Jozef Tiso

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jozef Tiso
Portrét přibližně z roku 1936

Portrét přibližně z roku 1936
Ve funkci:
29. listopadu 1939 – 3. dubna 1945
Předchůdce funkce zřízena
Nástupce funkce zrušena
Narození 13. listopadu 1887
Rakousko-Uhersko Velká Bytča, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 18. dubna 1947
Československo Bratislava, ČSR
Politický subjekt HSĽS
Profese politik, kněz
Náboženství Římskokatolická církev
Rodný dům

Jozef Tiso (13. října 1887 Veľká Bytča[1][2] – 18. dubna 1947 Bratislava) byl slovenský římskokatolický kněz, politik Hlinkovy Slovenské ľudové strany a v letech 1939–1945 prezident Slovenské republiky, satelitního státu nacistického Německa. Po válce byl odsouzen československým Národním soudem v politickém procesu[3][4] za válečné zločiny k smrti a popraven.

Obsah

[editovat] Studia

Narodil se v rodině řezníka jako druhé ze sedmi dětí. Lidovou školu vystudoval ve Velké Bytči. Jednalo se o trojjazyčnou maďarsko-slovensko-německou katolickou školu.[1] Nižší třídy gymnázia studoval na gymnáziu v Žilině. Potom pokračoval v nitranském semináři a tamním piaristickém gymnáziu, kde dokončil středoškolské studium.[5] Posléze jej jako zvláště nadaného poslal biskup na univerzitu do Vídně (na takzvané Pazmáneum, které bylo určené pro obzvlášť talentované a perspektivní adepty kněžské dráhy). Zde absolvoval teologii v roce 1910 a téhož roku jej Augustín Fischer-Colbrie vysvětil na kněze.[6]

[editovat] Knězem, kariéra v církvi

Svou první mši (primície byly na slovenských vsích velkou slavností) sloužil ve svém rodišti.[7] Později pracoval jako kněz na několika místech (Oščadnica, Rajec, Bánovce nad Bebravou), vyučoval slovenštinu, pracoval v oblasti kultury a pomáhal při vytváření a organizaci činnosti hospodářských spolků pro chudé obyvatelstvo. Před první světovou válkou se stal členem protislovensky zaměřené uherské Katolické lidové strany (Nép párt)[8]. Na začátku 1. světové války sloužil jako vojenský kaplan (polní kurát) Trenčínského pluku, ale v důsledku zámětu byl stažen od jednotky. V roce 1915 se stal ředitelem Teologického semináře v Nitře a učitelem na piaristickém gymnáziu tamtéž, později pak profesorem teologie. Během svého pobytu v Nitře hojně publikoval v místním maďarském tisku, především v Nyitramegyei Szemle (Obzor nitranské župy), kde v duchu uherského zemského patriotismu oslavoval svými články rakousko-uherskou armádu a kritizoval panslavismus i slovenské národní cítění [9]. Od roku 1921 do roku 1924 – ve velmi mladém věku – byl biskupským tajemníkem Karola Kmeťka a učitelem v Bohosloveckém semináři v Nitře. Tiso měl v té době už názorově blízko k Hlinkovi, Kmeťko se spíše v politických názorech blížil Šrámkovi.[10] Roku 1924 Tiso opustil vyšší církevní pozice v Nitře, stal se děkanem a farářem v Bánovcích nad Bebravou a začal se ještě aktivněji věnovat politice. Dokonce i v době zastávání funkce prezidenta 1. Slovenské republiky pokračoval Tiso ve své práci jako farář v této obci a byl jím až do roku 1945.

