Velkomoravská říše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Velká Morava (říše). Další významy jsou uvedeny v článku Velká Morava.
Velkomoravská říše
 Sámova říše
 Moravské knížectví
 Nitranské knížectví
 Avarská říše
833–906/907 České knížectví 
Uherské knížectví 
Lutici 
Východofranská říše 
geografie
Mapa
Mapa Velkomoravské říše
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
vznik:
833
zánik:
906/907
Státní útvary a území
Předcházející:
Sámova říše Sámova říše
Moravské knížectví Moravské knížectví
Nitranské knížectví Nitranské knížectví
Avarská říše Avarská říše
Nástupnické:
České knížectví České knížectví
Uherské knížectví Uherské knížectví
Lutici Lutici
Východofranská říše Východofranská říše

Velkomoravská říše (užívá se také označení Velká Morava, stát Mojmírovců, latinsky Moravia Magna) byla první známý západoslovanský stát, ve své době nejmocnější a nejsilnější ve střední Evropě. Existovala převážně na území dnešního Česka, Slovenska a Maďarska mezi léty 833906/907.

Důvod zániku Velké Moravy přímo souvisí s invazemi Maďarů do Evropy v 10. století.[1][2][3] Podle maďarské legendy Maďaři však koupili velkomoravskou říši od Svatopluka I. za bílého hřebce,[4] avšak tato hypotéza byla vyvrácena.

Název[editovat | editovat zdroj]

Střední Evropa v roce 870. Východní Franky jsou označeny modře, Bulharsko oranžově, Velká Morava za vlády Rostislava zeleně. Zelená linie naznačuje hranice Velkomoravské říše po teritoriální expanzi Svatopluka I. (894)

Žádné prameny z 9. století název Velká Morava neobsahují, většinou používaly jednoduché názvy: "M.ráwa.t, Marava, Murava, Marawa, Marauia, Maraha (Morava), Maroara lond, terra Marauorum (Moravská země), terra Marahensium (země Moravanů)". Pro stát a říši se používaly další tvary: "regnum Marauorum, regnum Marahauorum, regnum Margorum, regnum Marahensium (království Moravanů)", "regnum Sclavorum" (království Slovanů), popř. "regnum Rastizi (království Rostislavovo), regnum Zuentibaldi (království Svatoplukovo)".

Název Velká Morava je pozdějšího data. Poprvé byl zmíněn byzantským císařem Konstantinem VII. Porfyrogennetem v roce 950 v jeho díle De administrando imperio (O spravování říše): "hé megalé Moravia", avšak její polohu umísťuje na Balkán, jižně od sídel Maďarů. Zde má svůj původ dnes užívané přídavné jméno "Velká", které vychází z byzantské praxe teritoria mimo území říše či mimo jádrové území označovat přídavným jménem "megalé". Podobně jako označení Velké Řecko (Μεγάλη ῾Ελλάς) či stejně utvořeného Velkopolska oproti ve skutečnosti geograficky většímu Malopolsku, Velko- a Malorusku, atd., tedy původní označení nikterak nereflektovalo územní rozsah či důležitost útvaru. Po něm použil názvu "Velika Morava" až autor legendy "Uspenie Kirila Filozofa", jenž tento název spojoval s dobou vlády Rostislava.

Již během středověku se ovšem tento přídavek "Velký" stal nesrozumitelným a součástí irredentistických úvah o skutečné velikosti říše. Jako takový je v současné době součástí sporů i mezi národy, které dnes obývají předpokládané území Velké Moravy. Zatímco Češi a Němci trvají na označení "Velká Morava"/"Großmähren", např. Rakušané či Maďaři je zavrhují a používají jiné výrazy (např. v Rakousku "Reich der Mährer"/"Říše Moravanů"). Označení "Velká Morava" má své opodstatnění, ale jen jako paralela k obdobným označením (Velkopolsko, Velkorusko) u vědomí toho, že označení nikterak nekvalifikuje tehdejší stav.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Nitra moravia 833-cs.png

