Slovanská mytologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Morana a Vesna v moderním podání

Slovanská mytologie je souhrn představ o přirozenosti světa a bozích vlastních pohanským Slovanům. Vychází z proto-indoevropské mytologie a nejblíže má k mytologii Baltů. Kromě indoevropského dědictví na ni měly vliv také představy eurasijské, například ugrofinské. Je zachována pouze ve zlomcích a na rozdíl od mytologie řecké či severské se nezachovala autentická verze žádného z mýtů. Pokusy o rekonstrukci slovanské mytologie proto vychází především ze zpráv křesťanských autorů brojících proti přežívajícímu pohanství, kronikářů, folklóru, lingvistiky a komparativní mytologie.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Socha Radegasta, boha slunce, války a hojnosti v Beskydech

Písemné zprávy o slovanském pohanství jsou torzovité a reagují především na přežívající kulty, navíc jsou limitovány přebíráním informací ze starších textů. Často vidí původ slovanského pohanství v antickém náboženství nebo přichází s teorií euhemerismu, tedy že bohové byli původně významnými lidmi. V západoslovanském a jihoslovanském prostředí s výjimkou Polska a polabských kmenů nejsou známa ani jména bohů, ačkoliv prameny se často zmiňují o lidových zvycích i idolatrii. Do psané historie tyto oblasti totiž významněji vstoupily až s oficiální christianizací.

Homiletická tvorba[editovat | editovat zdroj]

Do této kategorie náleží kázání (zvaná Slova) obsahující kritiku pohanství, které přes úsilí církve a státu přežívalo mezi obyvatelstvem. Často vychází z byzantských vzorů přepracovaných pro ruské poměry a jejich tvorba pokračovala až do raného novověku. Ve Slovech jsou často vyjmenováváni pohanští bohové, ovšem bez bližších informací a není jasné, zda byla v době psaní textu skutečně uctívána nebo jsou přejata ze staršího textu či přímo vymyšlena.[1] V českém prostředí je tato kategorie představována například Homiliářem Opatovickým.

Kroniky[editovat | editovat zdroj]

Staroruské kroniky, vycházející především z kyjevské tradice, jsou v raně středověké Evropě svým rozsahem a množstvím výjimečné a patří mezi ně především Povest vremenných let a Novgorodský letopis z 12. století. Informace o pohanských božstvech obsahují také byzantsko-kyjevské smlouvy z 10. století a novověké kroniky jako je Hustýnský letopis který interpretuje slovanské pohanství analogicky k antickému.

Ve větší míře se o pohanských božstvech zmiňují kroniky týkající se Polabských Slovanů. Patří mezi ně především zprávy merseburského biskupa Dětmara, Helmolda a Saxa Grammatica z 10. až 12. století. Polské kroniky chápou slovanské pohanství jako zkomolení antického a patří mezi ně kronika Jana Długosze a Matěje z Miechova z 15. století a kronika Matěje Stryjkowského ze sklonku 16. století. Kosmas používá pro bohy pohanských Čechů antická jména, ta však nemusí[zdroj?] s funkcí skutečně ctěných bohů mít nic společného.

Obětujte tedy svým bohům osla, aby se jich ochrana u vás octla. Tuto oběť káže učiniti nejvyšší bůh Jupiter i Mars sám a jeho sestra Bellona, též Cereřin zeť…
— Kosmas

Epická tvorba[editovat | editovat zdroj]

Slovanské eposy bezesporu alespoň zčásti vycházejí z archaické tradice, mytologické prvky lze spatřit především v bylinách o Iljovi Muromci. Sporé zmínky obsahuje Slovo o pluku Igorově, který je však podle některých badatelů podvrh.[2] Jihoslovanská epika je na specificky slovanské mýtické motivy chudá, její hrdinové jsou typicky eurasijští.

Ostatní tvorba[editovat | editovat zdroj]

Mezi další písemné prameny ke studiu slovanské mytologie patří legendy, různé apokryfy nebo ruská redakce bulharského překladu Alexandreidy. Některé informace obsahují také zprávy arabských cestovatelů jako byl Ibn Fadlána a al-Masúdí nebo byzantského historika Prokopia z Kaisareie. Mýtické rysy také vykazují pověsti o vzniku českého a polského státu.

