Emauzský klášter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emauzský klášter

Emauzský klášter neboli klášter benediktinů u chrámu P. Marie a slovanských patronů, zvaný Na Slovanech či Emauzy, byl založen 21. listopadu 1347 českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským pro řád slovanských benediktinů. Nachází se v Praze 2 na Novém Městě, na území vymezeném ulicemi Vyšehradská, Trojická, Pod Slovany a Na Slovanech.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Klášter od Vltavy na přelomu 19. a 20. století

Karel IV. klášter založil na základě privilegia papeže Klementa VI. z 9. května 1346. Papežský souhlas získal ještě jako moravský markrabě a dostalo se mu jej po jistém váhání. Ke klášteru Karel založil v roce 1371 kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Zasvěcení chrámu a kláštera vykonal o velikonocích 29. března 1372 pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za účasti dvou říšských kurfiřtů a několika biskupů, samotného Karla IV. a jeho syna Václava IV. Tím, že Karel prosadil, aby klášter vysvětil pražský arcibiskup, a nikoli papežský nuncius, zdůraznil specifičnost nové instituce.

Karel IV. si byl vědom politických a duchovních závazků plynoucích z faktu, že po přeslici pocházel ze starobylé slovanské dynastie Přemyslovců. Zároveň jeho snahy směřovaly i k odstranění schizmatu mezi západní církví a východními křesťanskými církvemi. Rozhodl se proto oživit slovanskou liturgii hlásící se k cyrilometodějské tradici a vytvořit středisko slovanské církevní vzdělanosti, odkud by se věrouka ve slovanském jazyce šířila mezi Čechy i ostatní Slovany. Pozval proto do Prahy benediktinské řeholníky z oblasti dnešního Chorvatska, tzv. hlaholáše, znalé církevní slovanštiny.

Anděl z křížové chodby

Klášter fungoval i v době husitské, kdy unikl vyplenění. Husité jej v roce 1419 převzali a jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to až do roku 1589. V té době v klášteře působili anglický husitský bohoslovec Petr Payne a bratr Řehoř, pozdější zakladatel Jednoty bratrské. Začátkem 17. století, za vlády Rudolfa II., byl klášter obnoven jako katolický. V roce 1611 utrpěl při vpádu pasovských vojsk, kdy jej vyplenila místní lůza. V roce 1636 sem přišli benediktini z katalánského kláštera Montserrat, kteří setrvali až do roku 1880, kdy je vystřídali benediktinští mniši kongregace sv. Martina vyhnaní z kláštera v Beuronu v Německu. Po vyhoštění komunity z Československa v roce 1919 byl klášter krátce v majetku hudební konzervatoře. O rok později se beuronští benediktini vrátili a obnovili slovanskou liturgii. V roce 1942 gestapo mnichy vyhnalo a klášter sloužil jako vojenský lazaret. Tehdejší opat Arnošt Vykoukal zemřel v koncentračním táboře v Dachau.

Při spojeneckém náletu na Prahu 14. února 1945 byla poničena budova kostela a klenby klášterní budovy, opravy proběhly v 1. polovině 50. let. V roce 1950 byl klášter zestátněn a v 50. letech připadl Československé akademii věd. Část řeholníků tehdy odešla do Itálie.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1989 získalo zpět budovy kláštera i kostel Benediktinské opatství v Emauzích. V roce 1995 byla ukončena jedna etapa rekonstrukce kláštera. V roce 2003 byla dokončena rekonstrukce kostela, posvěcen nový oltář a první mše se konala symbolicky na velikonoční pondělí 21. dubna 2003. V současné době patří k emauzskému opatství tři mniši, z nichž dva žijí přímo v klášteře, a jeden je farářem v Domašově u Brna.

Architektura a výzdoba[editovat | editovat zdroj]

Jeden z portálů kostela

Klášter, zbudovaný na skalnatém pahorku u bývalého farního kostela sv. Kosmy a Damiána, byl součástí Karlova urbanistického plánu výstavby Nového Města pražského (1348). Byl koncipován jako součást systému církevních staveb, které v půdorysu města tvoří kříž. Areál kláštera zahrnuje konventní chrám, jižně přiléhající kvadraturu s rajským dvorem, na západ od ní komplex novějších budov z 1. poloviny 19. a ze 30. let 20. století. Patří do něj i kaple sv. Kosmy a Damiána s raně barokní klenbou.

