Země Koruny české

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Česká koruna
Corona Bohemiae (la)
Böhmische Krone (de)
1348–1749 (1918)
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Země Koruny české v roce 1747
hlavní město:
obyvatelstvo
národnostní složení:
zemské národy Čechů, Moravanů a Slezanů (z toho ve všech třech případech podstatná část dnešní Němci), předkové dnešních Lužických Srbů etc.
státní útvar
monarchie, 1619–1620 konfederace
mateřská země:
Svatá říše římská (do roku 1806)
Rakouské císařství (do roku 1867)
Rakousko-Uhersko (do zániku)
vznik:
7. duben 1348 – Karel IV. svými výnosy formálně potvrdil jméno a území
zánik:
1749 – správními reformami Marie Terezie Koruna česká de facto zrušena,[zdroj?] České království však pokračovalo do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918
Státní útvary a území
Předcházející:
České království České království
Moravské markrabství Moravské markrabství
Slezská knížectví Slezská knížectví
Chebsko Chebsko
Horní Lužice Horní Lužice
Dolní Lužice Dolní Lužice
Horní Falc Horní Falc
Braniborské markrabství Braniborské markrabství
Nástupnické:
První republika První republika
Braniborské markrabství Braniborské markrabství
Horní Falc Horní Falc
Kurfiřtství saské Kurfiřtství saské
Prusko Prusko

Země Koruny české nebo Koruna království českého či pouze Koruna česká někdy zvané České království a přidružené země nebo jen České království je název historického státního útvaru,[1] který byl tvořen svazkem zemí pod svrchovaností českého krále. Jádro tvořily české země, tj. České království, Moravské markrabství, Opavské knížectví[p 1] a jednotlivá slezská knížectví. Po většinu doby existence tohoto státního útvaru jeho součástí byla také celá Lužice. Jednotlivé země také měly v jejím rámci značnou autonomii a tento státní útvar v poněkud odlišné podobě přežily.

Korunu českou právně ustanovil Karel IV. svými bulami ze dne 7. dubna 1348. Pojem Koruna představoval nadosobní princip, přirovnatelný k dnešní instituci státu, který stál nad panovníkem i nad zemskou obcí. Lenní propojení jednotlivých zemí tak už do budoucna nebylo vázáno ani na osobu panovníka, ani na vládnoucí dynastii, nýbrž na Korunu, monarchii jako takovou. Viditelným symbolem tohoto principu byla česká, tzv. Svatováclavská koruna, které celý tento státní celek oficiálně patřil. Na jednu stranu tak byl koncept Koruny české jakousi obranou před zneužitím královské moci, neboť si král korunu, a tím i vládu nad svými zeměmi, jen vypůjčoval od svatého Václava. Na druhou stranu tento koncept mohl vést k centralizaci moci v rukou panovníka, neboť to byl právě a jedině král, kdo měl právo na hlavě nosit Svatováclavskou korunu, a kdo byl jejím prostřednictvím bytostně spojen nejen se svými zeměmi, s českým zemským patronem svatým Václavem, ale i se samotným Kristem, jakožto Králem králů.[p 2][2] Termín Koruna a stůl Českého království se však poprvé objevuje už roku 1322[3] za vlády Jana Lucemburského.

Jednotlivé země a společné orgány[editovat | editovat zdroj]

Země Koruny české za Karla IV.
Podrobnější informace naleznete v článku Historické české země.

Karel IV. ustanovil korunu v rozsahu územních zisků svého otce Jana Lucemburského – kromě Čech, Moravy a Slezska území zahrnovalo i Chebsko, Horní Lužici a četná léna v německé oblasti. Během Karlovy vlády ještě přibyla Horní Falc a Dolní Lužice (1370). V letech 13731415 bylo volně připojené Braniborské markrabství.

Zvolením Ferdinanda I. českým králem v roce 1526 se Koruna česká připojila k územím ovládaným rodem Habsburků, čímž byl položen základ budoucí Habsburské monarchie. V letech 1619–1620 se země Koruny české změnily na čas v konfederaci. Během třicetileté války (1635) postoupil císař Ferdinand II. území obojí Lužice Sasku. Další územní ztrátu Koruna česká utrpěla v roce 1742, kdy byla Marie Terezie nucena vzdát se ve prospěch Pruska většiny území Slezska, které tehdy bylo hospodářsky nejvyspělejší částí habsburského soustátí. Ačkoliv země Koruny české postupně ztratily v rámci rakouské monarchie svoji samostatnost a jako samostatný útvar v jejím rámci fakticky zanikly se zánikem svých centrálních orgánů, formálně zanikly až rozpadem Rakouska-Uherska v roce 1918, kdy se s výjimkou malé části Těšínska, zabrané Polskem, staly základem české části nově vzniklého Československé republiky.

Země byly spojeny zejména společným panovníkem - českým králem, a dále pak řadou úřadů. Nejvýznamnějším z nich byla Česká královská kancelář, v jejímž čele stál nejvyšší kancléř, a která koordinovala chod státní správy a přes níž šla veškerá korespondence pro panovníka a od panovníka (různé akty, stanoviska a nařízení) [1]. Dalším orgánem byl nejvyšší mincmistr, který se staral o ražbu mincí v celém státě.

Roku 1527 král Ferdinand I. ustanovil Radu komory královské jako orgán dohledu nad všemi zeměmi v oblasti státních financí. Zvláštní postavení měly dvorské úřady, které se úzce pojily k osobě panovníka, a také demonstrovaly jednotu českého státu. Jednalo se například o dvorského sudího, dvorského maršálka či číšníka[1].