Folklór[editovat | editovat zdroj]

Folklór, písemně zaznamenaný etnografy v 19. a 20. století, je nejrozsáhlejším pramenem ke studiu slovanské mytologie. Vztahují se většinou na představy týkající se nižších bytostí a magie. Dříve však byl mnohými badateli folklór jako pramen odmítán, a to kvůli časové vzdálenosti mezi původním pohanstvím a lidovou vírou a zvyky. Některé prvky lidové kultury jsou však velmi archaické.

Mezi folklórní prameny vhodné k studiu slovanské mytologie patří například byličky, ruská lidová vyprávění o nadpřirozených bytostech jako jsou rusalky či lešijové. Mýtické motivy obsahují také čistě fiktivní vyprávění zvané skazky, především ty, které jsou nazývány „zázračnými“ či „čarodějnými“ (volšebnaja skazka). Nacházejí se také v zaklínadlech a zaříkadlech, písních, pohádkách, na tradičních výšivkách a řezbách a v rodinných a sezónních rituálech.

Výzkum[editovat | editovat zdroj]

Zájem o slovanskou mytologii se objevil v raném novověku, když už bylo pohanství až na relikty vymýceno. Jednalo se především o kronikářskou tvorbu, jakou byla německá Kronika Konráda Bothona z roku 1492, Kronika česká Václava Hájka z Libočan z roku 1541 nebo Gustinský letopis z 17. století. Tato díla však mísí staré prameny s autorskou fikcí, díky čemuž v tomto směru ztrácejí vědeckou hodnotu.[3]

V druhé polovině 19. století a na počátku 20. výzkum dále rozvíjel ruský zastánce mytologické školy Alexandr Afanasjev, francouzský slavista Louis Léger nebo polský slavista Aleksander Brückner, který k tématu přistupoval až příliš skepticky. Na začátku 20. století přispěli k bádání srovnávací lingvisté Roman Jakobson, Václav Machek, Maks Fasmer a v tomto také český archeolog Lubor Niederle. V druhé polovině na výzkum navázali především ruští badatelé, Boris Rybakov, Vjačeslav Ivanov a Vladimir Toporov.

České země[editovat | editovat zdroj]

Kritický přístup k tématu poprvé vznesl Josef Dobrovský a na něj navázal Pavel Šafařík v roce 1836 svým dílem Slovanské starožitnosti a také Ján Kollár. Nekritický přístup zachovával například Ignác Hanuš ovlivněný mytologickou školou se svým dílem Bájeslovný kalendář z roku 1860. Na konci 19. století vznikají skutečná kritická díla díky badatelům jako Čeněk Zíbrt a Jan Hanuš Máchal.

Na počátku 20. století přispěl pozitivistický archeolog Lubor Niederle, nekritický Josef Růžička a v roce 1947 Záviš Kalandra se svým dvojdílným dílem České pohanství, kde se pokusil identifikovat postavy Kosmovy kroniky jako historizovaná božstva. V současnosti Kalandru přehodnotil historik Dušan Třeštík svým dílem Mýty kmene Čechů a v duchu trojfukční ideologie problém zpracoval slavista Michal Téra.

Mytologické představy[editovat | editovat zdroj]

Slovanské mýty se zachovaly pouze v zlomkovité a nepůvodní podobě. Existuje však bohatý materiál svědčící o animistickém pohledu na svět a bytostech, které jej obývaly a také o sezónních slavnostech, svědčících o cyklickém chápání času.

Kosmogonie[editovat | editovat zdroj]

Mýtus o stvoření světa se u Slovanů zachoval pouze ve folklórním podání a v Povesti vremenných let, která sice má spíše podobu křesťanského apokryfu, ale její podání stvoření světa folklóru odpovídá. Obecně se jedná o stvoření dvěma demiurgy. Jeden z nich má tvůrčí potenciál, ale je pasivní, druhý je aktivní, ale bez tvůrčího potenciálu. Byli představováni většinou v ptačí podobě, a později christianizováni na Boha a Ďábla. Bůh je pasivním stvořitelem, který někdy ani neví, jak svět stvořit. Ďábel se na jeho příkaz potápí na dno světového oceánu a přináší mu odtud hrst písku a zeminy, ze které Bůh stvoří svět. Podle některých názorů je pasivním stvořitelem Svarog a aktivním Veles, případně nejasná božstva Bělboh a Černoboh.

