Bohumil Bachura

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bohumil Bachura
Bohumil Bachura v sokolském
Bohumil Bachura v sokolském
Narození20. prosince 1894
Lom[1]
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí27. ledna 1945
Malá pevnost Terezín, Terezín
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtízastřelen[2] nebo umučen[1] v Malé pevnosti Terezín
Národnostčeská
Povoláníbáňský úředník[1]
Politická stranaČeská strana národně sociální
Citát
„Kdo za vlast umírá, neumírá nikdy!“[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohumil Bachura (20. prosince 1894, Lom[1][3] – 27. ledna 1945, Malá pevnost Terezín, Terezín) byl český sokolský funkcionář, za Protektorátu Čechy a Morava důležitý představitel nekomunistického protiněmeckého odboje na severu Čech – velitel významné severočeské odbojové skupiny ÚVOD – Krušnohoří.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Před ustavením protektorátu[editovat | editovat zdroj]

Bohumil Bachura byl původním povoláním báňský úředník.[1] V obci Bohosudov spoluzakládal Sokol a od samotného jeho počátku jej zastupoval v Sokolské župě Krušnohorské-Kukáňově.[1] Koncem 20. let dvacátého století pomáhal při stavbě sokolovny a ve 30. letech dvacátého století působil jako starosta bohosudovského Sokola.[1] Kromě sokolské organizace byl Bohumil Bachura i politicky činný – stál v čele okresního vedení Československé strany národně socialistické (ČSNS) v městě Chabařovice.[1] Ve dnech záboru severočeského pohraničí henleinovci byl Bohumil Bachura členy Sudetoněmecké strany a jejich příznivci surově lynčován.[1] Po záboru německého pohraničí odešel bývalý sokolský funkcionář Bohumil Bachura v říjnu roku 1938 do Prahy.[4]

Odboj[editovat | editovat zdroj]

Obrana národa, Tři králové[editovat | editovat zdroj]

V hlavním městě se zapojil do práce pro ilegální („vojenskou“) organizaci Obrana národa (ON).[1] V rámci podzemního protiněmeckého hnutí odporu, které ON zastřešovala, byl Bachura pověřen organizováním odboje v severočeském pohraničí.[1] Spolupracoval se členy zpravodajsko–sabotážní skupiny Tři králové (podplukovníkem Josefem Balabánem, podplukovníkem Josefem Mašínem a štábním kapitánem Václavem Morávkem).[1]

Otto Král[editovat | editovat zdroj]

Bohumil Bachura se (spolu s Otto Králem)[5] podílel na zajišťování ilegálních odchodů československých vojáků z protektorátu do zahraničí a spolupracoval taktéž při ukrývání nelegálních radiostanic.[4] V rámci skupiny ÚVOD – Krušnohoří (viz níže) Bohumil Bachura převážně spolupracoval nejen s výše zmíněným Otto Králem,[5] ale také s kapitánem Josefem Kňourkem, poválečným starostou Josefem Vondrou, Václavem Tichým a úředníkem – bývalým italským legionářem Karlem Kubcem.[1]

ÚVOD – Krušnohoří[editovat | editovat zdroj]

Od března 1940 působil Bohumil Bachura jako velitel významné severočeské odbojové skupiny ÚVOD – Krušnohoří.[1][5][6] Tato skupina operovala v úseku „Ústí nad Labem – Most“.[1] [p 1]

Odbojová skupina ÚVOD – Krušnohoří se skládala ze sokolských činovníků, kteří po německé okupaci odešli do Prahy, a kteří zůstali v pravidelném styku s ústeckými Čechy.[8] (Bohumil Bachura, Otto Král, kapitán Josef Kňourek, Josef Vondra, Václav Tichý).[8] Vedoucím úseku „Ústí nad Labem – Most“ byl úředník a italský legionář Karel Kubec z Ústí nad Labem.[8] [p 3]

