Právo na spravedlivý proces

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Právo na spravedlivý proces je jeden ze základních pilířů právních řádů všech demokratických států, které svým občanům garantují nezávislou a nestrannou soudní moc. Právo na spravedlivý proces řadíme do roviny základních lidských práv a porušení práva na soudní proces znamená porušení základního lidského práva. Právo na spravedlivý soudní proces představuje možnost pro každého jedince využít všech právních institutů a záruk, který nám tento právní řád nabízí.

Definice práva na spravedlivý proces: Právo na spravedlivé řízení v souladu s výrazivem Evropského soudu, zakotvuje základní princip panství práva v demokratické společnosti a směřuje k tomu, zajistit právo na dobrou správu justice.[1]

Historie práva na spravedlivý proces[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1215 bylo ve Velké listině svobod (Magna Charta Libertatum) toto právo zakotveno hned v několika článcích. Například v čl. 39 bylo psáno, že žádný svobodný nesmí být zadržen ani zbaven práv bez řádného vydání právoplatného rozsudku jemu rovných či na základě práva země. V čl. 21 bylo zakotveno právo baronetů na přiměřenost trestu uděleného jedině soudci jim rovnými, v čl. 40 zákaz odepření či zdržování spravedlnosti atd. Roku 1679 bylo toto právo zakotveno v Anglii králem Karlem II. v Habeas Corpus Act, kde bylo zaručeno, že věznění bude vždy posouzeno bezúhonným soudcem.[2] Na přelomu 19. a 20. století bylo toto právo jedním z hlavních cílů moderně formovaných států. Právo na spravedlivý proces se stalo jedním ze základních znaků demokratického právního státu. Podstata tohoto práva je možnost domáhání se svého práva u nestranného soudu.

Zakotvení práva na spravedlivý proces[editovat | editovat zdroj]

Právo na spravedlivý proces je zakotveno hned v několika právních dokumentech: v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, v Ústavě České republiky, v občanském soudním řádu, v zákoně o soudech a soudcích, v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a také v Listině základních lidských práv EU.

Obsah práva na spravedlivý proces[editovat | editovat zdroj]

Podle Listiny základních lidských práv a svobod[editovat | editovat zdroj]

Hlava pátá Listiny základních lidských práv a svobod upravuje právo na soudní a jinou právní ochranu. Článek 36 přímo říká: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." V článku 37 je zakotveno právo odepřít výpověď, kterou by dotyčný mohl poškodit sebe nebo osoby blízké a dále také princip rovnosti účastníků.

Podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod[editovat | editovat zdroj]

Tento právní dokument upravuje právo na spravedlivý proces v článku 6, který se jmenuje Právo na spravedlivé řízení. Říká: "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu."

Podle Ústavy[editovat | editovat zdroj]

V Ústavě najdeme právo na spravedlivý proces v hlavě čtvrté. Čl. 4 říká, že práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. V čl. 81 a 82 je napsán princip nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců. Dále je právo na spravedlivý proces zakotveno v čl. 85 a 96.

Subjekt práva na spravedlivý proces[editovat | editovat zdroj]

Kdo je subjektem práva na spravedlivý proces? Můžeme říct, že subjektem je každá fyzická i právnická osoba. Tento termín zakotvuje Úmluva, ve které je napsáno v čl. 6, že subjekt práva na spravedlivý soudní proces je každý, kdo podléhá jurisdikci vysokých smluvních stran, tj. postačí výkon soudní moci nad subjektem, který se např. může nacházet i v zahraničí. Subjektem tak jsou nejen státní občané, cizinci, osoby bez státní příslušnosti i osoby neznámého pobytu. Není ani vyloučeno, aby se na Evropský soud obrátily osoby nezletilé či zbavené způsobilosti k právním úkonům prostřednictvím svého zákonného zástupce. Subjekty jsou rovněž právnické osoby (ovšem pouze nevládního charakteru) a také skupiny osob – čl. 34 Úmluvy. Takovou osobou může být i politická strana, nikoliv však např. orgán místní správy či samosprávy, jakým je obec.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Preses Universitaires de France, 1989, s. 173
  2. MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Ediční řada Lidská práva. ISBN 9788073577483.
  3. Právo na spravedlivý proces v civilním řízení [online]. Brno, 2010 [cit. 2014-08-29]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/12410/pravf_d/Disertace.pdf. Disertační práce. Masarykova univerzita.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Ediční řada Lidská práva. ISBN 9788073577483
  • Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Preses Universitaires de France, 1989
  • Listina základních práv a svobod
  • Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
  • Ústava ČR