Maltézský řád

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Maltézský řád / Řád johanitů
Řád maltézských rytířů
Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě
Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta (it)
Velký znak se symbolem řádu
Velký znak se symbolem řádu
Mapa řádových sídel v Evropě roku 1300
Mapa řádových sídel v Evropě roku 1300
Motto „Tuitio Fidei et Obsequium Pauperum“ (Ochrana víry a služba trpícím)
Vznik 1150 - bratrstvo, založení špitálu
1113 - církevní řád
1120 - rytířský vojenský řád
Typ rytířsko vojensko-monastický duchovní (církevní) řád podřízený přímo Sv. stolci
Účel služba trpícím, ochrana poutníků (původně)
Sídlo Řím, palác Malta
Působnost Západní, střední a jižní Evropa, Středomoří, Blízký východ.
Úřední jazyk Italština

Maltézský řád je jeden z rytířských duchovních řádů, vzniklý v 11. století na území křesťanského Jeruzalémského království ve Svaté zemi. Byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat už jen pouze Řád templářů nebo Řád německých rytířů. Jako Řád maltézských rytířů je označován od svého působení na Maltě, která mu byla věnována v roce 1530. Řád byl znám také pod různými názvy jako byli johanité, špitálníci, svatojánští rytíři, hospitalité sv. Jana, řád sv. Jana apod. Během svého působení na ostrově Rhodos vešli ve známost také jako rhodští rytíři a označení maltézští rytíři získali až po přesídlení centra řádu na ostrov Malta. Sídlem řádu je dnes Řím.

Úřední název dnes je Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě[1] (italsky: Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta), původně Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského (latinsky: Fratres hospitalarii s. Joannis B. Hierosolymitani)[2], též Hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě, Řád rytířů v Rhodu, Suverénní vojenský řád rytířů na Maltě, Rytíři hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě; užívány byly i zkrácené názvy jako Hospitalité sv. Jana, Johanité, Maltézští rytíři, Suverénní řád Maltézských rytířů atd.

Blason ville fr Valcanville (Manche).svg

Blason znaku: bílý, osmišpičatý kříž na červeném poli, známý jako Maltézský kříž. Někdy je místo červené barvy užívána barva černá (původní barva řádu), později se začalo pro vojenské účely užívat barvy červené.

Původ[editovat | editovat zdroj]

U kolébky řádu stál špitál sv. Jana Slitovníka v Jeruzalémě, založený kolem roku 1050 italskými kupci z Amalfi. Nemocnici, která byla schopna pojmout na 2000 nemocných především z řad poutníků, spravovali benediktini. Po příchodu křižáků se špitální bratrstvo začalo rychle rozmáhat. Zasvěcení špitálu bylo změněno na významnějšího sv. Jana Křtitele. 15. února 1113 papež Paschalis II. potvrdil bratrstvo jako církevní řád. Řehole řádu johanitů, potvrzená 1137, obsahovala prvky benediktinské i augustiniánské řehole, slib chudoby, celibátu, poslušnosti, povinnosti ochraňovat věřící, pomáhat potřebným a bránit Jeruzalém před muslimy.

Počátkem 12. století vznikly první pobočky řádu v jihoitalských přístavech pro poutníky ze všech zemí. Roku 1153 byly založeny první johanitské komendy v Německu, a asi 1250 v českém Kladsku. V té době začal mistr Raimund de Pui organizovat johanity podle vzoru templářů jako vojenské duchovní společenství. Šlechtičtí členové řádu byli ozbrojeni a vedle charity plnili také vojenské úkoly. Tak došlo v praxi života řádu k symbióze mnišství a rytířství, později převážil rytíř nad mnichem. Johanité se vedle templářů stali nejvýznačnějším vojenským faktorem ve Svaté zemi.

Úlohou řádu byla zpočátku péče o nemocné poutníky do Svaté země, se vzrůstajícím nebezpečím turecké expanze pak stále více i ochrana posvátných křesťanských míst v Jeruzalémě a poutních cest, především jejich vojenská obrana proti Seldžukům.

Členové řádu se dělili do třídy bojových rytířů, kněží a bratří ošetřovatelů. V čele řádu stojí velmistr (srovnej Velmistři Maltézského řádu). Po rozpuštění řádu templářů (1312) byla velká část majetku a pozemků tohoto řádu v evropských zemích věnována řádu johanitů (později pak maltézskému řádu), ne vždy se však dostala do jeho rukou.

V důsledku této skutečnosti se řád začal dělit do tzv. jazyků (jazyk přitom odpovídal spíše území, kde se nemovitosti řádu nacházely). Původně existovalo sedm jazyků: provensálský, auvergnský, francouzský, italský, aragonský, německý a anglický, roku 1492 pak vzniká osmý jazyk kastilský (odtržením od aragonského).

