Antonín Zápotocký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonín Zápotocký
Antonín Zápotocký.JPG
Ve funkci:
21. března 1953 – 13. listopadu 1957
Předseda vlády Viliam Široký
Předchůdce Klement Gottwald
Nástupce Antonín Novotný
Ve funkci:
15. června 1948 – 21. března 1953
Prezident Klement Gottwald
Předchůdce Klement Gottwald
Nástupce Viliam Široký
Narození 19. prosince 1884
Rakousko-Uhersko Zákolany, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 13. listopadu 1957 (ve věku 72 let)
Československo Praha, ČSR
Politický subjekt KSČ
Choť Marie Zápotocká
Děti Marie (*1911), Jiřina (1912 - 1957)
Zaměstnání dělník, spisovatel, politik
Profese kameník
Témata počátky dělnického hnutí
Významná díla Rozbřesk,
Rudá záře nad Kladnem,
Vstanou noví bojovníci,
Barunka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Wikisource-logo.svg původní texty na Wikizdrojích
Wikiquote-logo.svg citáty na Wikicitátech.
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny

Antonín Zápotocký (19. prosince 1884 Zákolany – 13. listopadu 1957 Praha) byl český levicový politik a významný odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953.

Obsah

Život [editovat]

Mládí [editovat]

Byl synem Ladislava Zápotockého (1852–1916), krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze.[1]

V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.[1][2]

První republika [editovat]

Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců,[3] devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka.

Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny.

Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. Po mnichovské dohodě byla Komunistická strana Československa rozpuštěna.

Zatčení a pobyt v koncentračním táboře [editovat]

V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do SSSR, ale byl zatčen při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v Drážďanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Podle některých informací působil v táboře Sachsenhausen-Oranienburg jako "kápo".[4][5] Nizozemské vyslanectví v Praze ovšem v srpnu 1946 dementovalo, že by Nizozemsko kvůli tomu žádalo o jeho vydání. [zdroj?]

Poválečné politické působení [editovat]

Po návratu z koncentračního tábora se stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva Ústředního výboru KSČ a poslancem Národního shromáždění. V létě 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 byl jmenován předsedou vlády ČSR.

Prezident republiky [editovat]

21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky.

1. června téhož roku provedlo Československo bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu a předchozího informování vlastní veřejnosti měnovou reformu, jež sice odstranila inflaci a šmelinu, avšak znehodnotila většinu úspor obyvatel republiky v poměru cca 10:1. Tento vývoj vyvolal odpor obyvatel Československa, také proto, že prezident Zápotocký dva dny před reformou popřel, že se chystá. Tento odpor přerostl v Plzni v povstání, které potlačila Československá armáda spolu s Lidovými milicemi a Pohraniční stráží.

V létě 1953 přednesl projev, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci a ve kterém mimo jiné slíbil, "že se nikomu nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit". V důsledku této politiky vystoupilo z Jednotných zemědělských družstev v roce 1954 70 tisíc rolníků.[6] V následujících letech se však režimu podařilo tento trend obrátit a nastolit politiku omezování a zatlačování „kulactva“.[7]

Smrt a pohřeb [editovat]

13. listopadu 1957 zemřel na infarkt a na jeho místo nastoupil Antonín Novotný.

Jeho tělo bylo v generálské uniformě uloženo do rakve a poté zpopelněno. Urna byla uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku na vrchu Vítkově v Praze 3. Po 17. listopadu 1989 byla urna přenesena do rodinného hrobu na hřbitově v pražských Strašnicích, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Rodinný hrob Zápotockých patří na tomto hřbitově k nejskromnějším.

Hodnocení veřejnosti [editovat]

Zápotocký v roce 1948, ještě jako premiér, přijímá rumunskou delegaci.

Je též velice zajímavé sledovat jeho roli při přípravě vykonstruovaných procesů se Slánským a spol. – Zápotocký se se Slánským nesnášel již od roku 1929, kdy vrcholil v Komunistické straně Československa proces bolševizace a kdy právě Slánský tvrdě prosazoval jeho vyloučení ze strany[zdroj?].

Jeho role v čele státu bývá často idealizována – bývá označován za tátu dělníků, za člověka z lidu, ale není to tak docela pravda. Události po měnové reformě v roce 1953 ukazují, že dokázal být právě vůči dělníkům, kteří dali najevo nesouhlas s komunistickou vládou, velmi tvrdý a nesmlouvavý. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru[zdroj?]. Fungování StB (státní policejní aparát v rukou strany) v době jeho vlády vykazuje prvky a metody policejních složek hitlerovského státu – mučení, popravy, psychologický teror.[4] Vedení Ministerstva vnitra 27. února 1950 zakázalo používání násilí při vyšetřování. Dne 4. listopadu 1950 kolegium ministra vydalo pokyn jak postupovat při zatýkání, který zakazoval fyzické násilí.

Mezi lidmi měl přezdívku "Ušaté torpédo".[8] Další přezdívka byla Tonda Zápotonda.

Literární činnost [editovat]

Vedle politické činnosti se pokoušel i o literaturu a publicistiku. Ve svých dílech se věnoval především rozvoji revolučního dělnického hnutí, často se inspiroval životem svých rodičů – otce líčí jako cílevědomého člověka, který stál na počátku české sociální demokracie, matku jako milující, oddanou ženu, jež se dokázala vyrovnat s nelehkými životními podmínkami.

Díla jsou situována na Kladensko, do okolí Zákolan (kde strávil autor své dětství), popř. do Prahy.

Dvě z jeho děl (Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem) byla v 50. letech za jeho vlády zfilmována.

Díla [editovat]

  • Rozbřesk, 1960, o zrodu sociální demokracie
  • Rudá záře nad Kladnem, 1953, děj se odehrává na sklonku roku 1917
  • Vstanou noví bojovníci, 1954, počátky "dělnického hnutí" na Kladně
  • Barunka, 1960, vyprávění pro děti o starých časech a životě chudého lidu
  • Bouřlivý rok 1905, 1953, vliv revolučních událostí na život prostých lidí na Žižkově

Odkazy [editovat]

Reference [editovat]

  1. ↑ a b JANÁČ, Marek. Naši prezidenti V. - Antonín Zápotocký [online]. Praha: Český rozhlas, 2003-01-20, [cit. 2012-01-23]. Dostupné online.  
  2. ↑ Antonín Zápotocký [online]. Praha: Vláda České republiky, [cit. 2012-01-23]. Dostupné online.  
  3. ↑ MUCHA, Vilém. Dějiny dělnické tělovýchovy v Československu. Praha : Olympia, 1975. Kapitola Prosincová porážka dělnické třídy, s. 55.  
  4. ↑ a b http://frontpagemag.com/2010/06/25/prisoners-of-yuri-andropov/ Zápotocký a občané Holandska
  5. ↑ Měl týrat a zabíjet topením v umyvadlech a popravovat oběšením nizozemské vězně. Chybná citace Na <ref> se jménem „http:.2F.2Fhedvicek.blog.cz.2F1203.2Fje-milada-horakova-falesnou-modlou.3C.2Fspan“ definovaný uvnitř <references> nejsou v předchozím textu žádné odkazy.

    Související články [editovat]

    Externí odkazy [editovat]

    Prezidenti Československa Československo
    Tomáš G. Masaryk (1918–1935) • Edvard Beneš (1935–1938) • Emil Hácha (1938–1939) • Edvard Beneš (1945–1948) • Klement Gottwald (1948–1953) • Antonín Zápotocký (1953–1957) • Antonín Novotný (1957–1968) • Ludvík Svoboda (1968–1975) • Gustáv Husák (1975–1989) • Václav Havel (1989–1992)
    Premiéři Československa Československo
    První republika (1918–1938)
    Karel Kramář (1918–1919) • Vlastimil Tusar (1919–1920) • Jan Černý (1920–1921) • Edvard Beneš (1921–1922) • Antonín Švehla (1922–1926) • Jan Černý (1926) • Antonín Švehla (1926–1929) • František Udržal (1929–1932) • Jan Malypetr (1932–1935) • Milan Hodža (1935–1938)• Jan Syrový (1938)
    Druhá republika (1938–1939)
    Jan Syrový (1938) • Rudolf Beran (1938–1939)
    Poválečné Československo (1945–1948)
    Zdeněk Fierlinger (1945–1946) • Klement Gottwald (1946–1948)
    Komunistický režim (1948–1989)
    Klement Gottwald (1948) • Antonín Zápotocký (1948–1953) • Viliam Široký (1953–1963) • Jozef Lenárt (1963–1968) • Oldřich Černík (1968–1970) • Lubomír Štrougal (1970–1988) • Ladislav Adamec (1988–1989) • Marián Čalfa (1989)
    ČSFR (1990–1992)
    Marián Čalfa (1989–1992) • Jan Stráský (1992)
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Zápotocký&oldid=10243020“