[editovat] Politikem (Československo)

[editovat] Politikem v letech 1918–1939

Po vzniku Československa nastává v jeho názorech obrat a koncem roku 1918 se stává členem nové národní rady v Nitře a nitranský župan jej záhy jmenuje členem správního výboru župy. V té době už je Tiso řádným členem Hlinkou obnovené Slovenské ľudové strany, později jedním z jejich vůdčích osobností. Strana se od roku 1925 nazývala Hlinkova slovenská ľudová strana z důvodu většího odlišení od Šrámkových československých lidovců.[11] Andrej Hlinka založil Slovenskú ľudovú stranu jako katolickou stranu v roce 1913 v době Rakousko-Uherska. HSĽS bojovala za autonomii Slovenska v rámci Československa a po roce 1923 se stala nejsilnější stranou na Slovensku. Byla to jedna ze dvou slovenských stran na Slovensku; ostatní strany buď reprezentovaly národnostní menšiny a nebo působily (aspoň nominálně) v celém Československu.

V roce 1919 zakládá Tiso v Nitře místní pobočku SĽS a přispívá do stranického tisku. Patří k hlavním stranickým ideologům a zastáncům slovenského autonomismu, který je zaměřen silně protičesky. Jako publicista aktivně bojuje proti socialismu a v jeho článcích se objevují i první náznaky antisemitismu [12].

Do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé kandidoval v roce 1920, ale nebyl zvolen [13]. V roce 1923 byl Tiso odsouzen k peněžité pokutě a ke dvěma měsícům vězení za pobuřování lidu, jehož se měl dopustit na manifestaci v Bánovcích nad Bebravou v roce 1921. Ve vězení si odseděl čtrnáct dní[14]. Po vykonání trestu byl církví přeložen z Nitry právě do Bánovců nad Bebravou, kde se stal po čase děkanem. [15]

[editovat] Poslancem

Poslancem se stal až ve volbách v roce 1925 a zůstal jím i po další volební období. Při jednáních Národního shromáždění se Tiso projevoval většinou protičesky a počínal si často tak, jako by jeho strana zastupovala celý slovenský národ, a to i přesto, že ji volila jen třetina voličů [16]. Zároveň se ale označoval za zastánce existence Československa [17]. Poslancem československého parlamentu v Praze byl v letech 1925 - 1939.

V roce 1930 ho Hlinka jmenoval místopředsedou strany, jelikož hlavní Tisův stranický soupeř, Vojtech Tuka, byl tehdy ve vězení a dočasně ztratil ve straně vliv.

[editovat] Ministrem

V letech 1927 až 1929 byl ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v poslední Švehlově a první Udržalově vládě. V roce 1933 ve Sněmovně pronesl projev, ve kterém označil kořeny hospodářské krize též za duchovního rázu a kromě státního rozpočtu odsoudil i ideologie liberalismu, socialismu a jako jejich důsledek označil komunistický a fašistický teror, které též odsoudil. Naopak se přihlásil k papežské sociální encyklice Quadragesimo anno a ideji stavovského státu.[18] V tomtéž roce, 1933, se Tiso podílí také na protistátní provokaci při tzv. pribinovských slavnostech, kdy v Bánovcích nad Bebravou zorganizoval početnou skupinu radikálů, kteří církevní slavnost proměnili v protičeskoslovenskou provokaci [19]. V roce 1935 podpořil Tiso volbu Edvarda Beneše prezidentem Československa, v rámci HSĽS se o ni dokonce sám výrazně zasazoval.[20][21]

Po Hlinkově smrti v roce 1938 se stal Tiso de facto vůdcem strany (byl zástupcem předsedy strany od roku 1930 do 1. října 1939, oficiálním vůdcem strany se stal po tomto datu). Od roku 1927 do roku 1929 byl členem československé vlády jako ministr zdravotnictví a sportu.