Na stavbě gotického trojlodního kostela a kláštera se podílela Karlova dvorská huť. Ambit kláštera byl v 60. letech 14. století vyzdoben cyklem 85 nástěnných gotických maleb s paralelami ze Starého a Nového zákona. Autory maleb byli tzv. Mistr emauzského cyklu (jehož jméno není známo), dále Mikuláš Wurmser ze Štrasburku a Mistr Oswald. V 17. a 18. století byly stavby barokizovány a chrámu přibyly dvě raně barokní věže. Klášterní budově přibylo navíc jedno poschodí a v letech 17661769 dostala pozdně barokní fasádu. V letech 18801890 areál přestavěli beuronští benediktini do novogotické podoby v duchu beuronského slohu. V letech 19291930 zahájili úpravu části komplexu podle projektu architekta Bohumila Hypšmana.

Poté, co areál kláštera utrpěl vážné škody při spojeneckém náletu v únoru 1945, bylo přistoupeno v letech 19531954 k rekonstrukci kleneb podle návrhů profesora Bedřicha Hacara. Podle projektu architekta Františka Marii Černého byla provedena rekonstrukce kostela, při níž pobořené věže nahradila betonová skořepinová křídla s pozlacenými hroty. Nový oltář, vysvěcený v roce 2003, byl vyroben podle návrhu akademického sochaře Karla Stádníka.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Klášter a kostel od Náměstí Pod Emauzy

Původně se klášter nazýval Na Slovanech, kvůli slovanským řeholníkům, kteří zde působili. Druhé jméno kláštera se odvozuje od toho, že se při jeho vysvěcení v roce 1372 předčítala část evangelia o zjevení Ježíše Krista učedníkům cestou do Emauz, a toto biblické jméno se poté ujalo.

V klášteře vznikla hlaholská část tzv. remešského evangeliáře, na který od r. 1547 až do 18. století údajně při korunovaci přísahali francouzští králové (ale není o tom jediný písemný důkaz).

Pět novoměstských kostelů, založených Karlem IV., tvoří pravidelný kříž. Severo-jižní rameno tvoří spojnice kostelů kostel sv. Kateřiny a kostel Zvěstování Panny Marie Na slupi, západo-východní rameno kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého a Emauzský klášter, ramena se protínají v kostele sv. Apolináře.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vilém Lorenc: Nové Město Pražské, Praha, SNTL, 1973, str. 73

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • EKERT, František. Posvátná místa královského hlavního města Prahy. Svazek II. Praha : Dědictví sv. Jana Nepomuckého / fotoreprint Volvox Globator, 1884 / 1996. ISBN 80-7207-040-1. S. 187-216.  
  • Průvodce křížovou chodbou král. kláštera Emauzského v Praze : Krátký popis a vysvětlení nástěnných maleb. Praha : Opatství Emauzské, 1933. Stručný přehled dějin kláštera, všeobecné pojednání o malbách v křížové chodbě, přehled a podrobnější označení obrazů s biblickými výjevy ze 14. stol.. Dostupné online.  
  • HELMLING, Leander. Emaus : Kurzgefasste Geschichte und Beschreibung der Kirche und des Klosters. Praha : Calve, 1903. Dějiny pražského kláštera Na Slovanech od založení Karlem IV. po příchod beuronských benediktinů (r. 1880) a následnou regotizace kostela s popisem gotických fresek, kláštera i kostela v jeho podobě do vybombardování 14. 2. 1945.. Dostupné online. (německy) 
  • KOŠNÁŘ, Julius. Staropražské pověsti a legendy. Praha : Vincentinum, 1933. Dostupné online. - kapitola Z pověstí o kostele a klášteře na Slovanech, s. 82-85.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Souřadnice: 50° 4′ 20″ s. š., 14° 25′ 3″ v. d.