Uherské Hradiště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Uherské Hradiště
Kostel sv. Františka Xaverského

Kostel sv. Františka Xaverského

znak obce Uherské Hradištěvlajka obce Uherské Hradištěznakvlajka

status: město
NUTS 5 (obec): CZ0722 592005
kraj (NUTS 3): Zlínský (CZ072)
okres (NUTS 4): Uherské Hradiště (CZ0722)
obec s rozšířenou působností: Uherské Hradiště
pověřená obec:
historická země: Morava
katastrální výměra: 21,26 km²
počet obyvatel: 25 343 (1. 1. 2013[1])
nadmořská výška: 179 m
PSČ: 686 01
zákl. sídelní jednotky: 21
části obce: 7
katastrální území: 6
adresa městského úřadu: Městský úřad Uherské Hradiště
Masarykovo nám. 19
686 70 Uherské Hradiště
starosta / starostka: Květoslav Tichavský
Oficiální web: http://www.mesto-uh.cz
E-mail: epodatelna@mesto-uh.cz

Uherské Hradiště (Česko)
Red pog.png
Uherské Hradiště, Česko
Zdroje k infoboxu a částem obce

Uherské Hradiště (německy Ungarisch Hradisch, maďarsky Magyarhradis) je okresní město ve Zlínském kraji, 23 km jihozápadně od Zlína na levém břehu řeky Moravy. Žije zde přes 25 tisíc obyvatel. Spolu se Starým Městem a Kunovicemi tvoří městskou aglomeraci s více než 38 tisíci obyvateli.

Město bylo založeno 15. října roku 1257 českým králem Přemyslem Otakarem II.. Uherské Hradiště je odedávna přirozeným středem Slovácka – regionu proslulého svébytným folklórem, cimbálovou muzikou, kvalitním vínem, bohatě zdobenými kroji a řadou zachovaných lidových tradic. Historické jádro města bylo prohlášeno městskou památkovou zónou. Uherskohradišťské gymnázium bylo založeno v roce 1884 jako nejstarší česká střední škola v regionu.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Z hlediska morfologie město tvoří územní rovinu, kterou vyrovnávaly náplavy řeky Moravy do nadmořské výšky 178–180 m. Na západní straně se terén úměrně zvedá do výšky 205 m, na opačné straně (východně od místní části Mařatice) je údolí ohraničeno kótou 230 m n. m. Plocha uherskohradišťského katastru činí celkem 2 126 ha.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Údaje jsou souhrnné za všechny městské čtvrtě (centrum, Mařatice, Rybárny, Jarošov, Míkovice, Sady, Vésky, Štěpnice). V letech 1972–1990 byla součástí Uherského Hradiště také dnešní města Kunovice a Staré Město, jejichž osamostatnění bylo příčinou dvanáctitisícového propadu v počtu obyvatel začátkem 90. let. Aglomerační jednotka čítala v roce 2006 na 51 900 obyvatel.[zdroj?]

Rok 1971 1981 1990 1991 2001 2011
Počet obyvatel[2] 16 683 36 836 38 932 26 709 26 923 25 590

Struktura populace[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pravěk a Velkomoravská aglomerace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Veligrad.
Vykopávky velkomoravského kostela na tzv. metropolitní výšině, možné místo pohřbu sv. Metoděje

Území města bylo osídleno už ve starší době kamenné a patří k nejstarším sídelním oblastem České republiky. Těmito místy vedla ve vertikále od severu k jihu moravská část jantarové cesty KrakovMoravaVídeň (nyní znovuobjevena jako lákadlo pro zvýšení turistického ruchu) a uherská cesta v horizontále od západu k východu. V 8. a 9. století byl na této křižovatce vytvořen ostrovní pevnostní systém. Tři neobydlené ostrovy řeky Moravy byly na počátku 9. století osídleny Slovany. Centrem byl tzv. Svatojiřský ostrov, nazývaný podle jeho kaple, jejíž patronem byl sv. Jiří. Velkomoravská aglomerace dnešního Starého Města, Uherského Hradiště a Sadů patřila k důležitým střediskům Velké Moravy. Archeologický průzkum na rozdíl od velkomoravské lokality Mikulčice-Valy však ztěžuje současná zástavba, stejně jako v Kyjově či Hodoníně.

Na území současného Uherského Hradiště (jeho části Sady) až po aglomerace Starého Města se rozkládalo pravděpodobně centrum oblasti, ve které byla soustředěna mocenská správa, řemeslná produkce, obchod a náboženské objekty tehdejší kultury. Pravděpodobně vzhledem k výhodám říčního terénu (umístění na ostrově) nebyly donedávna nalezeny stopy žádného specifického mohutného opevnění, které by potvrzovalo teorii, že se jednalo o centrum velkomoravské říše Veligrad. Změna této situace nastala až objevením zatím nejmohutnějšího velkomoravského opevnění v lokalitě Rybárny.

Svatojiřský ostrov[editovat | editovat zdroj]

Cesta k brodu od jihu vedla přes ostrov sv. Jiří (na němž později založil Přemysl Otakar II. královské město Nový Veligrad). Na ostrově stávala podle dochovaných zpráv kamenná kaple sv. Jiří. Její trosky se našly pod základovým zdivem koncem 18. století zrušeného a zbořeného gotického svatojiřského kostela, který nahradil kapli někdy počátkem 15. století. Stával v úhlopříčce hlavního náměstí (dnešní Masarykovo náměstí).

Současná zástavba nedovoluje posoudit lidnatost velkomoravského osídlení. Ojedinělé nálezy však naznačují osídlení již v 8. století. Pro dobu velkomoravskou lze vysledovat souvislý pás osídlení od brodu u Bumbalova až po svahy mařatického kopce. Kromě sídelních objektů byly nalezeny velkomoravské hroby, třmeny, bojové sekery apod., u kaple sv. Jiří jezdecká výstroj.

O opevnění toho mnoho nevíme. Před středověkou hradební zdí se na západní a severní straně nacházejí zbytky nějakého hliněného valu neznámého původu, který má jiný průběh, než středověké hradby. Pozemky okolo valu nesou název Stará Tenice (což naznačuje místo starého opevnění). Obdobně se zdá, že od konce valu za Bumbalovem pokračuje i na druhém břehu regulované Moravy jakási vyvýšená linie podél starého meandru Moravy směrem k mařatickému kopci. Ta se pod zástavbou ztrácí a za ní se ve svahu kopce objevuje možné její pokračování. Bez archeologického ověření to ale nelze potvrdit.

Pokračování bubalovského, stejně jako Christinova valu (případně též zlechovského valu) na druhé straně řeky Moravy by znamenalo skvělou obrannou linii pro celou velkomoravskou aglomeraci, neboť by ji umožnilo uzavřít od jihu stejně jako od severu. Obdobný charakter opevnění po obou stranách toku známe i z jiných slovanských lokalit (Novgorod) a předsunuté valy např. ze Starých zámků u Líšně nebo i z jiných slovanských zemí (Polsko, Ukrajina).