Rhodos a Malta[editovat | editovat zdroj]

Malta
15301798
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
Scudo
Státní útvary a území
Předcházející:
Sicilské království Sicilské království
Habsburské Španělsko Habsburské Španělsko
Compagnie des Îles de l'Amérique Compagnie des Îles de l'Amérique
Nástupnické:
Francouzská okupace Malty Francouzská okupace Malty
Osmanské Tripolsko Osmanské Tripolsko
Francouzská Západoindická společnost Francouzská Západoindická společnost

Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem roku 1187 přesídlil řád do Margatu, Akko, posléze na Kypr (1291), roku 1309 se pak usídlil na byzantském Rhodu (odtud pochází jejich dočasné pojmenování rhodští rytíři). Tady johanité vytvořili suverénní stát v čele s velmistrem, kde úspěšně rozvinuli svoji lékařskou praxi a péči o nemocné. Vybudovali také mocnou flotilu, která bránila dalšímu pronikání osmanských Turků Středomořím. Úspěšně odráželi pirátské nájezdy a zabránili dvěma invazím muslimů na Rhodos (1444 invazi egyptského sultána a 1480 invazi tureckých vojsk).

Jejich převaha ve východní části Středomoří se stala trnem v oku sílících osmanských panovníků. Roku 1522 obléhal osmanský sultán Sulejman I. Rhodos (k dispozici měl 400 lodí a 200 tisíc vojáků, zatímco řád disponoval jen 7 tisíci rytíři). Po šestiměsíčním obležení byl rytířům povolen odchod z ostrova. Roku 1530 jim císař svaté říše římské a španělský král Karel V. a papež Klement VIII. udělili v léno souostroví Malty za symbolickou povinnost odvádět jednoho maltského sokola ročně.

K výrazně důležitější roli řádu však patřil boj proti muslimským pirátům, kteří ze svých malých přístavů na severoafrickém pobřeží znepokojovali velký počet měst a osad na evropském pobřeží Středozemního moře. K nejznámějším korzárům patřil např. Chajruddín Barbarossa (zvaný též Khair ad-Din) a jeho bratr Oruč, později pirát Dragut, kteří stáli ve službách osmanských sultánů. Roku 1551 přepadli piráti ostrov Gozo na Maltě a unesli do otroctví 5000 až 6000 obyvatel ostrova (téměř veškeré obyvatelstvo), 1561 zajali katánského biskupa Niccolu Carraciolu, který cestoval na galéře Maltézského řádu.[3]

Ve velké a krvavé bitvě zde řád po dlouhém obležení 1565 zvítězil nad osmanskými vojsky. Založil hlavní město a pevnost Vallettu a opevnil celý ostrov (pod vedením tehdejšího velmistra Jean Parisot de la Valette). V nově zřízené nemocnici byli ošetřováni pacienti z celé středomořské oblasti. Johanité vybudovali správní aparát. Pod jejich vedením se Malta stala suverénním státem.

Roku 1798 musel řád kapitulovat před Napoleonem Bonaparte, táhnoucím se svou armádou na své egyptské tažení (řídíce se svým heslem „nepozvedni meče proti bratru křesťanovi“[zdroj?]), a usadil se na několik desetiletí v Rusku, přičemž ztratil během dalších desetiletí většinu svých převorství (tzn. pozemků a jmění) a tím i na významu.

Maltézský řád dnes[editovat | editovat zdroj]

Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě
Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta
Vlajka Maltézského řádu
vlajka
Znak Maltézského řádu
znak
Hymna: [[|Ave Crux Alba]]
Motto: Tuitio Fidei et Obsequium Pauperum
(Ochrana víry a služba trpícím)
Geografie
Hlavní město: Řím (palác Malta)
Poloha: 41°54′19″ s. š., 12°28′50″ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 10 000 členů
Jazyk: Italština
Státní útvar
Státní zřízení: teokratická monarchie
Kníže-velmistr: Matthew Festing
Měna: 1 Scudo = 12 Tari = 240 Grani ()
Mezinárodní identifikace
MPZ: SMOM

Roku 1879 byl řád papežem Lvem XIII. znovu obnoven a má od té doby sídlo v Římě. Řád se dnes mezinárodně dělí do velkopřevorství, převorství a podpřevorství. Jeho dnešní činnost je převážně charitativního charakteru. V Česku bylo velkopřevorství zřízeno ve 12. století a funguje nepřetržitě dodnes, i přesto že bylo za dob Protektorátu Čechy a Morava a později komunismu téměř nefungující. V čele Českého velkopřevorství stojí kníže velkopřevor, tento titul byl udělen Františkem Josefem I. a je na světě naprosto jedinečný.[4] Členů Českého velkopřevorství je 140. Zatímco jinde jsou členy řádu výhradně šlechtici, v České republice je šlechticů jen asi 20 procent členů. Mezi členy řádu patří např. Karel Schwarzenberg nebo kardinál Dominik Duka.[5]

Podle mezinárodního práva je Svrchovaný řád maltézských rytířů suverénním nestátním subjektem bez vlastního území (mezi znalci mezinárodního práva není tento názor zcela jednoznačný). Řád má dvě malá exteritoriální území (mimo sídla v Římě pak pevnost St. Angelo na Maltě), vydává vlastní mince a poštovní známky a má vlastní značku aut, udržuje plné diplomatické styky s 94 státy světa (včetně ČR - velvyslanectví v Lázeňské ulici v Praze[6]), v dalších šesti je zastoupen, má status pozorovatele v OSN atd.

