soustátí. Ačkoliv země Koruny české postupně ztratily v rámci rakouské monarchie svoji samostatnost a jako samostatný útvar v jejím rámci fakticky zanikly se zánikem svých centrálních orgánů, formálně zanikly až rozpadem Rakouska-Uherska v roce 1918, kdy se s výjimkou části Těšínska, připojené Polskem, staly základem české části nově vzniklého Československé republiky.

Země byly spojeny zejména společným panovníkem - českým králem, a dále pak řadou úřadů (mimo slezské státečky). Nejvýznamnějším z nich byla Česká královská kancelář, v jejímž čele stál nejvyšší kancléř, a která koordinovala chod státní správy a přes níž šla veškerá korespondence pro panovníka a od panovníka (různé akty, stanoviska a nařízení) [1]. Dalším orgánem byl nejvyšší mincmistr, který se staral o ražbu mincí v celém státě.

Roku 1527 král Ferdinand I. ustanovil Radu komory královské jako orgán dohledu nad všemi zeměmi v oblasti státních financí. Zvláštní postavení měly dvorské úřady, které se úzce pojily k osobě panovníka, a také demonstrovaly jednotu českého státu. Jednalo se například o dvorského sudího, dvorského maršálka či číšníka[1].

Šlechta všech zemí se účastnila Generálního sněmu, který se skládal z delegátů zemských sněmů a z členů českého zemského sněmu. Jednalo se o společný stavovský orgán[5].

Pojem "vedlejší země"[editovat | editovat zdroj]

Termín vedlejší země Koruny české je novodobý a bývají jím označována území ležící mimo České království, tj. zpravidla Slezsko a Lužice. Někdy k nim bývá řazena i Morava. Lenka Bobková s tímto zařazením Moravy mezi vedlejší země pro období středověku nesouhlasí, považujíc ji za "integrální, dědičnou součást českého království".[6]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Za vlády Lucemburků[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Morava za vlády Lucemburků.
Karel IV. vyhlašuje 7. dubna 1348 Markrabství moravské, Vévodství opavské a biskupství olomoucké za léna České koruny

Lucemburská Morava nebyla jednotným zemským či státoprávním útvarem. Její území tvořilo nejen Moravské markrabství, ale i biskupství olomoucké a Vévodství opavské. Všechny tyto tři celky byly vázány přímo na Korunu království českého, respektive na samotného českého krále, který o nich rozhodloval. Moravský markrabě se sídlem v Brně nestál vůči Olomouci a Opavě v nadřazeném postavení. Olomoucký biskup, opavský vévoda i moravský markrabě podléhali přímo českému králi jakožto svému lénnímu pánu.[7]

Stavovská monarchie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Český stát za vlády Jagellonců.

Česká koruna se za vlády Lucemburků nestačila vnitřně upevnit a srůst v jednotný stát. Zejména v 15. století rostlo stavovské sebeuvědomování. Stavy se ovšem neidentifikovaly s celou Korunou, nýbrž se zemí, v níž žily a jejíž zájmy chtěly hájit. Tento zemský princip vedl k partikularismu uvnitř českého státu. Tomuto emancipačnímu úsilí stavů na zemské úrovni napomohla nejen slabá ústřední vláda Václava IV., ale především rozštěpení Koruny české za husitských válek. Žádná celokorunní stavovská instituce tedy nevznikla a v rozdělené Koruně ani vzniknout nemohla. Zemsky uzavřenému stavovství dále přihrávalo rozpolcení České koruny za Jiřího z Poděbrad (a po něm za Vladislava Jagellonského) a Matyáše Korvína. K větší centralizaci Koruny nedošlo ani po roce 1490, kdy vládu nad celou Českou korunou převzal Vladislav Jagellonský. Dílčí integraci prodělala pouze tříšť slezských zemiček, které si vytvořily společný orgán reprezentující celé Slezsko. Ze stavovského hlediska zůstala Česká koruna svazkem samostatných zemských korporací, z nichž každá měla vlastní orgány i možnost obracet se přímo na krále. Přestože nebo právě proto, že se české stavy cítily být nadřazené nad stavy ostatních zemí Koruny (osobovaly si například právo volit českého krále), žádnou stavovskou integraci, která by upozadila jejich výlučnost, neiniciovaly. Soustředily se na vlastní problémy a pouze proklamativně na králi žádaly, aby dbal o teritoriální celistvost České koruny.[8]

Česká koruna součástí habsburské monarchie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Země Koruny české za vlády Ferdinanda I. a Země Koruny české za vlády prvních Habsburků.

