Tomáš Baťa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o zakladateli firmy Baťa. O jeho synovi pojednává článek Tomáš Baťa mladší.
Tomáš Baťa
Fotografie Tomáše Bati
Fotografie Tomáše Bati
Narození 3. dubna 1876
Zlín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 12. července 1932 (ve věku 56 let)
Otrokovice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Občanství Česko
Povolání podnikatel a Baťa
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Socha Tomáše Bati v Otrokovicích
Příbuzenstvo
otec Antonín Baťa starší
bratr Antonín Baťa
sestra Anna Baťová
nevlastní bratr Jan Antonín Baťa
syn Tomáš Baťa mladší

Tomáš Baťa (3. dubna 1876 Zlín[1]12. července 1932 Otrokovice), československý podnikatel, král obuvi - tvůrce světového obuvnického impéria, starosta Zlína (1923-1932), veřejný činitel. Spolu s bratrem Antonínem ml. a sestrou Annou založil r. 1894 ve Zlíně obuvnickou firmu Baťa a postupně z ní vytvořil rozsáhlý komplex výroby, obchodu, dopravy, služeb a financí, byl jedním z největších podnikatelů své doby. Zavedl originální metody řízení výroby a obchodu a také systém motivace pracovníků (Baťova soustava řízení), dokázal ovlivnit množství budoucích ekonomů. Jeho postupy byly na tehdejší podnikání revoluční a jsou stále užívány jako příklady top managementu. Rozsahem svých aktivit (35 oborů výroby, obchodu, dopravy, služeb a financí) působil na úroveň podnikání v Československu, nízkými cenami svých bot ovlivnil profil spotřebního průmyslu. Spolu s budováním svého továrního areálu dokázal podle svých představ přebudovat město Zlín. Jako jeho starosta prosadil koncepci zahradního města s originální funkcionalistickou architekturou; ze Zlína se tento styl šířil spolu s Baťovými továrnami do dalších míst v Československu, Evropě a severní Americe. Vytvořil rozvětvený vzdělávací systém. Své zaměstnance motivoval k využívání zdokonalovacích kursů celoživotního vzdělávání, zřídil pro ně odbornou školu (Baťova škola práce pro Mladé muže a Mladé ženy). Jako starosta Zlína prosadil zavedení experimentálních forem veřejného školství (zlínské pokusné školství). Zřízením nemocnice ve Zlíně položil základy k moderní péči ve městě a regionu. Prosazováním projektů dálkové železniční, letecké, říční a silniční dopravy mířil ke zlepšení soustavy komunikací v rámci zlínského regionu i celého Československa.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Baťa pocházel z rodiny, která se po staletí zabývala ševcovstvím. První zmínka o ševci jménem Lukáš Baťa (Batiu, Batiku, Batu) je z roku 1667.[2] V sousedních Želechovicích je již roku 1644 téhož příjmení (snad významem "táta")[3] Jánoš Baťů a Jan Batík a již roku 1580 Václav Batiů.[4][5] Tomáš, třetí dítě Antonína Bati, se narodil 3. dubna 1876 ve Zlíně v Dlouhé ulici.[2] Ve věku 8 let mu zemřela matka. O dva roky později se jeho otec rozhodl znovu oženit a zároveň přestěhovat rodinu a živnost do Uherského Hradiště. Tomáš tak přešel do tamní školy, kde se místo českého jazyka vyučoval jazyk německý.

První řemeslnické krůčky[editovat | editovat zdroj]

Už v raném věku 12 let se začal zajímat o řemeslo. A to nejen jak boty vyrábět, ale taky jak je co nejlépe prodat. V té době už v podstatě ovládal vše, co mu k živnosti ševce postačovalo. Ve 14 letech odešel mladý Tomáš z domova. Proti vůli svého otce odjel do Prostějova, kde pracoval u firmy Fäber, vyrábějící ševcovské stroje. Tam se velmi zajímal o stroje ulehčující a zrychlující práci ševců. Brzy však dostal výpověď, protože se jeho zaměstnavatelé obávali konkurence. Tomáš se vrátil do otcovy dílny, ale po vzájemné neshodě odjel bez peněžních prostředků do Vídně za svou sestrou Annou. Ta mu finančně vypomohla a mladý Tomáš začal podnikat na vlastní pěst ve vlastní dílně. Jeho horlivost po zisku byla ovšem záhy ukončena neznalostí tamějšího trhu. Navíc neměl úřední povolení vykonávat řemeslo. Proto se v doprovodu svého otce vrátil zpět do Uherského Hradiště, kde se stal obchodníkem.

