Karel Prokop

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel Prokop
velitel jinonického akcízu Karel Prokop (1941)
velitel jinonického akcízu Karel Prokop (1941)
Jiná jménaKarel Kropáček[1]
Narození8. října 1893
Horní Kralovice[p 1], Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí8. září 1943
Berlín-Plötzensee, Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Příčina úmrtípopraven
BydlištěPraha - Jinonice,
Řeporyjská 55/26
(Rübsticher Strasse Nr. 55),
(Rübichgasse Nr. 55)[2]
Povoláníinspektor I. třídy finanční stráže
ZaměstnavatelFinanční úřad potravní daně
Znám jako"Strejda"[1]
Politická stranaNárodní souručenství
Nábož. vyznánířímsko - katolické[2]
Partner(ka)Emílie Prokopová (rozená Herotová)[2]
DětiMiroslav Prokop (* 1922 - † 1942)
Rodičeotec: Albín Prokop,
matka: Františka Prokopová (rozená Dědinová)[2]
PodpisKarel Prokop – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Prokop (8. října 1893 v Horních Kralovicích[p 1] – 8. září 1943 ve věznici Berlín-Plötzensee) byl za první světové války příslušníkem československých legií v Rusku. Za protektorátu byl coby inspektor I. třídy finanční stráže zaměstnán ve funkci přednosty a inspektora Finančního úřadu potravní daně v Praze. Jedna z kanceláří tohoto úřadu byla dislokována v jinonickém akcízu. Karel Prokop spolu se svým synem Miroslavem Prokopem stáli u zrodu ilegální odojové skupiny sdružující obyvatele pražských čtvrtí Jinonice a Radlice. V Praze – Jinonicích byl Prokop vedoucím (přezdívka "Strejda") jinonické odbojové skupiny.[1] [p 2]. Karel Prokop byl také zástupcem MUC. Václava Rusého a JUC. Vítězslava Dvořáka, kteří stáli v čele ilegální skupiny Vašek-Čeněk.[1] [p 3]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Do první světové války[editovat | editovat zdroj]

Karel Prokop se narodil dne 8. října 1893 v Horních Královicích na bývalém okresu Ledeč nad Sázavou[3] jako syn obuvníka Albína Prokopa. Po vychození pět let trvající základní školy a absolvování pětileté měšťanské školy v Dolních Kralovicích se učil tři roky v odborném učilišti v Novém Bydžově obuvníkem. Do roku 1914 pracoval ve své živnosti pro různé firmy.

Léta 1914 až 1920[editovat | editovat zdroj]

Po vypuknutí první světové války byl v roce 1914 povolán k 21. pěšímu pluku do Čáslavi. S tímto plukem byl pak ve stejném roce (1914) odvelen na ruskou frontu, kde v listopadu 1914 padl do zajetí. Asi po třech letech strávených v ruském zajetí vstoupil Karel Prokop (v roce 1917) do československých legií v Rusku[4] a v jejich řadách se zúčastnil bojů proti bolševikům.[2] V roce 1920 se vrátil do vlasti v poddůstojnické hodnosti (San.-Unteroffizier).[2] [p 4]

Kariéra v celní správě[editovat | editovat zdroj]

V témže roce (1920) se ucházel o zaměstnání na zemském finančním ředitelství (Finanzlandesdirection) v Praze a byl přijat na úřednickou pozici finančního kontrolora (Finanzwachbeamter).[p 4] Po absolvování dvouměsíčního kurzu strávil jeden rok jako finanční dohlížitel (Finanzwachaufseher) na Novém Světě (Neu-Welt).[p 4] Hned potom absolvoval tříměsíční celní kurz (Zollkursus) a odtud přešel jako stážista (Praktikant) na celnici (Königssaal bei Liebau).[p 4] V letech 1920 až 1924 pracoval jako celník (Zollaufseher) na celnici v Mezilesí (Mittelwalde) v Kladsku. Zde se dne 22. října 1922 narodil manželům Prokopovým jejich syn Miroslav.[5] V letech 1924 až 1927 pracoval K. Prokop jako celník (Zolleinnehmer) na celním úřadě v Loučné pod Klínovcem (Böhmisch Wiesenthal).[p 4] V letech 1927 až 1933 působil na celním úřadě v Soběnicích (Žebnici) (město Sebnitz se nachází v zemském okrese Saské Švýcarsko-Východní Krušné hory).[p 4] Právě zde, ve Šluknovském výběžku se dostal do konfliktu s henleinovci a v Německu na něj byl dokonce vydán zatykač.[3] Konečně od roku 1933 až do přepadení jinonického akcízu (4. října 1941) vykonával funkci přednosty a inspektora Finančního úřadu potravní daně v Praze – Jinonicích.[2]

Angažovanost[editovat | editovat zdroj]

Před vznikem protektorátu nebyl Karel Prokop politicky angažován. Od vzniku Národní souručenství (NS) (6. dubna 1939) byl členem této (v protektorátu nacisty jediné povolené) politické organizace (strany). Mezi lety 1935 až 1938 byl členem Sokola, kde ale nezastával žádnou funkci.[2]

Zátah na jinonický akcíz[editovat | editovat zdroj]

Budova jinonického akcízu
Foto: Zdeněk Novotný

V přízemí jinonického akcízu se nacházela kancelář finanční stráže, v prvním poschodí byt velitele stanice Karla Prokopa, ve kterém bydlel se svou manželkou Emilií a synem Miroslavem. Při zátahu gestapa na Jinonický akcíz (v noci z 3. na 4. října 1941) se Karlu Prokopovi (jako jedinému) podařilo uniknout.[1] Když jej jeden z gestapáků přinutil jít nahoru do služebního bytu, Karel Prokop se náhle svému strážci v tmavé chodbě vysmekl a uskočil ke dveřím do dvora. V mžiku jimi proběhl, zabouchl je za sebou a otočil klíčem. Následně prchal zadem z domu, aniž hlídka před akcízem tušila, co se uvnitř domu děje. Když zaskočený příslušník gestapa vyběhl ven, měl již Karel Prokop pěkný náskok. Velitel finančníků vyběhl přes zahradu do polí a v nich se svým pronásledovatelům ztratil.[6]

Ukrývání[editovat | editovat zdroj]

Karel Prokop uprchl k členovi jinonické odbojové skupiny Jiřímu Pilmajerovi[7] [p 5] do Slivence a odtamtud pokračoval pěšky až do Karlštejna (což je asi 20 kilometrů). Tady nastoupil do vlaku směr Plzeň,[8] kde se ukryl jako pacient na interní klinice profesora MUDr. Františka Šimera.[8] Tento úkryt zprostředkoval Karlu Prokopovi MUC. Václav Rusý. Rusý dodal Prokopovi také falešné osobní doklady na jméno "Karel Kropáček".[1]

  • Falešné dokumenty Karla Prokopa na jméno Karel Kropáček
  • Rodný a křestní list (1941)[2]
    Rodný a křestní list (1941)[2]
  • Domovský list (1941)[2]
    Domovský list (1941)[2]
  • Policejní přihláška (1941)[2]
    Policejní přihláška (1941)[2]
  • Legitimace (1941)[2]
    Legitimace (1941)[2]

Dopadení, odsouzení, ...[editovat | editovat zdroj]

Žádost o milost adresovaná Adolfu Hitlerovi do Berlína[2]

V noci na 4. července 1942 však přesto Karla Prokopa zatkli v Plzni - Skvrňanech. Byl vyslýchán, vězněn, souzen a konečný verdikt (z 21. června 1943) byl zdůvodněn takto:

Obviněný Karel Prokop úmyslnou podporou českého hnutí odporu připravoval odtržení protektorátních území od říše a podporoval nepřátele říše. Obzvláště se provinil tím, že dal svůj byt k dispozici pro radiové vysílání zpráv do Londýna. Proto byl odsouzen k trestu smrti a navždy k propadnutí občanských práv.

Jménem německého lidu:, volný překlad zdůvodnění rozsudku smrti[2]

Německy psaná žádost Karla Prokopa o milost, adresovaná Adolfu Hitlerovi do Berlína, kterou vlastnoručně na smrt odsouzený dne 25. června 1943 sepsal, nebyla vyslyšena.[2] Při tzv. „krvavých nocích“ dne 8. září 1943 jej popravili ve věznici v Berlíně-Plötzensee.[6]

  • Vazební fotografie Karla Prokopa (rok 1942)
  •  
     
  •  
     
  •  [2]
     [2]

Emílie Prokopová[editovat | editovat zdroj]

Emilii Prokopovou rovněž při akci zatklo gestapo a hned ji na místě podrobilo výslechu. Cílem zásahu gestapa v akcízu však nebylo jen zlikvidovat členy odboje, ale především získat cenné depeše. Význačnou depeši, kterou na akcíz dopravil kurýr, ve zmatku akce a tmě paní Emilie spolkla, na což ale gestapo nepřišlo.[9] Jejím dalším místem pobytu byla Pankrác. Zanedlouho ji pak transportovali i s dalšími ženami do koncentračního tábora Ravensbrück. Tam se poznala s paní Boženou Klečkovou – manželkou radiotelegrafisty Jindřicha Klečky. Obě ženy válku přežily a v koncentračním táboře Ravensbrück se dočkaly osvobození.[10] Dlouhého života si ale Emílie Prokopová neužila. Brzy po osvobození zemřela na následky předchozích útrap.[1]

Miroslav Prokop[editovat | editovat zdroj]

První leta protektorátu zastihla Miroslava Prokopa v roli studenta obchodní školy, byl členem Skauta a Sokola. V době přepadení akcízu byl doma ve služebním bytě Prokopových. Mirek měl pro případ zátahu gestapa předem připravený úkryt, do něhož se mu podařilo včas se uchýlit. V úkrytu setrval i po skončení zátahu, ale objevil jej příliš horlivý protektorátní policista Kraus až skoro k ránu schovaného na půdě ve výklenku za komínem. (Člen finanční stráže Stanislav Medřík později tvrdil, že se mladý Prokop schoval pod necky). Kraus Prokopa okamžitě vydal gestapu a to jej odvezlo na Pankrác do samovazby. [p 6] Mladý Prokop prošel velmi krutými výslechy v Petschkově paláci. Byl odvezen do Terezína, pak do Mauthausenu odkud se již nevrátil. Byl odsouzen k trestu smrti a 13. února 1942 (v 15.25) popraven v Mauthausenu smrtící benzinovou injekcí (vpíchnutou do srdeční krajiny).[10]

Pamětní desky[editovat | editovat zdroj]

Původní pamětní deska z jinonického akcízu[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska z jinonického akcízu

Jména Karla Prokopa a jeho syna Miroslava Prokopa jsou uvedena na původní pamětní desce věnované hrdinům z jinonického akcízu. Deska se v současnosti (2016) nachází v předsíni budovy TJ Sokola Jinonice (Butovická 33/100, Praha 5 – Jinonice).[12][13]

Nový památník hrdinům z jinonického akcízu[editovat | editovat zdroj]

Text se jmény hrdinů
(pamětní deska: Praha, 2014)

Jména Karla Prokopa a jeho syna Miroslava Prokopa jsou uvedena i na bronzové pamětní desce umístěné na pískovcovém pomníku z dílny akademického sochaře Milana Váchy odhaleném 3. října 2014, který se nachází na veřejném prostranství (bulváru)[p 7] poblíž stanice metra Nové Butovice v Praze 13.[14]

Geografická poznámka[editovat | editovat zdroj]