[editovat] Krize 1938

V roce 1938 byl následkem politické krize dosavadní stát Československo nově státoprávně uspořádán a vzniklo Česko-Slovensko, jehož existence byla zpětně potvrzena Národním shromážděním 22. 11. 1938. Jozef Tiso se stal prvním předsedou slovenské autonomní vlády. Ještě předtím, 2. 11. 1938, došlo k první vídeňské arbitráži, která postihla Slovensko a Podkarpatskou Rus územní ztrátou. Hlavním strůjcem byl v celé věci Adolf Hitler, ale Tiso situace využil k tomu, aby za hlavní viníky ztráty území označil politiky v Praze [22]. Tiso se tehdy vydal do Německa, kde osobně žádal ministra zahraničních věcí Ribbentropa, aby ve slovensko-maďarském územním sporu zakročil. Slovensko muselo nakonec stejně území odevzdat Maďarsku, ale Tiso dal příkaz, aby pár hodin před předáním byli na tato odstoupená území vyvezeni všichni Židé, kteří neměli slovenské státní občanství. [23] Akce nakonec skončila neúspěchem, ale Židé si mohli v tom okamžiku udělat představu o tom, jak se s nimi bude v samostatném slovenském státě zacházet.

[editovat] Schůzka s Hitlerem

10. 3. prezident Hácha sesadil slovenskou autonomní vládu a moc na Slovensku převzala československá armáda. Na 13. března 1939 byl Tiso pozván do Berlína, kde jednal s Adolfem Hitlerem, který mu oznámil svůj záměr rozbít Česko-Slovenský stát. Požadoval po něm též urychlené vyhlášení samostatného Slovenska, kterému přislíbil "ochranu", jinak jej ponechá svému osudu, který měl představovat maďarský vpád.[24] Tiso to odmítl na místě a osobně učinit s tím, že k tomu nemá mandát. Zasadil se všal o urychlené svolání Slovenskému sněmu, kterému německý požadavek posléze tlumočil. Sněm se následujícího dne Hitlerovu rozhodnutí podřídil, ačkoliv slovenští politici takový záměr v té době povětšinou neměli.

[editovat] Tiso prezidentem

Jozef Tiso (10.1941)

26. října 1939 byl Tiso zvolen prezidentem Slovenské republiky, jímž pak zůstal až po její zánik. Vojtech Tuka se stal předsedou vlády. Samostatnost nového Slovenského státu byla jen iluzí a již 23. 3. 1939 byla podepsána s Německem dohoda o tom, že slovenská vláda bude provádět zahraniční a vojenskou politiku jen v souladu se zájmy Německa. 5. 9. 1939 tak slovenská armáda vstupuje po boku wehrmachtu do obsazovaného Polska, za což Slovensko získává 770 kilometrů čtverečných polského území. Adolf Hitler i v pozdějších letech opakovaně zasahoval do domácího dění na Slovensku a např. v roce 1940 v Salcburku nadiktoval Tisovi složení nové vlády [25]. Tisův autoritativní, silně katolický a fašistický systém vlády však bez Hitlera nemohl existovat, což si Tiso uvědomoval. I přes silný katolicismus je ale tento režim opakovaně kritizován Vatikánem, jelikož Tiso se snažil sloučit neslučitelné – křesťanství s nacismem. Rozpor mezi jeho politickými rozhodnutími a papežskými encyklikami, na něž se Tiso stále odvolával, byl neudržitelný, zvláště poté, co 9. 9. 1941 vydala slovenská vláda tzv. židovský kodex, v němž byla shrnuta všechna represivní a diskriminační protižidovská opatření. Vatikán neviděl v Tisovi jen hlavu státu, ale především významného reprezentanta církve, který porušuje její základní principy. Během existence Slovenského štátu však nebyl státem vykonán trest smrti z politických důvodů na žádné osobě a byl soudy udělován jen ve výjimečných případech, takřka vždy v nepřítomnosti obžalovaného. Jozef Tiso vždy podepsal žádost odsouzeného k smrti o milost, jejíž udělení mu doporučovaly i soudy.[26] Řada odpůrců režimu však byla mučena a terorizována či zavražděna Hlinkovými gardami pod vedením Alexandra Macha. [zdroj?]

Tentýž stát také s Tisovým souhlasem vydal nacistickému Německu k povraždění více než 70 000 občanů židovské a romské národnosti a ještě za každého takového občana platil[27] (tvrzení, že netušil, že je posílá na smrt, lze vztáhnout jen na část deportovaných). Slovensko bylo spojencem Třetí říše a jejím spojencem zůstalo až do obsazení Rudou armádou.

