Cyril a Metoděj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatí Cyril a Metoděj. Obraz polského malíře Jana Matejky z roku 1885

Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako Apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěstové. V rámci své misie na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.

Svatý Konstantin (řecky Κωνσταντίνος, Konstantinos), zvaný Filosof (827 v Soluni14. února 869 v Římě), mladší z obou bratrů, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (řecky Κύριλλος, Kyrillos; latinsky Cyrillus), pod nímž je známější.

Svatý Metoděj (řecky Μεθόδιος, Methodios; latinsky Methodius) (813 v Soluni6. dubna 885 na Moravě), křestním jménem Michal, starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem a přijal jméno Metoděj, diakonem a nakonec prvním moravsko-panonským arcibiskupem.

Celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy, nyní nad jejich biskupskou hodností nepanuje shoda.[1][2] Až do poloviny 19. století byli svatí Cyril a Metoděj běžně označováni staročeskými jmény Crha a Strachota. Crha vzniklo z Cyril; Strachota špatným překladem: řecké Methodios bylo mylně přikloněno k latinskému metus („strach“) a přeloženo.[3]

Papež Jan Pavel II. je v roce 1980, společně se svatým Benediktem a později dalšími světicemi, prohlásil spolupatrony Evropy, navíc jsou i hlavními patrony Moravy. Česko i Slovensko slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července, stejně tak římští katolíci v některých zemích. Poprvé byly na tento den na žádost olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka stanoveny papežem Piem IX. oslavy tisíciletého výročí příchodu bratří v roce 1863. Toto datum, ačkoliv nemá zřejmou souvislost s životem Cyrila a Metoděje ani s cyrilometodějstvím obecně, se od té doby začalo používat v Čechách, na Moravě, v Chorvatsku a nakonec i na Slovensku. Mezi důvody pro přesun byla nevhodná roční i liturgická doba dřívějšího data 9. března a také vzrůstající kult Jana Husa, jeho svátek připadá na 6. července. Okružním listem „Grande munus“ ze 30. září 1880 vyzdvihl papež Lev XIII. zásluhy obou bratří a rozšířil jejich svátek na celou římskokatolickou církev.[4] Slovanské pravoslavné církve mají vlastní den oslavy svatých Cyrila a Metoděje, kterým je 11. květen podle pravoslavného kalendáře (24. květen dle občanského kalendáře), kdy podle tradice Cyril a Metoděj ze Soluně na Velkou Moravu přišli. Historicky doloženo je pouze to, že se tak stalo na jaře roku 863. V Bulharsku je 24. květen slaven jako Den sv. Cyrila a Metoděje a Den slovanské kultury a vzdělávání a je svátkem a dnem pracovního klidu. Všeobecný římský kalendář platící od roku 1970 klade zase památku na den 14. února, což je datum úmrtí sv. Cyrila.[5]

Období před misiemi (do roku 855)[editovat | editovat zdroj]

Cyril a Metoděj na nástěnné malbě v Trojanském klášteře v Bulharsku

Bratři pocházeli z  Soluně, z rodiny hodnostáře Byzantské říše. Podle některých pramenů a na základě jejich znalostí slovanského jazyka se soudilo, že jejich matka byla slovanského původu. Řek Konstantin G. Bonis na základě genealogie dospěl k závěru, že manželka Lva (Leona) Soluňského Marie byla dcerou císaře Konstantina VI..

Metoděj ještě pod jménem Michal (Michael) se původně věnoval, jako jeho otec, činnosti ve státní správě. Brzy po ukončení studia práv v Byzanci byl v r. 835 jmenován archontem, tedy místodržitelem v byzantské provincii na řece Strymon (severně od Soluně), obývané Slovany. Svého povolání se však kolem roku 845 zřekl a úřad archonta opustil. Rozhodl se skoncovat se světským životem a uchýlil se do oblasti maloasijského Olympu v bithýnském kraji do střediska řeckého mnišstva s množstvím klášterů jižně od Byzance (Konstantinopole, Cařihradu). V jednom z mnoha klášterů na úbočí tohoto asijského Olympu (turecky Kešiš-Dag, mnišská hora), asi 2500 m vysokého masívu jižně od města Bursa, se stal mnichem, diakonem, kde přijal mnišské jméno Metoděj.