Obdobná seskupení[editovat | editovat zdroj]

V minulosti, především po druhé světové válce, vznikl větší počet řádů a organizací, které se svým názvem (resp. znakem) odvolávaly na tradici řádu a tento imitovaly. Většinou se jednalo o krátkodobé úkazy, některé byly zcela fiktivního rázu. Patří sem například tzv. Velkopřevorství Podolské, založené jedním Italem, vydávajícího se za polského prince, Velkopřevorství Nejsvětější Trojice z Villeneuve atd.

Jedinou jinou organizací, která se dnes může úspěšně odvolávat na tradici tohoto řádu, je seskupení čtyř národních řádů, známých povětšinou pod jménem Řád Johanitů, které jsou seskupeny v Alianci řádů sv. Jana (jedná se o řády v Německu, Nizozemí, Švédsku a Velké Británii). Tyto řády vznikly jako protestantská odštěpení původního (katolického) řádu v 16. resp. 19. století. Řády jsou dnes výlučně dobročinnými organizacemi, udržují mnoho poboček v dalších zemích, a jsou jedinými následovníky bývalého Řádu sv. Jana v Jeruzalémě, které jsou uznávány i dnešním Maltézským řádem.

Svatý stolec podle oficiálního prohlášení ze dne 16. října 2012 uznává a zaručuje pouze dvě instituce rytířských řádů: Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě (neboli Suverénní řád maltézských rytířů) a Rytířský řád Svatého hrobu Jeruzalémského (Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani), u kterého je jmenování velmistra vyhrazeno papeži, a nechystá v této oblasti žádné změny. "Všechny ostatní řády, nově založené a odvolávající se na zaniklé středověké řády, nejsou Svatým stolcem uznány a nemohou si nárokovat, že navazují na jejich historickou a právní legitimitu, jejich cíle a organizační strukturu," uvádí se v prohlášení.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Svatý stolec o legitimitě rytířských řádů a vyznamenání
  2. Milan M. Buben: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, I. díl
  3. Srovnej mimo jiné VALLAR, Cindy, Famous Barbary Corsairs, http://www.cindyvallar.com/BCcaptains.html
  4. PALÁN, Aleš. Lidé za ta staletí vědí, že je na nás spolehnutí. Katolický týdeník [online]. 2008 [cit. 2007-01-17]. Dostupné online.  
  5. http://www.novinky.cz/domaci/320757-maltezsti-rytiri-maji-sanci-na-pozemky-u-prahy-za-miliardy.html
  6. http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/adresar_diplomatickych_misi/cizi_urady_pro_cr/Svrchovany_rad_Maltezskych_rytiru__.html - Velvyslanectví Suverénního řádu Maltézských rytířů

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARBER, Malcolm, a kol. The military orders : fighting for the faith and caring for the sick. Aldershot : Variorum, 1994. 399 s. ISBN 0-86078-438-X. (anglicky) 
  • BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha : Libri, 2002. 215 s. ISBN 80-7277-085-3.  
  • HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 3, The fourteenth and fifteenth centuries. Madison : University of Wisconsin Press, 1975. 813 s. Dostupné online. ISBN 0-299-06670-3. (anglicky) 
  • HUNYADI, Zsolt. The hospitallers in the Medieval Kingdom of Hungary, c. 1150-1387. Budapest : Magyar Egyháztörténeti Enciklopédia Munkaközössége, 2010. 354 s. ISBN 978-963-9662-44-5. (anglicky) 
  • NICOLLE, David. Rytíři řádu johanitů. Brno : Computer Press, 2010. 128 s. ISBN 978-80-251-2813-8.  
  • PEŠKA, Lukáš. Miesto Rodýz leží skuoro polowicí w moři a jest náramnie pewné (Vztahy českých johanitů s centrem řádu na Rhodu ve druhé polovině 15. století). In CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Brno : Matice moravská, 2002. ISBN 80-86488-07-1. Kapitola I. Správa, právo, politická moc..., s. 97-115.
  • POŘÍZKA, Jiří. Maltézští rytíři v Čechách a na Moravě 1870-1998 : české velkopřevorství řádu maltézských rytířů a jeho představitelé. Olomouc : Votobia, 2002. 207 s. ISBN 80-7198-547-3.  
  • POŘÍZKA, Jiří. Řád maltézských rytířů : z Palestiny na Via Condotti. Praha : Elka Press ; Knižní klub, 2008. 246 s. ISBN 80-901694-8-1, ISBN 80-7176-582-1.  
  • SKŘIVÁNEK, František. Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. 2. vyd. Praha : Klub pro českou heraldiku a genealogii, 1998. 78 s. ISBN 80-902448-3-1.  
  • WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold. Řád johanitů ve středověku : kulturní dějiny řádu. Praha : Academia, 2008. 473 s. ISBN 978-80-200-1381-1.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu