Náboženská svoboda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Prohlášení práv člověka a občana garantovalo náboženské svobody ve Francii

Náboženská svoboda neboli svoboda vyznání je základní lidské právo, které je vyjádřením svobody člověka v jeho duševní a duchovní sféře. V právních předpisech je obvykle spjata se svobodou svědomí a svobodou myšlení.

Teoretické vymezení náboženské svobody[editovat | editovat zdroj]

Nositelem náboženské svobody je každý člověk. Právní řády jednotlivých zemí i mezinárodní smlouvy uznávají právo rodičů usměrňovat své děti ve výběru a praktikování náboženství přiměřeně jejich věku. Za subjekty náboženské svobody bývají též pokládány církve a náboženské společnosti.

Tradičně se náboženská svoboda dělí na dvě složky – první je svobodou mít své vnitřní přesvědčení (forum internum) a druhá je svobodou projevit toto své přesvědčení navenek (forum externum). Aspektem vnitřní složky je i právo být bez náboženského přesvědčení. K oblasti vnitřního přesvědčení se váže právo na změnu náboženského vyznání, toto právo na změnu náboženství však není ve všech kulturách uznáváno a představuje jeden z nejkontroverznějších elementů náboženské svobody. Typickými projevy náboženské svobody je například konání bohoslužeb a náboženských shromáždění, zřizování charit a diakonií, výuka náboženství, slavení svátků a náboženských ceremoniálů.

Právo mít vnitřní náboženské přesvědčení musí být chráněno bezpodmínečně a je zásadně neomezitelné. Projev náboženského přesvědčení navenek však může podléhat omezením, které si nezbytně žádá zachování veřejného pořádku a ochrana práv jiných.

Náboženská svoboda úzce souvisí s jinými lidskými právy – zejména se svobodou projevu, svobodou shromažďovací a sdružovací, s právem na respektování soukromí a se zákazem diskriminace.

Dějiny náboženské svobody[editovat | editovat zdroj]

Ve starověku bylo určité náboženství pevně spjato s určitým národem nebo státním útvarem. Přesto se i v této době lze setkat s příklady náboženské tolerance – např. v osobě perského krále Kýra či indického krále Ašóky.

Křesťanství, které se objevilo v 1. století, zformulovalo jeden ze zásadních předpokladů pro rozvoj idey náboženské svobody, a tím bylo oddělení náboženské sféry jednotlivce od sféry jeho politických závazků vůči státu. Tvrdá pronásledování, kterým museli raní křesťané čelit, je vedla i k formulaci požadavků na náboženskou svobodu jednotlivce a jejich teoretickému zdůvodnění, často s využitím koncepce přirozeného práva. Náboženská svoboda je prohlášena za součást přirozeného práva ve spisech řady starověkých církevních teologů.[1]

V průběhu 4. století se v Římské říši změnilo postavení křesťanství z náboženství státem pronásledovaného na státní náboženství. Tento fakt měl dopad i na teologické myšlení církve a stupňující se netoleranci křesťanských států k jiným náboženstvím, ústící do středověkých pronásledování pohanů, židů a kacířů.

Zásadním mezníkem ve vývoji filosofického myšlení i politické praxe v oblasti náboženské svobody se stalo reformační hnutí v církvi na přelomu středověku a novověku. Objevení křesťanské svobody v protestantské reformaci a pochopení potřeby náboženské tolerance, vykoupené hořkou dějinnou skutečností, připravilo půdu pro moderní rozvoj lidských práv.[2] Mimořádné náboženské svobodě se těšili obyvatelé zemí České koruny, kde svého vrcholu dosáhlo uznání náboženské svobody v Rudolfových majestátech pro Čechy a Slezsko (1609). Nábožensky tolerantní bylo i Polsko, kde roku 1573 sněm ve Varšavě zaručil bezpodmínečný a trvalý smír mezi náboženstvími a zákaz diskriminace z důvodu náboženského přesvědčení. Náboženské války (zejména třicetiletá válka) však na mnoha místech rozvoj náboženské svobody ukončily. K významným teoretikům náboženské svobody raného novověku patří reformovaný teolog Sebastian Castellio († 1563) a novokřtěnec Balthasar Hubmaier († 1528). Z reformační teologie čerpali teoretikové náboženské svobody zejména v Severní Americe; k nejvýznamnějším z nich patří Roger Williams († 1683), který patří k zakladatelům amerického modelu odluky státu a církve.