Tisovi kritici z církevních kruhů požadovali, aby buď odstoupil, nebo se nechal laicizovat, neboť zastávali názor, že setrvání kněze v čele Slovenského štátu poškozuje pověst církve. Biskup Gojdič se v květnu 1942 obrátil na Svatý stolec s žádostí, aby Tisa přinutil zastavit krutosti páchané na Židech, nebo, nebude-li to možné, aby jej buďto přinutil k rezignaci na prezidentský úřad, nebo zbavil kněžství.[28]

[editovat] Slovenské národní povstání

V roce 1944 vypuklo Slovenské národní povstání a 30. 8. 1944 Tiso v rozhlase oznámil, že na území Slovenska pozval německou armádu, aby povstání potlačila. Bojů s povstalci se nezúčastnili jen Němci, ale Tiso dal rozkaz k zásahu i pohotovostním oddílům Hlinkovy gardy, jejímž byl nejvyšším velitelem [29]. Po porážce SNP poslal děkovný telegram Adolfu Hitlerovi, v němž mu poděkoval za „osvobození“ Bánské Bystrice [30].

[editovat] Proces a poprava

Den před osvobozením Bratislavy Rudou armádou, 3. 4. 1945, uprchl Jozef Tiso do zahraničí a směřoval do hornorakouského Kremsmünsteru, kde se ukryl v klášteře. Zde se vzdává 8. 5. 1945 Američanům. Američané vůbec netuší, kdo se jim vzdává, jelikož USA nikdy Slovenskou republiku neuznaly a zcela ignorovaly fakt, že jim tato země vyhlásila v roce 1941 válku [31]. 6. června 1945 byl Tiso spojeneckou armádou internován v Bavorsku a 29. 10. 1945 Američané Tisa a lidi z jeho doprovodu vydali do Československa. Na základě rozsudku Národního soudu byl 18. dubna 1947 v Bratislavě popraven.[32]

Tiso byl v procesu obviněn z podílu na rozbití Československa, z likvidace demokratických práv a svobod na Slovensku a z nastolení totalitního režimu[33]. Dále byl obviněn z aktivního vystoupení proti Slovenskému národnímu povstání, ze zavlečení Slovenska do války proti Polsku, Sovětskému svazu, Velké Británii a USA a z aktivní účasti na deportaci slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích táborů[34]. Rozsudek smrti nad Jozefem Tisem je vynesen 15. 4. 1947. Tiso si zažádal o milost a prezident Edvard Beneš rozhodl tak, že pokud vláda milost schválí, on jako prezident ji také udělí, a to i přesto, že udělení milosti nedoporučil soudní tribunál a stejně se zachovala i Slovenská národní rada[35]. 16. 4. se v Praze sešla vláda a z 23 jejích členů hlasovalo pro popravu 17 ministrů. Šest ministrů hlasovalo proti. Vláda se tudíž rozhodla milost neudělit a prezident Beneš dostál svému rozhodnutí a milost zamítl[36].

Soudní proces je dodnes hodnocen jako politický a kontroverzní[zdroj?]. Někteří autoři jej hodnotí jako nespravedlivý vůči Tisovi, podtrhují nenávist vůči Tisovi ze strany komunistů a jejich snahu Tisa za každou stranu zlikvidovat, upozorňují na silnou zaujatost soudce Igora Daxnera a často poukazují na zjevnou disproporci mezi rozsudkem smrti pro Tisa, který se prokazatelně snažil mnoha excesům bránit a byl brzdou teroru[zdroj?], a relativně mírným rozsudkem nad Alexandrem Machem, jedním z hlavních iniciátorů a organizátorů holokaustu na Slovensku, který byl souzen v témže procesu. Tento postoj, který je rozšířený mezi Slováky, z českých historiků má zastání například u Václava Vaška.