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Městská pečeť (1322)

Založení města opatem Hartlibem a Přemyslem Otakarem II.[editovat | editovat zdroj]

V polovině 13. století se východní Morava – tehdy stále na pomezí vlivu Přemyslovců a Uher jako tzv. Lucká provincie – ocitla pod nepřátelskými nájezdy, kterými trpělo obyvatelstvo i nedaleký klášter na Velehradě. A právě opat Hartlib z velehradského kláštera (založeného ve 13. století cisterciáky), se tehdy obrátil na panovníka s prosbou o ochranu území. Prostředníkem mu byl olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, který spolu s královskými rádci zvolil k založení pevnosti ostrov na řece Moravě s kaplí sv. Jiří, na kterém tehdy bylo jen několik rybářských chatrčí. Král Přemysl Otakar II. poté 15. října 1257 dosvědčil listinou, že město je založeno na ostrově, jenž je v majetku velehradského kláštera. Dle této listiny má město ochraňovat konvent i zemskou hranici, proto se pro něj namísto původního Nové Město začal hned v roce 1258 používat název Nový Velehrad. Ze sousedního Veligradu (Starého Města) a blízkých Kunovic byla na něj také přenesena tržní práva.

Historický model města Uherské Hradiště

Názvy: Nový Velehrad, Radisch, Uherské Hradiště, Slovácké Hradiště[editovat | editovat zdroj]

Již na konci 13. století začalo být od pojmenování Nový Velehrad upouštěno. V roce 1294 je město již nazýváno Hradištěm a tento název se ustálil na počátku 14. století, když se jméno Velehrad vžilo pro novou obec vzniklou okolo velehradského kláštera.[3] Název „Hradiště“, někdy rozšiřovaný na „Hradiště nad Moravou“, byl ale často v historických pramenech pozměněn, a město se tak uvádí např. jako Hradisst či Hradisscze. Z českého názvu vzniklo latinské či německé Radisch. Současný název „Uherské Hradiště“ se poprvé objevil v roce 1587 a byl inspirován stejným přívlastkem v názvu Uherského Brodu (původně „Brod při hranicích uherských“). Na konci 17. a v 18. století se tento přívlastek začal objevovat častěji. V 50. letech 20. století se uvažovalo o přejmenování na „Slovácké Hradiště“, protože přívlastek „uherské“ zněl pro tehdejší dobu již poněkud zastarale. Návrh nového názvu však byl veřejností roku 1957 při oslavě 700 let od založení města zamítnut. K přejmenování tak došlo pouze u Zlína (který nesl v letech 19491989 název „Gottwaldov“ a již dříve u obce Vnorovy (kde se do roku 1924 používal i název „Znorovy“, ale uzákoněn byl nakonec termín písemně starší).[4]

Středověký půdorys[editovat | editovat zdroj]

  • Splávek: Město má dodnes dvě náměstí, která byla při založení umístěna na dvou oddělených ostrovech. Dělil je úzký potok či strouha – několik metrů široký kanál nazývaný „Splávek“, který tekl dnešní ulicí Na Splávku přes Zelný trh, Prostřední ulicí, poté dvorem radnice a zahradou tehdy farního kostela ze 13. století zasvěceného Panně Marii (současný kostel Zvěstování Panny Marie pochází až z poloviny 18. století, původní byl poničen na konci třicetileté války) a za ním opouštěl město. Znázornění Splávku je dobře viditelné na starých rytinách města.
Masarykovo náměstí
Mariánské náměstí
Dvě uherskohradišťská náměstí: Masarykovo a Mariánské
  • Dvě náměstí: Po svém založení bylo město osídleno obyvateli dvou přilehlých trhových obcí – Kunovic a Starého Města. Obě tyto skupiny si postavily své náměstí:
Kunovjané měli náměstí zvané až do roku 1955 Hlavní náměstí, později Gottwaldovo a nyní od roku 1990 Masarykovo náměstí; stál na něm kostel sv. Jiří, jehož základy jsou dnes skryty pod dlažbou.
Staroměšťané měli Mariánské náměstí s mariánským morovým sloupem, za komunismu zvané náměstí Rudé armády.
Obě náměstí byla posléze spojena Prostřední ulicí, která byla velmi úzká, aby se dala snadno přehradit, jelikož mezi dvěma etniky vznikaly často šarvátky a boje.
Budovy staré radnice a jezuitského kostela byly postaveny na dřevěném roštu z kmenů zavrtaných do podloží ostrova.[5]
  • Stará radnice: Uprostřed Prostřední ulice byla za několik let, v roce 1296, z dvou původních měšťanských domů postavena Stará radnice. Ta je dnes nejlépe zachovanou stavbou města. Radnice vznikla spojením dvou domů, starší levý dům má gotickou dispozici, renesanční část je střed průjezdu a horní síň v patře (dnes restaurace). Mladší dům má raně barokní dispozici. Oba domy jsou propojeny barokním portálem v zadní části průjezdu. Radnice byla přestavěna na konci 15. a počátkem 16. století, další úpravy byly provedeny v 18. a 19. století. Poslední rozsáhlá rekonstrukce pochází z roku 1995. Radnice sloužila svému účelu až do devadesátých let 19. století, kdy byla postavena na Palackého náměstí nová (dnešní radnice se pak nachází na Masarykově náměstí). Věž staré radnice je dnes nakloněna o několik stupňů do ulice a říká se jí „slovácká Pisa“, což není zcela ironické, jelikož technika staveb na pískových sedimentech řeky Moravy byla ve středověku převzata z laguny italských Benátek a spočívala v zavrtání dlouhých dřevěných kmenů dubu, borovice, smrku či sosny do pískového podloží (viz obrázek). Dřevo bylo v té době hojně rozšířené a tuto technologii v Itálii realizovali často řemeslníci vyrábějící lodě.
  • Uherská cesta: Během středověku byla stará obchodní cesta do Uher přeložena, aby procházela městem. Za mostem přes řeku Moravu procházela Staroměstskou branou na Mariánské náměstí poté na Hlavní náměstí, dnes Masarykovo, kde se stáčela do dnešní Havlíčkovy ulice. Pozůstatkem této cesty je fakt, že se Havlíčkova ulice napojuje na Masarykovo náměstí také pod neobvyklým úhlem 45 stupňů místo pravoúhlého, jak je ve středověku obvyklé; poté Kunovickou branou opouštěla město a pokračovala směrem k Vlárskému průsmyku.
  • Pevnost: Opevnění města bylo zpočátku dřevěné, později více fortifikační asi od poloviny 14. století bylo započato se stavbou kamenných hradeb, po skončení česko-uherských válek na konci 15. století byla pevnost přebudována. Existovalo několik bran. Dochovala se „Shořelá“, dnes nazývaná Matyášova. Tvrdí se o ní, že je tak nízká, aby v ní každý musel sklonit hlavu. Také Matyáš Korvín musel sklonit před městem hlavu a darovat rytíře do znaku za udatnost při obraně pevnosti během Česko-uherské války. Uherské Hradiště bylo dobyto za svoji historii pouze jednou, a to Prusy roku 1742.
  • Kaple sv. Alžběty: Nejstarší stavbou ve městě je kaple sv. Alžběty, která byla odsvěcena za vlády Josefa II. a sloužila také jako hostinec či sklad. Po rozsáhlé opravě v roce 1995 je z ní lékárna.
  • Dům U Slunce: Jediná zachovalá renesanční stavba je Dům U Slunce z roku 1578 s renesančním podloubím vysokým 5,5 metru. Takový byl tehdejší stavební předpis, aby jím mohl projet plně naložený vůz. Sloužil jako skladiště soli. Sousední podloubí u lékárny je jen estetická úprava provedena za přestavby domu v 19. století.
  • Františkánský klášter: Ve městě byly dva řády – františkáni a jezuité. Františkánský klášter byl založen roku 1490 Janem Filipcem. Velkou hodnotu má jeho refektář. Dnes v budově sídlí okresní archiv.
Nádvoří jezuitské Reduty
Uherské Hradiště na rytině Jana Willenberga z konce 16. století