Konstantin po studiu na školách v Soluni vystudoval teologii, filozofii a literaturu na vysoké škole v Konstantinopoli. Studia dokončil kolem roku 847. Kancléř císařovny Theodory II. Theoktistos dal Konstantina vysvětit na kněze a jmenoval jej knihovníkem a archivářem nového patriarchy Ignatia. Konstantin se však tajně uchýlil do samoty jednoho z mnoha klášterů na zalesněném mořském pobřeží. Když byl asi po půl roce vypátrán a přemluven k návratu do Cařihradu, Konstantin zdvořile odmítl bývalou funkci a přijal raději nabízené místo profesora filozofie na dvorní vysoké škole. Před nástupem na toto místo prokázal svoji způsobilost a schopnosti veřejnou zkouškou v podobě náboženské disputace s dříve sesazeným patriarchou Janem. V roce 851 byl 24letý Konstantin císařovnou Theodorou požádán, aby obhajoval křesťanské učení u Saracénů. Konstantin se s tajemníkem Georgiem odebral do Samarry severně od Bagdádu, hlavního města jejich říše. Konstantin si počínal natolik moudře a vtipně, že dokonce vyprovokoval Araby k pokusu, naštěstí neúspěšnému, jej otrávit. Po návratu ze Samarry i přes Theoktistovu snahu udržet Konstantina v Cařihradu, jej to táhlo opět do samoty. V roce 855 se připojil k Metodějovi a také vstoupil do kláštera. Konstantin a Metoděj se v klidu kláštera oddali studiu.

Období politických a náboženských zvratů (od roku 855 do roku 860)[editovat | editovat zdroj]

Je nanejvýš pravděpodobné, že velký podíl na odklonu bratrské dvojice od státní služby a veškerého světského života a jejich následném útěku do klidného klášterního prostředí měly drsné politické praktiky a v tuto hektickou dobu silné politicko-náboženské střety.

Theodora II. vládla jako císařovna-zástupkyně s pomocí kancléře Theoktista místo nezletilého syna Michaela III. Císařovnin bratr Bardas, schopný učenec, avšak povahou bezcharakterní, byl Theoktistův nepřítel, s nelibostí nesl spolupráci císařovny a jejího kancléře. Theoktisovi se podařilo vyhnat Bardu z Cařihradu. Ten však měl značný vliv na mladého císaře a dosáhl toho, že byl na přání rozmařilého Michaela povolán zpět do Cařihradu. Nastal otevřený konflikt, jehož důsledkem bylo spiknutí Michaela a jeho strýce Bardy proti Theoktistovi. Theoktistos, ochránce Konstantina Filozofa, byl uvržen do žaláře, kde okolo r. 855 zemřel násilnou smrtí. Spiknutí Bardy a Michaela, často ovlivněného nestřídmým pitím, se teď obrátilo proti Theodoře. Nestačilo jim, že se v roce 856 vzdala vlády, ale přinutili ji, aby i se svými třemi dcerami vstoupila roku 857 do kláštera.

Konflikt se teď přenesl na církevní půdu. Nevázaný mladý císař všemožně ztrpčoval život patriarchovi Ignatiovi, stejně jako jeho komplic Bardas. Ignatios byl kvůli kritice Bardova pohoršlivého způsobu života vyhnán z Cařihradu, avšak přes hrozby, lsti i útoky odmítl nátlak, aby se zřekl patriaršího stolce. Bardas nechtěje čekat, až by byl Ignatius souzen a sesazen zákonným způsobem, ustanovil novým patriarchou učence Fotia, muže světského stavu. Během pouhých šesti dnů přijal Fotios veškerá církevní svěcení a na Vánoce roku 858 byl vysvěcen na biskupa a ustanoven patriarchou. Církevní sněm biskupů však držel s Ignatiem a Fotia odsoudil. Fotios tedy v roce 859 svolal svůj církevní sněm a vládním nátlakem dosáhl sesazení Ignatia a zahájil pronásledování jeho přívrženců.

Misie na Krymu (Chazarská říše, r. 860)[editovat | editovat zdroj]

Přestože se Konstantin Filozof zastával Ignatia, Fotios, někdejší Konstantinův učitel, si dobře pamatoval moudrost mladého filozofa. Po státním a církevním převratu v Byzanci okolo roku 860 byli proto Konstantin i s bratrem Metodějem povoláni z kláštera do Cařihradu a vysláni byzantským císařem Michaelem III. na misijní cestuChazarům přes poloostrov Krym až ke Kaspickému moři. Stalo se tak po prvním nájezdu Rusů na Konstantinopol. Mise obou bratří měla proto za úkol v prvé řadě obnovit spojenectví s Chazary. Chazaři byli jediným nehebrejským etnikem, které hromadně přijalo židovské vyznání a to se stalo státním náboženstvím tohoto útvaru. Vedle politického úkolu, kterým byla společná obrana proti nájezdům, měli oba bratři i úkol náboženský (tzv. chazarská polemika). Při této cestě se bratrům podařilo nalézt a vyzvednout z moře ostatky svatého papeže Klimenta I., které pak údajně přinesli na Velkou Moravu, snad na Hradisko svatého Klimenta. Podle legendy je při své cestě do Říma vzali s sebou jako dar papeži a jsou dnes uloženy v bazilice svatého Klimenta nedaleko Kolosea.