Odbojová skupina ÚVOD – Krušnohoří byla napojena na jednoho z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje – docenta doktora Vladimíra Krajinu.[1]

Petiční výbor Věrni zůstaneme[editovat | editovat zdroj]

Ve výše uvedených ilegálních strukturách Bohumil Bachura také fungoval jako „spojka“ s odbojovou centrálou PVVZ.[1] Petiční výbor Věrni zůstaneme byl také znám pod označením odboráři a sestával převážně z nekomunistických levicových intelektuálů, svobodných zednářů, Ženské národní rady, odborových organizací zaměstnanců pošt a železnic. PVVZ definoval, udržoval a rozvíjel ideovou základnu nekomunistického odboje.[1]

Radiotelegrafická skupina ON - východ[editovat | editovat zdroj]

V létě roku 1940 byla vytvořena „Radiotelegrafická skupina ON - východ“ s úkolem navázat a udržovat rádiové spojení ilegální vojenské organizace ON se Sovětským svazem za účelem předávání zpravodajských informací.[9] Radiotelegrafická skupina ON - východ měla původně předávat informace mezi ON a plánovanou „Předsunutou agenturní ústřednou československé rozvědky v SSSR“.[9] Skupina zahájila vlastní radiotelegrafickou činnost ale až v březnu 1941, protože londýnská exilová vláda neustále odkládala vlastní praktické zahájení zpravodajské spolupráce se SSSR.[9]

Josef Jedlička[editovat | editovat zdroj]

Počátkem jara 1941 dostal řídící rezident sovětské vojenské rozvědky GRU v Praze major letectva RNDr. Josef Jedlička od pražského konzulátu SSSR dvě ilegální krátkovlnné radiové stanice HAR FX 10 americké výroby.[9] Stanice byly opatřeny rusky psaným návodem k obsluze a provozu. Dále Jedlička obdržel i potřebné spojovací údaje (časový rozvrh vysílaných a přijímaných relací, volací znaky, provozní frekvence, šifrovací klíč apod.).[9]

Jack a Magda[editovat | editovat zdroj]

Koncem června roku 1941 (zahájení německé invaze do SSSR se uskutečnilo 22. června 1941) spustil Josef Jedlička provoz obou dvou „svých“ ilegálních (a dosud skrývaných) radiových stanic. Ty začaly fungovat v éteru pod krycím označením Jack a Magda (Magda byla pojmenována dle jména Jedličkovo manželky.)[9] Obsluhu těchto radiostanic zajišťovali příslušníci radiotelegrafické skupiny ON – východ, kteří tak pomáhali majoru RNDr. Josefu Jedličkovi udržovat radiové spojení jeho pražské rezidentury s moskevskou centrálou GRU.[9] Do organizování spojovacího programu Jack a Magda se v roce 1941 zapojil i Bohumil Bachura.[4]

Emanuel Prüll[editovat | editovat zdroj]

V ateliéru malíře Emanuela Prülla v nejvyšším patře smíchovského domu [p 4] bylo v letech 1940 a 1941 jedno z mnoha stanovišť vysílačky majora letectva RNDr. Josefa Jedličky. (V Prüllově ateliéru bylo dost místa k natažení antény a protiváhy.[11]) Vysílačku Magda používali radisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička. Skupina byla ve spojení s pracovníkem konzulátu SSSR Leonidem Andrejevičem Mochovem. Na podzim roku 1941 byla celá skupina zlikvidována gestapem. František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička byli dne 13. února 1942 popraveni v KT Mauthausen.[4] Emanuel Prüll byl rovněž vězněn v KT Mauthausen, ale nakonec se konce druhé světové války dožil.[10]

Emauzský klášter[editovat | editovat zdroj]

Dalším místem, odkud několikrát na jaře roku 1941 operovala vysílačka Magda byl komplex – benediktinský klášter v Emauzích.[12] (Praha 2, Vyšehradská 320/49)[12] Jejími operátory byli opět radisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička.[12]