Na evropském kontinentě dostala idea náboženské tolerance a svobody nový impuls v souvislosti s rozvojem přirozenoprávní filozofie a osvícenství. Tyto myšlenkové zdroje měly určující vliv na formulaci francouzského Prohlášení práv člověka a občana (1789). Osvícenství mělo vliv na ukončení období náboženské perzekuce i na území habsburské monarchie vydáním tolerančního patentu císaře Josefa II. v roce 1781; plná náboženská svoboda pak byla v monarchii proklamována v revolučním roce 1848.

Ve 20. století byla náboženská svoboda celosvětově proklamována v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (1948). Roku 1965 se k ideji náboženské svobody přihlásila i katolická církev – učinila tak v dokumentu koncilní deklaraci Dignitatis humanae.[3]


Právní zakotvení náboženské svobody[editovat | editovat zdroj]

Soubor právních předpisů upravujících náboženskou svobodu a postavení církví a náboženských společností tvoří právní odvětví, které se nazývá konfesní právo (státní právo církevní).

Zakotvení náboženské svobody v právu České republiky[editovat | editovat zdroj]

Na ústavní rovině je náboženská svoboda chráněna ustanovením čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod.

Uvedené články stanoví:

Čl. 15. (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.

Čl.16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

Ustanovení Listiny provádějí zákony, zejména zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů. § 2 uvedeného zákona stanoví:

(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2)Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno. Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí. (3) Nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti. (4) Každý má právo volit si duchovní nebo řeholní stav a rozhodovat se pro život v komunitách, řádech a podobných společenstvích. (5) Nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání.

Zakotvení náboženské svobody v mezinárodním právu[editovat | editovat zdroj]

V klasickém mezinárodní právo mezinárodním právu byly zakotveny jen dílčí aspekty náboženské svobody, jako např. ochrana určitých náboženských skupin při přechodu části území pod svrchovanost jiného státu.

V moderním mezinárodním právu byla náboženská svoboda vyjádřena ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948) takto: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje i svobodu změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou nebo výkonem obřadů. Tato formulace se následně stala východiskem pro řadu mezinárodních smluv a deklarací.

Na úrovni celosvětové (v rámci OSN) nebyla dosud přijata úmluva věnovaná výlučně náboženské svobodě; náboženská svoboda je však zakotvena v řadě univerzálních mezinárodních smluv – např. v čl. 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948), v Úmluvě č. 111 Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (1958), v čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), v čl. 14 a 30 Úmluvy o právech dítěte (1989).

V rámci OSN je věnována speciálně náboženské svobodě Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře z roku 1981, která však není právně závazná.

V rámci regionálních mezinárodních smluv o lidských právech je náboženská svoboda chráněna např. v čl. 9 Evropské úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), v čl. 12 Americké úmluvy o lidských právech (1969) a v čl. 8 Africké charty práv člověka a národů (1981).

Náboženská svoboda bývá předmětem i dvoustranných mezinárodních smluv, zejména konkordátů.

Kontroverzní aspekty náboženské svobody[editovat | editovat zdroj]

Proselytismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Proselytismus.

Zahalování žen[editovat | editovat zdroj]

Rouhání[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rouhání.

Porušování náboženské svobody[editovat | editovat zdroj]

V mnohých zemích existuje státní náboženství; podle toho se řídí státní správa a život v celé společnosti. Přesto stoupenci jiných náboženství nebývají, pokud v zemi panuje náboženská svoboda a systém je demokratický, nijak znevýhodňováni. Jsou však některé země (Čínská lidová republika, Severní Korea a do začátku 90. let i státy tzv. Východního bloku), jejichž ústava je definuje jako oficiálně ateistické a z různých důvodů zde dochází proto k potlačování svobod vyznávání některých, či někdy i všech, náboženství.

Náboženská svoboda nebývá zajištěna v zemích, kde existuje silná a velmi vlivná náboženská skupina, konzervativně smýšlející (Írán, Saúdská Arábie), nebo kde vládne přísně ateistický režim (tedy země socialistické zmíněné výše). Frankistické Španělsko bylo striktně katolické a potlačovalo stoupence jiných náboženství.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. JOHNSON, Luke T.: Religious Rights and Christian Texts. IN: Religious Human Rights in Global Perspective. Vol. 2. Religious Perspectives. Hague: Martinus Nijhoff Publishers, 1996, s. 91.
  2. HUBER, Wolfgang: Human Rights and Biblical Legal Thought. IN: Religious Human Rights in Global Perspective. Vol. 2. Religious Perspectives. Hague: Martinus Nijhoff Publishers, 1996, s. 58.
  3. Český text je dostupný na stránkách Apoštolského stolce zde: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651207_dignitatis-humanae_cs.html.