Období mezi misiemi (od roku 861 do roku 862)[editovat | editovat zdroj]

Mezitím došlo opět ke sporům mezi novým patriarchou Fotiem a přívrženci dřívějšího patriarchy Ignatia. Fotios tedy znovu svolal církevní sněm a na cařihradském synodě roku 861 byl Ignatius opětovně odsouzen a sesazen a s ním i větší počet biskupů. Císařský a patriarší dvůr proto hledal muže způsobilé pro uprázdněná biskupství. Byly mu známy správní schopnosti Metodějovy, ten dostal proto nabídku, aby se ujal úřadu arcibiskupa v Byzanci. Tu ale odmítl a přijal pouze hodnost igumena, tedy představeného kláštera Polychron rovněž v maloasijské Bithýnii, byzantské zemi na asijském břehu Marmarského moře.

Misie na Velké Moravě (863)[editovat | editovat zdroj]

Velehrad

Pozvání, vyslání a příprava (862)[editovat | editovat zdroj]

V roce 862 vyslal kníže Velké Moravy Rostislav poselstvo k byzantskému císaři Michaelu III. s prosbou o vyslání duchovních, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položili tak základy vlastní církve na Velké Moravě. Obyvatelé Velké Moravy se již v té době sice seznámili s církevním učením misionářů z Východofranského království, ale kníže Rostislav se obával politického a náboženského vlivu německých kmenů, a tak ze země nechal latinsky mluvící kněze vyhnat.

Díky znalosti jazyka byli pro tuto misi vybráni právě Konstantin a Metoděj. Při přípravách Konstantin sestavil nové písmo (hlaholici) pro slovanský jazyk a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. Konstantinovi je připisováno sestavení Proglasu, tedy předmluvy ke staroslověnskému překladu evangelií.

Příchod na Velkou Moravu (863)[editovat | editovat zdroj]

Na Velkou Moravu dorazili bratři na jaře 863 (Konstantin pravděpodobně v hodnosti presbytera/kněze a Metoděj patrně jako jáhen).(Byzanc nemohla vyslat biskupa, jak žádal Rastislav, neboť neměla o poměrech na Moravě představu a dostala by se tím do konfliktu s Římem. Díky tomu ale misie Konstantina a Metoděje nevzbudila podezření u franských kněží, a oba bratři mohli zprvu nerušeně pracovat). Pracovali zde s velkými úspěchy, protože vedli kázání i vyučování bratří ve staroslověnštině. V roce 864 ale napadl Ludvík II. Němec Velkomoravskou říši a kníže Rostislav, obležen na Děvíně, byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Brzy po jejich příchodu zpět do země došlo ke svárům dvou koncepcí – latinské a staroslověnské.

Cesta do Říma a Konstantinopole, schválení staroslověnštiny papežem (868)[editovat | editovat zdroj]

Cyril a Metoděj v Římě.

V roce 867 byli již duchovní, kteří byli vzděláváni bratry, dostatečně připraveni na vysvěcení na kněze a biskupy. Spolu s Konstantinem a Metodějem se rozhodli pro cestu do Říma nebo Konstantinopole, kde mělo svěcení proběhnout. Protože cesta přes Balkán byla obtížná, rozhodli se cestovat do Benátek a odtud lodí buď do Raveny a dále do Říma nebo do Konstantinopole. Při pobytu v Benátkách se však dozvěděli, že v Byzanci proběhl státní převrat a císař Michael III. který je poslal na Velkou Moravu, byl zavražděn; a dále že byl z patriaršího trůnu sesazen jejich přítel patriarcha Fotios, jehož misionáři bratři byli.