Zpravodajská přepážka[editovat | editovat zdroj]

V letech 1940 a 1941 v obchodě s kartáči a hřebeny [p 5] (na adrese: 110 00 Praha 1 – Nové Město, Jungmannova 32/25) fungovala důležitá zpravodajská přepážka.[p 6] Zde si vyměňovali informace ilegálové z okruhu vydavatelů časopisu Český kurýr a členové PVVZ. Do října 1941 sloužil obchod ke schůzkám vedoucích představitelů ÚVODu a ostatních odbojářů. Sem pravidelně docházeli JUDr. Rudolf Mareš, František Andršt, Karel Prokop, Bohumil Bachura a další. Stejní „ilegalisté“ se scházeli též v nedaleké restauraci „U Jelínků“ v Charvátově ulici.[13]

Rudolf Mareš[editovat | editovat zdroj]

Bohumil Bachura byl v odboji napojen na jednoho z vedoucích funkcionářů ilegální organizace Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) Rudolfa Mareše.[4] (Rudolf Mareš působil též v odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ).)[14][15]

Otto Linhart[editovat | editovat zdroj]

Bohumil Bachura byl onou osobou, která varovala radiotelegrafistu Otto Linharta ihned po zátahu represivních složek na jinonický akcíz.[16] Otto Linhart nebyl díky tomuto varování dopaden i přesto, že se jeho portrét objevil již 29. října 1941 v protektorátním pátracím Policejním věstníku. (Otto Linhart částečně změnil vzhled a podařilo se mu získat fingované osobní dokumenty na jméno „Jan Zach“.) Více než tři a půl roku pak unikal nástrahám gestapa. Zemřel v Praze 29. března 1980.[16]

Josef Valčík[editovat | editovat zdroj]

V polovině května 1942 proběhla na Jiráskově mostě (Praha 5; v letech 1940 až 1945 nesl most název: Dientzenhoferův most; německy: Dientzenhoferbrücke; podle českého architekta a stavitele německého původu Kiliána Ignáce Dientzenhofera) schůzka parašutisty rotmistra Josefa Valčíka (SILVER A) a Jana Kotyzy s Bohumilem Bachurou,[4] který byl v té době napojen i na odbojovou skupinu Parsifal.[17]

Parsifal[editovat | editovat zdroj]

Napojení a spolupráce s významnou odbojovou skupinu Parsifal (ta zajišťovala styk se zahraničním odbojem) se Bachurovi nakonec stala osudnou.[4] Radista a „ilegál“ Bohumil Bachura byl zatčen v souvislosti s protiněmeckou činností v rámci odbojové skupiny Parsifal dne 27. června 1942.[4]

Spojenecké letecké nálety[editovat | editovat zdroj]

Město Ústí nad Labem zažilo až do dubna 1945 prakticky pouze jediný letecký nálet Spojenců a to v sobotu 16. prosince 1944.[18] Při něm bylo poškozeno jen pár vilek v Labské ulici, byla zasažena rafinerie cukru, seřazovací kolejiště na střekovském nádraží, kotelna Schichtových závodů a několik rodinných domů nalézajících se nad střekovským krematoriem. O život přišlo 21 osob.[18] Železniční uzel, který sloužil německé armádě k přepravě vojska a materiálu, zůstal po náletu nepoškozen. V některých ústeckých závodech, především v dnešní Armaturce, zbrojní výroba nebyla vůbec přerušena a pokračovala stále naplno dále.[18]

Jiná situace ale nastala při dvou následných dubnových leteckých útocích Spojenců na město Ústí nad Labem v úterý 17. dubna 1945 a ve čtvrtek 19. dubna 1945.[18] Bomby dopadly většinou přesně, což bylo později vysvětleno skutečností, že ústecká odbojová skupina Bohumila Bachury už v roce 1941 zpracovala podrobný plán Ústí nad Labem se zakreslením všech vojensky a politicky důležitých objektů a tento plán pak byl přes Prahu odeslán do Londýna.[18] Oba dubnové nálety (provedené americkými leteckými svazy) byly díky tomu vyhodnoceny jako úspěšné.[18]

