Husitské války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Husitské války je označení doby, kdy na našem území probíhaly boje mezi Husity a papežem. Tato doba začíná roku 1420 korunovací Zikmunda na českého krále, kterého odmítla husitská šlechta i obyvatelstvo. Na základě toho papež posílal do českých zemí tzv. křížové výpravy proti husitům. Někdy se říká, že proti husitům bylo vedeno více výprav, než do Svaté země, kterých bylo 9. Nejčastěji se uvádí, že proti husitům byly vedeny čtyři výpravy. Kromě toho bylo proti husitům vedeno větší množství dalších válečných operací, ale bez tohoto oficiálního statutu. Počet křížových výprav se někdy uvádí také jiný, když je např. jako třetí křížová výprava uváděno v podstatě neuskutečněné tažení z roku 1422, které mělo zanedbatelný význam. Občas je za třetí křižácké tažení nesprávně označována také výprava Sasů, která byla poražena v bitvě u Ústí roku 1426. Křížová výprava byla proti husitskému králi Jiřímu z Poděbrad vyhlášena papežem také v roce 1466.

Výpravy[editovat | editovat zdroj]

Upálení mistra Jana Husa 6. července 1415

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Husitství.

Po smrti krále Václava IV. v roce 1419 měl podle práva nastoupit na trůn jeho nevlastní bratr Zikmund Lucemburský. Rozbouřená situace v Čechách však vedla k tomu, že se většina národa postavila proti Zikmundově nástupu na trůn. Zejména byla Zikmundovi neprávem dávána vina za upálení mistra Jana Husa. Už za probíhajícího kostnického koncilu bylo některými církevními činiteli hlásáno, že Čechy odpadlé od katolické církve je nutno přivést nazpět třeba i násilím. Obvyklou cestou v této době bylo vyhlášení křížové výpravy.

První křížová výprava proti husitům[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku První křížová výprava proti husitům.

Byla vyhlášena 1. března 1420 papežem Martinem V. Do jejího čela se postavil uherský a římský král Zikmund Lucemburský. Jeho armáda o síle zhruba 30 000 mužů se ze slezské Vratislavi vydala koncem dubna přes Kladsko do Čech. Křižáci bez boje obsadili Hradec Králové a vstoupili do Kutné Hory - jádra protihusitského odporu v Čechách. Zde král Zikmund tvrdě odmítl poslední pokus Pražanů o smír. Proto Praha požádala o pomoc Tábor a další husitská města mimo jiné Louny, Žatec a Slaný. Oldřich II. z Rožmberka se mezitím pokusil překvapit samotný Tábor, ale jeho vojsko, tvořené převážně rakouskými žoldnéři, bylo 30. května rozehnáno částí táborského vojska, které se rychle navrátilo z Prahy pod vedením hejtmana Mikuláše z Husi. Od června byla Praha obležena Zikmundovými vojsky. Vrchním velitelem byl italský vojevůdce Pippo Spano z Ozory. Rozhodujícím střetnutím se stal 14. července útok křižáků na opevněný vrch Vítkov, který však byl odražen skupinou husitů vedených Janem Žižkou z Trocnova. Po tomto neúspěchu se Zikmundova armáda, znavená letními horky, vyčerpaná špatným zásobováním a znechucená královým nerozhodným postojem prakticky rozešla. Královská pokladna byla značně vyčerpána a tak se zklamaný Zikmund stáhl zpět do Kutné Hory. Ještě před svým odjezdem se však narychlo nechal na Pražském hradě korunovat za českého krále. První křížová výprava do Čech tak skončila nezdarem.

Druhá křížová výprava proti husitům[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Druhá křížová výprava proti husitům.

Nespokojenost říšské šlechty s vedením první výpravy se snesla právě na hlavu Zikmunda Lucemburského. Křižácké plány pro nové tažení zahrnovaly vpád intervenčních sborů do Čech z několika světových směrů. Zikmund s Uhry, Moravany, Rakušany a Slezany měl směrem ku Praze postupovat z východu, zatímco vojska říšských velmožů měla zemi napadnout ze západu. Hlavní síly z Říše, vedené rýnským falckrabětem Ludvíkem III. a arcibiskupy z Mohuče, Trevíru a Kolína nad Rýnem vpadly 28. srpna 1421 do západních Čech, ale po neúspěšném obléhání Žatce skončila výprava naprostým rozkladem a následoval její útěk zpátky za hranice před postupujícími husitskými posilami. Zikmund Lucemburský táhnul se svým vojskem ke Kutné Hoře, kde byl Janem Žižkou na počátku roku 1422 několikrát tvrdě poražen a donucen ustoupit se zbytkem armády zpátky na Moravu. Uherský a římský král Zikmund Lucemburský po této porážce dočasně rezignoval na vývoj událostí v Čechách a obrátil svoji pozornost raději na Uhry, kde sváděl boje proti Turkům. Čeští husité mezitím stabilizují své pozice v zemi a postupně se jejich frakce a polní vojska stávají hlavními mocenskými silami v Čechách.

Výprava na podzim 1422[editovat | editovat zdroj]

Pražané obléhající Karlštejn

Další křížová výprava byla vyhlášena kardinálem Brandou Castiglione na říšském sněmu v Norimberku. Měla za úkol vyprostit z obležení hrad Karlštejn, který se pokoušeli dobýt Pražané vedení litevským knížetem Zikmundem Korybutovičem. Kvůli velmi špatné organizaci však výprava do bojů vůbec nezasáhla a pro svůj malý význam tak mezi křížové výpravy nebývá počítána. Po půlročním obléhání odtáhlo pražské vojsko od Karlštejna bez úspěchu.