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Již v 7. století existoval předchůdce státního útvaru, tzv. Sámova říše, který se rozkládal pravděpodobně v povodí řeky Moravy a na jihozápadním Slovensku, tedy na územích, kde v 9. století vzniklo Moravské knížectví a Nitranské knížectví (oba názvy jsou výtvorem novodobé historiografie). Jednalo se ale spíše o kmenový svaz, jeho vnitřní struktura ještě nemůže být hodnocena jako stát. O době od zániku Sámovy říše (659-661) do zformování moravského státu veškeré historické prameny mlčí, je tedy nejasné, co se na moravském území odehrávalo.

Poté, co se ke konci 8. století zhroutil avarský kaganát, umožnila politická situace západoslovanským kmenům vytvořit nový státní útvar. Počátkem 9. století se objevují dvě knížectví, které spolu vedou politický boj – Moravské knížectví, pravděpodobně s centrem v jihomoravských Mikulčicích, sídle knížete Mojmíra, a Nitranské knížectví se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina. Pravděpodobně v roce 831 byl Mojmír spolu „se všemi Moravany“ pokřtěn pasovským biskupem Reginharem.[5]

Roku 833 se knížeti Mojmírovi podařilo Pribinu z Nitry vypudit, připojil jeho knížectví ke svému a tento krok je označován za vznik Velkomoravské říše. Mojmír se stal prvním velkomoravským panovníkem.

Cyrilometodějská misie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Cyril a Metoděj.

Pravděpodobně po roce 860 vyslal Rastislav poselstvo k papeži Mikuláši I. a požádal jej o „učitele“, který měl zajistit prohloubení křesťanské víry na Velké Moravě, a také zajistit vzdělání dostatečného množství domácích kněží. Využil k tomu situace, kdy po záchvatu mrtvice tehdejšího pasovského biskupa Hartwiga upadla celá pasovská diecéze včetně misijních území do chaosu. Samotné vyslání učitele se však mělo stát jen prvním krokem na cestě k vytvoření samostatné církevní organizace na Moravě v čele s arcibiskupem.[6] Papež však potřeboval spojenectví císaře Ludvíka Němce a nedovolil si podniknout nic, co by mohlo poškodit bavorský episkopát a popudit Ludvíka Němce. Jeho odpověď na Rostislavovu žádost tak byla pravděpodobně negativní.[pozn. 1]

Po neúspěchu v Římě vyslal Rostislav obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michalovi III., který jeho žádosti vyhověl a na Moravu vyslal misii vedenou jedním z tehdy nejvýznamnějších byzantských učenců Konstantinem a jeho bratrem Metodějem.[10]

Když pak dorazil na Moravu (Konstantin), přijal jej Rostislav s velikou poctou, a shromáždiv učedníky, svěřil (mu) je na učení. Brzy pak byl přeložen veškerý církevní řád a naučil je jitřním i hodinkám, (mši), nešporám a kompletáři i obřadům mešním. I otevřely se podle slov prorokových uši hluchých, aby uslyšely slova knih a jazyk koktavých zjasněl. Bůh pak se nad tím velice zaradoval a ďábel byl zahanben.
— Žitije Konstantina[11]

Přestože z Byzance nešlo očekávat založení (arci)biskupství, několikaletá intenzivní misijní činnost Konstantina a Metoděje položila nezbytné základy pro následné budování samostatné církevní organizace.[12] Konstantin také vytvořil nejstarší staroslovanské písmo - Hlaholici. V 10. století nicméně Slované přešli k latince a cyrilici a hlaholice se již nadále neužívala.