Proces byl též příležitostí ke střetu Demokratické strany a KSS. Komunisté přisoudili procesu nemalou roli v mocensko politickém tažení vůči Demokratické straně, kterou se snažili rozštěpit na zastánce jejího dostavadného vedení a přívržence politického katolicismu.[37] Komunisté hodnotili ve své době popravu Tisa jako svůj velký politický úspěch.[38] Součastí obsáhlého rozsudku byla i tvrzení jako, že Tiso hlásal výmysly, že SSSR ohrožuje celou civilizaci a křesťanstvo, páchá zvěrstva a chce zotročit celý svět.[39]

I řada Tisových obhájců včetně Vaška, kteří tvrdí, že Tiso nejednal dobrovolně a byl ke svým kontroverzním krokům donucen Třetí říší a že zachránil mnohé, však připouštějí, že Tiso možná někdy zašel příliš daleko a že si při procesu sám velmi přitížil, když neprojevil ani náznak lítosti.[40] Anton Rašla, jeden ze tří žalobců v procesu, který pronášel závěrečnou řeč obžaloby a vznesl požadavek na trest smrti s odůvodněním, že Tiso neprojevil žádnou lítost a nejsou zde tedy žádné polehčující okolnosti, k tomu později řekl, že kdyby Tiso projevil lítost, tak si mohl zachránit život.[41]

[editovat] Postoj Vatikánu

Svatý stolec sice požádal Československo o udělení milosti Tisovi, nicméně dal zároveň najevo, že mu jde spíše o budoucnost vztahů mezi Čechy a Slováky a že neudělení milosti nebude mít žádný vliv na diplomatické vztahy mezi oběma státy. Oprávěnost rozsudku nikdy nezpochybnil a existuje řada dokumentů, které jasně dokládají, že nikdy nezpochybňoval Tisovu vinu a trest smrti nepovažoval za nepřiměřený.

Pokud jde o náhled Vatikánu na provinění Tisa, slavná je zejména neveřejná poznámka biskupa Tardiniho k depeši instruující vatikánského chargé d’affaires na Slovensku Burzia k dalším intervencím proti deportacím Židů do rukou Třetí říše, v níž šéf diplomacie Svatého stolce označuje Tisa za šílence a přisuzuje mu odpovědnost za holokaust na Slovensku.[42]

U soudu byla čtena i oficiální zpráva Burzia Svatému otci o výsledcích intervence u Tisa proti deportacím a násilnostem z roku 1944: „Nenašiel som u prezidenta republiky žiadne porozumenie, ba ani jedného slova súcitu pre prenasledovaných. On vidí v Židoch príčinu všetkého zla a obraňuje zásahy Nemcov proti Židom ako nanútené najvyššími požiadavkami vojny.“[41]

[editovat] Postoje k Tisovi

Slovenská mince z roku 1944

Tisova osoba je dodnes slovenskou veřejností vnímána značně kontroverzně. Mezi jeho příznivce patří hlavně slovenští nacionalisté a národně orientovaní katolíci. Podle průzkumu v řadách příznivců KDH si ho 40 % z nich váží a 48 % k němu má negativní vztah.[43] O jeho alespoň částečnou rehabilitaci se snaží řada osobností i organizací. Za jeho postoje a činy se též stavělo občanské sdružení Slovenská pospolitosť a s ním spjatá politická strana Slovenská pospolitosť - národná strana, která byla pro svou protiústavnost rozpuštěna[44] [45] či někteří politici Slovenské národní strany.[46][47]

Jiní politici k němu vyjadřují stanovisko, že je třeba jeho osobu hodnotit v kontextu a hodnotí různé jeho činy pozitivně i negativně. Mezi takovéto politiky patří například Ján Čarnogurský, Dušan Čaplovič či Jaroslav Paška.[43]

Mezi slovenskými historiky hodnotí Tisa kladně například Milan Stanislav Ďurica, Konštantín Čulen či František Vnuk. Naopak mezi zastánce silně negativního hodnocení patří Ivan Kamenec, Dušan Kováč či Pavol Mešťan. Mezi představitele středního proudu, který vidí na Jozefu Tisovi pozitiva i negativa, náleží například Róbert Letz, Ivan Petranský [48] či Martin Lacko.[49]

