Bitva u Lipan

Bitva u Lipan
	Konflikt: Husitské války
	; Mohyla postavená na místě bitvy
Trvání:	30. květen 1434
Naplánováno:	{{{plánováno}}}
Cíl:	{{{cíl}}}
Místo:	poblíž Lipan
Casus belli:	{{{příčina}}}
Výsledek:	drtivé vítězství umírněných
Změny území:	{{{Území}}}
Strany
umírnění kališníci; katolíci	táborité; sirotčí svaz
Velitelé
Diviš Bořek z Miletínka	Ondřej Keřský; Jan Čapek ze Sán
Síla
snad 12–13 000 pěších a 1200 jezdců (moderní odhad)	snad 10 000 pěších a 700 jezdců (moderní odhad)
Ztráty
asi 200 mužů	asi 2000 mužů
	{{{poznámky}}}

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání

Bojiště u Lipan

Bitva u Lipan bylo střetnutí, které znamenalo zásadní obrat v husitských válkách. Porážka vojska sirotků a táboritů s konečnou platností oslabila radikální stranu kališníků a sesadila polní obce z pozice rozhodujícího politického činitele.

Obsah

1 Průběh bitvy
2 Výsledky a důsledky bitvy
3 Bitva u Lipan v historické paměti
4 Účastníci bitvy
- 4.1 Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance
- 4.2 Šlechta bojující na straně radikálů
5 Literatura
6 Související odkazy
7 Externí zdroje

[editovat] Průběh bitvy

V neděli 30. května 1434 proti sobě poblíž malé vesnice Lipany stanuly spojené síly radikálních husitů, to znamená táborité vedení Ondřejem Keřským a v politické rovině Prokopem Holým a sirotci Jana Čapka ze Sán) na straně jedné, a koalice umírněných kališníků a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, starého spolubojovníka Jana Žižky na straně druhé. Početní stav obou vojsk není znám, ale podle odhadů založených na známém a relativně přesném počtu zúčastněných vozů se zdá, že vojsko husitské levice bylo poněkud početně slabší; pro výsledek bitvy mohl být rozhodující především menší počet jezdců. Utrakvisticko-katolická aliance měla na své straně asi 12–13 000 pěších a snad 1200 jízdních bojovníků; radikálové disponovali asi 10 000 pěšími a 700 jezdci. Obě strany používaly klasickou husitskou taktiku a výzbroj.

Radikální strana, poté co se dozvěděla, že proti ní táhne od Českého Brodu nepřítel, zaujala výhodné postavení na návrší jihozápadně od Lipan a uzavřela se ve vozové hradbě. S dostatkem zásob si mohla dovolit přenechat aktivitu na svém protivníkovi. Výsledkem měl být buď rozpad utrakvisticko-katolické strany, která by se váháním pravděpodobně oslabila, nebo její generální útok, ovšem za velmi nevýhodných podmínek. Velitelé umírněných si tohoto byli vědomi (na místě svých nepřátel by nepochybně zvolili stejný postup) a poté, co ztroskotala poslední snaha o smírnou dohodu (předáci obou stran se tři dny před začátkem bitvy sešli ve snaze se dohodnout, ale rozdílnost názorů se ukázala jako příliš velká), se obě vojska připravila k bitvě.

Průběh bitvy samotné byl rekonstruován naposledy historiky Petrem Klučinou a Petrem Čornejem, soudobé prameny k jejímu průběhu sice existují, ale nemohou být ve své útržkovitosti a subjektivnosti považované za spolehlivé. V současnosti je jako nejpravděpodobnější přijímán Čornejův výklad průběhu bitvy.

Protože nebylo v možnostech koaličního vojska dobýt vozovou hradbu radikálů přímým útokem, rozhodli se hejtmani použít úskoku. Diviš Bořek z Miletínka skryl jízdu v dolince poblíž vozové hradby nepřítele, zatímco vozový šik, kterému velel Jan Černín, se začal přibližovat k opevnění radikálů. Když se šik ocitl v dostřelu od vozové hradby, opravdu několikrát vystřelili z děl, ale pak se vozy stočily na sever a předstíraly ústup směrem k Českému Brodu. Tento překvapivý ústupový manévr pravděpodobně v táboře radikálů vyvolal euforii, pod jejímž vlivem byla otevřena vozová hradba a jejich jízda i pěší začali pronásledovat ustupující vozy.

