Antonín Zápotocký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonín Zápotocký
Antonín Zápotocký.JPG
Ve funkci:
21. března 1953 – 13. listopadu 1957
Předseda vlády Viliam Široký
Předchůdce Klement Gottwald
Nástupce Antonín Novotný

Ve funkci:
15. června 1948 – 21. března 1953
Prezident Klement Gottwald
Předchůdce Klement Gottwald
Nástupce Viliam Široký

Narození 19. prosince 1884

Rakousko-Uhersko Zákolany
Rakousko-Uhersko

Úmrtí 13. listopadu 1957 (ve věku 72 let)
Československo Praha Československo
Politický subjekt Čs. soc. demokracie
KSČ
Choť Marie Zápotocká
Děti Marie (*1911), Jiřina (1912 - 1957)
Zaměstnání dělník, spisovatel, politik
Profese kameník
Webová stránka Oficiální stránka
Ocenění Řád Karla Marxe
Commons Antonín Zápotocký
Antonín Zápotocký
Antonín Zápotocký.JPG
Narození 19. prosince 1884
Kladno
Úmrtí 13. listopadu 1957 (ve věku 72 let)
Praha
Povolání politik a spisovatel
Stát Československo
Témata počátky dělnického hnutí
Významná díla Rozbřesk,
Rudá záře nad Kladnem,
Vstanou noví bojovníci,
Barunka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Zápotocký (19. prosince 1884 Zákolany13. listopadu 1957 Praha) byl československý komunistický politik a významný odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Byl synem Ladislava Zápotockého (1852–1916), krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze.[1]

V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.[1][2]

První republika[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců,[3] devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka.

Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 19221925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny.

Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. Po mnichovské dohodě byla Komunistická strana Československa rozpuštěna.

Zatčení a pobyt v koncentračním táboře[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do SSSR, ale byl zatčen při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v Drážďanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Podle některých informací tam působil jako „kápo“ a měl tam týrat nizozemské vězně.[4][5] Historik Pavel Kourka uvádí jako prokázané, že byl táborovým funkcionářem. Sachsenhausen však byl, jak Kourka uvádí, specifický podílem komunistických vězňů na správě na tábora, přičemž je zastávaná pozice nechránila před další perzekucí včetně možnosti popravy. Vedle žádosti nizozemské vlády o Zápotockého vydání připomíná také možnou souvislost se snahou Ivana Herbena dehonestovat tehdejšího prezidenta v očích posluchačů Svobodné Evropy, kterou uvádí ve svých vzpomínkách spoluvězeň ze Sachsenhausenu Jiří Hájek.[6]

Poválečné politické působení[editovat | editovat zdroj]

Po návratu z koncentračního tábora se stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva Ústředního výboru KSČ a poslancem Národního shromáždění. V létě 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 byl jmenován předsedou vlády ČSR.

Prezident republiky[editovat | editovat zdroj]

21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky.

1. června téhož roku provedlo Československo bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu a předchozího informování vlastní veřejnosti měnovou reformu. Ta sice odstranila inflaci a šmelinu, avšak znehodnotila většinu úspor obyvatel republiky v poměru 5:1, pokud byly penize uložené v narodni bance. Jinak výměna byla 50:1 pro ty, kteří šetřili peníze doma. Tento vývoj vyvolal odpor obyvatel Československa, také proto, že prezident Zápotocký dva dny před reformou popřel, že se chystá. Tento odpor přerostl v Plzni v povstání, které potlačila Československá armáda spolu s Lidovými milicemi a Pohraniční stráží. Následovaly pochybné hromadné politické soudní procesy.[7][8] Prezident Zápotocký ve svém projevu zareagoval slovy, že „nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.“[9]

V létě 1953 přednesl projev, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci a ve kterém mimo jiné slíbil, že se „nikomu nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit“. V důsledku této politiky vystoupilo z Jednotných zemědělských družstev v roce 1954 70 tisíc rolníků.[10] V následujících letech se však režimu podařilo tento trend obrátit a nastolit politiku omezování a zatlačování „kulactva“.[11]

Smrt a pohřeb[editovat | editovat zdroj]

13. listopadu 1957 zemřel na infarkt a na jeho místo nastoupil Antonín Novotný.

Jeho tělo bylo v generálské uniformě uloženo do rakve a poté zpopelněno. Urna byla uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku na vrchu Vítkově v Praze 3. Po 17. listopadu 1989 byla urna přenesena do rodinného hrobu na hřbitově v pražských Strašnicích, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Rodinný hrob Zápotockých patří na tomto hřbitově k nejskromnějším.