Sídelní město Uherské Hradiště[editovat | editovat zdroj]

Mezi lety 1348 a 1860 bylo sídlem kraje. Prvními obyvateli města po jeho založení byli osadníci z přilehlých vesnic Staré Město a Kunovice. Tyto obce byly v letech 19541960 a 19721990 součástí Uherského Hradiště. Dnes jsou Staré Město a Kunovice samostatnými obcemi, roku 1997 povýšenými na města.

19. století[editovat | editovat zdroj]

Budova českého gymnázia z roku 1885 (autor Josef Schaniak)

Funkce pevnosti byla zrušena v roce 1782, ale až od čtyřicátých let 19. století expanduje městská zástavba mimo staré hradby. V roce 1842 byla vybudována tzv. Severní dráha císaře Ferdinanda z Vídně do Přerova a Olomouce. Radní města odmítli vedení trati krajským městem a trať byla přeložena do blízkosti obce Staré Město. V regionu vládl duch národního obrození. 16. května 1848 byly položeny základní kameny Národního divadla. Bylo jich celkem 20 a jedním z nich byl i pískovcový kámen z hradu Buchlova.

Koncem 19. století byla postavena řada významných budov:

Firma Baťa v Uherském Hradišti[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny firmy Baťa v Uherském Hradišti.

V roce 1886 se do města z městečka Zlína přistěhoval švec Antonín Baťa starší a založil si v místní části Rybárny obuvnickou živnost, kterou vedl se svými syny Antonínem a Tomášem. Dílna prosperovala a brzy se rozšířila do několika domů, než její činnost v roce 1894 zastavil požár města a bankrot vídeňského dlužníka. Ještě téhož roku si Baťovy děti založily novou firmu ve Zlíně na náměstí, která dala vznik dnešnímu koncernu Baťa. Uherskohradišťskou dílnu pak roku 1907 definitivně zrušila Baťova vdova Ludmila. V Uherském Hradišti se narodil také její syn Jan Antonín Baťa, který po smrti svých sourozenců vedení zlínského podniku v roce 1932 převzal. Tomášův syn Tomáš Baťa ml. zase ve 30. letech 20. století studoval na uherskohradišťské obchodní akademii. Dlouhou tradici má obchod s obuví v Prostřední ulici, kde měla firma Baťa prodejnu již v roce 1930.[7] V sousedství Rybáren dnes začíná třetí úsek Baťova kanálu, vodní cesty vybudované společností v letech 19351938. Od 1. září 2009 má své zastoupení v Uherském Hradišti také zlínská Univerzita Tomáše Bati. Tomáš Baťa ml. navštívil Uherské Hradiště 20. ledna 2006 a znovu tehdy mj. usedl do lavice na obchodní akademii.[8]

20. století[editovat | editovat zdroj]

Uherské Hradiště na počátku 20. století

Zemská nemocnice[editovat | editovat zdroj]

Roku 1923 byla vybudována Zemská nemocnice. Již roku 1907 městská rada rozhodla o výstavbě nemocnice, nákladem 340 000 K podle návrhu zemského architekta J. Karáska, ale stavbu zdržel odpor obyvatelstva dané čtvrti. Ve městě byl zřízen první špitál sv. Alžběty roku 1362 a byl financován z milodarů. V roce 1727 bylo zvýšeno počet lůžek z osmi na dvanáct a roku 1797 krajský hejtman Ignác z Bevieru zřídil další dvě postele. Na počátku 19. století se špitál začal měnit v nemocnici. První nemocnici zřídil majitel Leopold I. Berchtold v lisovně oleje na svém buchlovském panství a měla 12 lůžek. V roce 1807 otevřel velkou nemocnici o 52 lůžkách na svém zámku v Buchlovicích, měla jednoho lékaře, jednoho duchovního, dva ošetřovatele a 18 lůžek pro přestárlé. Přijímal nejen místní, ale i pocestné; omezení měli duševně nemocní a epileptici, a také pohlavně nemocní - ti byli přijati pouze při první nákaze. V letech 18751899 usilovala městská rada o založení zemské nemocnice.[9]

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Znak Československé obce legionářské v Uherském Hradišti 1914–1918

Na zámku v Buchlovicích se 15.-16. září 1908 uskutečnila diplomatická schůzka, která dále vyústila v tzv. Buchlovickou dohodu. Sešli se zde k jednání rakousko-uherský ministr zahraničních věcí Aloise Lexa z Aehrenthalu a ruský ministr Alexandr Petrovič Izvolský. Předmětem jednání bylo napětí na Balkáně. Ministr Aehrenthal potřeboval souhlas Ruska k anexi Bosny a Hercegoviny. Výsledkem bylo obsazení Bosny Rakouskem dne 6. října 1908. Hostitel jednajících ministrů, byl majitel buchlovického zámku Leopold II. Berchtold, později nahradil Aehrenthala ve funkci ministra zahraničních věcí Rakouska-Uherska od 17. 2. 1912 do 13. 1. 1915, kdy podal demisi. Jeho podpis byl pod ultimátem, jež bylo roku 1914 zasláno Srbsku. Jeho odmítnutím poté vypukla I. světová válka. V roce 1915 odstoupil z funkce. Po skončení světové války se nemohl dlouho na své panství vrátit. Hájil se tím, že ultimátum podepsal jako ministr zahraničních věcí. Byla mu kladena za vinu protislovanská politika a rozpoutání světové války. Měl úředně zakázáno trvale pobývat na území Československé republiky. Návrat k majetku mu byl umožněn až po splnění podmínek, které mu nadiktovala místní samospráva jako vyplatit odškodné válečným vdovám a sirotkům, spolufinancování železniční trati do Morkovic atd. Československým občanem se však stát nesměl. Panství spravoval jeho syn Alois Berchtold. Poslední léta života strávil na zámku Peresznye u Šoproně v Maďarsku, kde také roku 1942 zemřel. Po smrti zdědil panství Alois Berchtold, který po druhé světové válce a zestátnění panství se odstěhoval do Vídně.[10] Buchlovice navštívil ještě jednou na jaře roku 1968 a byl pozitivně překvapen údržbou a stavem parku.[11]