V Povesti vremenných let zní mýtus následovně tak, že podstatou stvoření světa je součinnost Boha a Satana, kteří se na počátku oba vznášeli nad nekonečným praoceánem. Podle jedné z verzí vytvoří Satan zemi ze své vlastní vůle, podle jiné na příkaz Boha. Je toho schopen jako jediný, protože andělé jsou příliš lehcí. Vyzvednutí země z vody se mu podaří až napotřetí, když ji vyzvedává ve jménu Božím. Kromě hrsti písku v rukou pro Boha skryje další v ústech. Když však začne písek růst, vykašlává ho, a tak vznikají pustiny, hory, skály a bažiny. Bůh tvoří roviny a úrodná pole.

Mýtus o stvoření světa prostřednictvím dvou demiurgů se ke Slovanům dostal ze severní Eurasie, nejspíš prostřednictvím ugrofinských či turkotatarských národů.[4] Podle jiných teorií jde o mýtus dualistický, ovlivněný íránským prostředním.[5] Existují i další mýty o stvoření, jako například slovinský o kosmickém vejci sneseném božským kohoutem, ze kterého se vylilo sedm řek, které zúrodnily zemi. Vznikl nejspíše pod vlivem orfismu.[6] V slovinském, slovenském a podkarpatském prostředí existují také mýty o vzniku světa z ohně.

Antropogonie[editovat | editovat zdroj]

Také o stvoření člověka hovoří Povest vremenných let: „Víme, jak byl člověk stvořen. Bůh se myl v lázni a zpotil se, i otřel se věchtem a hodil jej z nebe na zem. Vznikl spor mezi Satanem a Bohem, kdo z nich má z věchtu stvořit člověka. I stvořil Satan člověka, a Bůh vložil do něj duši, aby až člověk umře, tělo šlo do země a duše k Bohu.“[7] Podle některých mýtů stvořil člověka Bůh, ale Satan ho poplival, čímž vzniklo všechno lidské trápení. Také ve Slovinsku se tradovalo, že člověk vznikl z kapky potu, která spadla z Božího čela na zem. Tím byl člověk odsouzen pracovat. V Rusku byl znám příběh o Rodovi, který stále tvoří nové lidi házením hrud hlíny na zem, tento motiv je analogický mýtu o Deukaliónovi a Pyrze. U západních Slovanů byl zas znám mýtus o prvním člověku králi Muži (Mandžakovi), který je analogický germánskému Mannovi.

Kosmologie[editovat | editovat zdroj]

Ve slovanském folklóru je často země líčena jako spočívající na rybě, velrybě či několika rybách. Svět býval rozdělován na horní – nebe, střední – zemi a dolní – podsvětí. Ty jsou spojeny světovým stromem, kterým je dub, méně často borovice. Na vodorovné ose je pak svět rozdělen na čtyři světové strany. Zemi ztotožňované s Mokoš se dostávalo veliké úcty a například tráva byla chápána jako její vlasy, skály jako její kosti a řeky jako její žíly. Země byla chápána jako matka a nebesa, jejichž bohem je Svarog, jako otec.

I nebeská tělesa mají božskou podstatu, Slunce bylo chápáno jako vševidoucí oko, jako okřídlený mladík s křídly nebo v indoevropském duchu jedoucí po obloze v zlatém voze taženém bělouši. Ráno se koupe v moři a při své denní pouti bojovalo s démony mraků a při zatmění bylo ohrožováno drakem či vlkodlakem. Nejčastěji je ztotožňované s bohem Dažbogem. Měsíc je jeho mladším bratrem, v Rusku někdy sestrou, nejspíš pod řeckým vlivem. Hrál důležitou úlohu v magii a léčitelství a věřilo se, že k němu putují duše zemřelých. Obě tato tělesa tradičně sídlí za mořem. Jejich sestrou byla Zora, často milenka jednoho z nich či obou. Ostatní hvězdy byly chápány nejčastěji jako děti Slunce a Měsíce. Věřilo se, že každý člověk má svou hvězdu a ta v okamžiku jeho smrti padá.

