Německé království

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Německé království
Regnum Teutonicum
Königreich Deutschland[zdroj?]
 Východofranská říše
 Středofranská říše
9621806 Rýnský spolek 
Hanza 
Spojené provincie nizozemské 
Rakouské císařství 
Pruské království 
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Německé království modře na mapě Svaté říše římské
hlavní město:
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
962 - založení Svaté říše římské[zdroj?]
zánik:
1806 - formální zrušení Svaté říše římské[zdroj?]
Státní útvary a území
Předcházející:
Východofranská říše Východofranská říše
Středofranská říše Středofranská říše
Nástupnické:
Rýnský spolek Rýnský spolek
Hanza Hanza
Spojené provincie nizozemské Spojené provincie nizozemské
Rakouské císařství Rakouské císařství
Pruské království Pruské království
Tento článek pojednává o německém království. O říši, která ho zahrnovala, pojednává článek Svatá říše římská.

Německé království (latinsky: Regnum Teutonicum, německy: Königreich Deutschland[zdroj?]) byl středověký státní útvar existující v rámci Svaté říše římské respektive po celou její existenci tvořil její jádro.[zdroj?] Německé království formálně a definitivně zaniklo v roce 1806 se zánikem Svaté říše římské.

Vznik a dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Východofranská říše a Svatá říše římská.

V roce 843 byla franská říše rozdělena verdunskou smlouvou mezi vnuky Karla Velikého, což však nezabránilo dlouhodobým konfliktům mezi jednotlivými částmi říše. Východofranská říše, jíž obdržel jako svoji doménu Ludvík Němec, se na přelomu 9. a 10. století pozvolně proměnila v německou říši.[zdroj?] Germánské kmeny byly definitivně sjednoceny na počátku 10. století za vlády Jindřicha I. Ptáčníka z otonské dynastie. Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka o „království Němců“ („Regnum Teutonicorum“).[zdroj?] Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí.

Během vlády Jindřichova syna, Oty I. Velikého, došlo k posílení královské moci povýšením biskupů do stavu říšských knížat (Reichsfürsten). V roce 951 se Ota oženil s ovdovělou italskou královnou Adelheid (zároveň dcera burgundského krále), čímž získal nárok na lombardskou korunu. Podařilo se mu také eliminovat vnější hrozby podrobením Slovanů, sídlících v oblasti mezi řekami Labem a Odrou (kteří se ale brzy opět osvobodili) a především vítězstvím nad nomádskými Maďary v bitvě na řece Lechu v roce 955. V roce 962 byl Ota I. korunován v Římě císařem a plně se tak ujal dědictví Karla Velikého. Tímto aktem byla fakticky založena Svatá říše římská.

Otův vnuk, Ota III., hodlal v rámci svého programu Renovatio imperii Romanorum vytvořit křesťanskou univerzalistickou říši s hlavním městem Římem, která by zaujímala nejen Německo, ale všechny křesťanské státy a jíž by vládli císař a papež ve vzájemné shodě. Ota ale zemřel dříve, než byl schopen svůj ambiciózní záměr uskutečnit. Jeho nástupci upustili od prosazování Otových myšlenek a koncentrovali se na vnitřní upevnění říše. Po vymření Otonů (Liudolfingů) byl v roce 1024 zvolen králem Konrád II. ze sálské dynastie, jenž o několik let později získal pro říši Burgundy. Jeho nástupce Jindřich III. si podrobil Čechy a Uhersko a prohlásil obě země za říšská léna.

V roce 1033 se stalo součástí Svaté říše římské právě Burgundské království. Od té doby tvořila říši tria regna, tři království, Německo, Itálie a Burgundsko.[1] Panovník, který byl řádně zvolen německým králem, měl samozřejmě nárok být korunován římským císařem (římsko-německým), ale také italským králem (železnou korunou Langobardů) a burgundským králem (arelatským).[zdroj?]

Posledním arelatským králem byl Karel IV., který roku 1378 daroval burgundské království francouzskému korunnímu princi Karlovi (budoucímu králi Karlu VI.). Tím bylo burgundské království připojeno k francouzskému a zaniklo.

V letech 11981378 (kdy bylo odděleno Burgundské království) tvořily říší dokonce 4 království a to: německé, italské, burgundské a české.[zdroj?]

Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae), avšak pouze pro části říše osídlené Němci.[zdroj?] Teprve od[zdroj?] 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně například Itálie či Burgundska.

Vestfálský mír (1648) účinně ukončil všechny říšské nároky na Itálii a titul italského krále (zároveň se od Svaté říše římské oficiálně oddělily Nizozemí a Švýcarsko).[zdroj?] Od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy). Od té doby se stali pojmy Svatá říše římská národa německého a Německé království de facto synonyma.[zdroj?]

Formálně Svatá říše římská zanikla v roce 1806 a s ní i de facto územně shodné Německé království, kdy se Lotrink František II. vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku 1804.[zdroj?]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kingdom of Germany na anglické Wikipedii.

  1. ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar I.. Praha : Svoboda, 1990. S. 26.