Stribog
Stribog je východoslovanský bůh nejasné funkce, většinou považovaný za božstvo větru. Je zmíněn pouze v Pověsti dávných let, Čudovském sborníku a Slovo o pluku Igorově, jehož pravost je sporná.[1]
Pověst dávných let uvádí Dažboga mezi božstvo jejichž modly vztyčil v Kyjevě kníže Vladimír:
| „ | A postavil na návrší vně opevněného dvorce modly: Perunovi ze dřeva, hlavu jeho ze stříbra a vous ze zlata; také Chorsovi Dažbogovi, Stribogovi, Simarglovi a Mokoši.[2] | “ |
Slovo o pluku Igorově jej zmiňuje takto:
| „ | Z přímoří dech větrů, Stribogových vnuků,
přináší smršť šípů z poloveckých luků.“[3] |
“ |
Slovo svatého Jana Zlatoústého obsažené v Čudovském sborníku uvádí:
| „ | Jiní věří v Striboga, Dažboga a v Perepluta, kterému připíjejí v rozích a přitom se otáčejí, jiní zas věří ve sny...“[1] | “ |
Teorie o Stribogovi je založena především na výkladu jeho jména a zmínky v Slově o pluku Igorově. Kromě toho že pravost tohoto díla je zpochybňována tak v ní není uveden jako božstvo větru, ale jako děd větrů, jeho funkce by tedy měla být širší. Teorii naopak nepřímo podporuje existence personifikací větru ve folklóru, především jihoslovanském, a božstev větru v jiných indoevropských mytologiích, jako je védský Váju. O božstvu větru také referují některé raně novovověké prameny, konkrétně Matěj Stryjkowski, Matěj z Miechova a Hustýnský letopis, a nazývají jej Pochwist či Pogwizd. Někteří badatelé, například J. V. Aničkov a Aleksander Kirpičnikov, o existenci Striboga ve slovanské mytologii pochybovali.[4]
Výjimečně se lze nalézt místní jména podobná jeho jména, jedná se o polskou vesnici Strzyboga a ruské Stribože Ozero a pramen Striboc.[1] V běloruském folklóru je znám polní démon stryžak.[5]
Etymologie[editovat]
Slovanská teorie vykládá jméno tohoto božstva z kořene *stru-, ve významu plynutí, ať už vody nebo vzduchu.[6] Podobně jméno vykládal Vatroslav Jagić a Jan Máchal ze slova strieti „strnout, zledovatět, ztuhnout pod vlivem ledového větru“, ale i Lubor Niederle, podle kterého je první část jména zvukomalebné slovo napodobující svištění větru.[7]
Aleksander Brückner spojil jméno Striboga s ukrajinským stribať „skákat“, a vyložil jej jako „boha skokana“, tato teorie však není příliš pravděpodobná. Erich Berneker odvodil jméno ze slova stroj a vykládal ho jako „správce dobra“, ze stejného slovo, ale naopak, jej vyložil J. Schütz jako „odnímatele dobra“, což podle Zdeňka Váni odpovídá jeho funkci ve Slovu o pluku Igorově.[8]
Jiní badatelé, například Alexej Sobolevskij, Simon Pirchegger a Max Vasmer, vykládali toto jméno z přídomku Ahura Mazdy Śríbaγa „krásný bůh“.[8] Tento výklad však nic nenapovídá o funkci Striboga a je i lingvisticky problematický.[9]Vittore Pisani vykládal jeho jméno z latinského frigus či řeckého rigos, obojí ve významu „mráz chlad“.[5]
Indoevropská teorie vykládá jméno Stribog z rekonstruovaného jména praindoevropského otce bohů a vládce nebes, které zní Dyuaspætēr.[6] Mark Vey identifikoval stri s pætēr a bog s *dyeus, indoevropským označením božstva. Tuto teorii částešně přijal i Vladimír Toporov, který považoval Striboga za hypostázi Peruna, a Boris Rybakov podle kterého jde o přízvisko Svaroga.[10] Problémem výkladu je přehození komponent slova, narozdíl od ostatních indoevropských náboženství a jeho postavení ve Vladimírově panteonu. Jako otec bohů by Stribog buď stál v čele panteonu namísto Peruna, nebo by byl božstvem typu deus otiosus, které nemělo výraznější kult.[6]
Jméno Stribog lze však z indoevropštiny vykládat obráceně, jeho význam by pak byl „bůh otců/předků/rodu“.[9] Tomuto výkladu odpovídá teorie Martina Golemy, který považuje Dažboga a Striboga za božstva analogická védským božstvům podřízeným Mitrovi, Bhagovi a Armajanovi, z nichž první se staral o přerozdělování bohatství a druhý o rodovou pospolistost.[9] Podobně jako Striboga vykládá Golema i polabského Radegasta.
Zdroje[editovat]
- ↑ a b c TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 130.
- ↑ TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 122.
- ↑ PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 60.
- ↑ NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha : Bursík & Kohout, 1916. Díl II., svazek I.. S. 119.
- ↑ a b PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 62.
- ↑ a b c TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 130.
- ↑ PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 61.
- ↑ a b VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 78.
- ↑ a b c TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 132.
- ↑ MAČUDA, Jiří. Rodnověrské obřady a ruská lidová kultura [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2012, [cit. 2013-06-10]. S. 26. Dostupné online.