V Benátkách věrozvěsty zastihl i zvací list napsaný papežem Mikulášem I. Svatý otec totiž věděl, že ti dva Byzantinci káží na Velké Moravě i v Blatensku sice v nepovoleném jazyce, ale s úspěšnými misijními výsledky. Konstantin vzal s sebou kosti svatého Klimenta jako dar papeži. Cestovali přes země Kocelovy a Benátky. Při jejich cestě do Říma však Mikuláš I. zemřel a jeho nástupcem se stal Hadrián II., který jim vyšel vstříc před brány Říma, poklonil se Klimentovým ostatkům a přijal své hosty s velkolepostí hodnou králů. V učených disputacích se pak Konstantinovi podařilo v Římě obhájit před papežem a všemi církevními otci oprávněnost slovanské liturgie přímo dokonale. A protože Konstantin byl nejen duchovní, ale i skvělý diplomat, byla staroslověnština bulou slavnostně povolena počátkem roku 868 jako bohoslužebný jazyk. V pozadí stála pravděpodobně také snaha papeže o získání spojence v byzantském císaři Basileiovi I. v boji proti muslimům, kteří v té době ohrožovali Itálii.

Konstantinův vstup do kláštera v Římě, řeholní jméno a smrt (869)[editovat | editovat zdroj]

"V Římě se zdrželi bratří až do roku 869," říká Palacký. Konstantin však ochuravěl, odřekl se další práce ve Slovanstvu, těžce nemocný (vyčerpaný mj. i neustálými hádkami se západním klérem, který na něho zle dotíral kvůli tomu, že se na Moravě slouží bohoslužby v místním jazyce, kdežto tito západní klerici (trojjazyčníci) trvali na tom, že se bohoslužby smějí vykonávat jen v těch třech jazycích, v nichž nechal Pilát napsat nápis na Kristův kříž: hebrejsky, řecky a latinsky; sv. Konstantin-Cyril tento názor nazýval „pilátnictvím“ a „trojjazyčnou herezí“). Před svojí smrtí, v době, kdy již věděl, že zemře, vstoupil Konstantin do kláštera a přijal řeholní (mnišské) jméno Cyril (Kyrillos). Zemřel padesát dní po vstoupení do jednoho z řeckých klášterů v Římě, 14. února roku 869, ve věku dvaačtyřiceti let na tuberkulózu (nemoc, na kterou trpěl)

Arcidiecéze Morava, Metodějovo další působení a konflikty se Západem (870–885)[editovat | editovat zdroj]

Ikona zobrazující sv. Cyrila a Metoděje

Metoděj zůstal osamocen před náročným úkolem dokončit dílo svého bratra. V polovině roku 869 byl vyslán do Panonie, aby s Kocelem dojednal papežův návrh na zřízení nové samostatné panonské diecéze a ještě jednou se vrátil do Říma s Kocelovou kladnou odpovědí a s jeho dvaceti žáky. Metoděj byl na podzim 869 jmenován prvním moravským arcibiskupem. Z Říma do Panonie se tedy Metoděj vracel už coby arcibiskup s papežskou bulou v rukou a v ní jednoznačně řečeno, že země knížat Rostislava, Svatopluka a Kocela náležejí pod správu římského stolce. Po tříměsíčním zdržení v Panonii se Metoděj vydal konečně na Moravu. Těšil se však předčasně.

V té době pověřil Rostislav panováním nad Nitranským knížectvím (samosprávná součást Velkomoravské říše) svého synovce Svatopluka. Ten se ale v roce 870 spojil s východofranskou říší, zajal Rostislava a vydal jej Frankům. Rostislav byl oslepen a uvězněn v některém z bavorských klášterů, snad v klášteře sv. Jimráma v Řezně, kde zanedlouho zemřel. (Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku svatořečila sv. knížete Rostislava, jakožto iniciátora cyrilometodějské misie, v roce 1994, a ke kanonizačním aktu se připojily i ostatní světové pravoslavné církve.) Do této politicky složité doby se vracel Metoděj přes Panonii na Moravu pokračovat ve své misijní činnosti.

Pravděpodobně ještě během cesty na Moravu byl Metoděj zajat Franky a v roce 870 povolán na církevní sjezd nejspíš do Řezna, kde s ním byl započat proces, který podnítil Ludvík Němec. Metoděj byl sesazen a odsouzen na doživotí. Poté ho dopravili patrně do Ellwangenu, kde ho v klášterní pevnosti věznili v otevřené jámě dva a půl roku. Osvobodil ho až papežský zásah. Metoděj je na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela arcidiecéze. Stalo se tak roku 873, kdy se arcibiskup Metoděj ujímá správy všech chrámů a kleriků ve všech moravských městech.

