Heraldické znaky českých zemí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tento článek pojednává o historii českých zemských znaků. Během dlouhé historie českého státu měl monarcha vládnoucí nad Čechami z titulu českého panovníka možnost se prezentovat několika různými znaky. Mezi znaky, které patřily českému panovníkovi, byly především znaky Čech, Moravy a Slezska, které ho provázely od vzniku znaků až dodnes. Nicméně mohl také používat i zemské znaky dalších zemí, které se postupem času od vlivu českého panovníka odtrhly. Mezi tyto země patřily především obě Lužice, Braniborsko, Horní Falc a na přechodné období i Lucembursko.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historické znaky Čech[editovat | editovat zdroj]

Původním znakem Českého knížectví se stala svatováclavská plamenná orlice, jelikož byla erbem vládnoucího českého rodu, Přemyslovců. Nejstarší a zřejmě úplně první doklad pro tuto heraldickou figuru pochází z mincí knížete Bedřicha z období 1179–1181. Je na nich orlice s roztaženými křídly obklopená symetrickými křížky, což zřejmě mělo představovat plameny obklopující křídla. Další doklad tohoto erbu pak pochází z jezdecké pečeti Přemysla Otakara I. z let 1192–1193.[1] Podle dokladů z pečetí pak Přemysl Otakar I. a jeho nástupce Václav I. používali erb plamenné orlice až do roku 1253 (úmrtí Václava I.). Původ orlice v plamenech se odvozuje od erbu římských císařů, kteří měli od Fridricha I. erb černé orlice ve zlatém poli[1] (Přemyslovci přijali podobné znamení jako symbol blízkosti císařského dvora a výrazu prestiže mezi říšskou aristokracií).

Nejstarší barevné vyobrazení dvouocasého lva i nejstarší barevné vyobrazení plamenné orlice se dochovalo v pasionálu abatyše Kunhuty, vytvořeném v letech 1313–1321, kde jsou oba znaky, spolu se znakem sv. Jiří (kterému byla zasvěcena klášterní bazilika), společně umístěny nad trůn abatyše Kunhuty. V díle samém je znak dvouocasého lva popsán jako znak Čech a znak plamenné orlice je popsán jako znak sv. Václava.

Už v průběhu 13. století se začala černá orlice v plamenech spojovat s postavou svatého Václava.

Ve středověku o původu černé plamenné orlice kolovalo několik legend. Jednu z nich, historicky nevěrohodnou, zachytil (vytvořil?) neznámý kronikář Dalimil na počátku 14. století. Podle ní je třeba počátky této orlice třeba hledat kolem roku 1020 v souvislosti s únosem Jitky ze Svinibrodu mladým Přemyslovcem Břetislavem. Jitčin otec, císař (Dalimil jej nejmenuje), podle Dalimila pohrozil, že v odvetu za únos poplení Čechy ohněm; Jitka mezi Břetislavem a otcem dohodla smír a císař svému novému zeti údajně dal právo, kdykoli se vydá na jeho dvůr, krajinu kolem sebe poplenit ohněm. Nejenže však takové právo je samo o sobě sotva představitelné, Dalimil popletl Jitčiny rodinné vztahy (jejím otcem byl nordgavský markrabě Jindřich Babenberk) a především umístil počátky přemyslovského heraldického znaku do období, které o jedno století předcházelo samotnému vzniku heraldiky.

Další, rovněž historicky nepodložená a nevěrohodná heraldická legenda spojuje počátky plamenné orlice se Štilfrídem, který je částečně podobný s hrdinou německých bájí, Siegfriedem. Tato legenda vypráví o bájném českém knížeti Štilfrídovi, který se vydal získat svými skutky polepšení svého erbu z kotle (podle Dalimilovy kroniky dostal tuto figuru kníže Boleslav I. za trest kvůli vraždě svého bratra Václava od císaře po porážce roku 964, avšak v 10. a 11. soletí ještě žádné heraldické znaky neexistovaly[2]) na orlici. Tento kníže se dostal na dvůr krále, který byl napaden jiným králem a právě v této chvíli se projevila odvaha Štilfrída a nabídl se, že bude bojovat proti dvanácti nepřátelským rytířům v rovném souboji a poté, co všechny porazil dostal do štítu orlici. Jméno Štilfríd ukazuje na původ německý (Stillfried), souboje se 12 reky připomínají jinou staroněmeckou báji, „Růžovou zahradu“. Další nejasnost do této báje vnáší to, že vše splynulo ještě s další pověstí, alespoň co se jména týče, o báječném knížeti Strojmíru (v Kristianově kronice) čili Stůjmíru, jenž byl prý zvolen knížetem proti Bořivojovi I., a který byl totožný se Stanimírem, který byl Dalimilem mylně uveden jako protivník Fridricha do 12. století, přesněji do roku 1174.

