Perestrojka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O počítačové hře pojednává článek Perestroika.

Perestrojka (zvuk перестро́йка, česky: přestavba) byla skupina ekonomických reformních kroků zahájených v 80. letech 20. století v SSSR tehdejším generálním tajemníkem KSSS Michailem Gorbačovem.

Úkolem perestrojky byla především restrukturalizace sovětské ekonomiky. Na ekonomické reformy perestrojky navazovaly také širší změny k demokratizaci společnosti, soustředěné v procesu tzv. glasnosti, politiky otevřenosti.

Politické změny[editovat | editovat zdroj]

Sovětská známka s tématikou perestrojky

Veškeré změny ale měly být prováděny tak, aby zůstala zachována vedoucí úloha komunistické strany a socialistického systému. Proto se také hovořilo o demokratizaci, nikoli demokracii, a o glasnosti, avšak nikoli svobodě slova. Přistoupilo se k volbám mezi více kandidáty, a to jak v rámci KSSS, tak v rámci sovětů, nikoliv však, že by byly povoleny strany nové.

Perestrojka skončila po šesti letech nezdarem a rozpadem státu. V konečném důsledku (opuštění Brežněvovy doktríny) vedl její nezdar k pádu všech komunistických režimů v Evropě a k ukončení studené války.

V jistých ohledech je perestrojka podobná demokratizačnímu procesu v průběhu Pražského jara 1968.[zdroj?] To zase umožnila doba Chruščovova tání, započatá koncem 50. let.

Hospodářské změny[editovat | editovat zdroj]

Ani v ekonomické oblasti nebyla perestrojka dostatečně radikální k tomu, aby nastartovala chřadnoucí sovětskou ekonomiku.[zdroj?] Neuvěřitelná zastaralost sovětských podniků znamenala, že domácí výrobky tradičních firem byly na zahraničních trzích jen stěží uplatnitelné, což omezilo možnost získat pro režim potřebné valuty. Tento problém bylo nezbytné řešit a odpovědí měly být právě změny, které připravila perestrojka.

Gorbačov dosáhl jistých úspěchů v decentralizaci a zvýšení samostatnosti podniků. V letech 1987 a 1988 byly přijaty nové zákony, které redefinovaly úlohu státních podniků, vymezily jejich samosprávu a zajistily jim samostatné financování. Stát tak nyní již nemohl zachraňovat ty podniky, které vinou vlastní neefektivity byly silně nerentabilní a ždímaly sovětskou pokladnu. Dalším významným krokem byl družstevní zákon, který povolil - byť v omezené míře - soukromé podnikání. Bylo nyní možné zakládat i společné podniky se zahraniční účastí (kontrolovány musely být ovšem - alespoň formálně - sovětskými občany), takže se brzy po Moskvě i jiných městech tehdejšího státu objevily zcela nové firmy.

Beze změny ale zůstaly jiné atributy centrálně řízeného komunistického hospodářství, které systémově změnit možné nebylo, nebo to nebylo vhodné. Jednalo se o kontrolu cen, které byly stanoveny pevně, nemožnost volné směnitelnosti rublu, socialistická struktura vlastnictví (tj. neexistence, či velmi omezené vlastnictví soukromé a silný státní a družstevní sektor) a pokračující státní dozor nad ekonomikou. I přesto byly změny provedené tehdejší politickou garniturou pro sovětskou společnost značně radikální. Konzervativní křídlo komunistické strany však příliš spokojeno nebylo a reformní kroky chtělo zastavit, naopak liberálové požadovali jejich urychlení.

Společenské změny[editovat | editovat zdroj]

Vyšší otevřenost v médiích, kdy se začalo diskutovat o mnohých problémech, které byly do té doby tabu, jako například kritická místa sovětských dějin, drogová problematika nebo národnostní rozpory, dokázaly systém nahlodávat natolik úspěšně, že se Sovětský svaz nakonec na konci roku 1991 rozpadl.

Odraz perestrojky v zemích východního bloku[editovat | editovat zdroj]

Satelitní státy SSSR se ve druhé polovině 80. let rozdělily na příznivce a odpůrce perestrojky.

Zejména v Polsku a Maďarsku se komunisté pokoušeli o podobné reformy jako Gorbačov. V Polsku byla komunistická vláda vyčerpána dlouhodobou krizí a soubojem s opozičním hnutím Solidarita.[zdroj?] V Maďarsku zase postupně docházelo ke generační obměně vedení komunistické strany, se kterou souviselo přehodnocení událostí z roku 1956 (krvavé potlačení Maďarského povstání).[zdroj?]

Méně nadšeni byli z perestrojky vedoucí představitelé komunistických stran v Československu, Bulharsku a Mongolsku.[zdroj?] Tyto režimy však zároveň byly natolik existenčně závislé na Moskvě, že si nemohly dovolit přestavbu zcela ignorovat. Oficiálně se tedy připojily ke Gorbačovovu reformnímu úsilí, avšak reformy zaváděly spíše méně důsledně a pomaleji.[zdroj?]

Skutečný odpor pak Gorbačovova politika vzbudila u konzervativních komunistických režimů v NDR a Rumunsku.[zdroj?] Místní komunističtí vůdci (E. Honecker a N. Ceausescu) otevřeně kritizovali Moskvu za politiku přestavby, kterou od začátku považovali za ohrožení stability celého komunistického bloku.[zdroj?]

K přestavbě se nepřipojily ani Kuba a Severní Korea.[zdroj?]

Specifickou podobu měla přestavba v Číně, Vietnamu a Laosu. Reformy čínského vůdce Teng Siao-pchinga, vietnamské reformy "Doi moi" a laoské "tin tanakán maj" ("nové myšlení") kladly důraz především na ekonomickou transformaci, zatímco v politické a kulturní rovině měla zůstat zachována absolutní moc komunistické strany nad společností.[zdroj?]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]