Stribog

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Stribog je východoslovanský bůh nejasné funkce, většinou považovaný za božstvo větru. Je zmíněn pouze v Pověsti dávných let, Čudovském sborníku a Slovo o pluku Igorově, jehož pravost je sporná.[1]

Pověst dávných let uvádí Striboga mezi božstvy jejichž modly vztyčil v Kyjevě kníže Vladimír:

A postavil na návrší vně opevněného dvorce modly: Perunovi ze dřeva, hlavu jeho ze stříbra a vous ze zlata; také Chorsovi Dažbogovi, Stribogovi, Simarglovi a Mokoši.[2]

Slovo o pluku Igorově jej zmiňuje takto:

Z přímoří dech větrů, Stribogových vnuků,

přináší smršť šípů z poloveckých luků.“[3]

Slovo svatého Jana Zlatoústého obsažené v Čudovském sborníku uvádí:

Jiní věří v Striboga, Dažboga a v Perepluta, kterému připíjejí v rozích a přitom se otáčejí, jiní zas věří ve sny...“[1]

Teorie o Stribogovi[editovat | editovat zdroj]

Teorie o Stribogovi je založena především na výkladu jeho jména a zmínky v Slově o pluku Igorově. Kromě toho že pravost tohoto díla je zpochybňována tak v ní není uveden jako božstvo větru, ale jako děd větrů, jeho funkce by tedy měla být širší. Teorii naopak nepřímo podporuje existence personifikací větru ve folklóru, především jihoslovanském, a božstev větru v jiných indoevropských mytologiích, jako je védský Váju. O božstvu větru také referují některé raně novovověké prameny, konkrétně Matěj Stryjkowski, Matěj z Miechova a Hustýnský letopis, a nazývají jej Pochwist či Pogwizd. Někteří badatelé, například J. V. Aničkov a Aleksander Kirpičnikov, o existenci Striboga ve slovanské mytologii pochybovali.[4]

Výjimečně se lze nalézt místní jména podobná jeho jména, jedná se o polskou vesnici Strzyboga a ruské Stribože Ozero a pramen Striboc.[1] V běloruském folklóru je znám polní démon stryžak.[5]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Slovanská teorie vykládá jméno tohoto božstva z kořene *stru-, ve významu plynutí, ať už vody nebo vzduchu.[6] Podobně jméno vykládal Vatroslav Jagić a Jan Máchal ze slova strieti „strnout, zledovatět, ztuhnout pod vlivem ledového větru“, ale i Lubor Niederle, podle kterého je první část jména zvukomalebné slovo napodobující svištění větru.[7]

Aleksander Brückner spojil jméno Striboga s ukrajinským stribať „skákat“, a vyložil jej jako „boha skokana“, tato teorie však není příliš pravděpodobná. Erich Berneker odvodil jméno ze slova stroj a vykládal ho jako „správce dobra“, ze stejného slovo, ale naopak, jej vyložil J. Schütz jako „odnímatele dobra“, což podle Zdeňka Váni odpovídá jeho funkci ve Slovu o pluku Igorově.[8]

Jiní badatelé, například Alexej Sobolevskij, Simon Pirchegger a Max Vasmer, vykládali toto jméno z přídomku Ahura Mazdy Śríbaγa „krásný bůh“.[8] Tento výklad však nic nenapovídá o funkci Striboga a je i lingvisticky problematický.[9]Vittore Pisani vykládal jeho jméno z latinského frigus či řeckého rigos, obojí ve významu „mráz chlad“.[5]

Indoevropská teorie vykládá jméno Stribog z rekonstruovaného jména praindoevropského otce bohů a vládce nebes, které zní Dyuaspætēr.[6] Mark Vey identifikoval stri s pætēr a bog s *dyeus, indoevropským označením božstva. Tuto teorii částešně přijal i Vladimír Toporov, který považoval Striboga za hypostázi Peruna, a Boris Rybakov podle kterého jde o přízvisko Svaroga.[10] Problémem výkladu je přehození komponent slova, na rozdíl od ostatních indoevropských náboženství a jeho postavení ve Vladimírově panteonu. Jako otec bohů by Stribog buď stál v čele panteonu namísto Peruna, nebo by byl božstvem typu deus otiosus, které nemělo výraznější kult.[6]

Jméno Stribog lze však z indoevropštiny vykládat obráceně, jeho význam by pak byl „bůh otců/předků/rodu“.[9] Tomuto výkladu odpovídá teorie Martina Golemy, který považuje Dažboga a Striboga za božstva analogická védským božstvům podřízeným Mitrovi, Bhagovi a Armajanovi, z nichž první se staral o přerozdělování bohatství a druhý o rodovou pospolistost.[9] Podobně jako Striboga vykládá Golema i polabského Radegasta.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Stribog se stejně jako ostatní slovanští bohové vyskytuje i v beletrii. Nejčastěji figuruje jako bůh větru, například v pohádkové knize Ivana Hudce Báje a mýty starých Slovanů.

Stribog vylíčen jako samotářský bůh větrua je spojován s milostnou aférou, neboť miloval Chors, bohyni měsíce a noční oblohy. Chors však miluje boha Radhosta. Aby tedy Stribog Chors získal, ukradl potají plášť boha Radhosta a k ránu se vkradl do komnat, po celé noci znavené Chors. Ta lest neprokoukla a nechala se svést. Bůh Radhost zuřil, avšak ne pro počestnost Chors, ale pro ukradený plášť, který ráno našel pohozený na svém trůně, zatímco ho celou noc hledal. Chors se cítila podvedaná, osamělá a začala se bát o dítě, které již cítila pod srdcem. Prosila o milost pro svou holčičku a navrhovala, že by mohla být bohyní období mezi létem a zimou. Avšak hlavní Bůh Svarožic rozhodl. Vzal ještě nenarozenou bohyni do svých rukou a nechal ji rozplynout se slovy „Budiž rozplynuta, ty, jež nejsi ani plod léta, ani plod zim.“ Ozvěna ještě dlouho opakovala jeho poslední slova plod zim, plod zim, plodzim, podzim, podzim... až si ta slova všichni zapamatovali. A tak období mezi létem a zimou nemá bohyni, ale má název. A protože nemá bohyni, perou se o toto období Živa s Morenou. Když je ještě hezky, vyhrává Živa a když převládnou plískanice, zavládne Morena. A Chors? Ta tajně miluje pozemskou ženu od Dunaje Pizamar, ve které vidí svou ztracenou dceru.[11]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 130.  
  2. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 122.  
  3. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 60.  
  4. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha : Bursík & Kohout, 1916. Díl II., svazek I.. S. 119.  
  5. a b PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 62.  
  6. a b c TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 130.  
  7. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 61.  
  8. a b VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 78.  
  9. a b c TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 132.  
  10. MAČUDA, Jiří. Rodnověrské obřady a ruská lidová kultura [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2012, [cit. 2013-06-10]. S. 26. Dostupné online.  
  11. *Ivan Hudec, Báje a mýty starých slovanů, Slovart, 1994