Anonymní kronikář Dalimil přináší i legendu o změně českého znaku z orlice na lva. Podle Dalimila získal roku 1158 český kníže Vladislav II. od Fridricha Barbarossy královský titul a zároveň jako erb stříbrného lva s jedním ocasem na červeném poli. Avšak ani tato pověst se nezakládá na skutečnosti.[3] V roce 1213 je poprvé lev použit na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha, avšak není zřejmé, zda se jednalo o tentýž symbol, který se později stal znakem českých králů a českého království (z vyobrazení pečeti není rozeznatelný především počet ocasů). První nesporné vyobrazení dvouocasého lva (téměř jistě stříbrného na červeném poli) pochází až z roku 1247 z pečetí moravského markraběte Přemysla II. a pečeti města Brna z téhož roku. Dvouocasým lvem se Přemysl reprezentoval jako moravský markrabě a teprve od roku 1253, kdy po smrti Václava I. nastoupil na pražský trůn, jej začal používat jako symbol svého královského titulu (pro Moravu pak vytvořil nový symbol šachované orlice). Dvouocasost Přemyslem užívaného lva se obvykle vysvětluje jako symbol jeho spoluvlády s otcem Václavem. Tento znak s různými drobnými změnami ve výzdobě zůstal znakem Českého království až do roku 1918 a jako znak Čech až dodnes.[4]

Kronikář Dalimil má ve svém díle i pověst o rozmnožení jednoocasého lva údajně získaného Vladislavem II., podle ní Přemyslu Otakarovi I. polepšil o druhý ocas beze změny tinktury římský král Ota IV. za pomoc při potlačování saského povstání (Dalimil však spojuje dvouocasého lva s tímto panovníkem mylně, Přemysl Otakar I. vždy používal plamennou orlici[5]).

O zisku figury lva do znaku také vypráví jiná heraldická legenda o Bruncvíkovi, která navazuje na legendu o Štilfrídovi. Tato legenda se zdá být inspirovaná také na německými bájemi, mimo jiné o Jindřichu Lvovi, odkud je také vyvozován název hlavní postavy, Bruncvíka, vzhledem k tomu, že Jindřich byl z Brušvíku (staroněmecky von Bruneczwig).[6] Dříve se myslelo, že Bruncvík měl představovat českého knížete Vladislava II., ale tento názor se ukazuje jako chybný především vzhledem k Vladislavovým skutkům, podle kterých Bruncvík byl spíše jeho syn Přemysl Otakar I.

Historické znaky Moravy[editovat | editovat zdroj]

První potvrzený moravský zemský znak, který byl používaný moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem, byl totožný se zemským znakem Čech. První znak s orlicí pochází ze 13. století, kdy král Přemysl Otakar I. v roce 1213 vydal listinu, kterou zaručil chotěšovskému klášteru ves Uherce. K této listině krom Přemyslovi pečeti ještě připojili svoje pečeti jeho bratr, markrabě Vladislav a jejich příbuzní Děpolt a Soběslav a právě na pečeti Děpolta je vidět půl lva a půl orlice. Celá orlice se objevila roku 1233 na pečeti při listině, kterou markrabě moravský Přemysl Otakar louckému klášteru postoupil patronátní právo v Příměticích. První kostkování na orlici je vidět až na jízdních pečetích krále Václava II. z konce 13. století, která má orlici umístěnou na štítu a dvouocasého lva na praporu. Znak s vpravo hledící a stříbrnočerveně kostkovanou orlici na modrém poli již panovníci z lucemburského rodu používají na svých listinách výhradně.

Když se ve Vídni roku 1462 vzbouřili proti císaři Fridrichu III., vyslal Jiří z Poděbrad vojsko císaři na pomoc. Na znak vděčnosti Fridrich III. (mimo jiné) polepšil moravský znak změnou stříbrného šachování na zlaté. Toto polepšení, formálně vydané na žádost zemského hejtmana Jindřicha z Lipé, se ale neujalo, protože nebylo dojednáno se zemským sněmem a král Jiří, jakožto lenní pán, nový znak nepotvrdil. Až roku 1628 císař Ferdinand II. v rámci pobělohorského vypořádávání se s českými zeměmi, v Obnoveném zřízení zemském potvrdil zlatočervené šachování, které kdysi ustanovil jeho předchůdce. Nicméně úřady stále užívaly staré stříbrnočervené šachování a ještě roku 1836 byl vydán úřední popis znaků všech rakouských zemí s moravskou orlicí červenobílou.

V předbřeznové době, kdy ve slovanských částech Rakouska sílilo vědomí slovanství, chtěly moravské stavy (většinou německojazyčné) demonstrovat svou oddanost habsburské dynastii a opět se přihlásily s pozapomenutému erbovnímu polepšení z r. 1462. Stavy proto požádaly dvorskou kancelář, aby potvrdila orlici červenožlutou. Zemský „selský“ sněm z revolučního roku 1848 se usnesl na tom, že: „... země moravská podrží dosavadní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící, v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená“. I když byl sněm úředně rozpuštěn, ministerstvo vnitra tento požadavek následujícího roku (1849) potvrdilo a poté i roku 1888. Ale na velkém a středním habsburském znaku bylo dále stabilně používáno původní stříbrnočervené šachování. Tímto Morava používala jiný znak, než císařství pro své diplomatické účely a to až do 1915, kdy bylo šachování ve středním znaku změněno na zlatočervené. Od roku 1918 se přešlo na výlučné používání původní stříbrnočervené moravské orlice v modrém poli, neboť vychází z tradičních slovanských barev – červené, bílé a modré. Z právního hlediska bylo pak stříbrnočervené šachování v moravském znaku výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb.