Hodnocení veřejnosti[editovat | editovat zdroj]

Zápotocký v roce 1948, ještě jako premiér, přijímá rumunskou delegaci.

Je též velice zajímavé sledovat jeho roli při přípravě vykonstruovaných procesů se Slánským a spol. – Zápotocký se se Slánským nesnášel již od roku 1929, kdy vrcholil v Komunistické straně Československa proces bolševizace a kdy právě Slánský tvrdě prosazoval jeho vyloučení ze strany[zdroj?].

Jeho role v čele státu bývá často idealizována – bývá označován za tátu dělníků, za člověka z lidu, ale není to tak docela pravda. Události po měnové reformě v roce 1953 ukazují, že dokázal být právě vůči dělníkům, kteří dali najevo nesouhlas s komunistickou vládou, velmi tvrdý a nesmlouvavý. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru[zdroj?]. Fungování StB (státní policejní aparát v rukou strany) v době jeho vlády vykazuje prvky a metody policejních složek hitlerovského státu – mučení, popravy, psychologický teror.

Mezi lidmi měl přezdívku "Ušaté torpédo".[12] Další přezdívka byla Tonda Zápotonda.[13]

Literární činnost[editovat | editovat zdroj]

Vedle politické činnosti se pokoušel i o literaturu a publicistiku. Ve svých dílech se věnoval především rozvoji revolučního dělnického hnutí, často se inspiroval životem svých rodičů – otce líčí jako cílevědomého člověka, který stál na počátku české sociální demokracie, matku jako milující, oddanou ženu, jež se dokázala vyrovnat s nelehkými životními podmínkami.

Díla jsou situována na Kladensko, do okolí Zákolan (kde strávil autor své dětství), popř. do Prahy.

Dvě z jeho děl (Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem) byla v 50. letech za jeho vlády zfilmována.

Díla[editovat | editovat zdroj]

  • Rozbřesk, 1960, o zrodu sociální demokracie
  • Rudá záře nad Kladnem, 1953, děj se odehrává na sklonku roku 1917
  • Vstanou noví bojovníci, 1954, počátky "dělnického hnutí" na Kladně
  • Barunka, 1960, vyprávění pro děti o starých časech a životě chudého lidu
  • Bouřlivý rok 1905, 1953, vliv revolučních událostí na život prostých lidí na Žižkově

Dokumenty ve kterých hrál prezident Antonín Zápotocký[editovat | editovat zdroj]

Antonín Zápotocký hrál jen v jednom dokumentu, v režii Zdeňka Kopáče, krátce předtím než zemřel v roce 1957.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b JANÁČ, Marek. Naši prezidenti V. - Antonín Zápotocký [online]. Praha: Český rozhlas, 2003-01-20, [cit. 2012-01-23]. Dostupné online.  
  2. Antonín Zápotocký [online]. Praha: Vláda České republiky, [cit. 2012-01-23]. Dostupné online.  
  3. MUCHA, Vilém. Dějiny dělnické tělovýchovy v Československu. Praha : Olympia, 1975. Kapitola Prosincová porážka dělnické třídy, s. 55.  
  4. Wenn es amnesty schon 1948 gegeben hätte ..., Amnesty International: ai-Journal 12/97-01/98
  5. http://frontpagemag.com/2010/06/25/prisoners-of-yuri-andropov/ Zápotocký a občané Holandska
  6. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10362011008-ceske-stoleti/7233-dotazy-na-tvurce#dalsiobsah - zhruba uprostřed odpovědí
  7. Zápotockého lež připravila půdu pro velkou peněžní loupež, ČT24, 29. 5. 2013.
  8. BROŽ, Jan: Měnová reforma nebude, lhal před 60 lety Zápotocký. Záznam se ztratil, iDNES.cz, 26. května 2013
  9. PERNES, Jiří. Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-80-7325-154-3. S. 92. (česky) 
  10. Totalita.cz – Kolektivizace
  11. Vládní nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. In: Sbírka zákonů. 21. 9. 1955, roč. 1955. Dostupné online. ISSN 1804-0721 Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné na Portálu veřejné správy ČR.
  12. Loewy J.:Před padesáti lety byla v Československu vyhlášena prezidentská amnestie, on-line na www.cesky-dialog.net
  13. Paměti - 2. část [online]. kulturni-noviny.cz, [cit. 2013-08-31]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]