První republika 1918–1939[editovat | editovat zdroj]

Budova Komerční banky ve Svatováclavské ulici

V roce 1925 založil inženýr Ludvík Kirschner ve Starém Městě továrnu na mýdlo, mazivo a laky. Po roce 1948 byla znárodněna a dostala název Barvy a laky, n.p, dnes Colorlak, a.s. Hospodářské, kulturní i politické centrum kraje se přesouvá postupně stále více do Zlína. Zlín navštívil starosta Chicaga Antonín Čermák, zahájen je zde Zlínský filmový festival, pořádají se automobilové závody, realizuje se vybudování Baťova kanálu a další činností podnikatelské rodiny Baťů odsouvá Uherské Hradiště do pozice úřednického města. Přesto se daří v architektuře města navazovat na umělecké trendy avantgardy jako byl rondokubismus a funkcionalismus, které ve městě vytvářely protipól vkusu Eklekticismu a neostylům vilek např. Svatováclavská ulice, vila stavitele Šupky atd. Své návrhy ve městě realizovali architekti jako Bohuslav Fuchs nebo Vladimír Zákrejs. V roce 1937 poté Adolf Liebscher realizuje největší funkcionalistickou stavbu, Infekční pavilón v prostorách nemocnice. Za zmínku stojí také dynamická funkcionalistická cukrárna na náměstí Svobody v Kunovicích, dnes městské informační centrum.[12] Na konci 30. let bylo ze strategických důvodů rozhodnuto přemístit část výroby letadel ze západních a středních Čech do obce Kunovice a vznikla zde tak nová tradice leteckého průmyslu a nový průmyslový komplex. V roce 1936 vznikl tak v Kunovicích pobočný závod pražské letecké továrny Avia. Záborem Rakouska Hitlerem se však tento strategický plán minul účinkem.

Výstava Slovácka 1937[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Výstava Slovácka 1937.
Logo výstavy – součást plakátu Mařaťanka od Joži Uprky

Ve dnech 20. června až 22. srpna 1937 proběhla v Uherském Hradišti národopisná a hospodářská Výstava Slovácka 1937. Jde o jednu z nejvýznamnějších událostí v dějinách města,[13] která podpořila zájem o Slovácko, jeho historii a národopis mezi místními obyvateli i po celém Československu. Myšlenku uspořádání výstavy z let 19141915 oživilo tehdy Slovácké muzeum a podpořil starosta Metoděj Garlík a další členové výstavního výboru. Brněnský výtvarník Adolf Roštlapil vyprojektoval areál výstaviště o 33 pavilonech, umístěného do Smetanových sadů a na území dnešního náměstí Míru. Přístavbou podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse byla rozšířena hlavní budova Slováckého muzea a nedaleko v parku byla postavena i dodnes stojící Slovácká búda. Vystavovalo se také v budovách hradišťského nádraží, škol (gymnázium, obchodní akademie, mateřská škola, měšťanské školy), dětského domova, spořitelny a Jarošovy továrny. Expozice byla rozdělena do dvou bloků, a sice kulturně výchovného (národopisná výstava prezentující dílo Joži Uprky, celostátní výstava turistiky, lázeňství a rekreace Poznej svou vlast ad.) a hospodářského (prezentace podniků, průmyslu a zemědělství). Sjezdy a další aktivity v Uherském Hradišti pořádaly při příležitosti Výstavy Slovácka i politické strany a spolky. Záštitu nad ní převzal a 22. srpna Uherské Hradiště osobně navštívil i prezident Edvard Beneš s chotí.[14]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Židovská komunita[editovat | editovat zdroj]
Městská knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana bývala dříve synagogou

Vlastní ulici mají hradišťští Židé zmíněnu již roku 1342, dřívější Židovská, dnes nese název Františkánská. Za husitských válek byl zřízen vlastní hřbitov za městskými hradbami, vpravo za Staroměstskou bránou. Vyhnáni byli Židé z města poprvé v roce 1514 a odešli do okolních obcí (Uherský Brod, Uherský Ostroh a Bzenec). Vstup jim byl povolen pouze na jarmarky za 7 krejcarů. Od poloviny 18. století byl Židům zakázán vstup do města jen v neděli a o svátcích, jinak mohli do města vstoupit za poplatek 17 krejcarů. Po roce 1848 se směli Židé opět vrátit. Žilo zde 17 rodin, které měly 67 členů, a byla založena dokonce veřejná košer kuchyně. Byla povolena i spolková činnost v rámci organizace Spolek občanských záležitostí. Roku 1892 se Spolek pro občanské záležitosti pozměnil na náboženskou obec. Počátkem 80. let 19. století byl znovuobnoven starý hřbitov v Derfli, dnes Sady a téhož roku byli zvoleni první židovští zástupci do rady města. Městská synagoga byla postavena roku 1875 za 18 tisíc zlatých v pseudomaurském slohu s rozetovým oknem a 27. září byla vysvěcena rabínem Mühmsamem z bzenecké diaspory. Byla jediným zástupcem neevropské architektury v Uherském Hradišti. Roku 1904 byla přistavěna kopule. Od počátku 20. století směly židovské děti chodit do českých škol. I přes značný rozvoj židovské obce nikdy nedosáhli Židé v Uherském Hradišti vlastní samosprávy. 7. října 1939 byl vyhotoven nacisty seznam 325 Židů žijících ve městě, následně byli odvezeni do Terezína. Po jejich transportu byl zničen i židovský hřbitov transportérem německé armády. Zachránilo se několik náhrobků, které dnes tvoří součást památníku v Sadech.

Protinacistický odboj[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Protinacistický odboj na Uherskohradišťsku.

Obyvatelé Uherského Hradiště se během války zapojovali do činnosti československého protinacistického odboje. Po nacistické okupaci v březnu 1939 vzniklo ve městě na popud bývalého legionáře Františka Šlerky nejprve oblastní a poté krajské vojenské velitelství ilegální organizace Obrana národa. Buňka byla zlikvidována gestapem ve dvou vlnách v únoru 1940 a v dubnu 1941. Na její činnost navázala skupina iniciovaná západním výsadkem z operace Carbon.