Třetí křížová výprava proti husitům[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Třetí křížová výprava proti husitům.

Roku 1427 byla z iniciativy kurfiřta, braniborského markraběte Fridricha Hohenzollerna uspořádána třetí křížová výprava na potlačení kacířů z husitských Čech. Vrchním velitelem se nakonec stal trevírský arcibiskup Ota ze Ziegenheimu. Papež Martin V. určil svým legátem na této výpravě anglického kardinála Henryho Beauforta. Křižácká vojska mohla dohromady čítat až něco kolem 25 000 mužů. Spory ve vedení a neujasněnost strategických cílů však vedly 3. srpna k chaotickému ústupu od obléhaného Stříbra a 4. srpna následně k ostudné porážce od spojených husitských vojsk v bitvě u Tachova. Slezská armáda u Náchoda a rakouská na jižní Moravě po dojmem této porážky do Čech ani nevyrazily. Husité navíc po ústupu intervenčních sil za hranice obsadili Tachov a oslabili tak katolický vliv v západních Čechách.

Čtvrtá křížová výprava proti husitům[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Čtvrtá křížová výprava proti husitům.

Nic neřešící, neúspěšná, třetí výprava předznamenala poslední, v pořadí již čtvrtou křížovou výpravu do husitských Čech. Její počátek byl stanoven na přelom června a července 1431. Vrchním velitelem se tentokrát stal braniborský markrabě Fridrich. Papežským legátem na výpravě byl kardinál Giuliano Cesarini. Tažení se opozdila o víc než měsíc kvůli rozporům mezi veliteli a 14. srpna bylo zaskočeno rychlým postupem spojených husitských vojsk vedených Prokopem Holým u Domažlic. Často tradovaná věta, že zde křižáci uprchli, jen když zaslechli válečný chorál blížících se husitů, tentokrát není daleko od pravdy. Kališníkům stejně jako u Tachova padla prakticky bez boje do rukou obrovská válečná kořist.

Křížová výprava proti Jiřímu z Poděbrad[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česko-uherské války.
Obklíčené vojsko Matyáše Korvína u Vilémova

23. prosince 1466 sesadil papež Pavel II. z českého trůnu Jiřího z Poděbrad, kterého označil za husitského kacíře a vyhlásil proti kališníkům v Čechách novou křížovou výpravu. Na jaře roku 1468 vrthl v čele křižáckých vojsk do českých zemí uherský král Matyáš Korvín, který soupeřil s Jiřím o český trůn. Matyáš Korvín byl 22. července 1469 vojskem Jiřího z Poděbrad obklíčen u Vilémova. Matyáš byl z obklíčení propuštěn na základě slibu, že nebude nadále usilovat o českou korunu, tento slib ovšem později nedodržel. Vzájemné potyčky mezi oběma panovníky trvaly až do smrti Jiřího z Poděbrad 22. března roku 1471.

Důsledky křížových výprav[editovat | editovat zdroj]

Neúspěchy křížových výprav (především fiaskem končící třetí a čtvrtá) a sílící husitská expanze do okolních zemí (spanilé jízdy) přiměly katolickou Evropu, aby začala s husity hledat diplomatické řešení bezvýchodné situace v českých zemích. O nutnosti s husity vyjednávat přesvědčil papeže kardinál Giuliano Cesarini. Stalo se tak na Basilejském koncilu a po porážce radikálního husitského křídla 30. května 1434 v bitvě u Lipan od spojených katolíků a umírněné části husitů se výsledkem stal kompromis mezi koncilem a husity - Basilejská kompaktáta. Ta byla slavnostně vyhlášena v Jihlavě roku 1436. Zikmund Lucemburský byl poté 14. srpna slavnostně přijat za českého krále. V odporu proti němu nadále pokračovala pouze radikální husitská menšina vedená Janem Roháčem z Dubé. V českých zemích tak vzniknul v Evropě v té době ojedinělý stav dvojí víry, kdy vedle sebe v jedné zemi rovnoprávně žili katolíci s husity.
Tento stav byl změněn poté, co na český trůn dosedl kališník Jiří z Poděbrad. Jiří se v roce 1462 obrátil na papeže, aby Čechům potvrdil basilejská kompaktáta a jmenoval Jana Rokycanu pražským arcibiskupem. Papež Pius II. obojí odmítl a to znamenalo, že se husité opět oficiálně stali kacíři. Následující papež Pavel II. proti Čechám vyhlásil křížovou výpravu do jejíhož čela se postavil Matyáš Korvín usilující o českou korunu. Definitivně náboženské boje v zemi končí až kutnohorským náboženským mírem z roku 1485.

Dějepisná literatura[editovat | editovat zdroj]

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Všeobecně známé je dílo Aloise Jiráska.

Husitské války se staly tematem také polské husitské trilogie populárních historicko-magických románů Andrzeje Sapkowského pl:Narrenturm (2002), pl:Boży bojownicy (2004), pl:Lux perpetua (2006), česky vyšlo v nakl. Leonardo, Ostrava v letech 2003, 2005 a 2008 .

Film[editovat | editovat zdroj]

Režisér Otakar Vávra natočil v letech 19541956 husitskou trilogii složenou z filmů Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]