Husitské tažení k Baltu
Husitské tažení k Baltu v roce 1433 je nejznámější spanilou jízdou. Sirotčí vojsko pod vedením hejtmana Jana Čapka ze Sán při tažení bojovalo na straně polského krále Vladislava II. Jagella proti Řádu německých rytířů.
Obsah |
Důvody k výpravě [editovat]
Vzájemná spolupráce mezi jednotlivými husitskými svazy vede v letech 1427 až 1431 k nastolení mocenské stability v Čechách. Husité v této době pod vedením Prokopa Holého přecházejí do ofenzívy a začínají podnikat rejsy na nepřátelská území, především do Rakous, německých částí Říše a Horních Uher. Hlavními cíli bylo šíření husitských myšlenek v zahraničí a získání kořisti na obživu polních vojsk. Husitští boží bojovníci se s postupem času začali měnit na obyčejné žoldnéře, kteří nebojují z přesvědčení, ale za žold. V roce 1432 je v polských Pabianicích uzavřena dohoda mezi zástupci polského krále a Sirotky. Husité přislíbili Polákům vojenskou pomoc proti Řádu německých rytířů. Polský král se za to zavázal platit polnímu vojsku žold a zajistit potřebnou výstroj. Husitští velitelé doufali, že si tažením zajistí polské spojenectví.
Průběh tažení [editovat]
24. března 1433 se Sirotci vydali na postup ze severních Čech do Horní Lužice k městu Pieńsk. Na sever postupovali ve dvou proudech. K jejich spojení došlo u vesnice Bobrowice. Spojená armáda čítala na 7000 pěšáků, 700 jezdců a 350 vozů. Přebrodění Odry jim zkomplikovala rozvodněná řeka a nepřátelské vojsko na druhé straně. Bez potíží protáhli Velkopolskem, protože z tak velké síly měla tamější města velké obavy a nekladla odpor. Na území Nové Marky se zmocnili města Strzelce Krajeńskie. Tři katoličtí mniši zde byli upáleni ve smolných sudech. U opevněného města Gorzów Wielkopolski se spojili se silným vojskem poznaňského hejtmana Sudivoje z Ostrorogu. Protáhli kolem silně opevněného Chojna. K výpravě se přidal pomořanský vévoda Bohuslav ze Stolpy. 7. června konečně dorazili na území Řádu. Tehdy k nim dorazila hlavní polská armáda vedená Mikulášem z Michalówa. Společně oblehli mocnou řádovou pevnost Chojnice. Obléhání trvalo téměř celý červenec a oblehatelům bylo jasné, že dobře opevněné a předzásobené pevnosti se jen tak nezmocní. Husité si s sebou nepřivezli z Čech svá obléhací děla, a proto chtěl velitel Jan Čapek vyjednávat s německým velitelem Erasmem Fischbornem. Polští velitelé si však vymohli útok. Ten obránci snadno odrazili. Výprava od dalšího obléhání upustila a místo toho zaútočila na pevnost Tczew. Ten padl hned po prvním útoku na konci srpna. Cestou k moři ještě husité vypálili klášter v Oliwě. A poté již stanuli na břehu Baltského moře. Za husitským vojskem při jejich postupu zůstávala spálená a vydrancovaná země a proto je Řád německých rytířů 13. září nucen v Gdaňsku uzavřít s Poláky příměří. Polský král podle dohody vyplatil vojákům tučný žold a husitské velitele bohatě odměnil. Navíc daroval veliteli Janu Čapkovi velblouda. Husité se s obrovskou kořistí vydávají na cestu zpět domů do Čech.
Důsledky [editovat]
Tato rejsa je nejznámějším a pravděpodobně také vůbec nejúspěšnějším tažením husitů za hranice Českého království. Výprava Jana Čapka ze Sán sice nakonec husitům nezískala vojenskou pomoc ani politickou podporu ze strany polského království, ale každopádně kališníkům zajistila velikou kořist. Vrátivší se vojsko se po příchodu domů zapojilo do obléhání katolické Plzně. Velblouda, kterého si s sebou husité přivedli, jim však plzeňští obránci při jednom z výpadů ukradli a velblouda můžeme dodnes vidět i na plzeňském městském znaku.
V literatuře [editovat]
Tažení husitů k Baltu inspirovalo Svatopluka Čecha k napsání básně Husita na Baltu.
