České knížectví
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
České knížectví byl státní útvar existující v české kotlině od 9. století do roku 1198 (s výjimkou let 1085 – 1092, kdy měl královský titul Vratislav II. a 1152 – 1172, kdy byl králem Vladislav II.). Hlavami českého knížectví byli Přemyslovci, krátce též polští Piastovci.
Obsah |
[editovat] Přemyslovská moc
V době Velké Moravy Čechy neměly jen jediného panovníka, v čele menších územních celků zde stáli místní náčelníci – knížata Čechů. Mezi nimi se postupně nejvíce prosadili Přemyslovci sídlící na Levém Hradci a v Praze. Ti pak svoji moc rozšiřovali ze Středních Čech. První historicky prokázaný Přemyslovec Bořivoj I. se podřídil velkomoravskému knížeti Svatoplukovi, stal se jeho místodržícím v Čechách a nechal se společně se svojí ženou Ludmilou pokřtít pravděpodobně z rukou arcibiskupa Metoděje.
Pravděpodobně za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. v Praze vznikl knížecí palác a Praha se stala centrem rodícího se českého státu, který se sice zbavil vlivu Velké Moravy, ale naopak se dostal do vlivu Východofrancké říše. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních začali přemyslovští vládci spravovat okolní území vybírat daně za jejich ochranu: vzniklo tzv. knížecí rodové patrimonium.
[editovat] Christianizace
Každý křesťanský stát a jeho panující rod získaly časem svého patrona, světce, k němu se velmoži i lid obraceli v těžkých chvílích o pomoc. Tito „nebeští“ ochránci pocházeli často z vládnoucí dynastie. Patrony českého státu a dynastie Přemyslovců se stali sv. Václav a jeho bába sv. Ludmila.
První křesťanské kostely byly vybudovány koncem 9. století na knížecích sídlech (Levý Hradec, Pražský hrad). Mnoho kostelů nechal později vystavět na nově zakládaných správcovských hradech Boleslav I., kde hrály důležitou roli nejen v církevní, ale i světské správě. Od 11. století se stavěly rotundy a baziliky v románském slohu.
Jako druhá křesťanská stavba vznikla na Pražském hradě bazilika sv. Jiří (vystavěna za vlády Vratislava I.), dočasně se stala hlavním kostelem knížecího paláce i celých Čech. Zanedlouho zde nechal kníže Václav vystavět ještě rotundu sv. Víta, do níž uložil ostatky tohoto světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha Ptáčníka.
[editovat] Počátky státnosti
Za skutečného zakladatele české státnosti lze považovat Boleslava I., protože jeho starší bratr Václav ponechal nově dobytá území po vládou místních knížat a obyvatelstvu byla pouze uložena povinnost odvádět tribut), zatímco Boleslav I. usiloval o ovládnutí Čech. Dočasně k nim také připojil Moravu a další území. Upevnění moci uvnitř státu umožnilo Boleslavovi zahájit výboje, během nichž připojil Slezsko, Krakovsko a Moravu.
Otázkou zůstává, jak opravdu významným mezníkem bylo vyvraždění Slavníkovců, které nařídil Boleslav II., v roce 995, tradičně udávané za konec jediného Přemyslovcům konkurenceschopného knížecího rodu v Čechách. Po smrti Boleslava II. (999) se postavení českého státu v důsledku rozbrojů mezi jeho následníky spojených s pohanskou reakcí značně zhoršilo. První vážnou krizi českého státu způsobil i vznik nových státu, Polska a Uher. Slabosti panovnické moci využil polský kníže Boleslav Chrabrý a na český trůn dosadil záhadného příbuzného Přemyslovců Vladivoje (vládl 1002–1003). Kníže chtěl upevnit svoje nejisté postavení, proto požádal německého krále, aby mu udělil Čechy v léno. Tím umožnil začlenění českého státu do Svaté říše římské.
Z krize vyvedl zemi až nejmladší z Boleslavových synů, Oldřich, Ten k Čechám trvale připojil Moravu, později se stala součástí knížectví Lužice a část Slezska.