Leden 1945[editovat | editovat zdroj]

Bohumil Bachura byl zastřelen[2] v Malé pevnosti Terezín 27. ledna 1945.[4] Podle pramene [1] byl Bohumil Bachura, poté co prošel vězněním na Pankráci i výslechy v sídle pražského gestapa v Petschkově paláci, umučen 27. ledna 1945 v Malé pevnosti Terezín.[1] Svoji poslední myšlenku zapsal na nalezenou podkovu: „Kdo za vlast umírá, neumírá nikdy!“[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Po založení odbojové skupiny ÚVOD – Krušnohoří Bohumila Bachury z Bohosudova, pracoval Otto Král jako spojka mezi ním a členy skupiny v Ústí nad Labem.[7] Tato ilegální skupina realizovala svoji sabotážní činnost také například pomocí třaskaviny, která byla obalena uhelným mourem a měla podobu brikety.[7][1] Tyto tzv. „Bachurovy knedlíky“ se používaly tak, že se nenápadně „přimíchávaly“ do uhlí, kterým se živil oheň v topeništích parních lokomotiv.[7][1]
  2. ↑ V důsledku Mnichovské dohody se Vaňov a celé Sudety staly počátkem října 1938 součástí nacistického Německa a od dubna 1939 byly v jeho rámci součástí říšské župy Sudety. Během druhé světové války se místní rodák František Jelínek zapojil do domácího protinacistického odboje v rámci skupiny Bohumila Bachury známé jako ÚVOD – Krušnohoří.
  3. ↑ Z Ústí nad Labem se na činnosti skupiny „ÚVOD - Krušnohoří“ dále podíleli: úředník Vladimír Český ze Střekova, hodinář František Toman z Ústí nad Labem, krejčí Eduard Vorlíček z Ústí nad Labem, kamnář Alois Liebich z Klíše, úředník Rudolf Vilda z Předlic, zbrojíř Josef Říha z Ústí nad Labem, obchodní příručí František Jelínek z Vaňova,[p 2] totálně nasazený student Ota Haifer, správce střekovské pily Josef Bělohlav, úředníci Josef Kára a Josef Zika, oba z Chabařovic, úředník Antonín Krádl z Neštěmic a truhlář František Zahradil z Ústí nad Labem.[8]
  4. ↑ Ateliér akademického malíře Emanuela Prülla se nacházel na adrese: Náměstí 14. října 1307/2, Praha XVI, Praha 5 (v letech 1940 až 1945 se náměstí jmenovalo Stamicovo náměstí, německy Stamitzplatz)[10]
  5. ↑ Obchod s kartáči a hřebeny patřil Antonínu Hroudovi a Magdě Hroudové. Magda Hroudová byla zatčena dne 6. října 1941, vězněna v KT Ravensbrück a válku přežila. Antonín Hrouda zemřel v KT Mauthausen dne 14. března 1942.[13]
  6. ↑ Tzv. přepážka patří mezi prostředky neosobního spojení např. mezi centrem řízení ilegálního odboje (odesilatelem) a jednotlivými pracovníky v ilegalitě (adresáty). Přepážkou je označována osoba, která přebírá nebo na jejíž adresu jsou zasílány dohodnutým způsobem zprávy a informace pro odbojáře (ilegály). Způsob předávání zpráv a informací musí zaručovat, že jak odesilatel, tak obsah jeho zpráv a informací zůstane před osobami plnícími funkci přepážky bezpečně utajen.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y KOUKAL, Pavel. BACHURA Bohumil (* 20. prosince 1894 – † 27. ledna 1945) odbojář a sokolský funkcionář [online]. Regionální knihovna Teplice (www knihovna-teplice cz), 1999-10-20 [cit. 2019-06-10]. Zdroj: Deník Směr 20. 10. 1999, Pavel Koukal. Dostupné online. 
  2. ↑ a b Rozhovor Jaroslava Čvančary s Bachurovým spolupracovníkem Janem Kotyzou v září roku 1996.