Silné kontroverze vyvolalo například vydání knihy, v níž historik Milan Ďurica Tisa obhajuje. Protesty Tisových odpůrců vyvolalo i prohlášení slovenského arcibiskupa Jána Sokola, který řekl: „Já si vážím pana prezidenta Tisa a vážím si ho moc, protože si ho pamatuji jako dítě. Byli jsme velmi chudí, ale když byl on, tak jsme byli na úrovni.“[50] Arcibiskup Sokol také sloužil za Tisa v roce 2006 mši v den výročí Tisovy popravy.[51].

Negativně se vůči Tisovi staví některé nevládní a romské organizace, Ústredný zväz židovských náboženských obcí v SR a většinová média i část slovenské veřejnosti.

[editovat] Snahy o beatifikaci či kanonizaci

Některé osobnosti, zejména z řad slovenského katolického antikomunistického exilu, usilovaly či usilují o prohlášení Jozefa Tisa za blahoslaveného či svatého.[52] Ve prospěch kanonizace se vyjádřil například profesor teologie a historie Milan Ďurica či profesor teologie na Villanova University Jozef Papin (†1982). Tyto snahy jsou pochopitelně odmítány ze strany Tisových odpůrců, ale nepodporují je ani mnozí lidé, kteří mají na Tisa pozitivní či spíše pozitivní pohled. Arcibiskup Ján Sokol k tomuto tématu prohlásil, že „Nie je správne, aby boli politici vyhlasovaní za blahoslavených. Politik musí robiť aj kompromisy a blahoslavený musí byť ochotný za svoje presvedčenie aj zomrieť“ [53] Proti svatořečení se stavěl i novinář a politik HZDS Ján Smolec.[54]