Papežská bula Industriae tuae adresovaná knížeti Svatoplukovi

Vláda Svatopluka I.[editovat | editovat zdroj]

V roce 870 nastoupil díky spojenectví s Franky na knížecí stolec Svatopluk I. Počátek vlády Svatopluka byl neklidný, Frankové odmítli opustit západní část jeho říše a mladý vládce byl Franky dokonce zajat. Roku 871 vypukne povstání a Frankové zde rychle ztrácejí vliv. Francký král propustil Svatopluka pod podmínkou, že mu pomůže dobýt říši zpět. Nicméně Svatopluk přestoupil na stranu povstalců, převzal jejich velení a vyhnal Franky z Velké Moravy.[13] V následujících letech úspěšně obhájil nezávislost své říše a v červnu roku 880 papež Jan VIII. vydal bulu Industriae tuae, která zaručovala eklestickou nezávislost Velké Moravy s vlastní arcidiecézí v čele s arcibiskupem Metodějem (archiepiscopo sanctę ecclesię Marabensis).[14] Rovněž jmenoval německého klerika Wichinga jako biskupa Nitry. Staroslověnština byla uznána jako čtvrtý liturgický jazyk společně s latinou, řečtinou a hebrejštinou.

Po smrti Metodějově (885) byl Svatopluk východofranskými biskupy přesvědčen, aby žáky bratrů Konstantina a Metoděje ze země vyhnal a začal podporovat latinskou (tj. západní) liturgii namísto staroslověnské.

Usmíření se sousední Franskou říší umožnily Svatoplukovi, aby konsolidoval své vojenské síly a zahájil územní expanzi Velkomoravské říše. V době svého největšího rozmachu říše zaujímala následující území:

Oblasti, které byly zpochybněny moderními historiky:

Podle Fuldských letopisů Franský král Arnulf Korutanský napadl Velkou Moravu v roce 892, Svatopluk ale zůstal neporažen i přes podporu Maďarských jezdců Frankům. Svatopluk I. zemřel v létě 894 a vlády se ujal jeho syn Mojmír II.

Obnovení moravské arcidiecéze[editovat | editovat zdroj]

Poté, co se Mojmírovi podařilo konsolidovat poměry na Velké Moravě, vyslal na jaře 899 (nebo snad už v roce 898) poselstvo k papeži do Říma se žádostí o vysvěcení biskupů a obnovu moravské arcidiecéze.[pozn. 2] Nedávno zvolený papež Jan IX. se rozhodl vyslat na Moravu tři své legáty (arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniela), kteří měli znovuvybudovat moravskou církevní organizaci. Ti na Moravě vysvětili arcibiskupa a tři jeho biskupy sufragány.[16] Moravská církevní provincie tak byla plně dotvořena.[17]

O událostech informuje pouze stížný list bavorských biskupů z roku 900. Z něj se ale nedovídáme ani jméno nového moravského arcibiskupa, ani žádné informace o sídlech třech sufraganních biskupů. Historikové většinou předpokládají, že sídlo arcibiskupa se nacházelo někde v centru Velkomoravské říše na jižní Moravě (pravděpodobně ve Valech u Mikulčic případně v aglomeraci Staré MěstoUherské Hradiště). Jedno ze sídel sufragánních biskupství je pak kladeno do Nitry, kde navázalo na starší Wichingovo biskupství. Zbývající dvě biskupství bývají lokalizována například do Olomouce a Krakova,[18][19][20] do horní Panonie a východní Marky,[pozn. 3]případně do Panonie a Zadunajska.[pozn. 4]

Zánik[editovat | editovat zdroj]