Po mnichovském obsazení pohraničí a poté po obsazení druhé republiky se několik občanů z Uherského Hradiště a okolí rozhodlo bojovat proti nacismu v zahraničí. Dostali se přes Polsko do Francie, po její kapitulaci byli evakuováni od 10. května do 22. června 1940 z přístavu Le Havre do Anglie. Tam se zapojili do činností československých stíhacích perutí 310 a 312, jakož i později vytvořené bombardovací perutě 311. Do Anglie odcházeli také dobrovolníci tzv. jižní cestou přes Maďarsko do Rumunska a poté lodí z Rumunska na Blízký východ, kde již vstupovali přímo do britské armády v Palestině či Egyptě.

V noci ze 12. na 13. dubna 1944 seskočila v lese Rudníčku u Ratíškovic skupina čtyř parašutistů, účastníků operace Carbon iniciované ve Velké Británii. Velitelem této skupiny byl František Bogataj z Uherského Ostrohu, dalšími členy Josef Vanc, František Kobzík a Jaroslav Šperl (z Prahy).[15]

Na počátku roku 1945 se v Kunovicích zformovala skupina Ovčáček, pojmenovaná dle svého zakladatele Františka Ovčáčka. Centrem jejích odbojových aktivit byla kunovická železniční stanice.[16]

Pokusy o připojení Uherského Hradiště ke Slovensku[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Velké Slovensko.

V letech 1938 až 1941 probíhalo několik pokusů o připojení Slovácka, na kterém Uherské Hradiště leží, ke Slovensku. Úvahy o odtržení Slovácka se na Slovensku a na Moravě objevily v blízké době po Mnichovu. Na protějším břehu Moravy se jimi vážně zaobíral pozdější slovenský premiér Vojtech Tuka (prezident Jozef Tiso byl k Moravanům nedůvěřivý), vedoucí propagandy Šaňo Mach, ministr obrany Ferdinand Čatloš a zprvopočátku zejména vlivný "ľuďák" Karol Sidor. Propaganda uvažovala území Slovácka za oblast obývanou zahraničními Slováky a argumentace sahala až k Velkomoravské říši, tedy prvnímu slovenskému štátu. Veľké Slovensko byla politická koncepce připojení území Moravského Slovácka a později i dalšího území východní Moravy ke Slovenskému státu. [17]

Rudá armáda[editovat | editovat zdroj]

Rozkazem protektora K. H. Franka z 21. dubna 1945 se okresy Olomouc, Litovel a Prostějov dostaly do tzv. bojového pásma skupiny armád Mitte a tedy do kompetence vojenských velitelů. Tento rozkaz zároveň umožnil daleko ostřejší zásahy jak proti partyzánům tak proti českému odboji, což vedlo k vypálení vsi Javoříčko.

Pomník rudoarmějcům a obětem nacismu na náměstí Míru

Na Moravu vstoupila Rudá armáda v dubnu roku 1945 a již 5. dubna dosáhla řeky Moravy. První kroky na moravské půdě byly urputnými boji a značnými lidskými ztrátami. V době od 5. do 15. dubna uskutečnila sovětská vojska přechod přes řeku Moravu. Nejúpornější boje byly svedeny o vstupní bránu na jižní Moravu, o ves Lanžhot a město Hodonín. Na jihovýchodní Moravu vstoupila Rudá armáda jednotkami 2. ukrajinského frontu, jenž vedl maršál R. J. Malinovskij v souvislosti s vídeňskou operací. K zajištění vídeňského směru uskutečnilo pravé křídlo frontu předposlední operaci na našem území, kterou byla operace bratislavsko-brněnská. V první fázi operace bylo dne 4. dubna osvobozena Bratislava ARLZ znamenala: A – Auflockerung = uvolnění; R – Räumung = vyklizení; L – Lähmung = ochromení; Z – Zerstörung = zničení. Dne 28. dubna 1945 došlo na jih od linie OtrokoviceValašské Klobouky, ke zničení tratě Trenčianska TepláValašské Klobouky, tratě Uherské Hradiště – Otrokovice a ZlínVizovice. Tuto destrukci prováděly jednotky armád „Mitte“, které disponovaly speciálními železničními vlaky. Jeden se pohyboval na trati Uherský BrodBojkoviceValašské KloboukyVsetín. Zcela zničen byl také vodní jez ve Spytihněvi, který mohl sloužit sovětským jednotkám k přechodu přes řeku Moravu, zničen most na trati Uherské Hradiště – Staré Město. Bojů 4. ukrajinského frontu na ostravsko-moravském směru, který vedl maršál A. I. Jeremenko, se zúčastnili tankisté a letci 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu. Město bylo osvobozeno 30. dubna 1945 Rudou a rumunskou armádou. Podolí bylo osvobozeno již 27. dubna 1945 Rumuny.

Památník[editovat | editovat zdroj]

V roce 1957 byl vytvořen válečný památník se sochou šohaje ve slováckém kroji na náměstí Míru (autor Jan Habarta starší), věnovaný Rudé armádě a nesoucí informaci o počtu padlých Rudoarmějců. Po roce 1989 byly přidány pamětní desky také se jmény místních obětí nacismu. Městské zastupitelstvo plánuje vytvoření důstojného památníku[18] příslušníkům protinacistického odboje Obrana národa, patrně na Zeleném náměstí v prostoru bývalých kasáren.

1945–1989[editovat | editovat zdroj]

Obnovená republika a nástup komunismu[editovat | editovat zdroj]

Po obnově Československa v roce 1945 došlo na základě Benešových dekretů ke konfiskaci majetku, na Uherskohradišťsku převážně rodu Logothetti ze zámku v Bílovicích a rodu Berchtoldů z buchlovického panství. Součástí majetku zabaveného v Bílovicích byly i obrazy Josefa Mánesa, které se dostaly do pražské Národní galerie a jejich část zakoupil MUDr. R. Tománek z Uherského Hradiště, který je později daroval Slováckému muzeu, kde se nacházejí dodnes. Obraz Veruny Čudové v městském oblečení si jeho syn údajně vzal s sebou do Kanady.[19] Známý je také obraz, kde je vyobrazena ve slováckém kroji.

Krátce po druhé světové válce bylo v Uherském Hradišti založeno Slovácké divadlo. První sezónu zahájilo 10. října 1945 hrou Gabriely Preissové Její pastorkyňa. V sezóně 195758 v divadle působila Jana Werichová. V 60. letech se v souvislosti s otevřením nového divadla v Gottwaldově uvažovalo dokonce o zrušení souboru, Slovácké divadlo se tím stalo nejmenší scénou v zemi a působilo jen v regionu. Od sezóny 19691970 se opět rozšířilo.

Věznice v Uherském Hradišti známá procesy s odpůrci komunistického režimu

Po roce 1948 se stala hradišťská věznice, za války využívaná gestapem, opět místem mučení politické opozice i lidí zcela nevinných.[20] Rada "vyšetřovatelů", jejímiž členy byli např. Alois Grebeníček, Antonín Višinka, Miroslav Holub a Karel Bláha, proslula svoji krutostí.[21] Většina z nich pocházela z Uherskohradišťska a jednalo se většinou o nekvalifikované osoby s nízkým vzděláním, ačkoliv uplatnění zde nalezli i lidé vyškolení v Sovětském svazu u NKVD.[22] Po pádu komunismu byl dne 9. října 1993 vedle bývalé věznice na Palackého náměstí odhalen pomník jeho obětem, jehož hlavním iniciátorem byl předseda uherskobrodské pobočky Konfederace politických vězňů Miroslav Minks.