Těžké podnikatelské začátky[editovat | editovat zdroj]

V roce 1894 se nechali Tomáš, bratr Antonín a sestra Anna vyplatit svým otcem z rodinného podniku. Od své zesnulé matky dostali věno 800 zlatých, se kterým ve Zlíně založili obuvnickou živnost, ohlášenou na nejstaršího sourozence Antonína Baťu ml. Podle tehdejších norem nebyl totiž Tomáš ještě plnoletý. Původně žádali o povolení obuvnické živnosti v Uherském Hradišti, kde jim město jejich záměr provozovat živnost na výrobu obuvi a vybudovat obuvnický podnik, nepovolilo. Ve Zlíně však získali pro své podnikání pochopení a souhlas k zahájení výroby obuvi. Tím město Zlín posvětilo, aniž by o tom radní dopředu věděli, založení základů budoucího obuvnického komplexu. Sourozenci Baťovi zpočátku vyráběli valašskou prošívanou houněnou obuv na symetrickém kopytě. (Jde o stejný tvar kopyta pro levou i pravou nohu). Při její výrobě využívali především práce domácích dělníků. Zaměstnávali okolo 10 dělníků, kteří museli pracovat fixní pracovní dobu, za kterou dostávali pravidelnou týdenní mzdu. Tento způsob řízení podniku byl na tu dobu velice neobvyklý, ale také velmi průkopnický.

V létě 1895 byl veškerý jejich majetek zastaven na splátky a směnky, které už nebylo možné platit. Začaly jim hrozit žaloby ze stran věřitelů. Přišla krize a Baťovi zjistili, že jsou na dně. Když Antonín odešel na vojnu, tak se Tomáš ujal vedení podniku. Pokusil se zbavit dluhů a to způsobem, který sám popisuje těmito slovy:

„Brzy si mne práce podrobila celého. Všechno požehnání mého života počalo se tohoto dne. Pochopil jsem svoji pošetilost v napodobování lenošných lidí, ať pánů či nepánů. Vykonáváním všech dělnických prací našel jsem cesty, které vedly k úspoře materiálu i zjednodušení dělníkovy práce… Suroviny nosil jsem na zádech z otrokovického nádraží od půlnočního vlaku, deset kilometrů od Zlína. Do rána jsem s jedním dělníkem nakrájel materiál a ráno vydal dělníkům. Dělníci pracovali ve dne v noci, až bylo dílo hotovo. Pak zase dělníci vyspávali a já jel v noci odvézt zboží, dovézt novou surovinu a i peníze na výplatu… Sám jsem nakupoval materiál, sám jej pořezal nebo střihal, sám rozdělil mezi dělníky, sám přijal a prohlédl pár po páru, sám vyplatil dělníky, sám provedl všechno knihování a vyúčtováni…“

Léta rozkvětu firmy[editovat | editovat zdroj]

Typické rodinné domky pro zaměstnance Baťových závodů

Do léta 1896 se Tomáš dluhů zbavil. Brzy nato však měla firmu postihnout další pohroma. Firma Koditsch a spol., u níž měli všichni ševci, včetně Baťových, uloženy směnky, zkrachovala. Firmu Tomášova otce to zruinovalo. Tomáš se ovšem nechtěl vzdát. Přišel s inovacemi, které měly tuto situaci vyřešit. Rozhodl se začít šít boty z plátna. Plátno bylo mnohem levnější a dostupnější než pravá kůže. O tzv. „baťovky“ (plátěné boty s koženou podešví a elegantní špičkou z pravé kůže) začal být díky reklamě obrovský zájem. Výroba se rozjížděla ve velkém, proto Baťa roku 1899 zakoupil v Německu první šicí stroje s ručním pohonem.