Ruiny velkomoravského hradu Kostolec

Za vlády Mojmíra II se od říše začaly odtrhávat některé kmeny (české kmeny se v roce 895 přidaly na stranu Východofranské říše a dále se odtrhly i kmeny v Lužickém Srbsku). Mojmír II. po urovnání vnitřního rozporu s bratrem Svatoplukem II. vyhrává několik bitev s Franskou říší, přičemž obě dvě tehdejší středoevropské velmoci střídavě užívají pomoci staromaďarských kmenů zpoza Karpat, které se po Svatoplukově smrti častěji objevují v Panonii. Zásadní bitva mezi Moravany a Maďary není známa. Patrně obsazovali, anebo byli poručeni králem Mojmírem II. nebo jeho výbojným bratrem Svatoplukem II. osídlit panonskou kotlinu a po roce 907 se už Velkomoravská říše v historických dokumentech nevzpomíná. Jestli v té době říše Mojmíra II. byla oslabena kvůli sérii mohutných povodní na přelomu 9. a 10. století, které měly postihnout její moravské a rakouské jádro, není jisté.

Jestliže politicky Velká Morava k roku 907 zanikla, existují především archeologické důkazy, že některé sídelní, hospodářské a společenské struktury nebyly zcela rozbity a přežívaly dál během 10. století. Archeologické výzkumy na některých místech na Moravě i Slovensku nenacházejí žádné znaky násilného konce těchto sídel, naopak dobytí či vyplenění dokazují výsledky výzkumů na lokalitách v Mikulčicích, Znojmě nebo Ducovém na Pováží. Po rozpadu říše se patrně v omezené míře uchovaly zbytky samostatné státní organizace, v 1. polovině 10. století možná do určité míry závislé na Maďarech. Naznačuje to zpráva z doby kolem roku 942, kdy staří Maďaři, kteří byli zajati v maurském Španělsku, vypovídali o své zemi na severu sousedící s Moravou[26][27] nebo zpráva o Moravanech Al-Mas´údího Rýžoviště zlata a doly drahokamů z r. 947 nebo Knihy ponaučení a přezkoumání téhož autora.[28] O podřízenosti Moravy Maďarům či tributu však žádné zprávy nejsou.[26] Zda rod Mojmírovců v období zániku Velké Moravy vymřel nebo pokračoval dál, není v písemných pramenech zaznamenáno.

Podle moderních teorií byl první historický český kníže Bořivoj I. († 889) dosazen na stolec knížetem Svatoplukem a pokřtěný s manželkou Ludmilou moravským a panonským arcibiskupem Metodějem († 885 Morava) (je zajímavé, že právě za jeho vlády je uznána svrchovanost Moravy v Čechách, což připomíná pozdější údělná panství na Moravě těch Přemyslovců, kteří nedosáhli na pražský knížecí či královský stolec).

Bylo by tedy možno říci, že Mojmírovci (a Velká Morava) měli své pokračování v Přemyslovcích a českém státě, a stejně tak, že Přemyslovci a jejich stát mají počátky již na počátku 9. století. Je to ovšem pouze domněnka.[29][30][31][32]

Na Slovensku i po zániku Velké Moravy přetrvával význam bývalých velkomoravských žup, jako Nitra, Bratislava atd. Jejich političtí představitelé se podíleli na formování uherského státu a slovenské území zůstalo prakticky autonomní, avšak pod suverenitou Maďarů, až do 12. století, kdy se tehdejší Nitranské knížectví zahrnující území nynější SR začlenilo do Uherska.

Sídla[editovat | editovat zdroj]

Křesťanský křížek nalezený v Mikulčicích, 8.-9. stol.
Velkomoravské šperky

Sídelní struktura Velkomoravské říše zahrnovala opevněné slovanské osady – hradiště. Mezi nejvýznamnější, doložené přímo v pramenech z doby existence Velké Moravy patří:

Mezi později zmiňované nebo archeologicky probádané osady patří:[33]