Boje o trůn mezi členy panovnického rodu vyřešil Oldřichův syn Břetislav I. stanovením stařešinského zákona: na český trůn měl usednout nejstarší Přemyslovec. Tento zákon byl často porušován, ale důvodem nebyly jen bratrovražedné boje mezi Přemyslovci. Česká šlechta podporovala toho člena vládnoucí dynastie, který jim aktuálně vyhovoval, bez ohledu na zájmy země.
[editovat] Knížata a králové
Jeden z Břetislavových synů, Vratislav II. (vládl 1061–1092), se stal prvním českým králem. Vratislav se během své vlády stal účastníkem nelítostného boje mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. o investituru Ve sporu hájil císařovu stranu. Odměnou za to mu Jindřich IV. udělil osobní královský titul, který papež samozřejmě nepotvrdil. Jako Vratislav I. byl roku 1086 v Praze slavnostně korunován prvním českým králem. Přemyslovský rod však byl značně rozvětnený a do bojů o trůn se zapojovali i příslušníci moravských odnoží rodu. Z Vratislavových nástupců lze mezi ty neschopnější řadit Vladislava I. a Soběslava I. Zemi ovšem ve 12. století chyběla politická stabilita.
Vladislav II. (vládl 1140–1172), vnuk krále Vratislava, syn Vladislava I. a druhý český král, se stal blízkým spojencem římského císaře Fridricha I. Barbarossy, který usiloval o ovládnutí Itálie. Kníže mu při tom vydatně pomáhal. Čeští bojovníci se nejednou vyznamenali v boji, zvláště při obléhání Milána. Když se město vzdalo, konala se zde slavnostní mše, při které byl jako Vladislav I. korunován roku 1158 českým králem.
Dlouhá Vladislavova vláda přinesla českým zemím nemalý rozkvět. Jeho rodinné a politické styky se zahraničím otevřely cestu mnohým kulturním vlivům, které přicházely do Čech ze západu. Na druhé straně se pouze dynastické motivy ztotožnění s politikou říše ukázaly jako příliš úzké. Dokazuje to následující čtvrtstoletý úpadek panovnické moci, s Vladislavovou vládou nerozlučně spojený.
Vladislav v roce 1172 abdikoval ve prospěch syna Bedřicha. Začal 25 let trvající boj o post českého knížete. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil). Vladislavův titul byl zřejmě dědičný (o výklad příslušných pramenů se vedou spory), ale jeho nástupcům se jej nepodařilo udržet – především díky mocenským zásahům Barbarossy do českých záležitostí.
[editovat] Přerod v království
V poslední čtvrtině 12. století se na českém knížecím stolci vystřídalo hněd několik vládců a hrozilo rozdělení země, jako se to stalo v Polsku nebo Rusku, což skončilo až s druhým nástupem Přemysla Otakara I. na trůn (sám byl ostatně jedním z oněch rychle se střídajících knížat). Přemysl byl schopný politik a uměl využívat situace v říši, kde o moc bojovali Štaufové s Welfy. Společně se svým bratrem, moravským markrabím Vladislavem Jindřichem, docílil toho, že se z okrajové země otevřené zájmů římskoněmeckých císařů, začala stávat středoevropský velmoc. České knížectví se přerodilo v České království (Korunu českou).
[editovat] Státní znaky
Ve znaku státu byla přemyslovská orlice, ke konci 12. století se objevuje v souvislosti s královským titulem Vladislava II. ve znaku lev.
[editovat] Seznam českých knížat
|
[editovat] Související články
[editovat] Bibliografie
- KUČERA, Jan P.; KAŠE, J.; ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. České země v evropských dějinách - 1. 1. vyd. Praha, Paseka, 2006. 336 s. ISBN80-7185-791-2.
- TŘEŠTÍK, D. Počátky Přemyslovců. 1. vyd. Praha : NLN, 1999. 660 s. ISBN 80-7106-138-7.
- ŽEMLIČKA, J. Čechy v době knížecí - 1034-1198. Praha : NLN, 2002. 660 s. ISBN 80-7106-196-4.