Anna Baťová, sestra obou bratrů, se zasloužila o prosperitu firmy Baťa. Převzala od bratrů ekonomiku firmy a svým přístupem neumožnila zbytečné plýtvání či nekoncepční rozhazování získaných finančních prostředků. Působila zde do svého provdání r. 1898.

V roce 1897 byly všechny dluhy zaplaceny. Po dokončení stavby železniční trati z Otrokovic do Vizovic postavil Tomáš svou první výrobní budovu, v ní roku 1900 zaměstnával 120 lidí. Postupem času odkoupil další pozemky na území města Zlína, kam začal rozšiřovat firemní infrastrukturu. Tomáš Baťa firmu přejmenoval ke dni 1. srpna 1900 na veřejnou společnost T&A Baťa. Hlavní činnost byla výroba plátěné a houněné obuvi. Firma byla v rozkvětu, ale její spoluzakladatel a bratr Tomáše Antonín Baťa ml. vážně onemocněl tuberkulózou.

Za zkušenostmi do USA[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Baťa přenechal na čas vedení podniku svému spolupracovníku Štěpánkovi a rozhodl se odjet do Ameriky, získat nové zkušenosti se způsoby organizace práce, výplaty zaměstnanců a uskladnění polotovarů pro výrobu obuvi. Po skoro půlročním pobytu v USA přijel na jaře 1905 a do Zlína přivezl s sebou nové plány výstavby továrních budov i nadšení pro americký směr managementu. Objednal též nové výkonnější stroje přímo z USA. Po svém návratu začal také Baťa stupňovat požadavky na dělníky: za špatně provedenou práci jim udílel pokuty ve formě srážek ze mzdy. Nepřistoupil na požadavky sociálně-demokraticky orientované odborové organizace, následkem čehož se uskutečnila stávka zaměstnanců. Baťa nastalou situaci vyřešil výpověďmi pro všechny stávkující a na jejich místo přijal nové, nekvalifikované pracovníky.

Léta v čele firmy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1908 zemřel těžce nemocný Antonín Baťa. Tomáš zůstal jediným vlastníkem firmy T&A Baťa, jejímž hlavním cílem zůstávala výroba lehkých baťovek. V roce 1910 bylo v podniku zaměstnáno asi 350 dělníků, denně se vyrobilo více než 3000 párů bot. S rostoucím objemem produkce rostla také imigrace nových pracovních sil. Nastal problém, kam všechny dělníky ve Zlíně ubytovat. Proto Baťa začal s výstavbou tzv. Baťových domků. Spolu s nimi vznikly ve Zlíně další budovy, které dnes tvoří charakteristickou architekturu celého města. V roce 1912 přešly obuvnické dílny na výrobu celokožené obuvi. Byly také prováděny opatření k prohloubení racionalizace a intenzifikace práce. Firma uzavírala s dělníky pracovní smlouvy, podle nichž dělníkům, kteří nedosáhli předepsaného pracovního výkonu, účtovala k náhradě tzv. ztráty na režiích. Jinak byli dělníci pokutováni za nedostatečně a špatně provedenou práci. V témže roce se Tomáš Baťa oženil s dcerou správce vídeňské dvorní bibliotéky Marií Menčíkovou. Po dvou letech přišel na svět jeho jediný syn Tomáš II.

Válečné období[editovat | editovat zdroj]

Hned na začátku první světové války dostala firma zakázku na výrobu 50 000 párů vojenských bot, tzv. bagančat. Počet pracovníků i denní pracovní výkon rychle rostly. Stovkám mužů se pomocí práce v továrně podařilo vyhnout se povolávacím rozkazům, protože firma vyráběla pro rakousko-uherskou armádu. K válečným poměrům patřilo také to, že v podniku pracovala skupina ruských válečných zajatců. Od roku 1914 do roku 1918 se počet Baťových zaměstnanců zvýšil desetinásobně. Na konci války činila denní výroba téměř 6 000 párů obuvi a odhaduje se, že polovina armádních bot byla právě odsud. Byla zřízena vlastní koželužna a zakoupeny velkostatky pro zásobování dřevem a potravinami pro zaměstnance. Vlastní výrobou surovin firma ušetřila na nákladech. Ze stejného důvodu začala otevírat vlastní prodejny nejen ve Zlíně, ale po celém státě: v Praze, v Liberci, ve Vídni, v Plzni a dalších městech.