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

  1. ↑ a b Slovenský rodoľub Dr. Jozef Tiso (1887-1947). Trenčín : Ivan Štelcer, 1992 179 s ISBN 80-900537-3-4., str. 8
  2. ↑ Čulen, K.: Po Svätoplukovi druhá naša hlava, Garmond, Partizánske, 1992, ISBN 80-8358-701-X, str. 32
  3. ↑ KAPLAN, Karel. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 346 s ISBN 80-85270-05-6, str. 5
  4. ↑ Slovenský rodoľub Dr. Jozef Tiso (1887-1947). Trenčín : Ivan Štelcer, 1992 179 s ISBN 80-900537-3-4., str. 16
  5. ↑ Čulen K.: Po Svätoplukovi druhá naša hlava, Garmond, Partizánske, 1992, ISBN 80-8358-701-X, str. 33
  6. ↑ Čulen K.: Po Svätoplukovi druhá naša hlava, Garmond, Partizánske, 1992, ISBN 80-8358-701-X, str. 37
  7. ↑ Čulen, K.: Po Svätoplukovi druhá naša hlava, Garmond, Partizánske, 1992, ISBN 80-8358-701-X, str. 37
  8. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 229
  9. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str.229
  10. ↑ Čulen, K.: Po Svätoplukovi druhá naša hlava, Garmond, Partizánske, 1992, ISBN 80-8358-701-X, str. 63
  11. ↑ VNUK, František. Andrej Hlinka : tribún slovenského národa. 1. vyd. Bratislava : THB, 1998. 165 s (Priblížiť sa k pravdě ; 2) ISBN 80-967946-1-2, str. 68
  12. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 232
  13. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 232
  14. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str.233
  15. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str.233
  16. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 234
  17. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 234
  18. ↑ Zápis z 243. schůze Poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé v Praze v pátek dne 3. února 1933
  19. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 236
  20. ↑ VNUK, František. Mať svoj štát znamená život : politická biografia Alexandra Macha. Vyd. 1. Bratislava : Odkaz : Ozveny, 1991. 383 p ISBN 80-85193-11-6., str. 130
  21. ↑ KLIMEK, Antonín. - KUBŮ, Eduard. Československá zahraniční politika 1918-1938 : kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995. 115 s ISBN 80-85241-88-9, str. 73
  22. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 237
  23. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 238
  24. ↑ Ďurica, Milan. Slovenský národ a jeho štátnosť. 1. vyd.. Bratislava: Alfa, 1990. ISBN 80-05-00720-5, str. 30
  25. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 249
  26. ↑ Rychlík, Jan: Perzekúcia odporcov režimu na Slovensku 1938-1945 In: Slovenská republika 1939-1945 očami mladých historikov IV. 1. vyd. 2005. Banská Bystrica: Ústav vedy a výskumu a Fakulta humanitných vied Univerzity Mateja Bela; s. 119-134. ISBN 80-8083-147-5, str. 129-130
  27. ↑ Eduard Nižňanský: Židovská komunita na Slovensku 1939-1945 na Holocaust.cz
  28. ↑ Lukáš Obšitník: List biskupa Gojdiča Vatikánu in Postoy.sk, 16. března 2010
  29. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 262
  30. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 264
  31. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 267
  32. ↑ BUTLER, Rupert. Hitlerovi šakali. Praha : Naše vojsko, 2008. 291 s. ISBN 978-80-206-0991-5. S. 280-282.  
  33. ↑ Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, Nakladatelství Paseka, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 224
  34. ↑ Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, Nakladatelství Paseka, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 224
  35. ↑ Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, Nakladatelství Paseka, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 226
  36. ↑ Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, Nakladatelství Paseka, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 226
  37. ↑ KAPLAN, Karel. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 346 s ISBN 80-85270-05-6, str. 17
  38. ↑ KAPLAN, Karel. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). 1. vyd. Praha : Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 346 s ISBN 80-85270-05-6, str. 29
  39. ↑ Výpis z rozsudku spracovaný obhajcom E. Žabkayom, Spracované podľa knihy Proces s dr. J.Tisom - Spomienky obžalobcu Antona Rašlu a obhajcu Ernesta Žabkaya vydanej Tatrapresom 1990
  40. ↑ Václav Vaško: Dům na skále 1: Církev zkoušená, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, ISBN 80-7192-891-7, str. 43-50
  41. ↑ a b http://spravy.pravda.sk/lutost-mohla-tisovi-zachranit-zivot-dsi-/sk_domace.asp?c=A070412_231359_sk_domace_p04
  42. ↑ Pierre Blet: Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2001, ISBN 80-7266-082-9, str. 192; Tardini Burziovi 25. března 1942: „Nevím, jestli se je podaří zastavit... šílence. Šílenci jsou dva: Tuka, který jedná, a Tiso... kněz, který tomu nechává volný průběh.“
  43. ↑ a b Čarnogurský: Tiso nebol hlavný politický zodpovedný
  44. ↑ Slovenská Pospolitosť – Národná strana článek Jakuba Kmošena, SOCIOweb
  45. ↑ Slovenská pospolitosť včera a dnes článek Dušana Mikušoviče, REXTER - odborný časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu
  46. ↑ http://www.sns.sk/clanky/poslanec-rydlo-tiso-je-najvacsi-slovak-20-storocia-692.html
  47. ↑ http://www.24hod.sk/clanok-43151-Mladez-SNS-sa-vzdala-od-dotacie-MS-SR.html
  48. ↑ Petranský: Jozefa Tisa si pre niečo vážim
  49. ↑ Martin Lacko: "Nepoznám historika, schvaľujúceho Tisovu popravu", rozhovor s Martinem Lacem pro Pravé Spektrum.
  50. ↑ http://www.lidovky.cz/ln_zahranici.asp?c=A070105_104611_ln_zahranici_vvr
  51. ↑ http://www.sme.sk/c/3835964/sokol-sluzil-omsu-za-tisa.html
  52. ↑ Hanus, Martin: Jozef Tiso a čas na rozsudok. Pravé spektrum. 05-01-2007.
  53. ↑ Na prezentácii Ďuricovej knihy bol aj Sokol
  54. ↑ Smolec, J.: Sudcovia, zasadnite, hrob je vykopaný alebo Justičná vražda prezidenta Tisu. Smena. 8. března 1991