Podsvětí zvané nav, někdy ležící za mořem, je chápáno jako klidné a vlhké místo. Vládl mu nejspíš Veles. Jakožto ráj bývá někdy označován jako Irij nebo ztotožňován s ostrovem Bujan. V pohádkách se často Onen svět vyskytuje spíš jako říše přízračných bytostí než mrtvých duší. Bývá také nazýváno „Třikrát desáté království“, které leží za hranicemi lidského světa. Cesta hrdiny do něj se většinou neobjede bez průvodce, který může být třeba čarodějnice, kůň či pták, případně bez pomoci kouzelného předmětu. Tento motiv může být ovlivněn sibiřským šamanismem a průvodce pak má funkci psychopompa.[8]

Mýtické bytosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam slovanských mýtických bytostí.

Kromě bohů znali pohanští Slované i celou řadu nižších bytostí, nazývány byly většinou slovem běs či div, které souvisí s indickým déva.[7] Některé z nich též ctili a obětovali jim. Mezi ty patřili například beregině, víly či upíři.

K nejvýznamnějším patří zmiňované víly. V různých podáních existují víly lesní, vzdušné, horské a také víly zlé. Existují další ženské bytosti jim podobné, patří mezi ně především rusalky, divé ženy nebo divoženky doprovázené divými muži. Ženské bytosti byly spojovány také s osudem a časem, patří mezi ně například Rožanice čili sudičky nebo polednice. Známi byli také duchové lesní, zvaní lešijové, a polní, jako je žithola. Voda byla obývána vodníky, oheň duchem jménem ovinnik. Rozsáhlá byla také skupina domácích duchů jako je domovoj. U západních Slovanů byly známy malé bytosti jako jsou ludkové. Mnoho duchů bylo také spojováno s mrtvými nebo jim byly přisuzovány démonické vlastnosti, patří mezi ně například Baba Jaga, Kostěj , vlkodlak, čert nebo upír.

Bohové[editovat | editovat zdroj]

Moderní idol Velese na Velízu, bůh vody, země a podsvětí
Perun, dřevěný idol v Rusku, slovanský bůh hromu, bouře a blesku
Související informace naleznete také v článku Seznam slovanských bohů.

Písemné záznamy o slovanské mytologii neuvádí jednotný panteon, dá se mluvit minimálně o dvou okruzích, jednom ruském a druhém polabském. Někteří badatelé zcela odmítají existenci jednotného slovanského panteonu a mytologie, spíše se však předpokládá že jednotná archaická kultura u Slovanů existovala až do počátku 9. století.[9] Slovanské slovo „bůh“ souvisí se sanskrtským bhaga, „rozdělující bohatství“ či „dárce dobra“.[7] Archeologické nálezy dokládají že Slované už v době své expanze ctili bohy v lidské podobě.

U všech Slovanů je předpokládána víra v Peruna, boha hromu a blesku, obecně známý také nejspíš byl chtonický bůh Veles spojovaný se stády, bohatstvím a magií a Mokoš, bohyně vody a země. Perun společně s Velesem však představovali hlavní božstvo. Ruské prameny pak uvádí nejvyššího boha-stvořitele Svaroga, boha slunce Dažboga a několik dalších božstev s více či méně nejasnou funkcí. V pozici stvořitele podle některých teorií nahrazuje Svaroga Rod.