V okamžiku, kdy se radikálové dostali do dostatečné vzdálenosti od svého opevnění, začaly se vozy otáčet a ústup se změnil v útok. Zároveň na otevřenou vozovou hradbu zaútočil dosud skrytý jízdní oddíl (v jeho řadách byli např. Mikuláš z Landštejna na Borotíně, Arnošt z Lestkova, Petr z Janovic na Vysokém Chlumci, Jan Malovec z Pacova) s úkolem udržet ji otevřenou, dokud nepřijdou na pomoc pěší bojovníci z vozového šiku. Bitva se brzy změnila pouze v pobíjení bojovníků radikální strany, na vozech padl i Prokop Holý a Prokůpek. Rychle se v situaci na bojišti naopak dokázali zorientovat Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský, kterým se podařilo s dalšími jezdci bezpečně uniknout do Kolína.

Útěk z bojiště vynesl sirotčímu veliteli již u některých mladších kronikářů (Pavel Žídek, Václav Březan, Tomáš Pešina z Čechorodu, Jiří Kruger-Crugerius, Bohuslav Balbín) a později i některých historiků punc zrádce a zbabělce. Většina historiků zabývajících se primárně vojenstvím s tím ale nesouhlasí. Podle nich bylo jeho rozhodnutí pragmatické a správné, v dané chvíli byla bitva již tak jako tak ztracena a Jan Čapek ze Sán udělal to, co bylo jeho povinností – nemohl-li už zvítězit a zachránit všechny své spolubojovníky, zachránil alespoň ty, které mohl.

[editovat] Výsledky a důsledky bitvy

Adolf Liebscher - Bitva mezi Tábory a Pražany u Lipan r. 1434

Bitva skončila rozhodným vítězstvím utrakvisticko-katolické aliance. Přestože vítězové zlikvidovali drtivou většinu zajatců (na 700 zajatých sirotků a táboritů bylo upáleno ve stodolách u Českého Brodu; pravděpodobně se jednalo především o tzv. kasalické) a na bojišti padlo množství radikálů, nebyla polní vojska plně zničena (ještě na počátku 1437 táboři disponovali 4500 muži). Oba svazy (sirotčí i táborský) ovšem byly zásadně oslabeny v politické rovině a nadále nedokázaly výrazně ovlivňovat politický vývoj českých zemí. Tato skutečnost umožnila konečnou dohodu se Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu a v dlouhodobém horizontu ukončení válečného stavu na území českého státu.

Část bojovníků radikálních svazů se připojila k umírněným kališníkům, část odešla do zahraničí za kariérou žádaných žoldnéřů. A část zůstala a stále vzdorovala - například Jan Roháč z Dubé.

[editovat] Bitva u Lipan v historické paměti

Bitva u Lipan byla již svými současníky vnímána jako historický zlom a toto povědomí o její důležitosti se v průběhu dalších staletí jen posilovalo. V nacionálně vypjatém 19. století, kdy se husitská epocha stala jedním z nejvýrazněji přehodnocovaných období českých dějin v historické obci (a jejím vlivem i v povědomí veřejnosti), se chápala již jako jeden ze zásadních mezníků vývoje českého státu (jako byla např. chápána i bitva na Bílé hoře). Výrazem tohoto přesvědčení se stalo v roce 1881 vztyčení pamětní mohyly Prokopa Holého na návrší u Lipan, o několik let později (1896) vzniklo v Českém Brodě Podlipanské muzeum. Po mnoho let od roku 1870 každoročně v den výročí bitvy směřovaly na bitevní pole pamětní průvody lidu.

Husitské hnutí a také i lipanská bitva a její protagonisté se stala vděčným námětem historizujících děl mnoha českých umělců v 19. století, ale i v 20. století (Mikoláš Aleš, Josef Matyáš Trenkwald, Václav Levý, Luděk Marold, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Ivan Klicpera, František Hrouda).

[editovat] Účastníci bitvy

[editovat] Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance

[editovat] Šlechta bojující na straně radikálů

Mikoláš Aleš, Od Lipan (Jan Čapek ze Sán)

[editovat] Literatura

Čornej, P. 1985: Lipany ve svědectví pramenů. Husitský Tábor 8, 1985, 155–184.
Čornej, P. 1992: Lipanská křižovatka. Příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha.
Čornej, P. 1995: Lipanské ozvěny, Praha.
Klučina, P. 1984: Bitva u Lipan, Historie a vojenství 33, č. 5, 37–54.