To však už na Moravě vládl Rostislavův synovec Svatopluk. Poté, co v r. 870 vydal Frankům zajatého Rostislava, byl i on zajat a uvězněn Franky. Obvinění ze zrady mu však nebylo prokázáno a byl propuštěn a dokonce v r. 871 vyslán v čele franského vojska, které mu svěřil syn Ludvíka II. Němce Karloman Východofranský, aby potlačil povstání Moravanů v čele se Slavomírem. Před starým Rostislavovým městem však zanechal Franky budovat tábor a přešel na stranu Moravanů a nic netušící Franky v čele Slavomírova vojska přepadl a zničil. Touto drtivou porážkou Franků Svatopluk prakticky převzal a dalšími porážkami Franků v r. 872 zcela osamostatnil své království a sám začal za spolupráce s Metodějem šířit křesťanství. Aby mohl nerušeně rozšiřovat svou říši, uzavřel Svatopluk v roce 874 s Franky mír. V čele poselstva při uzavírání míru stál kněz Jan z Benátek, Svatoplukův důvěrník. Za nějaký čas byl Metoděj obviněn právě knězem Janem z Benátek z kacířství a znovu povolán v r. 879 do Říma. V Římě před papežem Janem VIII. použití staroslověnštiny obhájil; následně papež staroslověnskou liturgii schválil bulou Industriae tuae,[6] ale s podmínkou, že epištola a evangelium musí být čteny nejdříve v latině a až poté ve staroslověnštině. Na žádost knížete Svatopluka papež jmenoval nitranským biskupem německého kněze Wichinga. Při zpáteční cestě z Říma novopečený biskup Wiching Metoděje předběhl, aby byl u Svatopluka dřív a mohl mu nastavit před oči evidentně padělanou listinu, podle které papež Metoděje sesadil. Podvod byl sice odhalen, ale klid nenastal. O rok později se pokusil Wiching o další podvrh, když zfalšoval papežský dopis proti Metodějovi. Na Metodějův dotaz do Říma papež Jan VIII. v březnu roku 881 popřel, že by podobný list Wichingovi poslal, a vyjádřil Metodějovi plnou podporu a slíbil, že Wichinga zavolá před soud. V roce 882 obdržel Metoděj list od císaře Basileia I., v němž vyjádřil císař přání vidět se s proslulým Metodějem, dokud jsou oba ještě živi. Metoděj se bez váhání vydal na poslední cestu do své řecké vlasti. Metoděj, který byl v Konstantinopoli vřele a slavnostně přijat Basileiem I., zde zanechal opisy slovanských bohoslužebných knih, které byly využity při dalších misijních cestách do Bulharska a na Rus.

V roce 884 byl Metoděj již zpět na Moravě a pracoval na překladu zbývajících evangelií Písma svatého. Krátce před svou smrtí se Metoděj rozhodl Wichingovi jeho intriky zarazit a zbavit ho biskupské funkce do té doby, než se podřídí jeho autoritě. Wiching se okamžité vynasnažil, aby nový muž na Petrově stolci, papež Hadrián III., pod vlivem Wichingových udání slovanskou liturgii zakázal a nařídil, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země.

Metodějova smrt a odkaz[editovat | editovat zdroj]

Těžce nemocný Metoděj po dokončení překladů, když poznal, že jeho čas se začíná naplňovat, jmenoval svým nástupcem Slovana Gorazda. Krátce na to „šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci, roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa“ (dle nového kalendáře 6. dubna 885) zemřel ve věku 72 let.

Po Metodějově smrti intrikoval Wiching s Římem a ujal se církevních záležitostí s brutalitou, jaké byl schopen jenom málokterý z tehdejších duchovních hodnostářů. Podle Wichingových zpráv byl sestaven papežský list Štěpána V. (VI.), kterým byl právě Wiching ustanoven Metodějovým nástupcem jako moravský biskup. Nový arcibiskup jmenovaný Metodějem, kněz moravského původu jménem Gorazd, byl uvržen spolu s mnoha jinými do žaláře. Zde se o něm zprávy nedochovaly. Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože tito Metodějovi žáci odmítli podřídit se papežovu usnesení, nemohli zradit dílo a odkaz svého učitele. Někteří našli útočiště v Čechách, v Polsku a v Bulharsku. Plamínek slovanské vzdělanosti a kultury, nedávno rozdmýchaný, skoro uhasl.