U polabských Slovanů jsou známa jména především hlavních kmenových božstev, ačkoliv prameny zmiňují i další idoly, ovšem bez udání jména i funkce. Jejich jména spíše než teonyma připomínají přízviska a tituly. A tak je možné, že pod více jmény lze najít jedno božstvo. Mezi nejznámější patří Svantovít ctěný Rány, Svarožic ctěný Ratary, Triglav ctěný Pomořany a Jarovít ctěný ve Wolgastu. Podle Helmondovy zprávy znali také pasivní nebeské božstvo, nejspíš totožné se Svarogem. Odmítnuta byla teorie, že bohové polabských kmenů jsou zbožštěná knížata a vojevůdci.[10]

Uvádí se další slovanská božstva, jejichž existence je však většinou zpochybňována. Jedná se například o postavy uváděné v polských raně novověkých kronikách, které však podle některých názorů skutečně jsou reliktem archaické tradice. Dále se jedná o vymyšlené bohy uváděné v lužickosrbských kronikách jako je Flins a v kronikách českých jako Vesna nebo Devana. Některými badateli byly za božstva považovány svátky či při nich používané figury, jako je Jarilo nebo Kračun. Figury jarních slavností, jako je Jarilo, však skutečně původně byly zpodobněním vegetačního božstva a bývá připouštěna existence bohyň Lady a Morany.

Mnozí badatelé také předpokládají u Slovanů henoteismus zaměřený na Peruna chápaného jako nejvyšší božstvo. To by pak znamenalo že se v kultu přiblížili sousedním ugrofinským a turkotatarským národům. Ve skutečnosti Perunovi zcela určitě konkuroval Veles.

Základní mýtus[editovat | editovat zdroj]

Ruští badatelé Ivanov a Toporov přišli s teorií základního mýtu, který se týká boje hromovládce a jeho plazího protivníka. Struktura tohoto mýtu má být následující

  1. Hromovládce se nachází na vrcholu osy světa (hory či stromu), případně na nebi se Sluncem a Měsícem a je obrácen do čtyř světových stran
  2. U kořenů osy světa leží na černé kožešině kosmický had či drak
  3. Had se zmocní dobytka či lidí a schová je ve skále. Hromovládce rozbije skálu a osvobodí je.
  4. Had se snaží skrýt pod dobytkem, lidmi, stromem či kamenem
  5. Hromovládce přijíždí na voze či na koni se zbraní v ruce a rozbíjí kámen či strom
  6. Po porážce hada se objeví déšť, který byl schován v podzemních vodách.[11]

Tento příběh má být součástí mýtu o stvoření a objevuje se v christianizované podobě kosmogonických mýtech ukrajinského a polského folklóru. V těchto příbězích je Satan spoután řetězy a na konci zimy se z nich téměř dostane, ale první jarní blesk ho opět spoutá. Uvěznění také zajišťují jarní obřady nebo úder kováře do kovadliny. V některých podáních je naznačen i motiv eschatologické bitvy, známý i z jiných indoevropských mytologií. Ačkoliv jsou tyto lidové mýty bezesporu ovlivněny biblickými vzory, tak jejich jádro zůstává pohanské.[4] Jednou z forem tohoto mýtu může být také pohádka O boji na kalinovém mostě, kde hlavnímu hrdinovi v jeho boji pomáhají kováři, kteří mu zajistí jeho zbraň.

Motiv souboje mezi horním nebeským světem a dolním hadím je běžný v Eurasii, Africe i severní Americe. V některých indoevropských mytologiích je tento příběh završením stvoření, jiné ho s kosmogonií nespojují. U Slovanů je vázán především s plodností a úrodou, což je sbližuje s africkým prostředním.

Podle teorie Ivanova a Toporova u Slovanů v tomto souboji proti sobě stáli Perun a Veles. Velese považují za chtonické božstvo v podobě démonického hada a poukázali také na etymologickou souvislost jeho jména s indickým protivníkem hromovládce, Vrtrou. Mýtus poté doplnili o následující syžet

  1. Svatba Peruna s Mokoš
  2. Souboj Peruna s Velesem
  3. Nevěra Mokoš s Velesem a její vyhnání
  4. Potrestání dětí Peruna bleskem
  5. Jediný přeživší syn je tím pravým a získává vládu nad částí roku[12]

Ačkoliv byla tato teorie opakována v mnoha publikacích o slovanské mytologii neexistují pro ni žádné relevantní důkazy. Spory mezi hromovládcem a magickým božstvem nemají v indoevropském náboženství kosmický charakter a neexistují žádné zmínky svědčící o Velesově hadí přirozenosti. Odpovídajícím protivníkem může spíše být mýtický had Zmej.