1. fáze komunismu 1950–1969[editovat | editovat zdroj]

V 50. letech došlo ke snahám na změnu názvu na Slovácké Hradiště, což bylo veřejností zamítnuto. V roce 1953 pořádal ve Slováckém muzeu výstavu ke stému výročí vydání Kytice Bedřich Beneš Buchlovan. Roku 1954 dorazil v souvislosti se Strážnickými slavnostmi na neoficiální návštěvu města prezident Antonín Zápotocký.[14] V roce 1957 se uskutečnily rozsáhlé oslavy u příležitosti výročí založení města, dodnes zbyl na dlažbě u knihkupectví Portál na Masarykově náměstí nápis 12571957. V letech 19501960 Uherské Hradiště zahrnovalo i obce Kunovice a Staré Město.

Architektura a Sorela[editovat | editovat zdroj]
Kino Hvězda během Letní filmové školy
  • Mojmír I: první socialistické sídliště podle moskevského vzoru nese název Mojmír I., ulice nesou jména slavných husitů: Prokop Holý, Jan Žižka a Petr Chelčický. Jedná se o architekturu s typickými znaky socialistického realismu – sorely, např.: velmi malá okna, která se využijí v Moskvě, ale v UH nemají opodstatnění. Zimní teplota v Moskvě: −36 °C, průměrná roční teplota: + 4,50 °C v Uherském Hradišti: + 8 °C Anachronismy: sedlová stodolová střecha, dekorativní prvky. Sídliště Mojmír I zachraňuje jeho urbanistická skladba navržená netypicky do půlkruhu a množství zeleně.
  • Kasárna československé lidové armády, dnes již zrušena. Zajímavá fasáda spojující lidový motiv a válečnou historii.
  • Bytové domy na Velehradské třídě.
  • Učiliště podniku MESIT v prostorách „Za Alejí“. Kvalitní symetrie budov.
  • Neofunkcionalistické kino Hvězda z roku 1967 (architekt Zdeněk Michal). Jedná se o typizovanou stavbu; podobná je i v Přerově (Kino Hvězda) a v Prostějově (Kino Metro). Navrženo současně jako protiatomový kryt.
Rok 1968, invaze do Československa[editovat | editovat zdroj]

Při událostech v srpnu roku 1968, kdy došlo k okupaci země armádami Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska, zahynul jeden sovětský voják.

2. fáze komunismu 1970–1989 (tzv. normalizace)[editovat | editovat zdroj]
Klub kultury

Ekonomika města Zlína (tehdy Gottwaldova), která byla postavena na spotřebním průmyslu, byla v době normalizace utlumována a Uherské Hradiště dostalo novou perspektivu stát se centrem regionu. V letech 19721990 bylo Uherské Hradiště spojeno v jeden celek s obcemi Kunovice a Staré Město. Vznikl dlouhodobý plán na vytvoření centra kraje s aglomerací pro 70 000 obyvatel. Došlo k rozvoji průmyslu textilního, leteckého a konzervárenského. Plánovalo se zavedení trolejbusové dopravy. Vybudování unifikovaných sídlišť Mojmír II a později sídliště Východ. Projekty pocházely z anonymních stavebních kanceláří.

  • Sídliště Východ z urbanistického hlediska je nevhodně umístěno na větrném kopci, v jinak rovinatém terénu. Je tedy odkudkoliv patrný jeho deficit v požadavcích na pohledovost, navíc jeho stavby stojí v cestě proudění vzduchu, dokonce snad jako ironie stavitelů nese jedna z ulic název "Větrná".
  • Socialistické školy na svoji dobu nadstandardně vybaveny, 5. ZŠ dnes škola „Za alejí“ byla např. vybavena vlastním bazénem a jídelnou budovanou podle měřítek socialistické restaurace II. kategorie, podobně škola na sídlišti Východ, ve Starém Městě atd. Městu se podařilo realizovat novou budovu gymnázia.
  • Další realizace veřejných staveb: V této době se realizoval plavecký a zimní stadion, nové autobusové nádraží a divácká tribuna týmu FC Slovácká Slavia. Nezrealizovala se trolejbusová doprava ani plánovaný obchvat města. Došlo však k realizaci kontroverzních staveb jako je velmi neekonomický a plastový "Klub pracujících" dnes Klub kultury a nevzhledná "Výšková budova policie" na Velehradské třídě, která musela být po oproti svému plánu snížena rozdělením na dvě části. Celý návrh vypracovalo projekční oddělení vojenských staveb.[23]

Rok 1984 poznamenala tragédie v národním podniku MESIT, kde zřícení části výrobní haly a třípatrové budovy uvěznilo v troskách 38 lidí a zavinilo smrt 18 osob a zranění čtyř desítek dalších.

V dubnu roku 1987 při návštěvě ČSSR navštívil Uherské Hradiště tehdejší vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov a prohlédl si letecký průmysl v Kunovicích.

Město po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Povodeň 1997: Cyklista projíždí po zaplaveném Masarykově náměstí.

V listopadu 1989 se město zapojilo do tzv. Sametové revoluce, vznikla pobočka Občanského fóra a 27. listopadu 1989 od 12 do 14 hodin se obyvatelé zapojili do generální stávky pod heslem Konec vlády jedné strany. Po následujících politických změnách byla zrušena či přeměněna řada institucí – asi nejvýraznější změnou je nastěhování Střední zdravotnické školy do bývalé budovy KSČ v roce 1991. V roce 1992 město navštívil československý prezident a někdejší disident Václav Havel. Koncem 90. let došlo k přestavbě budovy pošty na Masarykově náměstí, návrat k estetické úrovni dřívějších časů byl však z ekonomického hlediska prakticky nemožný. Estetický úpadek z dob komunistického režimu byl patrný na stavbách jako "Klub pracujících" či "výšková budova policie" na Velehradské třídě a pokračoval i nadále v podobě likvidace interiéru budovy spořitelny od Bohuslava Fuchse či chátráním městských lázní z dílny téhož architekta.