Habsburkům nesjednocená Koruna vyhovovala, neboť jim umožňovala snáze prosazovat své zájmy v jednotlivých zemích a podporovat jejich vazby na nově vytvořené centrální úřady ve Vídni, a proto se o nějakou její hlubší integraci nepokusili.[8]

Konfederace[editovat | editovat zdroj]

Počátek konfederace jednotlivých zemí Koruny české je datován do období po sesazení řádně zvoleného a korunovaného českého krále Ferdinanda II. českými stavy. Vznik měl řešit nadřazenost Českého království nad vedlejšími zeměmi, což bylo důležité proto, aby se tyto země sjednotily a jednaly společně proti Ferdinandovi.

Z výše zmíněných důvodů byl 31. července 1619 svolán generální sněm stavů zemí Koruny české, aby byl dohodnut další postup a schválena konfederace. Všechny země měly být stmeleny jediným panovníkem s omezenými pravomocemi, měly mít společné tyto instituce: českou dvorskou kancelář, generální sněm a společné velení armády. Měla zde fungovat evangelická církev s defenzory, přičemž katolíci neměli být utlačováni, pokud budou uznávat Majestát a jezuité museli odejít ze všech zemí.

Podle této smlouvy byl zvolen a panoval pouze jeden král, a to Fridrich I., s kterým je také osud konfederace spojen, protože nedlouho poté, co na trůn nastoupil Ferdinand II., bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které výrazně zmenšilo svobody českých stavů. Poněkud později na počátku roku 1620 na sněmu v Prešpurku byla konfederace rozšířena území ovládané Gabrielem Betlenem, tedy Uherské království a Sedmihradské knížectví a Dolní a Horní Rakousy.

Horní Rakousy byly přinuceny vzdát císaři hold 20. srpna 1620, poté co je vojensky obsadil vrchní velitel ligistického vojska, Maxmilián I. Bavorský. Čechy padly prakticky okamžitě po bitvě na Bílé hoře, kdy 13. listopadu vydaly konfederační listiny vítězům. Morava, především Karel starší ze Žerotína, začala jednat o vyrovnání s císařem 20. prosince a Slezsko poté co král Fridrich odjel 22. prosince. Obě Lužice mezitím dobyl Jan Jiří I. Saský. Poslední, kdo zůstal z konfederace, Betlen s Uherskem sám jednal s císařem již delší dobu za zády všech konfederovaných zemí.

Restaurace absolutismu[editovat | editovat zdroj]

Územní rozsah České koruny v roce 1648 (bez formálně přináležejících Lužic)

Nedlouho po vrácení moci nad zeměmi Koruny české Ferdinandovi II. byl oktrojován nový systém státního zřízení, tedy Obnovené zřízení zemské (1627). S tímto zřízením došlo k okleštění mnoha stavovských pravomocí, nejenže listina nebyla schválena stavy, ale nebyla ani nikdy v úplnosti přeložena do češtiny. Jazyk německý byl také zrovnoprávněn s českým. Nejdůležitějším ustanovením nového zřízení však byla definice „zapůjčování“ Svatováclavské koruny, které se mělo dít dědičně, a ne voleně, tak jak tomu bylo zvykem po mnohá staletí. Zajímavé je, že legálnost tohoto kroku byla opírána o usnesení moravských stavů v době volby Ferdinanda I., kteří natruc stavům českým potvrdili dědická práva Anně Jagellonské a jejího muže přijali jen za svého pána.[9]

Habsburská centralizační opatření směřovala k Vídni, nikoliv k Praze. Posilováním pouta jednotlivých zemí s habsburskou monarchií jako celkem, docházelo k uvolňování svazku mezi zeměmi Koruny české jakožto svébytného celku uvnitř této monarchie. A tak českou státnost zpřítomňovala především svatováclavská koruna a s ní spojovaný pojem Česká koruna, užívaný ve smyslu český stát, aniž by záleželo na jeho přesně vymezené podobě.[10] České královské korunovace se pak stávaly okázalými demonstracemi jednoty zemí Koruny české pod vládou společného krále, zmocněného k vládě nad těmito zeměmi právě korunou svatého Václava.

Česká královská korunovace v roce 1836, i v dobách faktické nesamostatnosti České koruny korunovace symbolicky demonstrovaly soudržnost jejích zemí pod vládou českého krále

Během třicetileté války byli Habsburkové v důsledku pražského míru v roce 1635 nuceni postoupit obojí Lužici saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu. Saský kurfiřt však měl obě Lužice držet jako léna České koruny a český král jakožto vládce nad celou Korunou směl nadále užívat lužické markraběcí tituly. Právně byla lénní vazba obou Lužic na Českou korunu zrušena až roku 1815 vídeňským kongresem. Přestože od roku 1635 Lužice sdílely své osudy se Saskem, zejména tamní katolické instituce (kapitula v Budyšíně, kláštery cisterciaček v Mariensternu a Marienthalu) nadále udržovaly kontakt s českým katolickým prostředím.[11]

