Svatováclavská koruna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kopie Svatováclavské koruny ve Starém královském paláci na Pražském hradě.

Svatováclavská koruna (Koruna svatého Václava) je jako česká královská koruna nejstarší a nejvýznamnější součástí českých korunovačních klenotů. Ačkoli se po zániku monarchie nestala jedním z oficiálních symbolů novodobého českého státu, těší se dodnes zvláštní úctě.[1] Je zasvěcena svatému Václavu a spolu s korunovačním žezlem a jablkem je chována v tzv. korunní komoře nad svatováclavskou kaplí katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Vystavována je jen výjimečně.

Korunu nechal zhotovit v roce 1346 ještě za života svého otce Jana následník českého trůnu Karel Lucemburský. Svatováclavská koruna měla od počátku charakter veřejnoprávní. Nebyla osobním majetkem krále, ale patřila celé zemi prostřednictvíḿ jejího nebeského patrona. Užívána mohla být jen při naprosto výjimečných příležitostech, zejména při korunovacích, kdy demonstrovala spojení krále a země. Koruna se stala přímo vtělením české státnosti a po staletí udržovala vědomí o svébytnosti Českého království mezi ostatními evropskými státy. Byla též symbolem společným pro všechny země Koruny české, jejichž jednotu ztělesňovala.[1]

Posvátný charakter koruny umocňovala skutečnost, že se jednalo o korunu relikviářovou. Původně byl totiž do křížku na jejím vrcholu zasazen údajný trn z Kristovy trnové koruny. Český král tak byl symbolicky korunován stejnou korunou jako samotný Kristus.[1] Koruna navíc stála pod přímou papežskou ochranou, přičemž kdokoli, kdo by překročil některé z ustanovení vymezujících její užívání, měl už samým činem propadnout nejtěžšímu církevnímu trestu, tedy vyobcování z církve.[2]

Přemyslovská koruna[editovat | editovat zdroj]

Pohřební koruna krále Přemysla Otakara II.

České království se etablovalo k roku 1088,[zdroj?] tedy dávno před tím, než byla zhotovena svatováclavská koruna. S korunou jsou na českých mincích (denárech) a na pečetích vyobrazeni již první dva čeští králové, Vratislav II. a Vladislav II.. Jejich koruna byla pravděpodobně čelenkou byzantského typu s přívěsky na páru řetízků. Těmto králům byla koruna propůjčena pro výjimečné příležitosti. Dědičný královský titul si dokázal udržet až Přemysl Otakar I. Není třeba pochybovat, že při té příležitosti existovala královská koruna.

Jak vypadala přemyslovská koruna, svědčí vyobrazení z doby Přemysla Otakara II., zejména jeho majestátní královské pečeti. Měla vysokou čelenku, která přecházela ve stylizované květy lilií. Stejnou podobu mái koruna z Přemyslových pohřebních insignií z roku 1298. Novou přemyslovskou korunu dal roku 1297 ke své pražské korunovaci zhotovit Václav II., a k ní měl zlatý meč a zlatý heraldický štít. Stejnou korunou byl korunován i Jan Lucemburský. Tuto korunu pravděpodobně Karel IV. daroval do dómské pokladnice v Cáchách na bustu svého patrona sv. Karla Velikého, kterou sám objednal. Podle druhé hypotézy jde o korunu darovanou na bustu sv. Zikmunda do Polska.[3]

Tvar Svatováclavské koruny Karla IV. je inspirován tvarem liliovitými motivy přemyslovské koruny, stejně jako podobou koruny francouzských králů. Shodný tvar měla Karlova dřevěná pohřební koruna (která se dochovala ve fragmentech) i polská koruna krále Kazimíra.

Koruna svatého Václava[editovat | editovat zdroj]

Fotografie svatováclavské koruny pořízená před druhou světovou válkou.

Svatováclavskou korunu nechal v roce 1346 zhotovit Karel IV. pro svou korunovaci českým králem. Její existence je poprvé zmíněna v roce 1351 v ochranném dokumentu ze 6. května 1346, který vystavil papež Kliment VI. Svatováclavská koruna měla podle papežské buly z roku 1346 spočinout na hlavě sv. Václava v pražském chrámu sv. Víta. Spočívala na lebce sv. Václava, jež byla uzavřena v relikviářové bustě sv. Václava ze zlaceného stříbra, kterou dal zhotovit již Karlův dědeček, král Václav II.[4] Z jejího zasvěcení svatému Václavu se odvozuje její název koruna svatého Václava, který se poprvé objevuje v inventáři pražské katedrály z roku 1387 pod latinskou podobou corona sancti Wenceslai. V latinských pramenech bývala označována též jako corona regni Bohemiae (koruna Království českého), tedy stejně jako samotný český stát.[1]

Posvátný charakter měly po vzoru francouzské královské koruny sv. Ludvíka ty koruny, jimž francouzští králové darovali trn z trnové koruny Kristovy. Také Karlova koruna byla korunou relikviářovou. Trn z Kristovy trnové koruny byl zasazen do křížku v křížení kamar. Jeho absence byla zjištěna teprve při posledním restaurování.