Šlechta všech zemí se účastnila Generálního sněmu, který se skládal z delegátů zemských sněmů a z členů českého zemského sněmu. Jednalo se o společný stavovský orgán[4].

Historie[editovat | editovat zdroj]

Za vlády Lucemburků[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Morava za vlády Lucemburků.

Stavovská monarchie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Český stát za vlády Jagellonců.

Země Koruny české součástí habsburské monarchie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Země Koruny české za vlády Ferdinanda I. a Země Koruny české za vlády prvních Habsburků.

Konfederace[editovat | editovat zdroj]

Počátek konfederace jednotlivých zemí Koruny české je datován do období po sesazení řádně zvoleného a korunovaného českého krále Ferdinanda II. českými stavy. Vznik měl řešit nadřazenost Českého království nad vedlejšími zeměmi, což bylo důležité proto, aby se tyto země sjednotily a jednaly společně proti Ferdinandovi.

Z výše zmíněných důvodů byl 31. července 1619 svolán generální sněm stavů zemí Koruny české, aby byl dohodnut další postup a schválena konfederace. Všechny země měly být stmeleny jediným panovníkem s omezenými pravomocemi, měly mít společné tyto instituce: českou dvorskou kancelář, generální sněm a společné velení armády. Měla zde fungovat evangelická církev s defenzory, přičemž katolíci neměli být utlačováni, pokud budou uznávat Majestát a jezuité museli odejít ze všech zemí.

Podle této smlouvy byl zvolen a panoval pouze jeden král, a to Fridrich I., s kterým je také osud konfederace spojen, protože nedlouho poté, co na trůn nastoupil Ferdinand II., bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které výrazně zmenšilo svobody českých stavů. Poněkud později na počátku roku 1620 na sněmu v Prešpurku byla konfederace rozšířena území ovládané Gabrielem Betlenem, tedy Uherské království a Sedmihradské knížectví a Dolní a Horní Rakousy.

Horní Rakousy byly přinuceny vzdát císaři hold 20. srpna 1620, poté co je vojensky obsadil vrchní velitel ligistického vojska, Maxmilián I. Bavorský. Čechy padly prakticky okamžitě po bitvě na Bílé hoře, kdy 13. listopadu vydaly konfederační listiny vítězům. Morava, především Karel starší ze Žerotína, začala jednat o vyrovnání s císařem 20. prosince a Slezsko poté co král Fridrich odjel 22. prosince. Obě Lužice mezitím dobyl Jan Jiří I. Saský. Poslední, kdo zůstal z konfederace, Betlen s Uherskem sám jednal s císařem již delší dobu za zády všech konfederovaných zemí.

Restaurace absolutismu[editovat | editovat zdroj]

Nedlouho po vrácení moci nad zeměmi Koruny české Ferdinandovi II. byl oktrojován nový systém státního zřízení, tedy Obnovené zřízení zemské (1627). S tímto zřízením došlo k okleštění mnoha stavovských pravomocí, nejenže listina nebyla schválena stavy, ale nebyla ani nikdy v úplnosti přeložena do češtiny. Jazyk německý byl také zrovnoprávněn s českým. Nejdůležitějším ustanovením nového zřízení však byla definice „zapůjčování“ Svatováclavské koruny, které se mělo dít dědičně, a ne voleně, tak jak tomu bylo zvykem po mnohá staletí. Zajímavé je, že legálnost tohoto kroku byla opírána o usnesení moravských stavů v době volby Ferdinanda I., kteří natruc stavům českým potvrdili dědická práva Anně Jagellonské a jejího muže přijali jen za svého pána.[5]

Slezsko, kromě měst Těšín, Opava a Krnov, připadlo od roku 1742 Prusku a roku 1749 byly správními reformami Marie Terezie Země Koruny české de facto zrušeny. Zrušena byla také česká kancelář ve Vídni. Zřízení přetrvalo bez větších změn až do revolučního roku 1848, kdy museli Habsburští panovníci v mnohém ustoupit národům spojeným ve svém císařství. I nadále se však korunovali čeští králové v rámci Českého království, které v roce 1918 zaniklo přeměnou v Československo.

Po roce 1848[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Revoluce 1848-1849 v Rakouském císařství.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Z něj se později jako samostatná země vyčlenilo Krnovské knížectví
  2. Na vrcholu Svatováclavské koruny se nachází kříž, v němž byl uložen trn z Kristovy trnové koruny.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Geschichte der tschechischen öffentlichen Verwaltung Karel Schelle, Ilona Schelleová, GRIN Verlag, 2011
  2. RANDÁK, Jan a kolektiv. Dějiny českých zemí. Praha : Euromedia Group, 2011. ISBN 978-80-242-3205-8. S. 93.  
  3. STARÝ, Marek. Vývoj veřejné správy v českých zemích do roku 1848. Praha : Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2007. ISBN 978-80-86754-79-6. Kapitola Český stát v období vrcholného feudalismu (1200-1419), s. 20. (čeština) .
  4. Úvod do studia práva,Spirit Michal, Grada Publishing 2010
  5. ČORNEJ, Petr, a kol. Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách. Praha : Reader’s Digest Výběr, 2001. ISBN 80-86196-33-X. Kapitola Změněný osud českého soustátí, s. 185.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]