Poblíž místa, kde ještě v roce 2001 stával v Praze jinonický akcíz se nyní (2016) nachází ulice "Prokopových". Ta nese svůj název od roku 2008 jako vzpomínku na velitele akcízu Karla Prokopa a jeho syna Miroslava Prokopa. (Ulice "Prokopových" je zalomena do pravého úhlu a spojuje delší cestou dvojici ulic "Řeporyjská" a "Radlická". Obdobnou, ale mnohem kratší spojnicí týchž ulic pak tvoří ulice sousední – "Stará Stodůlecká".)[15]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Menší obec Horní Kralovice (Ober Kralowitz) se nacházela zhruba do roku 1968 v těsné blízkosti řeky Želivky přibližně na GPS souřadnicích 49°40′26″ s. š., 15°09′32″ v. d.. Na protějším břehu řeky se pak nacházela větší obec Dolní Kralovice (Unter Kralowitz). V roce 1963 bylo vládou schváleno rozhodnutí o výstavbě velké vodárenské nádrže na Želivce, jejíž stavba byla zahájena v roce 1965. Tím bylo také rozhodnuto o likvidaci celých původních Horních i Dolních Kralovic. Od roku 1970 se občané Dolních Kralovic začali stěhovat do nově vzniklého sídliště - lokality dnes (2016) pojmenované jako Dolní Kralovice, která se nachází asi 5 km vzdušnou čarou jižně od původních Dolních Kralovic. V letech 1972 až 1974 byly stavby v původních lokalitách obou obcích u Želivky demolovány. Současně ve stejném časovém období byla Vodní nádrž Švihov (vodní nádrž Želivka) postupně napouštěna.
  2. ↑ Jinonická ilegální skupina (kromě Karla Prokopa) sestávala z následující osob: Josef Paur, Josef Hanyk, Stanislav Medřík, Antonín Springer, Alois Šimoníček, Alfréd Vít a farář Osvald Novák. Všichni dříve vyjmenovaní (kromě Karla Prokopa a Osvalda Nováka) zahynuli v KT Mauthausen. Jediný, kdo zůstal z jinonické odbojové skupiny neprozrazen byl farář Osvald Novák. Za protektorátu ukrýval zbraně v kostelíku na Prokopské skále, odboji poskytoval křestní listy, razítka apod. Po válce se Osvald Novák stal profesorem a metropolitním kanovníkem v chrámu svatého Víta. Na jinonickou ilegální skupinu později navázala skupina Věrný pes.[1]
  3. ↑ Jedním ze zakladatelů skupiny Vašek-Čeněk byl Václav Rusý. Kromě toho by také vedoucí osobností v ilegální organizaci ÚVOD v západních Čechách. Od roku 1940 se skrýval v ilegalitě (v Praze u Václava Linharta a také u Karla Prokopa); později (stále "ponořen do ilegality") se Rusý aktivně zapojil do odboje na Plzeňsku.[1]
  4. ↑ a b c d e f Tento životopis je převzat z výpovědi Karla Prokopa (konec září 1942) zaznamenané v němčině[2] a tak některé specifické místopisné názvy a názvy funkčního zařazení v celní správě jsou volně přeloženy a v závorkách následují původní německé výrazy.
  5. ↑ Jiří Pilmajer – povoláním respicient (zřízenec, podúředník) finanční stráže, člen jinonické odbojové skupiny. Z jeho bytu (na tehdejší adrese: Pražská čtvrť 237, Praha-Slivenec)[7] několikrát vysílala ilegální radiostanice Sparta Ic a také se zde ukryl v noci 4. října 1941 Karel Prokop poté, co uprchl z přepadeného jinonického akcízu. Na Jiřího Pilmajera byl sice vydán zatykač, ale Pilmajer našel bezpečný úkryt v jižních Čechách a po skončení války se vrátil do Slivence.[7]
  6. ↑ Spolu s devatenáctiletým Miroslavem Prokopem byl při zátahu na akcíz zajat ještě šestadvacetiletý Antonín Němeček. Gestapáci oba mladíky při výslechu zmlátili do krve. [11] Zmučení mladíci zakrátko prozradili i hlubočepský domek manželů Springerových. [11]
