Velkomoravská říše
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Velkomoravská říše (užívá se také označení Velká Morava, stát Mojmírovců, lat. Moravia Magna) byla prvním známým západoslovanským státem, ve své době nejmocnějším a nejsilnějším ve střední Evropě. Existovala převážně na českém, slovenském a maďarském území mezi léty 833 a (asi) 907.
Obsah |
[editovat] Název
Název Velká Morava je pozdějšího data, poprvé byl zmíněn byzantským císařem Konstantinem VII. Porfyrogennetem v roce 950 v jeho díle De administrando imperio (O spravování říše). Přídavné jméno Velká, jak tvrdí převažující část zdrojů, odkazuje na vlastní mocenské jádro a zároveň okolní teritoria získaná územní expanzí v 9. stol. Velkomoravská říše je označením moderní historické vědy. Někteří slovenští historici ke konci 20. stol. prosazovali nové označení historického státního útvaru jako Slovensko namísto Morava. Podle jiných zdrojů je přesnější překlad původního řeckého termínu Vzdálená, resp. Cizí Morava (kvůli odlišení od jiného území jménem Morava, ležícího na Balkáně v dnešním Srbsku, které bylo v té době součástí Byzance).
Název může vycházet také z toho že všechny státní útvary za hranicemi Byzance se označovaly přídavným jménem velká/velký a „provincie“ uvnitř hranic přídavným jménem malý/malá. Např.: Malá Asie – část Asie, která byla součástí Byzance. Malý Egypt – provincie osídlená původně etniky z Egypta, později také Romy. Oproti tomu Egypt byl nazýván Velkým Egyptem, protože ležel za hranicí Byzance. Na první pohled komplikované, ale vlastně poměrně logický způsob pojmenovávání, který však do budoucna zanesl do historie nejeden problém. Např. právě zmínění Romové, o nichž se dlouhou dobu myslelo že pochází z Egypta. Nicméně zde šlo o zmíněnou provincii „Malý Egypt“ v Byzanci.
[editovat] Dějiny
Již v 7. století existoval státní útvar, tzv. Sámova říše, který se rozkládal pravděpodobně v povodí řeky Moravy a na jihozápadním Slovensku (tedy na územích, kde v 9. století vzniklo Moravské knížectví a Nitranské knížectví). Jednalo se ale spíše o kmenový svaz, jeho vnitřní struktura ještě nemohla být hodnocena jako stát. O době od zániku Sámovy říše do zformování moravského státu veškeré historické prameny mlčí, je tedy nejasné, co se na českém území odehrávalo.
Poté, co se ke konci 8. století zhroutil avarský kaganát, umožnila politická situace západoslovanským kmenům vytvořit nový státní útvar. Počátkem 9. století se objevují dvě knížectví, které spolu vedou politický boj – moravské knížectví, pravděpodobně s centrem v jihomoravských Mikulčicích, sídle knížete Mojmíra, a nitranské knížectví se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina.
Roku 833 se knížeti Mojmírovi podařilo Pribinu z Nitry vypudit, připojil jeho knížectví ke svému a tento krok je označován za vznik Velkomoravské říše. Mojmír se stal prvním velkomoravským panovníkem. (Podle nejnovějších výzkumů je ovšem zpráva ve východofranské kronice Libellus de conversione Bagoariorum et Carantonorum (Obrácení Bavorů a Korutanců na víru), odkud o této události víme z 10.-12. kapitoly, psána stylem, který naznačuje, že se nejednalo o spor dvou samostatných knížectví, ale že byl Pribina Mojmírem vlastně odvolán z funkce v knížectví údělném[1]. Vznik velkomoravského státu je tedy nutno hledat ještě dříve.)
Rostislav, další velkomoravský kníže, se rozhodl bránit politickým tlakům sousední východofranské říše, která Velkou Moravu neustále ohrožovala, navázáním kulturního kontaktu s Byzantskou říší. Vyslal do Konstantinopole k byzantskému císaři Michalovi III. své posly, kteří po císaři žádali vyslání byzantského biskupa a učitele, kteří by kázali ve srozumitelném jazyce (východofranské misie užívaly latinu)[2]. Roku 863 císař vyslal na Velkou Moravu Konstantina Filosofa (pozdějším jménem sv. Cyril) a sv. Metoděje, dva křesťanské věrozvěsty. Na Velké Moravě začali užívat liturgický jazyk srozumitelný Slovanům – staroslověnštinu a vytvořili pro jazyk i písmo – hlaholici. Věnovali se překladům Bible a dalším církevním textům, Metoděj pak pracoval na ustanovení moravského (arci)biskupství a církevním osamostatnění na východofranské říši. Misie se na Velké Moravě zdařila, Konstantin a Metoděj si vychovali žáky, kteří položili základy staroslověnskému písemnictví. Metoději se později podařilo v Římě před papežem misii obhájit a očistit ji z nařčení východofranských biskupů.
V roce 870 nastoupil na knížecí stolec Svatopluk. Po krátkém vojenském konfliktu s východofranskou říší uznal její ochranu a zavázal se k placení tributu. V červnu roku 880 papež Jan VIII. vydal bulu Industriae tuae, která zaručovala eklestickou nezávislost Velké Moravy s vlastní arcidiecézí v čele s arcibiskupem Metodějem (archiepiscopo sanctę ecclesię Marabensis[3]). Rovněž jmenoval německého klerika Wichinga jako biskupa Nitry. Staroslověnština byla uznána jako čtvrtý liturgický jazyk společně s latinou, řečtinou a hebrejštinou.