Poválečná krize[editovat | editovat zdroj]

Bezprostředně po skončení války byla firma postižena odbytovou, výrobní a finanční krizí, způsobenou ztrátou válečných dodávek, stagnujícím zahraničním obchodem a sníženou koupěschopností obyvatelstva. Na konci roku 1918 začala firma tuto krizi řešit tím, že zřizovala osobní účty svým zaměstnancům z jejich vlastních mezd a vkladů. Tato konta byla úročena 10% úrokovou mírou. Tyto naspořené peníze byly použity jako investice do provozního kapitálu, ačkoliv zaměstnanci si po udání důvodu mohli tyto účty vybrat. Toto řešení krize mělo jen dočasný charakter. V roce 1919 se začalo v Baťových závodech stávkovat. Baťa již nemohl tuto stávku potlačit, tak nechal založit odborové organizace, kam si mohli dělníci volit své zástupce. Krize vyvrcholila o rok později, kdy došlo k celonárodní dělnické stávce. To zapříčinilo vznik Komunistické strany Československa. Tovární sklady byly zaplněny zbožím, v něm uložený kapitál se nehýbal a chyběl. Proto se Tomáš Baťa rozhodl k odvážnému a důmyslnému kroku. Dvakrát snížil cenu obuvi, čímž chtěl vyprodat sklady. Nakonec snížil ceny o 50 % a mzdy o 40 %. Pracovníkům to vykompenzoval tím, že jim poskytl určité slevy (např. 50% zlevnění zboží ve firemním konzumu). Poloviční ceny působily jako magnet na zákazníky. Zásoby bot se výborně prodávaly a Baťa inkasoval deflací drahocenně zhodnocené peníze. Tímto opatřením prorazil krizové sevření, a jeho levné boty začaly ovládat trh. Čtyři písmena BAŤA se staly všudypřítomným symbolem odvážného a úspěšného podnikání. V roce 1923 měla síť prodejen Baťa již 112 poboček. V témže roce se Baťa rozhodl sestavit svoji kandidátní listinu ve volbách do obecního zastupitelstva s heslem „Chci pracovat pro všechny. Bojovat proti bídě.“ Volby vyhrál, získal 17 mandátů ze 30 a stal se starostou.

Plánovité hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Noví dělníci, kteří do Zlína přicházeli ve dvacátých letech 20. století za prací, byli okamžitě přijati na pracovní smlouvu do hlavní výroby, případně nastoupili dle vlastní specializace – stavaři, elektrikáři, chemici, atd. do dalších, nově tvořících se provozů firmy. Ti nejlepší z celého podniku měli možnost po pracovní době navštěvovat Baťovu školu práce k získání vyšší kvalifikace, vyšší odbornosti, mohli se věnovat výuce cizích jazyků. V této škole viselo Baťovo heslo: "Neříkej mi, že to nejde – řekni mi, že to neumíš". To vše vedlo postupně k získávání řídicích a manažerských funkcí jak v Československu, tak i v nově zakládaných pobočkách po celém světě.

„Konejme jen takovou práci, která slouží veřejnosti. Obchod je služba lidu. Čím důkladněji pochopí obchodník tuto pravdu, tím více bude rozšiřovat okruh lidí, kteří budou stát o obchodní spojení.“

Baťa se začal v roce 1919 orientovat na zahraniční obchod. V zahraničí budoval obchodní síť prodejen. Prodával za ceny pod cenovou úrovní konkurence, čímž ji dokázal likvidovat. Výroba vzrůstala, na konci roku 1925 pracovalo v Baťově koncernu 5 200 zaměstnanců. V prvním sestaveném desetiletém plánu předpovídal denní výrobu 100 000 párů bot, ale tento plán byl po roce překonán téměř o dvojnásobek. Proto se začaly tvořit roční plány, které v sobě zahrnovaly plány veškerých oddělení výroby. Ty byly dále rozděleny na týdenní plány a ty pak na denní programy. Tudíž na každý den byl stanoven přesný obrat, kterého muselo být dosaženo.