Historici i archeologové věděli, že kromě Života Metodějova existuje ještě jedna písemná památka. Ta patří do souboru krátkých, takzvaných "proložních" životopisů svatých. V něm se o Metodějově pohřbu píše: "Když naučil své učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky.[7] Tato zpráva byla velmi důležitá pro archeology, kteří se snažili najít Metodějův hrob. Teprve v roce 1957 objevil profesor Josef Poulík vedle vnitřní zdi trojlodní baziliky v Mikulčicích místo (označované jako hrob 580), které podle některých historiků mohlo patřit Metodějovi nebo podle odhadovaného věku 40 let spíš významnému Mojmírovci, předměty zde nalezené (těžký dvojsečný meč, sekera-bradatice, mečík či dýka, nožík či břitva, vědro, kování opasku, zlatý gombík) dokládají, že pochovaný patřil k nejvyšší společenské vrstvě Velké Moravy první poloviny 9. stol. Ostatky byly značně zetlelé. Datování nálezu: v rozmezí od poslední třetiny 8. století do třetí čtvrtiny 9. století. Počátkem srpna 1963 objevil vedoucí archeologického výzkumu tzv. metropolitní výšiny v Uherském Hradišti–Sadech Vilém Hrubý ve zdivu velkomoravského kostela hrobové dutiny z vnější strany uzavřeny přizdívkami. Jedna z nich odpovídá poloze možného hrobu sv. Metoděje, uvedené v písemné zprávě z 9. stol. Zde se však našel hrob prázdný, tedy kromě umístění hrobky nic, co by svědčilo o tom, že by zde byl pochován Metoděj (na Metoděje byla uvržena klatba a z hrobu byl krátce po smrti přemístěn).

V populární kultuře[editovat | editovat zdroj]

V letech 2012 a 2013 byl natočen naučně-dobrodružný film Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů, režírovaný Petrem Nikolaevem.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Středověké legendy o českých světcích. Příprava vydání Jaroslav Kolár. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 263 s. ISBN 80-7106-280-4.  
  • BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A.. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha : Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4.  
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.  
  • HAVLÍK, Lubomír E. Byzantská mise na Velké Moravě. In: Slovanský přehled 49, 1963, 137-159.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Byzantská mise a Velká Morava. In: Sborník Matice moravské 82, 1963, 105-134.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Constantine and Methodius in Moravia. In: SPFFBU-C 11, Brno 1964, 27-50.
  • HAVLÍK, Lubomír E. The Relationship between the Great Moravian Empire and the Papal Court in the Years 880-885 A.D. In: Byzantinoslavica 26, 1965, 101-122.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Der päpstliche Schutz und die slavischen Völker. In: Annales Instituti Slavici II/2, 1969, 10-32.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Učitelé-křesťané z Vlach i z Řecka i z Němec. In: Sborník J. Poulíkovi k šedesátinám, Brno 1970, 117-120.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Roman Universalism and the 9th Cent. Moravia. In: Cyrillomethodianum II ,1972-73, 14-22.
  • HAVLÍK, Lubomír E. The Roman Privilege „Industriae tuae“ for Moravia. In: Cyrillomethodianum VII, 1983, 23-37.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Universum Christianum Romanum im Frühmittelalter. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Spisy AÚ AV ČR Brno 17, Brno 2001,169-184.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Kronika o Velké Moravě. Brno: Blok 1987, Brno: Jota 1992, 339 s., Brno: Jota 2013, 398 s. ISBN 80-85617-06-4.
  • GRIVEC, František dr. Slovanští apoštolové sv. Cyril a Metoděj. Olomouc 1927, s. 163.
  • In Simona Jemelková. Mezi Východem a Západem. Svatí Cyril a Metoděj v kultuře českých zemí. Olomouc : Arcidiecézní muzeum Olomouc, 2013. ISBN 978-80-87149-67-6.  (česky)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Poklady arcibiskupské rezidence (2007) Radniční listy 9, Olomouc, 26-27.
  2. Ambon (pravoslavný weblog): Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti, 25. 7. 2013
  3. hesla Cyril a Metoděj in: Kopečný, František: Průvodce našimi jmény. Academia, Praha 1991.
  4. Encyklika Grande Munus (anglický překlad)
  5. VOTRUBA, Martin. Slovak Studies Program [online]. University of Pittsburg, [cit. 2013-06-12]. Kapitola Holiday date. Dostupné online.  
  6. Šarochová, G. V. České země v evropských dějinách. Díl první. Do roku 1492. Paseka, Praha - Litomyšl 2006, str. 139
  7. Kde byl pohřben svatý Metoděj, arcibiskup velkomoravský

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]