Po smrti Metodějově (885) byl východofranskými biskupy přesvědčen, aby žáky bratrů Konstantina a Metoděje ze země vyhnal a začal podporovat latinskou (tj. západní) liturgii namísto staroslověnské.
Politické usmíření a dohoda se sousední mocnou říší umožnila Svatoplukovi konsolidovat své vojenské síly a zahájit územní expanzi Velkomoravské říše. V době svého největšího rozmachu říše zaujímala přibližně následující území:
- dnešní Morava, Slovensko (s mocenským jádrem při středním a dolním toku řeky Moravy)
- dnešní Čechy (se závislým knížectvím Přemyslovců)
- severní část dnešního Rakouska (tj. severně od Dunaje)
- tehdejší Panonie (větší část, na jihu až po Balaton)
- Červená Rus (ležící na východní hranici, dnes součást Ukrajiny)
- oblasti při horní Visle a Odře (severní hranice)
- Lužické Srbsko (severozápadní hranice)
Pozn.: Skutečný vliv říše mohl být ještě větší.
[editovat] Zánik
V roce 894 kníže Svatopluk zemřel. Za vlády jeho nástupce, Mojmíra II., bylo na Velké Moravě pravděpodobně ještě obnoveno staroslověnské biskupství, nicméně od říše se začaly odtrhávat některé kmeny (České kmeny se v roce 895 přidaly na stranu Vychodofranské říše a dále se odtrhly i kmeny v Lužickém Srbsku). Svatoplukův nástupce, syn Mojmír II. po urovnání vnitřního rozporu s bratrem Svatoplukem II. vyhrává několik bitev s Franskou říši, přičemž obě dvě tehdejší středoevropské velmoci střídavě užívají pomoci ugrofinských kmenů spoza Karpat, které se po Svatoplukově smrti častěji objevuji v Panonii. Zásadní bitka mezi Moravany a Maďary není známa. Patrně obsazovali, anebo byli poručeni králem Mojmírem II. nebo jeho výbojným bratrem Svatoplukem II. obydlet panonskou kotlinu a po roku 907 se už Velkomoravská říše v historických dokumentech nevzpomíná. Na omluvu Mojmíra II. je nutno říci, že v té době jeho říše nejspíše nebyla ve formě kvůli sérii mohutných povodní, které na přelomu 9. a 10. století postihly její moravské a rakouské jádro a silně je zdevastovaly.
Jestliže politicky Velká Morava k roku 907 zanikla, existují především archeologické důkazy, že sídelní, hospodářské a společenské struktury nebyly rozbity a přežívaly dál během 10. století. Archeologické výzkumy na Moravě i Slovensku nenacházejí žádné znaky násilného konce těchto sídel. Toto dokazují výsledky výzkumů ve Starém Městě, Mikulčicích nebo Ducovém na Pováží, Bratislavě, Nitře, Děvíně atd. Rod Mojmírovců pravděpodobně také pokračoval dál.
Podle moderních teorií byl první historický český kníže Bořivoj I. (†889) dosazen na stolec knížetem Svatoplukem a pokřtěný s manželkou Ludmilou moravským a panonským arcibiskupem Metodějem (†885 Morava) (je zajímavé, že právě za jeho vlády je uznána svrchovanost Moravy v Čechách, což připomíná pozdější údělná panství na Moravě těch Přemyslovců, kteří nedosáhli na pražský knížecí či královský stolec) původem Moravan z Velké Moravy, nikoli původem Čech.
Bylo by tedy možno říci, že Mojmírovci (a Velká Morava) pokračovali v Přemyslovcích a českém státě, stejně tak, že Přemyslovci a jejich stát mají počátky již na začátku 9. století. Ale je to pouze domněnka.
Na Slovensku i po zániku Velké Moravy přetrvavá význam bývalych Velkomoravskych žup jako Nitra, Bratislava atd. Jejich političtí představitelé se podílejí na formování uherského státu a slovenské území zůstává prakticky autonomní až do 12. století, kdy se tehdejší Nitranské knížectví zahrnující území nynější SR začleňuje do Uherska.
[editovat] Sídla
Sídelní struktura Velkomoravské říše zahrnovala opevněné slovanské osady – hradiště. Mezi nejvýznamnější písemně doložené a archeologicky probádané patří:
- na dnešní Moravě: Mikulčice (pravděpodobně mocenským střediskem), Staré Město u Uherského Hradiště (uváděno jako Velehrad), Pohansko u Břeclavi, Staré Zámky u Líšně, Olomouc
- na dnešním Slovensku: Devín, Nitra, Bratislava, Ducové
- v dnešním Maďarsku: Ostřihom, Feldebrö, Blatnohrad (dnešní Zalavár)
[editovat] Odkazy
[editovat] Související články
[editovat] Literatura
- MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha : Libri, 2006. 967 s. ISBN 80- 7277-105-1.
- TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 384 s. ISBN 80-7106-482-3.
[editovat] Poznámky
- ↑ Měřínský Z., str. 134-150
- ↑ Měřínský Z., str. 272-275 a 280. Odkazuje se na Žitije Konstantina (Život Konstantinův) a Žitije Meƒodija (Život Metodějův)
- ↑ Měřínský Z., str. 97