Prvním králem, který byl korunován touto korunou, byl v roce 1347 Karel IV. a posledním Ferdinand V. Habsbursko-Lotrinský. Původně byla uložena v pražské katedrále a jejím faktickým správcem byla svatovítská kapitula.[1] V době stavovské monarchie zůstávala na Karlštejně, odkud byla vydávána jen při příležitosti korunovace. Samozřejmě se ovšem koruně nevyhnul pohyb v době ohrožení, její pohyb ovšem není dodnes přesně zmapován.

Události 17. století přinesly změny i pro korunovační klenoty, mnohokrát změnily místo uložení. Ocitly se ve svatovítském chrámu i v úřadě Desk zemských nebo Staroměstské radnici. Ve Vídni se na dlouho ocitly v době Marie Terezie, která se obávala nevěrnosti českých zemí. V roce 1791 král Leopold II. vyhověl žádostem českých stavů o vrácení klenotů z Vídně do Prahy. Ať už byly ovšem uloženy kdekoliv, do Prahy se vracely u příležitosti korunovace.

Svatováclavská koruna je penězi nevyčíslitelný klenot, který je dnes spolu s jablkem, žezlem a ostatními částmi korunovačních klenotů uložen v chrámu sv. Víta, chráněn sedmi zámky, k nimž má klíč sedm představitelů české národní státnosti (prezident republiky, předseda Senátu, předseda Poslanecké sněmovny, předseda vlády, primátor hlavního města Prahy, arcibiskup pražský a probošt Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze). Tato tradice sedmi klíčů pochází z doby Leopolda II., kdy klenoty byly uloženy v chrámu sv. Víta, tentokrát v korunním archivu za Svatováclavskou kaplí, za železnými dveřmi s pěti zámky. Zde byla zvláštní skříň opatřená dalšími dvěma zámky, k nimž dostali klíče dva strážci klenotů.

Pověst o Svatováclavské koruně[editovat | editovat zdroj]

Podle novodobé pověsti, každý člověk, který není oprávněn korunu nosit, ale nasadí si ji na hlavu, do roka zemře.[5] V listopadu roku 1941 si ji nasadil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nejen sobě (jak zachytila fotografie, nyní v archivu ČTK), ale i svému vlastnímu synu Klausovi.[zdroj?] Heydrich zemřel na následky atentátu 4. června 1942 a jeho syn 24. října 1943, když nešťastnou náhodou vjel na kole pod jedoucí nákladní automobil. Alespoň to uvedl mladší syn Heider Heydrich.[zdroj?]

Popis koruny[editovat | editovat zdroj]

Císař Karel VI. jako český král se svatováclavskou korunou na hlavě.

Koruna je zhotovena ze zlata, z 21–22 karátového 1 mm silného zlatého plechu. Váží 2,358 kg a obsahuje 96 drahokamů, mimo jiné také jedny z největších safírů na světě. Korunu dále zdobí 20 perel. Na vrcholu koruny je kříž, v němž je prý uložen trn z Kristovy trnové koruny. Koruna má průměr 19 cm, výška koruny i s vrcholovým křížkem je též 19 cm. Skládá se ze čtyř dílů spojených závlačkami, z nichž každá je zakončena spinelem. Díly, mající podobu stylizovaného květu lilie, jsou pokryty drahokamy, upevněnými v kornoutovitých šatonech, asi 2 cm vysokých.

Kameny jsou většinou velkých rozměrů a jsou upevněné zlatými drápky. Barevné uspořádání jednotlivých drahokamů má svůj symbolický význam. Na čelní a zadní části koruny převládají kameny barvy červené, na bočních dílech koruny je rozhodující barva modrá. Hrot každé lilie je zakončen perlou. Koruna je dále spojena dvěma křížícími se oblouky - kamarami - na které byly upevněny čtyři díly jiné čelenky, pokryté smaragdy, spinely a perlami.

Velmi vzácný je srdčitý spinel zdobící jednu z lilií koruny. Patří mezi největší drahokamové spinely na světě, kategorie jako je timúr ruby, timúrův rubínspinel britských korunovačních klenotů. Spinely zdobící korunu pocházejí nejspíše (J. Hyršl, P. Klásek) z Tádžikistánu, proslulého starověkého naleziště u řeky Pjandž (Pamir). Spinel růžové, vínové a rubínové barvy byl kamenem dhramy (řádu a životní síly, energie a osvícení) v buddhismu mahájána a vadžrajána (Bimaránský relikviář). Jako kámen muslimského ráje si ho oblíbili Peršané a Arabové. Pro křesťanskou Evropu to byl drahokam Krista, jeho oběti, krve, vzkříšení a věčného života. Na rozdíl od Indů ho Evropané dlouho nerozlišovali od rubínu dováženého arabskými obchodníky ze Srí lanky.