  7. ↑ GPS souřadnice 50°03′03″ s. š., 14°21′01″ v. d.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h i ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, Parsifal, Jízda Valkýr, s. 20, 77, 166. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q Výslechové protokoly Karla Prokopa, pořízené gestapem za protektorátu. Ve volně přístupných archivech České republiky vyhledal, ofotografoval a laskavě dal k dispozici badatel Jiří Košař.
  3. ↑ a b VOSTATEK, Miroslav, Dr. Karel Prokop. Ledečské noviny. Červen 2001, roč. ročník X, čís. číslo 6. Měsíčník Městského úřadu Ledeč nad Sázavou; registrováno na OkÚ Havl. Brod pod značkou 5/R5; tiskne: Nová tiskárna Pelhřimov, s.r.o.. 
  4. ↑ VÚA, Záznam vojáka: Prokop Karel
  5. ↑ Národní archiv; Značka fondu: PŘ 1941 - 1951; Fond: Policejní ředitelství Praha II - všeobecná spisovna 1941 - 1950; Karton: 9160; Signatura: P 3840 Prokop Miroslav 1922; Vyhledal, ofotografoval a laskavě dal k dispozici badatel Jiří Košař.
  6. ↑ a b OPATRNÁ, Věra. Výlet do minulosti: Lidé v odboji – jinonická ilegální skupina. Stodůlecký posel. Květen 2014. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-06.  Archivováno 6. 5. 2014 na Wayback Machine.
  7. ↑ a b c ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1939 - 1941) (Rejstřík osob: Jiří Pilmajer). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. S. 300. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je první z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  8. ↑ a b LENC, Zdeněk. Výlet do minulosti. Stodůlecký posel. Květen 2008. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-06.  Archivováno 6. 5. 2014 na Wayback Machine.
  9. ↑ LENC, Zdeněk; BAREŠ, Ivan. Reportéři ČT [online]. Praha: Česká televize, 2014-04-28 [cit. 2014-05-09]. Kapitola Pamětní deska z Akcízu. Dostupné online. 
  10. ↑ a b Zbytečné demolice – Jinonický Akcíz. Jinonický Kurýr. Srpen 2013, ročník 1, číslo 2, s. 1,4. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-06. MK ČR E 21243.  Archivováno 6. 5. 2014 na Wayback Machine.
  11. ↑ a b ČVANČARA, Jaroslav. Pátek třináctého (Žádná oběť není marná. Pokud lidé nezapomenou…) [online]. 2014-02-01 [cit. 2015-12-01]. Příběh 20. století; 2014/02 paměť a dějiny, str. 100 až 110. Dostupné online. 
  12. ↑ Sekce: Jinonice; Název: 5 obětí akcízu [online]. Praha: Městská část Praha 5 [cit. 2014-06-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-20. 
  13. ↑ Pamětní desky Obětem 1. a 2. světové války [online]. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s. (vets.cz) [cit. 2014-06-02]. Dostupné online. 
  14. ↑ 1941: Jediné radiové spojení s Londýnem zajišťovali odbojáři z Jinonic [online]. Česká televize, ČT24, Regiony, Praha: www.ceskatelevize.cz, 2014-10-03 [cit. 2014-10-05]. Dostupné online. 
  15. ↑ Osobnosti v názvech ulic [online]. Klub přátel starého Smíchova, 2008-11-14 [cit. 2016-04-22]. Převzato z knihy: Augusta, Pavel. Zdeňková, Marie. Ilustrovaná encyklopedie osobností v názvech pražských ulic a náměstí. Praha: Milpo Media, 2006. Magistrát hl. m. Prahy.. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Prokop&oldid=23534405“