Moravští Lucemburkové nosili na přilbě svého znaku jako klenot křídlo se dvěma černými a dvěma zlatými svislými pruhy, přikryvadla byla černá, podšitá hermelínem. V pozdější době se však jako klenot moravského erbu ustálila tatáž orlice jako ve štítě, vyrůstající ze zlaté korunky. Přikryvadla nesla barvy štítu.

Stříbrnočervená moravská orlice je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského, Moravskoslezského, Pardubického a Vysočiny. Jihomoravský kraj kromě stříbrnočervené orlice užívá ve čtvrceném znaku uděleném roku 2004 také zlatočervenou variantu orlice (jakožto symbol usmíření se s Němci), umístěnou ve čtvrtém poli. Vedle uvedených krajů je historické území Moravy obsaženo i v Jihočeském kraji (Dačicko, Slavonicko), který však ve znaku moravskou orlici nemá. Stříbrnočervená moravská orlice je též součástí městských znaků čtyř moravských měst: Jevíčka, Moravské Třebové, Olomouce a Znojma.

Historické znaky Slezska[editovat | editovat zdroj]

Znak Slezska jako celku – černá orlice s perisoniem ve zlatém poli – vznikl převzetím dynastického erbu vládnoucích (dolno)slezských Piastovců po roce 1335, kdy se vymřením této dynastie ve Vratislavském knížectví první část Slezska ocitla pod přímou vládou českého krále, a 1348, kdy bylo Slezsko jako jedna z českých korunních zemí právně založeno. Mezi nejstarší dochované doklady použití znaku v tomto významu patří majestátní pečeť Václava IV. z r. 1363,[7] užívaná v kancelářské praxi, a výzdoba Staroměstské mostecké věže v Praze ze 70.-80. let 14. století, představující jeden z prvních příkladů veřejné prezentace slezského znaku.

Orlice ve znaku byla původně zobrazována nekorunovaná, od poloviny 18. století trvale nese na hlavě královskou korunu.[8] Po oddělení většiny území Slezska od České koruny a připojení k Prusku (1742) se v roce 1815 stala varianta slezského znaku i symbolem nově utvořené pruské Provincie Slezsko; v tomto znaku je ovšem orlice korunována korunou knížecí.

Pro užší symbolizování Horního Slezska, jedné z částí Slezska jako celku, bývá používán někdejší erb Piastovců hornoslezských, zlatá orlice v modrém poli. Ta pak také byla od r. 1920 symbolem Slezského vojvodství v obnoveném Polsku.


Historické znaky Horní a Dolní Lužice[editovat | editovat zdroj]

Znak měly Lužice nejprve společný: červeného býka v stříbrném poli. Ale později Wiprecht z Grojče přijal dosavadní znak města Budyšína pro celé Budyšínsko. Po připojení Zhořelecka užívalo se téhož znaku pro celou Horní Lužici. Odtud se stal původní lužický znak znakem dolnolužickým, kdežto Horní Lužice měla ve znaku zlatou zeď o trojím cimbuří a s černými zadními pruhy v modrém poli. Po oddělení Lužic v roce 1635 si vymínila Koruna česká podržení obou znaků. Od roku 1815 obou znaků užívalo také Prusko a hornolužického pak Sasko pro svou část Horní Lužice.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Rostislav Nový: K počátkům feudální monarchie v Čechách II. Časopis národního musea 1978.
  2. http://www.nacr.cz/sua/vystavy/symboly/01.pdf - Český stát do roku 1490
  3. Výstižně se k tomu vyjádřil František Palacký ve svých Dějinách: "Známé povídačky o rozdávání nových erbův rodinám českým, ba i království českému, v ležení před Milánem, nechceme zde ani připomínati, ana sama v sobě hloupá jest a od jiných před námi již dávno vyvrácena byla." (citováno z: Rostislav Nový: K počátkům feudální monarchie v Čechách II. Časopis národního musea 1978)
  4. Státní znak České republiky, jeho předchůdci a současná podoba [online]. [cit. 2008-05-17]. Dostupné online.  
  5. Umění doby posledních Přemyslovců, Praha 1982, kapitola K ikonografii pečetí posledních Přemyslovců
  6. VRBENSKÁ, Františka. Bruncvík – Bojovníci ze ztracených příběhů [online]. 2006-11-30, [cit. 2008-05-17]. Dostupné online.  
  7. POSSE, Otto: Die Siegel der Deutschen Kaiser und Könige II. Wilhelm und Bertha v. Baensch Stiftung, Dresden 1913, tab. 7, č. 2.
  8. Česká panovnická a státní symbolika. Vývoj od středověku do současnosti. Ed. Eva Gregorovičová. Státní ústřední archiv, Praha 2002, s. 32-74.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]