Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Signatářské státy Evropské úmluvy o lidských právech (2009)

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zkráceně Evropská úmluva o lidských právech, je nejdůležitější lidskoprávní úmluvou sjednanou v rámci Rady Evropy a základem regionální mezinárodněprávní ochrany lidských práv v Evropě. Byla podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950.

Československo bylo roku 1992 vůbec prvním státem střední a východní Evropy, který se stal stranou Úmluvy (úmluva byla ratifikována 18. března 1992 a publikována pod č. 209/1992 Sb.).

Práva zaručená Úmluvou[editovat | editovat zdroj]

Katalog práv vyjmenovaných v Úmluvě byl později doplněn dalšími právy, zaručenými v protokolech k Úmluvě.


Přehled protokolů[editovat | editovat zdroj]

Číslo protok. Otevření smlouvy Vstup v platnost Obsah
1 20. 3. 1952 18. 5. 1954 Nová práva: ochrana vlastnictví, právo na vzdělání a právo na svobodné volby.
2 6. 5. 1963 21. 9. 1970 Zavedení pravomoci ESLP podávat posudky k výkladu EÚLP a jejím dodatkům.
3 6. 5. 1963 21. 9. 1970 Změna čl. 29, 30 a 34.
4 16. 9. 1963 2. 5. 1968 Nová práva: zákaz vězení pro dlužníky, svoboda pohybu a pobytu, zákaz vyhoštění státních občanů, zákaz kolektivního vyhoštění cizinců.
5 20. 1. 1966 20. 12. 1971 Změna čl. 22 a 40.
6 28. 4. 1983 1. 3. 1985 Nová práva: zrušení trestu smrti (lze užít jen ve výjimečných případech).
7 22. 11. 1984 1. 11. 1988 Nová práva: právo na procedurální záruky při vyhoštění cizinců, právo na odvolání v trestních věcech, právo na odškodnění za nezákonné odsouzení, ne bis in idem, rovnost v právech a povinnostech mezi manželi.
8 19. 3. 1985 1. 1. 1990 Evropská komise pro lidská práva získala možnost ustavit Komory, o nejméně sedmi členech, které posuzovali individuální stížnosti, které mohly být vyřešeny na základě konstantní judikatury či nepředstavovaly vážnou otázku při interpretaci EÚLP.

Komise rovněž mohla zřídit výbory o nejméně třech členech, kteří mohli jednomyslně deklarovat nepřijatelnost stížnosti. Tato ustanovení se neaplikují na stížnosti států.

9 6. 11. 1990 1. 10. 1994 Právo stěžovatele obrátit se se svou stížnosti přímo na soud. Komise však musí stížnost shledat přijatelnou. Do přijetí tohoto protokolu rozhodoval soud pouze na návrh komise či státu.
10 25. 3. 1992 Změny v hlasování ve Výboru.
11 11. 5. 1994 1. 11. 1998 Racionalizace soudního procesu. Všechna tvrzená porušení práv jsou postupována přímo novému stálému soudu. Ve většině případů zasedá soud v sedmičlenných senátech. Soud se zabývá individuálními i mezistátními stížnostmi.

Podání se zřejmými vadami mohou být odmítnuta jako nepřijatelná na základě jednomyslného hlasování výboru tří soudců. Stěžovatel může v určitých případech ve lhůtě 3 měsíců od vyhlášení rozsudku požádat o projednání případu před Velkým senátem. Výbor ministrů se již nezabývá meritem případů, ale zabývá se prosazováním rozhodnutí soudu.

12 4. 11. 2000 1. 4. 2005 Změna čl. 14 – zavedení obecného zákazu diskriminace.
13 3. 5. 2002 1. 7. 2003 Absolutní zákaz trestu smrti. Zákaz vypovězení nebo výjimek z protokolu č. 13.
14 13. 5. 2004 1. 6. 2010 Odmítání beznadějných případů jedním soudcem namísto tříčlenného výboru.

Zavedení nového kritéria přijatelnosti stížnosti - podstatná újma na právech.

14bis 27. 5. 2009 1. 10. 2009

Související články[editovat | editovat zdroj]


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]