Samosprávné dílny[editovat | editovat zdroj]

Další revoluční inovací bylo vytvoření hospodářských jednotek, které měly vlastní účet zisků a ztrát. Tyto samosprávné dílny tvořily základní buňku celého podniku. V čele stál mistr, který za vše nesl zodpovědnost. Každé oddělení (dílna), v pravém smyslu slova, kupovalo ve výrobním procesu od předcházejícího oddělení zboží, které po zpracování zase prodávalo následujícímu oddělení. Přitom si muselo pečlivě polotovary překontrolovat a převzít – jak je jednou převzalo, neodvolatelně odpovídalo za kvalitu. Tím Baťa ušetřil na kontrolorech, a přitom vyráběl ve špičkové kvalitě. Na tento systém navazoval systém správních budov, který fungoval na podobném principu.

Systém mezd[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Baťa užíval čtyři základní druhy mezd:

  • pevná mzda – brali technicko-hospodářští a administrativní pracovníci
  • individuální úkolová mzda – dostávali dělníci na některých speciálních postech
  • kolektivní úkolová mzda – pro dělníky v dílnách
  • mzda účasti na zisku – pobírali někteří vedoucí pracovních úseků

Vždy na konci roku byla každému přinesena knížka, do které se muselo napsat, kolik by si chtěl v příštím roce vydělat. Baťa prohlašoval: Jste moji spolupracovníci (výraz dělník nepoužíval) a mojí povinností je, vytvořit Vám takové podmínky, abyste si tyto peníze mohli vydělat.

Baťa byl čtvrtým nejbohatším člověkem v Československu. Ačkoliv hospodářsky velmi pozvedl chudý kraj a dal lidem práci a vyšší životní úroveň, v očích komunistů byl jen kapitalistický vykořisťovatel. Ve 30. letech dělnický pěvecký soubor "Modré blůzy" zpíval: Copak v této republice, tu si Baťa fouká, však až přijde revoluce, ať se ztratit kouká.

(V revolučních zvratech se pak ztratil až Jan Antonín Baťa - ten se po válce už domů nevrátil, a i tak dostal u soudu v nepřítomnosti 15 let těžkého žaláře).

Typická je také Baťova cena, která skoro vždy končila devítkou. Jednoduše 999 Kč vypadá opticky lákavěji než 1000 Kč, přitom jde o rozdíl pouhé jedné koruny.

Expanze podniku[editovat | editovat zdroj]

V letech 19261928 vzrostl export obuvi a firma Baťa ovládala více než polovinu československého vývozu. Ve firmě došlo k zavedení pásové výroby, která byla používána v závodech Henryho Forda. Produktivita práce vzrostla o 75 % a počet zaměstnanců o 35 %. Čistý obrat firmy činil 1,9 miliardy předválečných korun. Koncem roku 1928 tvořila továrna komplex 30 budov. Koncern se rozrůstal a Baťa také podnikal v dalších sférách hospodářství (gumárenský, chemický, textilní, dřevařský průmysl a mnohé další). Baťa v roce 1931 vyráběl ve Zlíně, Otrokovicích, Třebíči, Bošanech, Nových Zámcích. Roku 1931 se rodinný podnik změnil na akciovou společnost se základním kapitálem 135 000 000 korun. Už dlouho předtím vznikaly dceřiné společnosti po celém světě, k tomu přibývaly továrny v Německu, Anglii, Nizozemsku, Polsku a mnoha dalších zemích. Vytvořil celou řadu výchovných i vzdělávacích organizací (Baťova škola práce).Ve Zlíně vzniklo vlastní filmové studio, které se zabývalo natáčením reklam na obuvnické výrobky. Později se ze studia staly známé Filmové ateliéry Kudlov.