Mocenským střediskem Velké Moravy byl Veligrad, o jehož umístění v jedné z těchto lokalit - nebývale rozlehlé aglomeraci Staré Město - Uherské Hradiště - se již téměř nepochybuje[36].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podrobně vysvětluje důvody neúspěchu poselstva Vladimír Vavřínek.[7] Obdobné stanovisko zaujal naposledy i Zdeněk Měřínský.[8] Naproti tomu Dušan Třeštík uvažoval na základě tvrzeni papežské buly Gloria in Excelsis Deo Hadriána II. z roku 869 i o variantě, že Rostislav nepočkal dostatečně dlouho na odpověď a než stačil papež odpovědět, požádal Rostislav o učitele v Byzantské říši.[9]
  2. Moravská církev byla ochromena už od roku 893, kdy definitivně odešel z Moravy biskup Wiching. V následujících letech pak existovaly silné snahy o podřízení moravské církevní organizace bavorské církvi.[15]
  3. Ján Steinhübel je lokalizuje do Šoproně a Mautern[21][22][23]
  4. Richard Marsina upozornil na to, že na přelomu 9. a 10. století zde Mojmír II. ovládal ještě rozsáhlá území a uvedená biskupství mohla vzniknout právě tady. Jejich centry by pak mohly být Veszprém, Feldebrő, případně Ráb.[24] Marsinovu lokalizaci označil později za pravděpodobnou i Ján Steinhübel. Zdůraznil ale, že jedno z biskupství mohlo vzniknout i v Potisí.[25] K Marsinově loikalizaci se přiklání i Petr Elbel.[17]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kirschbaum 2005, strana 33.
  2. Bartl 2002, strana 23.
  3. Róna-Tas 1999, strana 61.
  4. Kontler 1999, strana 42
  5. TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy : Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 384 s. Dále jen Vznik Velké Moravy. ISBN 80-7106-482-3. S. 120.  
  6. ELBEL, Petr. Dějiny neúspěchu aneb úsilí Přemyslovců o zřízení arcibiskupství v českých zemích. In WIHODA, Martin; REITINGER, Lukáš. Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Brno : Matice moravská, 2010. Dále jen Dějiny neúspěchu. ISBN 978-80-86488-69-1. S. 242.
  7. VAVŘÍNEK, Vladimír. Církevní misie v dějinách Velké Moravy. Praha : Lidová demokracie, 1963. 202 s. Dále jen Církevní misie v dějinách Velké Moravy. S. 63-66.  
  8. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II., s. 258.
  9. Vznik Velké Moravy, s. 180.
  10. DVORNÍK, František. Byzantské misie u Slovanů. Praha : Vyšehrad, 1970. 393 s. Dále jen Byzantské misie u Slovanů. S. 117-120.  
  11. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II., s. 287.
  12. Dějiny neúspěchu, s. 244.
  13. Svatoplukova dvojnásobná zrada, E-Středověk.cz
  14. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II., s. 97.
  15. BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. Dále jen Velké dějiny I. ISBN 80-7185-265-1. S. 253.  
  16. VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj : mezi Konstantinopolí a Římem. Praha : Vyšehrad, 2013. 375 s. Dále jen Cyril a Metoděj. ISBN 80-7106-482-3. S. 318–319.  
  17. a b ELBEL, Petr. Dějiny neúspěchu aneb úsilí Přemyslovců o zřízení arcibiskupství v českých zemích. In WIHODA, Martin; REITINGER, Lukáš. Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Brno : Matice moravská, 2010. ISBN 978-80-86488-69-1. S. 255.
  18. JAN, Libor. Počátky moravského křesťanství a církevní správa do doby husitské. In KORDIOVSKÝ, Emil. Vývoj církevní správy na Moravě : XXVII. mikulovské sympozium : 9.–10. října 2002. Mikulov ; Brno : Státní okresní archiv Břeclav ; Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2003. ISBN 80-7275-046-1. S. 11–12.