Slezsko, kromě měst Těšín, Opava a Krnov, připadlo roku 1742 Prusku. Po rozpadu Svaté říše římské v roce 1806 Česká koruna také definitivně ztratila všechny državy na území říše.[12]

Podle některých byla roku 1749 Česká koruna správními reformami Marie Terezie de facto zrušena,[zdroj?] když byla česká dvorská kancelář ve Vídni sloučena s kanceláří rakouskou do spojené česko-rakouské dvorské kanceláře. Zřízení přetrvalo bez větších změn až do revolučního roku 1848, kdy museli habsburští panovníci v mnohém ustoupit národům spojeným ve svém císařství. I po terziánských reformách byli nadále korunováni čeští králové jakožto páni celé České koruny, neboť české korunovace a samotná svatováclavská koruna demonstrovaly jednotu českých zemí pod vládou společného v Praze korunovaného krále. Poslední korunovace se konala roku 1836.

Po roce 1848[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství.

Ačkoli František Josef I. několikrát přislíbil svou českou korunovaci, nakonec k ní nikdy nedošlo. Poslední český král Karel se české korunovace nedočkal, již v roce 1918 totiž zaniklo České království (a s ním i jeho Koruna) přeměnou v Československo.

Spolu s růstem požadavků obnovy české státnosti a uznání svébytnosti České koruny rostla úcta k českým korunovačním klenotům, které byly vnímány jako hmatatelný symbol vzájemného svazku zemí Koruny české, který byl hlubšího charakteru než svazek s ostatními habsburskými zeměmi.[12]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Z něj se později jako samostatná země vyčlenilo Krnovské knížectví
  2. Na vrcholu Svatováclavské koruny se nachází kříž, v němž byl uložen trn z Kristovy trnové koruny.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Geschichte der tschechischen öffentlichen Verwaltung Karel Schelle, Ilona Schelleová, GRIN Verlag, 2011
  2. RANDÁK, Jan a kolektiv. Dějiny českých zemí. Praha : Euromedia Group, 2011. ISBN 978-80-242-3205-8. S. 93.  
  3. STARÝ, Marek. Vývoj veřejné správy v českých zemích do roku 1848. Praha : Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2007. ISBN 978-80-86754-79-6. Kapitola Český stát v období vrcholného feudalismu (1200-1419), s. 20. (čeština) .
  4. BOBKOVÁ, Lenka. 7. 4. 1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV.. Praha : Havran, 2006. (Dny, které tvořily české dějiny, sv. 12) ISBN 80-86515-61-3. S. 88.  
  5. Úvod do studia práva,Spirit Michal, Grada Publishing 2010
  6. BOBKOVÁ, Lenka. 7. 4. 1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV.. Praha : Havran, 2006. (Dny, které tvořily české dějiny, sv. 12) ISBN 80-86515-61-3. S. 5–6.  
  7. BOBKOVÁ, Lenka. 7. 4. 1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV.. Praha : Havran, 2006. (Dny, které tvořily české dějiny, sv. 12) ISBN 80-86515-61-3. S. 64.  
  8. a b BOBKOVÁ, Lenka. 7. 4. 1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV.. Praha : Havran, 2006. (Dny, které tvořily české dějiny, sv. 12) ISBN 80-86515-61-3. S. 145-146.  
  9. ČORNEJ, Petr, a kol. Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách. Praha : Reader’s Digest Výběr, 2001. ISBN 80-86196-33-X. Kapitola Změněný osud českého soustátí, s. 185.  
  10. BOBKOVÁ, Lenka. 7. 4. 1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV.. Praha : Havran, 2006. (Dny, které tvořily české dějiny, sv. 12) ISBN 80-86515-61-3. S. 146-147.  
  11. BOBKOVÁ, Lenka. 7. 4. 1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV.. Praha : Havran, 2006. (Dny, které tvořily české dějiny, sv. 12) ISBN 80-86515-61-3. S. 138-139.  
  12. a b BOBKOVÁ, Lenka. 7. 4. 1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV.. Praha : Havran, 2006. (Dny, které tvořily české dějiny, sv. 12) ISBN 80-86515-61-3. S. 142.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČORNEJ, Petr, et al. Dějiny zemí Koruny české I. Praha, Litomyšl : Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3.  
  • BĚLINA, Pavel, et al. Dějiny zemí Koruny české II. Praha, Litomyšl : Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3.  
  • BĚLINA, Pavel, et al. Kronika Českých zemí. 2. vyd. Praha : Fortuna Print, 2003. ISBN 80-7321-071-1.  
  • BOBKOVÁ, Lenka. 7. 4. 1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV.. Praha : Havran, 2006. (Dny, které tvořily české dějiny, sv. 12) ISBN 80-86515-61-3.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]