Koruna má jedny z nejlogičtějších rozložení drahokamů mezi věhlasnými dochovanými klenoty Evropy. Vypadá jako archetyp mandala, kde uprostřed je Buddha nebo Kristus (křížek na vrcholu koruny), obklopený harmonií červených a modrých drahokamů čelenky koruny. Snad to byly symboly nebe a Boha Otce (modré srílanské safíry) a Ducha Svatého (rubelit a červené spinely). Jde však o nástin idey funkce koruny. Karel IV. míval mystická vidění a z tohoto důvodu lze jen těžko nějakou rozumovou logikou a spekulací vyložit rozložení drahokamů na koruně a žezlu...(Robert Nový, Od idejí slunečního disku z jantaru a bronzu, přes mandaly buddhismu po křesťanské uspořádání nebes, aneb vliv řeckého umění na Evropské a asijské umění zvané mandala nebeského zástupu Buddhů a bódhisattvů, přednáška, Krakov, 2001).

Z Pamiru nebo Hindukúše asi také pochází údajný turmalín (rubelit) na čelence koruny (Hyršl, Malíková).

Seznam českých králů a královen korunovaných svatováclavskou korunou[editovat | editovat zdroj]

Svatováclavská koruna na vyobrazení od Josefa Scheiwla z roku 1857.
Korunovace Ferdinanda V. v roce 1836, kdy byla koruna naposled použita ke svému účelu.
Zobrazení svatováclavské koruny na náhrobku Marie Terezie v Kapucínské kryptě ve Vídni.
Panovník Datum korunovace
Karel IV. (1346–1378) 2. 9. 1347

2. 9. 1347
1. 9. 1349
28. 7. 1353
18. 6. 1363

Václav IV. (1378–1419) 15. 6. 1363

17. 11. 1370
13. 3. 1400

Zikmund Lucemburský (1419–1421, 1436–1437) 28. 7. 1420

11. 2. 1437

Albrecht Habsburský (1438–1439) 29. 6. 1438
Ladislav Pohrobek (1453–1457) 28. 10. 1453
Jiří z Poděbrad (1458–1471) 2. 4. 1458
Vladislav II. Jagellonský (1471–1516) 22. 8. 1471
Ludvík Jagellonský (1516–1526) 11. 3. 1509

1. 6. 1522

Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) 24. 2. 1526

24. 2. 1526

Maxmilián II. (1564–1576) 20. 9. 1562

21. 9. 1562

Rudolf II. (1576–1611) 25. 9. 1575
Matyáš II. (1576–1619) 11. 5. 1611

10. 1. 1616

Fridrich Falcký (1619–1620) 4. 11. 1619

4. 11. 1619

Ferdinand II. (1619–1637) 29. 6. 1617

21. 11. 1627

Ferdinand III. (1637–1657) 24. 11. 1627

11. 9. 1656

Ferdinand IV. (vládu nenastoupil) 15. 8. 1646
Leopold I. (1657–1705) 14. 11. 1656
Karel VI. (1711–1740) 5. 9. 1723

8. 9. 1723

Marie Terezie (1740–1780) 12. 5. 1743
Leopold II. (1790–1792) 6. 9. 1791

12. 9. 1791

František I. (1792–1835) 9. 8. 1792

11. 8. 1792

Ferdinand V. (1835–1848) 12. 9. 1836

12. 9. 1836

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-011-1. S. 53-55.  
  2. Listina papeže Klimenta VI. z 6. května 1346 v češtině publikovaná v Korunovační řád českých králů. Praha : FF UK, 2009. S. 210.  
  3. Emanuel Poche, Zwei böhmische Königskronen, in: Umění 22, 1978,
  4. Zbraslavská kronika, přel. K. Heřmanský, Praha 1975, s. 133, 314n
  5. http://www.svet.czsk.net/clanky/cr/klenoty.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ivo Hlobil a kolektiv, České královské korunovační klenoty, Správa Pražského hradu, Praha 2010.
  • Karel Otavský, Sankt Wenzelskrone im Prager Domschatz und die frage der kunstauffassung am Hofe Kaiser Karls IV., Reihe Kunstgeschichte XXVIII, Band 142. Peter Lang Bern-Frankfurt a.M.-New York-Paris-Wien 1992
  • CHYTIL, Karel; VRBA, Karel; PODLAHA, Antonín. Korunovační klenoty království Českého. Praha : Archeologická komise při České Akademii císaře Františka Josefa pro vědy, 1912. Dostupné online.  
  • Anna Bauerová, Jaroslav Bauer, Tajemství chrámových pokladů, ed. Papyrus a Jeva, Rudná u Prahy, 1993
  • Josef Cibulka, Český řád korunovační a jeho původ, Praha 1934
  • Josef Cibulka, Korunovační klenoty Království českého. Praha 1969
  • Jaroslav Hyršl, Nové určení drahokamů Svatováclavské koruny, časopis Vesmír
  • Jaroslav Kašpar, O drahokamech Svatováclavské koruny, Turnov 1947
  • R. Nový, Použití drahých nerostů a kovů v ájurvédské a tantrické medicíně, in Hornická Příbram ve vědě a technice, Příbram 1992, oceněno bronzovou medailí
  • Jiří Kouřimský, Vladimír Bouška, Drahé kameny kolem nás, SPN, Praha 1983
  • V. Sobolevskij, V. Bouška, Klenoty přírody, Lidové nakladatelství Praha, 1983

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]