Teorii o tom že protivníkem Peruna mohl být Veles, případně jemu podobné hadí stvoření, uvádí také Martin Golema. Interpretuje vítězství hromovládce jako počátek vegetačního cyklu, na jehož začátku je dočasně utlumen kult protivníka, který nabývá sil opět po skončení vegetace. Podle Tatiany Podolinské je soupeření mezi Perunem a Velesem založené na prolínání solárního kalendáře ohraničeného slunovraty a kalendáře pasteveckého. Podle Michala Téry však tento souboj proběhl na počátku stvoření a sezónně byl pouze připomínán a jako kosmogonický mýtus byl později vytěsněn eurasijskou verzí o stvoření dvěma demiurgy.

Umírající a znovu se rodící bůh[editovat | editovat zdroj]

Ve slovanském folklóru se vyskytuje řada mužských figur, které jsou rituálně pohřbívány. Patří mezi ně především Jarilo, Kupalo a Kostroma. Mezi těmito obřady existují výrazné typologické shody, takže je pravděpodobné, že se původně vztahovaly k jedné postavě a jednomu datu. Tou postavou bylo vegetativní božstvo, které umírá a znovu se rodí, případně je vzkříšeno. Jeho formou může být také polabský Jarovít, ruský Jarun a jihoslovanské folklórní postavy jako Zelený Juraj, German a Kalojan. Postava tohoto boha představuje třetí, plodivou, funkci indoevropského panteonu, ale má zároveň blízko umírajícím a znovu se rodícím bohům Předního východu a východního Středomoří. Analogická dvojice k němu a jeho partnerce pak může být Dionýsos a Ariadné. Spojeni můžou být také s Iásonem a Médeiou, kvůli jeho spojení s kulhavostí, která byla přisuzována těm, co se pohybují na hranici mezi světem živých a mrtvých.

Podle Lva Klejna byl zmiňovaným vegetativním božstvem Perun. Expresivní sexuální znaky folklórních figur připodobňuje ke zbrani hromovládce a upozorňuje na to, že jarní slavnosti byly slaveny nejčastěji ve čtvrtek a figurovaly v nich duby, obojí souvisí s hromovládcem. Důkazy jím předložené jsou však nedostačující a hromovládce cyklicky neumírá a znovu se nerodí v žádné indoevropské mytologii.[13]

Slovinský badatel Radoslav Katičić se pokusil rekonstruovat mýtus o vegetativním božstvu na základě písní sezónních rituálů. Tento mýtus začíná na zimní slunovrat zrozením Perunova božského syna, který je unesen mrtvými, představovanými koledníky, kteří v tu dobu navštěvují svět. V podsvětí se syn stává adoptivním dítětem Velese, vrací se však na svět a s ním přichází nový život a plodnost ve formě jara. Setká se s Marou (Mařenou, Marjou), zamilují se a má následovat svatba. Neví však, že jsou sourozenci-blíženci. Mara, která může být chtonickou či magickou podobou Mokoš, před svatbou, která se má konat na Perunově dvorci, drží zlatá jablka, vlastně kulové blesky představující jejího otce. Těsně před svatbou jí však její snoubenec podvede a ona ho zabije, případně ji pomstí její bratři. Smrt vegetativního božstva je nutnou cenou za úrodu a plodnost. Některé varianty vypráví, že z jeho těla je Maře vyroben nábytek, což může být odraz mýtu o stvoření světa z těla božstva. Z Mary se poté stane bohyně smrti. Morana uvolňuje místo pro nové opakování cyklu.