V létě roku 1997 zasáhla město velká povodeň, která způsobila ve městě značné škody a Uherské Hradiště po ní patřilo k jedním z nejpostiženějších měst. Následkem popovodňové obnovy se ale do oblasti také poprvé od roku 1937 (Liebschnerův pavilon) opět vrátila kvalitní architektura – bytový dům s atriem v Luční čtvrti ve Starém Městě z dílny brněnských architektů Gustava Křivinky a Aleše Buriana.[24]

Snahu některých obyvatel místní části Jarošov o odtržení se od města podpořilo v místním referendu konaném 22. září 2012 pouze 23 % oprávněných voličů.[25]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Železniční doprava[editovat | editovat zdroj]

Železniční stanice Uherské Hradiště

První vlak dorazil do Uherského Hradiště 27. března 1841 od Břeclavi.[26] Stanice „Ungarisch Hradisch“ Severní dráhy císaře Ferdinanda, první parostrojní železnice v českých zemích, byla vybudována ve Starém Městě, které tehdy bylo součástí města (dnešní stanice „Staré Město u Uherského Hradiště“), aby železnice nemusela procházet historickým centrem. V souvislosti s budováním východní větve Českomoravské transverzální dráhy, tzv. Vlárské dráhy, byl 1. dubna 1883[27] zahájen provoz na lokální dráze ze Starého Města přes centrum Uherského Hradiště do Uherského Brodu, v roce 1887 v Kunovicích napojené na Kyjov a Brno. Tak se železniční stanice Uherské Hradiště ocitla na tzv. "provizorní spojce" mezi stanicemi Kunovice a Staré Město u Uherského Hradiště.

Od reorganizace tratí v roce 2001 je Uherské Hradiště koncovou stanicí trati 340 (Brno – Uherské Hradiště) a prochází jím trať 341 (Staré Město u Uherského Hradiště – Vlárský průsmyk). Budova vlakového nádraží od architekta Karla Dvořáka, vyzdobená typickými slováckými motivy od Růženy Falešníkové z Tasova, pochází z roku 1930. V roce 2011 byla v hlasování sdružení Asociace Entente Florale CZ – Souznění zvolena nejkrásnějším nádražím České republiky. Předcházela tomu rekonstrukce budovy provedená v roce 2004, kterou město ocenilo titulem Stavba roku.[28][29] Vedle stanice Uherské Hradiště se na dnešním území města nachází ještě železniční zastávka Vésky a bezprostředně za hranicí katastru místní části Sady leží železniční stanice Kunovice. Vlaky EuroCity do Rakouska, Polska a na Slovensko zastavují ve stanici Staré Město u Uherského Hradiště.

Autobusová doprava[editovat | editovat zdroj]

Autobusové nádraží Uherské Hradiště

Městská autobusová doprava v Uherském Hradišti má 7 linek a zahrnuje i Staré Město a Kunovice. Po roce 1989 se objevily v ulicích města první ekologické autobusy s pohonem na zemní plyn. Avšak kvůli vysoké ceně zemního plynu, vysoké pořizovací ceně nových plynových autobusů a také stáří autobusů byly tyto ekologické autobusy v roce 2003 vyřazeny a nahrazeny novými naftovými autobusy plnícími normu Euro 3, které byly ekologičtější než deset let staré autobusy na CNG.

Dnes zajišťuje MHD v Uherském Hradišti, Starém Městě a Kunovicích 15 autobusů, z toho 7 nízkopodlažních a 2 s plošinou pro invalidní vozík (stav k r.2014). Provozovatelem je ČSAD BUS Uherské Hradiště a. s.

Silniční obchvat uherskohradišťské aglomerace s podjezdem železničního koridoru a panoramatem Chřibů

Silniční doprava[editovat | editovat zdroj]

Dne 27. září 2004 byl po stavebních pracích probíhajících od roku 1998 otevřen kompletní obchvat města (6,851 km dlouhá přeložka silnice I/50 spojující Brno a Trenčín). Začíná na západě jižně pod obcí Zlechov, podchází železniční trať Přerov - Břeclav, poté mostem délky 138 m překračuje řeku Moravu, za ním jižně obchází lokalitu Kunovského lesa a vede dále ke Kunovicím, kde unikátní estakádou (svou délkou 1012 m se v době otevření stala nejdelším mostním objektem na silniční síti v České republice) překračuje železniční trať Brno – Trenčianská Teplá a původní silnici I/50 a poté se napojuje na jiný již vybudovaný pokračující úsek Kunovice–Vésky (19982003). Obchvat Uherského Hradiště získal cenu hejtmana a čestné uznání v soutěži Stavba roku Zlínského kraje 2004,[30] estakáda pak v roce 2006 od ministra dopravy ocenění Mostní dílo roku 2004.[31]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Město provozuje prostřednictvím Klubu kultury sedm kulturních domů (Klub kultury, Reduta, Slovácká búda, MKZ Mařatice, MKZ Sady, MKZ Vésky, MKZ Míkovice), což je v kontextu celé republiky nebývalý počet. V Uherském Hradišti je rovněž kino. Působí zde tři divadla: plně profesionální Slovácké divadlo, poloprofesionální Hoffmanovo divadlo a amatérské SKI Vésky. Možnost navštívení stálé i dočasných výstav o městě a regionu nabízí Slovácké muzeum a od roku 2013 má v Uherském Hradišti svou pobočku – Centrum slovanské archeologie – i Moravské zemské muzeum.[32] Každoročně se zde také koná celostátně proslulá přehlídka filmů Letní filmová škola. Město hostí jednu z největších folklorních akcí České republiky – Slovácké slavnosti vína a otevřených památek. Sídlí zde regionální deníky Slovácké noviny, Dobrý den s Kurýrem atd. Ve městě působí přes 35 kulturně orientovaných občanských sdružení. Mezi nejvýznamnější patří folklorní soubory Hradišťan, Kunovjan, CM Jaroslava Čecha, Burčáci, Hradišťánek a řada dalších.

Moderní architektura[editovat | editovat zdroj]

Hlavní budova Slováckého muzea (autor Bohuslav Fuchs)

Svým působením pozměnili tvář města architekti jako:

Památky[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Uherském Hradišti.
Morový sloup na Mariánském náměstí
Slovácká búda, detail žudra

Sport[editovat | editovat zdroj]

Fotbal[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku 1. FC Slovácko.

Na Městském fotbalovém stadionu Miroslava Valenty hraje fotbalový klub 1. FC Slovácko Gambrinus ligu. Klub má také ženský tým.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historie kopané v Uherském Hradišti začíná roku 1905, kdy byl přivezen první kopací míč vysokoškolákem Viktorem Rumlerem z pražské Slavie. 15. května 1919 několik fotbalových nadšenců a hoteliér Antonín Čáp v hotelu Grand založili klub AC Slovácká Slavia. V sezóně 1995/96 postoupil městský fotbalový tým FC Slovácká Slavia poprvé ve své historii do 1. ligy a svůj druhý zápas v ní sehrál na stadionu v Uherském Hradišti 1. srpna 1995[38] se Spartou Praha, za kterou nastoupili např. Jan Koller, Vratislav Lokvenc či brankář Petr Kouba, který se později stal vicemistrem Evropy. Zápas skončil stavem 2:2, ačkoliv ještě nedlouho před koncem Uherské Hradiště vedlo 2:1.[39] Zúčastnilo se ho 11 000 platících diváků (dle jiného zdroje 15 000 diváků z celého regionu), což byla nejvyšší návštěvnost v celé historii klubu od roku 1894 a překonala rekord 10 000 diváků z roku 1975, kdy se Uherské Hradiště v rámci soutěže Český pohár utkalo se Slavií Praha. První gól za FC Slováckou Slavii umístil záložník Kasper Jensen Saaby, posila z Dánska, hlavou již v 15. minutě prvního poločasu, po pravém rohovém kopu Petra Podaného.[40]

Hokej[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku HC Uherské Hradiště.