Tragická smrt, Let do Möhlinu[editovat | editovat zdroj]

12. července 1932 Tomáš Baťa zahynul spolu se svým pilotem Jindřichem Broučkem při letecké nehodě, když ve svém osobním letadle Junkers F 13 letěl do Švýcarska, aby se zúčastnil otevření nové pobočky v městečku Möhlin [6] na břehu Rýna, kde byl přezdíván "Der tschechische Schuhkönig". V té době, kdy vrcholila velká hospodářská krize, měla firma Baťa pobočky již ve více než 60 státech. Vznik poboček v řadě zemí, kupř. i v Möhlinu, byl iniciován především zvyšováním dovozních cel a ochranou místních trhů vládní politikou. Kupř. koncern Baťa v Möhlinu získal pozemky o výměře 24 hektarů za velkorysou nabídku 1 franku za metr čtvereční, což svědčí o renomé českého průmyslníka a také o faktu, že na 2800 obyvatel zdejší obce připadalo 100 nezaměstnaných. Celý průmyslový areál i se službami a kolonií domků byl dokončen v 50. letech a s výrobou bot se zde skončilo až v roce 1990.

Tomáš Baťa do Möhlinu startoval z firemního letiště v Otrokovicích. Let byl kvůli mlze o 1 hodinu odložen. Baťa trval na odletu, a při tom tvrdil, že je jeho přílet na 10. hodinu oznámen do Curychu. 8 minut před 6. hodinou ráno letadlo odstartovalo. Letadlo spadlo z výšky kolem 20 až 30 m poblíž továrny na Bahňáku [7].

1. verze: pilot pozoroval elektrické vedení, které probíhalo nad areálem Bahňák, když se mu snažil vyhnout, zachytil o roh buď papírny, nebo pily.

2. verze: letadlo bloudilo v mlze několik minut nad Napajedly, ale pilot se nedokázal zorientovat, snad se i pokusil nouzově přistát.

Továrník Baťa tragicky zahynul cca 15 metrů od ohrady továrny na Bahňáku. Pilot Brouček byl nalezen mrtev. V rukou ještě svíral knipl letadla, jakoby chtěl do poslední chvíle zabránit tragédii.

Tomáš Baťa ještě před osudnou havárií svého letadla unikl několikrát úspěšně smrti. Poprvé v roce 1911 (na dušičky), kdy měl autonehodu (srazil se s povozem) u Malenovic, a ze které pochází jizva na pravé straně čela. Operován byl ve Vídni. V roce 1917 to byl zánět žil dolních končetin, kdy jej málem "usmrtily" křečové žíly, které si způsobil dlouhým chozením s plnou nůší kůží na zádech v počátcích podnikání.

Karel Čapek o Baťovi napsal v Lidových novinách:

„Jiní a povolanější vám v těchto dnech připamatují Tomáše Baťu jako organisátora, dobyvatele a budovatele z nejúspěšnějších; rád bych na něm vyzvedl stránku skromnější, i když bez ní by nebyl tím velkým Baťou. Byl to muž; byl z lidí, kterým se oblíbeným rčením říká muž stoprocentní. Silný a snad trochu bezohledný; a především optimista. Muž naprosto nepodlomený jakoukoli nedůvěrou v sebe; člověk nerozpolcený, který nemele naprázdno, ale silnými zuby překusuje problémy, které leží v linii jeho zájmu. Přetnout gordický uzel je výkon málo subtilní, ale otvírá cestu tomu, kdo se nechce nechat zastavit.“

Na pohřbu Tomáše Bati pronesl smuteční řeč jeho nevlastní bratr a nástupce ve firmě Jan Antonín Baťa. Zde je ukázka jeho smuteční řeči:

„Spolupracovníci! Padl… Nejlepší z nás padl, oběť naší práce. Naše velká pracovní rodina ztratila svého zakladatele, budovatele a vůdce. Tělu svého vůdce vzdáváme dnes poslední poctu. Jeho duch však zůstává mezi námi, uprostřed jeho a našeho díla, protože ten duch žije v nás: duch jeho práce, jeho nadšení, jeho obětavost a píle zůstane nám pro věky příkladem. Pracujeme společně na velkém díle. Toto dílo nám odkázal zesnulý Tomáš Baťa ve své závěti…“

V podnicích Tomáše Bati tehdy mělo obživu třicet tisíc zaměstnanců, firemní továrny a prodejny se rozkládaly na čtyřech kontinentech. Ve Zlíně naproti továrnímu kolosu stálo Náměstí Práce s dvěma obchodními domy, sociálním ústavem, hotelem a kinem (největší biograf ve střední Evropě), skoro hotová byla školní čtvrť, přibývaly internáty a pavilony v nemocnici, město lemovaly zahradní čtvrti s jeden a půl tisícem domků pro zaměstnance. Do vedení firmy se dostal Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín Baťa a spolu s Dominikem Čiperou a Hugo Vavrečkou (akcie firmy byly převedeny na Jana A. Baťu a Marii Baťovou, vdovu po Tomášovi). Rozvoj podnikání pokračoval, stejně jako budování Zlína. Zde vyrostl památník Tomáše Bati – později přestavěný v Dům umění, Baťův kanál – rozšíření a prodloužení vodní cesty až do Otrokovic s částečným využitím i řeky Moravy (každý den na stavbě pracovalo na 800 dělníků, práce se prováděly ručně, bez použití mechanizace), výstavba rodinných domků na Lesní čtvrti atd. Neodmyslitelnou součástí Baťovy tradice patřilo i do té doby jedinečné, logicky navazující provádění číslování postavených čtvrtdomků a půldomků tak, jak se v jednotlivých ulicích postupně domky dostavovaly. Založil se tím jedinečný a přehledný systém logistiky i orientace. Další významná stavba Baťův mrakodrap (1938) nesla přívlastek "nejvyšší betonová stavba Evropy". Mrakodrap byl správním a administrativním centrem podniků Baťa. Po druhé světové válce se stal administrativním a řídícím centrem podniků Svit. Dnes, po rozsáhlé rekonstrukci, zde sídlí krajský úřad Zlínského kraje.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b JEŘÁBEK, Miroslav. Příběh československého selfmademana. In Osobnosti moravských dějin. Brno : Matice moravská, 2006. ISBN 80-86488-38-1. S. 469.
  3. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2530 - Naše řeč - Báťa, baťa
  4. Ivan Brož, Šéfové, 2003, str. 79
  5. http://szcpv.org/09/bata.html - Životopis Tomáša Baťu - História rodiny
  6. Bata Park v Möhlinu http://www.moehlin.ch/portrait007.php?id=27
  7. Tragický pád Baťova letadla na:http://www.zlin.estranky.cz/clanky/tomas-bata_-jan-antonin-bata/tomas-bata---prvni-posledni-zprava.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JANDÍK, Stanislav. Železní tovaryši: sociologická reportáž o zrození nového věku. Praha : Volná myšlenka, 1938. 465 s.  
  • POKLUDA, Zdeněk. Baťovi muži. Zlín : Kovárna VIVA a. s., 2012. 167 s. ISBN 978-80-260-3389-9.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 35.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 56–57.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 3. sešit : Bas–Bend. Praha : Libri, 2005. 264–375 s. ISBN 80-7277-287-2. S. 273–274.  
  • Bohumil Léhar: Dějiny Baťova koncernu, Státní nakl. politické literatury, Praha 1960
  • Miroslav Ivanov: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše, nakl. Lípa, Vizovice 1998
  • Eva Dvořáková: Batismus a Baťovci, Krajské nakl. Gottwaldov, Gottwaldov 1960
  • Josef Vaňhara: Příběh jednoho muže a jednoho města, vlastní vydání, Zlín
  • Milan Zelený: Cesty k úspěchu - trvalé hodnoty soustavy Baťa, nakl. Čintámani, ISBN 80-239-8233-8


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Tomáš Baťa ve Wikimedia Commons