GRU

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oficiální emblém

GRU je přepisem ruského akronymu ГРУ, který je zkratkou pro „Главное разведывательное управление“ (Glavnoje Razvedivatěl'noje Upravlenije) (česky: Hlavní správa rozvědky) či celý název "Главное Разведывательное управление Генерального штаба Вооружённых Сил России - ГРУ ГШ" (Glavnoje Razvedivatěl'noje Upravlenije Generalnogo štaba voružjonnich sil Rossii ), (celý název v češtině: „Hlavní správa rozvědky Generálního štábu ozbrojených sil Ruska“) je bývalá sovětská, v současné době ruská vojenská zpravodajská služba. Hovorově byla označována (v návaznosti na carskou armádu) jako Rozvědka.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pod názvem Registraturní správa byla založena 5. listopadu 1918 na příkaz Revvojensoveta (Revoluční vojenské rady) jakožto 4. správa generálního štábu Rudé armády (vojenská zpravodajská služba). Svůj nynější název získala až po několika přejmenováních a reorganizaci. Po založení GRU vydal Lenin příkaz tehdejší jediné rozvědné službě Čeka (předchůdce KGB) nezasahovat do operací GRU. Přesto již v roce 1919 Čeka GRU infiltrovala (umístila v něm své informátory).[zdroj?] Tím byl dán základ divokého soupeření mezi oběma rozvědnými službami. Jejich rivalita byla dokonce mnohem větší než rivalita mezi FBI a CIA v USA v pozdějších letech.[zdroj?]

Od června 1947 byla správa zahraniční rozvědky GRU spolu s částmi MGB (předchůdce KGB) začleněna do nově vzniklé společné zpravodajské organizace Komitět Informaciji (KI, Výbor informací). Důvodem byla jednak snaha eliminovat roztříštěnost sovětského zpravodajského systému, ale také Stalinova snaha omezit narůstající Berijovu moc.[zdroj?] KI byla vysoce centralizovaná organizace spadající pod Ministerstvo zahraničí. V polovině roku 1948 ministr obrany začal přesouvat personál zahraniční rozvědky zpět pod kontrolu GRU. KI byl definitivně zrušen koncem roku 1951.[2]

V období SSSR nebyla existence GRU nikdy oficiálně oznámena.[zdroj?] Široce známým (tzn. mimo úzký okruh zpravodajských služeb) se GRU stal až v průběhu perestrojky. Stalo se tak především díky knihám Viktora Suvorova (vl. jménem Vl. Rezuna), sovětského zpravodaje a důstojníka GRU, který v roce 1978 přeběhl na Západ (do Velké Británie). Ve svých spisech popisoval především své zkušenosti se sovětskou armádou a zpravodajskými službami. Podle Suvorova nemohl dokonce ani generální tajemník KSSS vstoupit do ředitelství GRU, aniž by prošel bezpečnostní kontrolou.

Dodnes je GRU jednou z důležitých výzvědných služeb Ruské federace, neboť nebyla rozdělena jako KGB (ta byla reorganizována poté, co napomáhala v roce 1991 nezdařenému pokusu o puč proti tehdejšímu sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi).

Organizace a členění[editovat | editovat zdroj]

V čele GRU stojí náčelník. Organizačně GRU od počátku spadala pod generální štáb Rudé (resp. Sovětské) armády, ve druhé polovině 30. let přímo podléhala lidovému komisaři (tj. ministru) obrany, v letech 1942–1945 byla rozdělena na Hlavní správu rozvědky lidového komisariátu obrany a Správu vojskové rozvědky generálního štábu. V letech 1947–1948 byla součástí Výboru informací (KI).

Obranu (kontrarozvědku) Rudé armády (dle zavedeného modelu) vykonávala vojenská kontrarozvědka, součást Hlavní správy KGB.[3]

Organizační struktura ve 20. - 30. letech 20. století[editovat | editovat zdroj]

GRU se dělilo na šest oddělení:

  • Agentura - nasazování agentů v zahraničí
  • Operativní rozvědka - špionáž
    • Sekce I. Západní Evropa
    • Sekce II. Blízký východ
    • Sekce III. Amerika, Dálný východ, Indie
    • Sekce IV. Zásobování technickým materiálem pro zpravodajskou činnost
    • Sekce V. Teroristická činnost
    • VI. Dezinformace
  • Informační oddělení - analýza a vyhodnocování informací
  • Školení agentů
  • Zahraniční styky - vojenští atašé
  • Zpravodajská komunikace - radiorozvědka

Organizační struktura k roku 2000[editovat | editovat zdroj]

Operativní správy:

  • 1. správa Evropa
  • 2. správa Spojené království, Severní a Jižní Amerika, Nový Zéland, Austrálie
  • 3. správa Asie
  • 4. správa Afrika
  • 5. správa Operativní rozvědka
  • 6. správa Radiotechnická rozvědka
  • 7. správa NATO
  • 8. správa Jednotlivé země
  • 9. správa Zbrojní technika
  • 10. správa Vojenské hospodářství
  • 11. správa Vojenské doktríny, výzbroj

Ostatní správy, oddělení a svazy:

  • Správa kosmické rozvědky
  • Kádrová správa
  • Operativně technická správa
  • Administrativně technická správa
  • Správa zahraničních vztahů
  • Politická správa
  • Finanční správa
  • Archivní oddělení
  • Informační služba
  • Oddělení zpracování informací
  • Dešifrovací služba
  • Vojenskopolitická akademie
  • 16. brigáda Specnaz v Rjazani
  • 22. brigáda Specnaz v Moskvě

Aktivity[editovat | editovat zdroj]

GRU byla známa svou částečnou nezávislostí a to i na hlavních mocenských centrech SSSR jako byly KSSS či KGB.[zdroj?] Podrobnější existenci GRU jako pojmu, jeho strukturu a fungování pak západním zpravodajským službám odhalil po r. 1960 dvojítý agent Oleg Peňkovskij. Po jeho odhalení orgány kontrarozvědky KGB a následné popravě, kontrola KGB nad GRU značně zesílila.

V prvních letech po zahájení existence kladla GRU největší důraz na špionáž proti Německu. Podílela se i na tamním neúspěšném komunistickém pokusu o převrat v roce 1923. Během 2. sv. války měla své agenty a spolupracovníky zejména v Evropě (např. zpravodajská skupina Rudá kapela) a Asii.

Se začátkem Studené války GRU zaměřila svou činnost na USA a země západní Evropy. V tomto prostoru budovala své vlastní agenturní sítě, nezávisle na agenturních sítích KGB.

GRU operovala po celém světě, včetně provozu stanice pro SIGINT (rádiový odposlech) v Lourdes na Kubě (souřadnice: 22.995 s. š., 82.464 z. d.), dále v zemích bývalého sovětského bloku (především v Lotyšsku a Litvě). Pod vedení GRU též spadá středisko kosmické rozvědky ve Vatutinkách, které se nacházejí 50 km JZ od Moskvy. Centrála GRU sídlí na Chodinském poli v Moskvě.

Od prosince 2011 je náčelníkem GRU Igor Sergun. Před ním stál v čele služby Alexandr Šljachturov, jeho přechdůce Valentin Vladimírovič Korabelnikov byl roku 2009 odvolán po dvanácti letech ve funkci kvůli nesouhlasu s reorganizací ruských ozbrojených sil[4] vyhlášenou prezidentem Medveděvem.

Podle Federace amerických vědců (FAS): „…ačkoliv je GRU někdy srovnávána s Obrannou výzvědnou službou Spojených států (Defense Intelligence Agency), její [GRU] aktivity jsou shodné s aktivitami téměř všech amerických vojenské výzvědných služeb. GRU získává zpravodajské informace prostřednictvím HUMINT (vojenských atašé a agentů v zahraničí). Také spravuje významnou síť (SIGINT) a řídí také síť zpravodajských satelitů (IMINT).“

Podle dalšího přeběhlíka na Západ, důstojníka GRU Stanislava Luneva jsou Spojené státy pokryty ruskou zpravodajskou službou, jejímž prostřednictvím GRU sbírá informace o amerických vůdcích. Tyto informace by (v případě války) byly využity ruskými speciálními jednotkami (tzv. specnaz) k cílené likvidaci těchto vůdců. Lunev dále tvrdí, že GRU se podílí i na výcviku teroristů a to v celosvětovém měřítku (pro GRU údajně pracoval i Šamil Basajev)[5][6].[7]

Roku 2002 napsal Bill Powell Velezradu, popis zkušeností bývalého plukovníka GRU Vjačeslava Baranova. Baranov byl naverbován CIA, ale následně byl zrazen ruským agentem umístěným buď v FBI nebo v CIA a strávil pět let ve vězení. Totožnost tohoto agenta je dodnes nejasná, přestože se spekuluje o Robertu Hanssenovi.

Náčelníci GRU[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. UHL, Matthias. Encyklopedie tajných služeb ve 20. století. Praha : Euromedia Group, 2006. ISBN 80-242-1607-8. S. 153.  
  2. ANDREW, Christopher. Neznámé špionážní operace KGB - Mitrochinův archiv. Praha : Academia, 2001. ISBN 80-200-0923-X. S. 163.  
  3. ANDREW, Christopher. Neznámé špionážní operace KGB - Mitrochinův archiv. Praha : Academia, 2001. ISBN 80-200-0923-X. S. 563.  
  4. http://news.bbc.co.uk/2/hi/8016371.stm
  5. http://prima-news.ru/eng/news/articles/2005/3/11/31434.html
  6. http://www.jamestown.org/publications_details.php?volume_id=416&issue_id=3848&article_id=2371430
  7. http://www.rferl.org/featuresarticle/2005/03/533b2aa8-dfbd-4837-9dfe-ec64e3206aa6.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDREW, Christpher. KGB: důvěrná zpráva o zahraničních operacích od Lenina do Gorbačova. Praha : East Art Agency Publishers, 1994. ISBN 80-9000049-8-9.  
  • ANDREW, Christopher. Neznámé špionážní operace KGB - Mitrochinův archiv. Praha : Academia, 2001. ISBN 80-200-0923-X.  
  • UHL, Matthias. Encyklopedie tajných služeb ve 20. století. Praha : Euromedia Group, 2006. ISBN 80-242-1607-8.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]