  19. JAN, Libor. Stará Morava mezi Východem a Západem. In SOMMER, Petr. Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-790-3. S. 257–258.
  20. Cyril a Metoděj, s. 320.
  21. STEINHÜBEL, Ján. Štyri veľkomoravské biskupstvá. Slovanské štúdie. 1994, čís. 1, s. 21–39. ISSN 0583-564X.  
  22. STEINHÜBEL, Ján. Die grossmährischen Bistümer zur Zeit Mojmírs II. Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der Böhmischen Länder. 1996, roč. 37, čís. 1, s. 2-22. ISSN 0523-8587.  
  23. STEINHÜBEL, Ján. Kirchliche Organisation in Grossmähren zur Zeit Mojmirs II. In URBANCZYK, Przemyslaw. Early Christianity in Central and East Europe. Warszawa : Semper, 1997. ISBN 978-83-8585435-7. S. 87-93. (německy)
  24. MARSINA, Richard. Cirkevná organizácia na Veľkej Morave. In GALUŠKA, Luděk; KOUŘIL, Pavel; MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. Velká Morava mezi východem a západem = Großmähren zwischen West und Ost : sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference : Uherské Hradiště, Staré Město 28. 9.–1. 10. 1999. Brno : Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 2001. ISBN 80-86023-28-1. S. 294–295. (slovensky)
  25. STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo : počiatky stredovekého Slovenska : rozprávanie o dejinách nášho územia a okolitých krajín od sťahovania národov do začiatku 12.storočia. Bratislava : Veda, 2004. 576 s. ISBN 80-224-0812-3. S. 410. (slovensky) 
  26. a b HAVLÍK, Lubomír E.. Kronika o Velké Moravě. první. vyd. Brno : Jota. ISBN 80-7028-010-7. S. 263.  
  27. MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. Historický vývoj východní Moravy v 10. až 14. století a přínos archeologie k poznání jejich dějin. In GALUŠKA, Luděk; KOUŘIL, Pavel; MITÁČEK, Jiří. Východní Morava v 10. až 14. století. Brno : Moravské zemské muzeum ; Archeologický ústav AV ČR Brno, 2008. ISBN 978-80-7028-319-6. S. 242.
  28. HAVLÍK, Lubomír E.. Kronika o Velké Moravě. první. vyd. Brno : Jota. ISBN 80-7028-010-7. S. 266.  
  29. HAVLÍK, Lubomír E.. Svatopluk I. Veliký, král Moravanů a Slovanů. první. vyd. Brno : Jota. ISBN 80-7028-010-7. S. 54.  
  30. HAVLÍK, Lubomír E.. Kronika o Velké Moravě. první. vyd. Brno : Jota. ISBN 80-7028-010-7. S. 171.  
  31. GALUŠKA, Luděk. Uherské Hradiště - Sady, křesťanské centrum říše Velkomoravské. první. vyd. Brno : Moravské zemské muzeum. ISBN 80-7028-010-7. S. 124.  
  32. HAVLÍK, Lubomír E.. O přenesení království a koruny z Moravy do Čech. In HAVLÍK, Lubomír E.. Moravský historický sborník - Ročenka Moravského národního kongresu 1993-94. Brno : Moravský národní kongres, 1995. ISBN 978-80-86488-69-1. S. 225-226.
  33. http://www.pohanstvi.net/inde.php?menu=slovanimorava
  34. GALUŠKA, Luděk. Slované – doteky předků. 1. vyd. Brno : Moravské zemské muzeum, 2004. 75 s. ISBN 80-85617-04-8.  
  35. GALUŠKA, Luděk. Velká Morava. 1. vyd. Brno : Moravské zemské muzeum, 1991. 59, 70, 75 s. ISBN 80-85617-04-8.  
  36. BEZDĚČKA, Pavel; ČOUPEK, Jiří; GALUŠKA, Luděk. Kronika o Velké Moravě. první. vyd. Brno : Jota. ISBN 80-7028-010-7. S. 87.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Velká Morava. Tisíciletá tradice státu a kultury. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 116 s.  
  • BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.  
  • DVORNÍK, František. Byzantské misie u Slovanů. Praha : Vyšehrad, 1970. 393 s.  
  • ELBEL, Petr. Dějiny neúspěchu aneb úsilí Přemyslovců o zřízení arcibiskupství v českých zemích. In WIHODA, Martin; REITINGER, Lukáš. Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Brno : Matice moravská, 2010. ISBN 978-80-86488-69-1. S. 238-306.