  3. ↑ Státní oblastní archiv v Litoměřicích, fond Sbírka matrik Severočeského kraje, kniha sign. 105/18, inv. č. 5062, římskokatolická farnost Mariánské Radčice, N 1891–1896, snímek č. 180, zápis č. 294 [cit. 2022-05-05]. Dostupné online.
  4. ↑ a b c d e f g h i ČVANČARA, Jaroslav. Pátek třináctého – Žádná oběť není marná. Pokud lidé nezapomenou... [online]. [cit. 2019-06-11]. Dokument ve formátu PDF. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  5. ↑ a b c Sokolové slaví výročí cvičením a zpěvy [online]. 2014-11-18 [cit. 2019-06-12]. Dostupné online. 
  6. ↑ Desatero pietních zastavení k 60. výročí osvobození [online]. [cit. 2019-06-12]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c VORLÍČEK, Janni. ŽILI V ÚSTÍ: Rozdával Bachurovy knedlíky (Článek o odboji Otto Krále) [online]. ustacky denik cz, 2011-04-05 [cit. 2019-06-09]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d Dějiny města Ústí (Odboj proti nacismu) [online]. [cit. 2019-06-12]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c d e f g FLAJŠMAN, Miroslav, Ing. Mjr. RNDr. Josef JEDLIČKA - zapomenutá historie československé meteorologie a národně osvobozeneckého hnutí v době 1. a 2. světové války [online]. (www.vojzesl.cz) Sdružení přítel vojenské zeměpisné služby [cit. 2017-10-13]. Kapitola RNDr. Josef Jedlička - zapomenutá historie. Dostupné online. 
  10. ↑ a b PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. Kapitola Náměstí 14. října 1307/2, Praha XVI, Praha 5, s. 532, 533. 
  11. ↑ DANEŠ, Josef, Dr. Ing. OK1YG (doplnil OK1TEH). OTAKAR BATLIČKA, OK1CB (1895-1942) [online]. (Z materiálu ke knize Jiskry, lampy, rakety) [cit. 2017-10-30]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. Kapitola Praha 2, Vyšehradská 320/49, benediktinský klášter v Emauzích, s. 412. 
  13. ↑ a b PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: František Andršt). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 146, 595. 
  14. ↑ RAMEŠ, Karel. Žaluji: pankrácká kalvarie (svazek II). Příprava vydání Vladimír Thiele; ilustrace akademický malíř dr. Jaroslav Lebeda. 2. vyd. Praha: Orbis - Praha, srpen 1946. 2 svazky (864 s.). Katalogový záznam v Národní knihovně Dostupné online. S. 792, 793, 794; Rejstřík odsouzených k smrti; fotografie odsouzených k smrti. Obsahuje rejstřík; Graficky upravil a obálku navrhl Boris Hanš s použitím kresby akademického malíře dr. Jaroslava Lebedy; Svazek II: Obsahuje 76 stran hlubotiskových obrazových příloh, 104 stran obrazových příloh na křídě. 
  15. ↑ ŠTRUPL, Vladimír. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 2) [online]. Praha 2, Anny Letenské 34/7, Vinohrady: 2004-06-24 [cit. 2014-09-16]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Vzpomínky Otto Linharta, kopie strojopisu.
  17. ↑ PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. Kapitola Praha 5, Jiráskův most (v letech 1940 až 1945 Dientzenhoferův most; německy: Dienzenhoferbrücke), s. 511. 
  18. ↑ a b c d e f Letecké nálety na Ústí nad Labem [online]. dějiny města Ústí nad Labem [cit. 2019-06-13]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bohumil_Bachura&oldid=23863350“