Podle slovinské badatelky Mirjam Mencejové byl tento příběh svázán nikoliv se solárním cyklem, ale s pasteveckým a začínal tedy na jaře při první pastvě. Příběh uvedený Katičićem je zachován, ale Perunova syna unáší kulhavý vlk. Z podsvětí se pak vrací jako pán vlků a archetypální pastýř. Obě teorie však mají své trhliny, například pro Perunovo otcovství vegetativního boha neexistují žádné doklady.[14]

Trojfunkční ideologie[editovat | editovat zdroj]

Podle českého slavisty Michala Téry lze na slovanský panteon aplikovat trojfunkční teorii Georgese Dumézila. První funkce v její lunární podobě je zastoupena Velesem, v solární podobě Svarogem, druhá funkce, válečnická je reprezentována Perunem a funkce, třetí, spojená s plodností je přítomná ve vegetativním božstvu neznámého jména. Tuto čtveřici doplňuje jako trojfunkční bohyně Mokoš. Třetí funkce může být také spojena s kultem blíženců. Stejný postup lze použít i na bylinu o počátku bohatýrské kariéry Ilji Muromce, v tomto případě je pořadí mág Volch Vseslavjejič, obr Svjatogor Kolyvanyč, válečník Ilja Muromec, oráč Mikula Seljanič a maťuška-zemlja.[15]

Tuto teorii lze aplikovat i na polabské bohy. V tom případě by Velesu odpovídal Triglav, Černoboh, případně Svantovít, Svarogovi unavené nebeské božstvo, případně Bělboh a Prove, Perunovi Svantovít, Svarožic, Porevít, Porenutius a Prove, případně Jarovít, vegetačnímu božstvu Jarovít a Mokoš Živa.

Podle Martina Golemy náleží k Svarogovi také dvě podřízená božstva, Dažbog a Stribog, analogická védskému Bhagovi a Armajanovi jako bůh rozdělující bohatství a bůh pečující o rodovou pospolitost.

Prototeismus[editovat | editovat zdroj]

Polský historik Henryk Łowmiański vyslovil teorii o slovanském prototeismu, tedy že Slované znali pouze jedno božstvo, a to nebeské, u západních Slovanů nazývané Svarog, u východních, kde byly akcentovány hromovládné aspekty, zvané Perun. Podle této teorie se až od 6. století rozvíjel slovanský panteon, hypostáze nejvyššího boha začali být považováni za samostatná božstva a také byly zbožštěny nižší démonické bytosti. Až poté se ze Svaroga stal unavený nebeský deus otiosus.

Tato teorie se opírá o zprávu Prokopia pocházející z 6. století ve které se uvádí „Věří, že je jediný bůh, tvůrce hromu, a jediný pán všech věcí, a obětují mu býky a jiná zvířata všeho druhu.“[16] Tato teorie však odporuje tomu, že polytheismus a trojfunkční struktura existoval už v době indoevropské jednoty, tvrzení Prokopia tedy nejspíš je křesťanskou či řeckou interpretací skutečnosti nebo může být způsobené akcentem na válečného boha u Slovanů, se kterými se setkal.[17]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MÁCHAL, Jan, Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc, 1995, ISBN 80-85866-91-9
  • NIEDERLE, Lubor, Rukověť slovanských starožitností, ČSAV, Praha 1953,
  • PITRO, Martin, VOKÁČ, Zdeněk, Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002
  • TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce : sonda do slovanského archaického náboženství, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5
  • VÁŇA, Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, ISBN 80-7038-187-6

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 18
  2. http://www.dejiny.nln.cz/archiv/05-2003/d1-52003.html
  3. VÁŇA, Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, ISBN 80-7038-187-6 s. 19
  4. a b TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 234
  5. VÁŇA, Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, ISBN 80-7038-187-6, s. 55
  6. VÁŇA, Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, ISBN 80-7038-187-6, s. 56
  7. a b c Jiří Atweri, Slovanské pohanství dnes, Vlivy novopohanství na společnost i jednotlivce, Magisterská diplomová práce, 2007, s. 48 [online]. Masarykova univerzita v Brně, [cit. 2008-06-28]. Dostupné online.  
  8. WARNEROVÁ, Elizabeth, Ruské mýty, Levné knihy KMa, Praha 2006, ISBN 80-7309-359-6, s. 55
  9. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 311
  10. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 318
  11. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s 232
  12. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 236
  13. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 251
  14. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 259
  15. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 316-317
  16. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 65
  17. TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5, s. 66

Kategorie Slavic mythology ve Wikimedia Commons