  • GALUŠKA, Luděk. Velkomoravští Mojmírovci - první vládci Moravy. In MITÁČEK, Jiří; BALCÁREK, Pavel. Vládcové Moravy. Kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno : Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 5-20.
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Velká Morava a středoevropští Slované. Praha : SPN, 1964. 489 s.  
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Morava v 9.-10. století : k problematice politického postavení, sociální a vládní struktury a organizace. Praha : Academia, 1978. 158 s.  
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Brno : Jota, 1994. 129 s. ISBN 80-85617-19-6.  
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Kronika o Velké Moravě. dotisk 2. dopl. a upr.. vyd. Brno : Jota, 2013. 398 s. ISBN 978-80-8561-706-1.  
  • HAVLÍK, Lubomír E. Moravské letopisy. Dějiny Moravy v datech. Brno: Jota 1993, Břeclav 2009, 192 s. ISBN 80-85617-10-2.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. In: Moravský historický sborník – Ročenka Moravského národního kongresu 1995. Brno: Moravský národní kongres 1996, s. 85-230; autoeditium, Brno 1999, 211 + xviii s.
  • HAVLÍK, Lubomír E.(ed.): Magnae Moraviae Fontes Historici I-V, operi edendo praefuit L. E. Havlík. Brno 1966–1977.
  • CHRZANOWSKI, Witold. Świętopełk I Wielki : król wielkomorawski (ok. 844-894+). Krakow : Avalon, 2008. 229 s. ISBN 978-83-60448-48-9. (polsky) 
  • MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha : Libri, 2006. 967 s. ISBN 80-7277-105-1.  
  • NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha : Jan Laichter, 1912. 782 s.  
  • PANIC, Idzi. Ostatnie lata Wielkich Moraw. Katowice : Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 2000. 239 s. ISBN 83-226-0960-4. (polsky) 
  • STEINHÜBEL, Ján. Die grossmährischen Bistümer zur Zeit Mojmírs II. Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der Böhmischen Länder. 1996, roč. 37, čís. 1, s. 2-22. ISSN 0523-8587.  
  • STEINHÜBEL, Ján. Kirchliche Organisation in Grossmähren zur Zeit Mojmirs II. In URBANCZYK, Przemyslaw. Early Christianity in Central and East Europe. Warszawa : Semper, 1997. ISBN 978-83-8585435-7. S. 87-93. (německy)
  • STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo : počiatky stredovekého Slovenska : rozprávanie o dejinách nášho územia a okolitých krajín od sťahovania národov do začiatku 12.storočia. Bratislava : Veda, 2004. 576 s. ISBN 80-224-0812-3. (slovensky) 
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Pád Velké Moravy. In ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Typologie raně feudálních slovanských států. Praha : Ústav československých a světových dějin, 1987. S. 27-76.
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Kdy zanikla Velká Morava. Studia mediavelia Pragensia. 1991, roč. 2, s. 9-27. ISSN 0862-8017.  
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy : Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 384 s. ISBN 80-7106-482-3.  
  • VAŠICA, Josef. Literární památky epochy velkomoravské 863-885. 2. vyd. Praha ; Řím : Vyšehrad ; Křesťanská akademie, 1996. 340 s. ISBN 80-7021-169-5.  
  • VAVŘÍNEK, Vladimír. Církevní misie v dějinách Velké Moravy. Praha : Lidová demokracie, 1963. 202 s.  
  • VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj : mezi Konstantinopolí a Římem. Praha : Vyšehrad, 2013. 375 s. ISBN 80-7106-482-3.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]