[editovat] Literatura

  • ABRAMS, Bradley Francis. The Price of Retribution. The Trial of Josef Tiso. In DEÁK, István; GROSS, Jan Tomasz; JUDT, Tony. The Politics of Retribution in Europe : World War II and its Aftermath. Princeton : Princeton University Press, 2000. ISBN 0691009538. s. 252-289. (anglicky)
  • BARTLOVÁ, Alena. Ferdinand Juriga, prelát Andrej Hlinka a Jozef Tiso - traja čelní predstavitelia Slovenskej ľudovej strany v rokoch 1905-1945. In MAREK, Pavel; HANUŠ, Jiří. Osobnost v církvi a politice : čeští a slovenští křesťané ve 20. století. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. ISBN 80-7325-097-7. s. 257-269.
  • BOROVIČKA, Michael. Kolaboranti : 1939-1945. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 399 s. ISBN 978-80-7185-846-1. Kapitola Mučedník (Jozef Tiso).  
  • DLUGOSZ, Józef. Ks. Józef Tiso (1887-1947), prezydent Republiki Slowacji. (Fakty i refleksje w 50. rocznice jego smierci). In KOSMAN, Marcel. Kultura polityczna w Polsce. T. 2. Mity i fakty. Poznan : Wydawnictwo Naukowe Institutu Nauk Politycznych i Dziennikarstwa Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza, 1999. ISBN 8387704148. s. 173-185. (polsky)
  • ĎURICA, Milan. Jozef Tiso : 1887-1947 : životopisný profil. Bratislava : Lúč, 2006. 592 s. ISBN 80-7114-572-6. (slovensky) 
  • FANO, Štefan, a kol. Pokus o politický a osobný profil Jozefa Tisu : Zborník materiálov z vedeckého sympózia Častá-Papiernička, 5.-7. mája 1992. Bratislava : SAP, 1992. 380 s. ISBN 8090044158. (slovensky) 
  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6.  
  • JANČÍK, Drahomír. Jozef Tiso. Pragmatismus a státotvornost Jozefa Tisa - příspěvek k politice Hlinkovy slovenské ľudové strany ve 30. letech. In MAREK, Pavel. Osobnost v politické straně: Sborník referátů z konference "Úloha osobností v dějinách politických stran na území českých zemí a Československa v letech 1861-1999". Olomouc, 19.-20. října 1999. Rosice u Brna : Nakladatelství Gloria, 2000. ISBN 80-900965-9-X. s. 402-415.
  • KAMENEC, Ivan. Dr. Jozef Tiso 1887-1947 : tragédia politika, kňaza a človeka. Bratislava : Archa, 1998. 148 s. ISBN 80-7115-147-5. (slovensky) 
  • KOVÁČOVÁ, Viera. Jozef Tiso a Povstanie. In Válečný rok 1944 : příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany České republiky, 2001. ISBN 80-7278-077-8. s. 203-212. (slovensky)
  • RYCHLÍK, Jan. Proces s Jozefem Tisem v roce 1947. Český časopis historický, 1998, roč. 96, s. 574-601. ISSN 0862-6111.  

[editovat] Související články

[editovat] Externí odkazy

logo Wikicitátů
Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Jozef Tiso


Pahýl - biografie Tento biografický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Bližší informace mohou být uvedeny na diskusní stránce.
Také můžete pomoci vhodným rozšířením dalších článků z tohoto oboru.
předsedové vlády Slovenské republiky
Předchůdce:
 14. 3. 1939 - 27. 10. 1939
Jozef Tiso		 Nástupce:
Vojtech Tuka
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jozef_Tiso&oldid=7940405“
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Tisk/export
Nástroje
V jiných jazycích