V Uherském Hradišti je zimní stadion s kapacitou 1500 diváků, kde hraje hokejový klub HC Uherské Hradiště 2. českou hokejovou ligu.

Atletika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku AC Slovácká Slávia Uherské Hradiště.

Jedním ze sportů, který má v Uherském Hradišti velkou a bohatou tradici, je atletika. Její kořeny sahají až do roku 1919. Od této doby zde vyrostlo několik atletů mezinárodní úrovně jako např. Dana Zátopková.

Příroda a okolí[editovat | editovat zdroj]

Rekonstruovaná kaple sv. Rocha nad Mařaticemi vévodící přírodně-kulturnímu areálu Park Rochus

Okolí města je charakteristické rozmanitou krajinou a přírodními rezervacemi, řekou Moravou s rozsáhlými lužními lesy s původní flórou a faunou. Neobvyklá je technická stavba Baťova kanálu, nedaleko se nachází dvě podmanivá pohoří, Chřiby a Bílé Karpaty se zvláštním biotopem. Nejzápadnějším výběžkem Karpat, resp. jejich části – Vizovických vrchů, je návrší Černá hora (302,2 m n. m.), známé spíše pod názvem Rochus podle kaple svatého Rocha nad Mařaticemi na východě od centra Uherského Hradiště. V blízkosti se nalézá románská bazilika na Velehradě a středověké lapidárium, zámek Buchlovice, hrad Buchlov, kde hrabě Bedřich Berchtold a jeho bratr Leopold shromáždili ze svých cest přírodovědnou sbírkou, egyptskou mumii atd.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Rodáci[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti spojené s městem[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Počet obyvatel v obcích České republiky k 1. 1. 2013 [online]. Český statistický úřad, 30. 4. 2013. Dostupné online.  
  2. Databáze demografických údajů za obce ČR, Český statistický úřad
  3. HAVLÍK, Lubomír E.. Velegrad. In Staroměstská výročí. [s. l.] : [s. n.] S. 84.
  4. Historie Vnorov - Historie - Obec Vnorovy [online]. Vnorovy.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  5. (anglicky) Podrobnosti technologie stavby na dřevěném roštu
  6. Zemek, Metoděj: Dějiny jesuitské koleje v Uherském Hradišti. In: Čoupek, Jiří (ed.): Kniha o Redutě. Uherské Hradiště 2001, s. 20–238.
  7. Uherské Hradiště in 1930. | [online]. Knihovnabbb.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  8. Uherské Hradiště [online]. Mesto-uh.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  9. http://docs.google.com/gview?a=v&q=cache:kciYO8SqudwJ:www.nspuh.cz/index2.php%3Foption%3Dcom_content%26do_pdf%3D1%26id%3D26+nemocnice+uh+historie&hl=cs&gl=cz
  10. Architektonické zajímavosti Zlínského kraje [online]. Cot.cz, 2006-12-13, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  11. Zámek a zámecký areál v Buchlovicích - Berchtoldi [online]. Zamek.estranky.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  12. Kunovice [UH] [online]. Mic.uh.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  13. RAŠTICOVÁ, Blanka. Výstava Slovácko 1937. Slovácké noviny. 18. červen 1997, s. III.  
  14. a b Prezidenti v kraji: Masaryka vítaly zástupy u trati, Havla plné náměstí
  15. [Šolc, J.: Osudná rozhodnutí. Praha 2006, s. 14.]
  16. [Kunovice v proměnách času. Břeclav 1996, s. 163.]
  17. Mělo být Uherské Hradiště slovenské? Chyběl jen krůček
  18. Uherské Hradiště [online]. Mesto-uh.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  19. Bedřiška a syn Hugo III.
  20. Věznice v Uherském Hradišti
  21. Pomník obětem komunismu: Uherské Hradiště, Palackého náměstí
  22. Vězeňství: Věznice Uherské Hradiště – vládci nad životem i smrtí
  23. http://web.mvcr.cz/archiv2008/rs_atlantic/policie/jihomoravsky/uherskehrad/policiste2/5380.html
  24. Zdroj: autorská zpráva Vložil: Jan Kratochvíl, 25.09.07. Bytový dům Luční čtvrť [online]. archiweb.cz, 1997-01-01, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  25. Jarošov zůstává části U. Hradiště, místní samostatnost odmítli
  26. KOTRMAN, Jiří. 160 let Severní dráhy císaře Ferdinanda. Ostrava : České dráhy, 2001. Kapitola Železnice mezi Břeclaví a Přerovem, s. 46.  
  27. KREJČIŘÍK, Mojmír. Po stopách našich železnic. Praha : NADAS, 1991. ISBN 80-7030-061-2. S. 267.  
  28. Nejkrásnějším nádražím v Česku pro rok 2011 je Uherské Hradiště
  29. Za slováckým cyklo adrenalinem do Uherského Hradiště
  30. Přeložka silnice I/50 Uherské Hradiště – obchvat
  31. Přehled archivu mostních sympozií
  32. Moravské zemské muzeum otevřelo pobočku v Uherském Hradišti
  33. http://www.iret.cz/foto/namocnice_uh.jpg
  34. http://www.vychodni-morava.cz/cil/13/
  35. http://www.mumost.cz/turisti/kostel/presun.htm
  36. Stručná historie židovské synagogy | [online]. Knihovnabbb.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  37. Ludek Sorm & spol.. Židovský hřbitov v Sadech | Židovský hřbitov v Sadech - TURISTICKÉ OBLASTI ČR - rezervační a informační systém [online]. Oblast.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  38. Slovacka Slavia UH 1995-96 programy [online]. Czechsoccernet.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  39. eLucky. 1.FC Slovácko - oficiální stránky klubu [online]. Fcslovacko.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  40. slavní hráči Slovácké [online]. Czechsoccernet.cz, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  41. a b c d e f g Samospráva: Rada města: Usnesení: Usnesení za rok 2008: Usnesení RM ze dne 13.5.2008
  42. a b c O Uherském Hradišti: Spolupráce a partnerská města
  43. a b c d e Uherské Hradiště: Na Slovácké slavnosti vína dorazí delegace z pěti evropských zemí
  44. Uherské Hradiště podepsalo smlouvu o spolupráci s italským městem Priverno
  45. Podpis smlouvy o partnerství mezi městy Uherské Hradiště a Skalica (SK)
  46. HEREČKA.CZ » Werichová Jana [online]. Herecka.cz, 1935-09-18, [cit. 2012-03-13]. Dostupné online. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu