Vladimírův panteon
Vladimírův panteon je označení pro božstva jejichž modly postavil kníže Vladimír I. v Kyjevě. Pověst dávných let o nich referuje následovně:
| „ | A postavil na návrší vně opevněného dvorce modly: Perunovi ze dřeva, hlavu jeho ze stříbra a vous ze zlata; také Chorsovi Dažbogovi, Stribogovi, Simarglovi a Mokoši.[1] | “ |
Vytvoření tohoto panteonu je zpravidla chápáno jako státotvorný čin navazující na expanzi kyjevského státu a potřebu jeho vnitřní konsolidace, jak v organizační tak ideologické rovině. V tomto smyslu je chápáno jako náboženská reforma. Nejčastějším vysvětlením jejího smyslu je zařazení božstev podmaněných území a etnik vedle kyjevského Peruna.[2] Podle Igora Frojanova došlo k narušení dominance Peruna již za Svjatoslava což vyvozuje ze smluv s Byzantskou říší kde je jmenován i Veles. K dalšímu rozvoji kultu lokálních božstev podle něj však došlo už za Igora a následovalo především za Vladimíra. Michail Chlenov přisuzuje Polanům Peruna, Drevljanům Dažboga, Novgorodu Chorse, Polocku Striboga a Smolensku Mokoš, ovšem bez jakýchkoliv argumentů[3]
Tuto teorii kritizuje Michal Téra s poukazem na to že složení panteonů v archaických náboženstvích bere ohled na jiné okolnosti než na politické zájmy, což ukazují jiné indoevropské tradice. Myšlenka lokálních božstev odvozovaná z polabského prostředí naráží na fakt že rozdílná jména mohou označovat jedno božstvo. Kromě toho v takovém případě by se v panteonu měli objevit bohové germánští, ugrofinští a baltští protože tato etnika byly součástí kyjevského státu, zatímco Íránci, ač božstva s pravděpodobně íránskými jmény se v tomto panteonu objevují, součástí Rusi nebyli.[3]
Vedle této hypotézy se nabízí jiná, že Vladimír vytvořil panteon tak aby reprezentoval podobu jeho státu. Tak se vedle Peruna objevuje božstvo slunce, větru, země a prostředník mezi světem bohů a lidí. Některá z jmen ve výčtu jsou však velmi zvláštní a vyvstává tak otázka zda skutečně Vladimír vytvořil takovýto panteon. Podle Henryka Łowmiańského tento seznam vytvořil v 80. letech 11. století Nikon, redaktor Pověsti dávných let, který do něj zařadil íránské bohy, s kterými se seznámil během svého působení v Tmutarakaňi. Łowmiański však obhajoval už překonanou teorii slovanského prototeismu, ač Slované byly stejně jako ostatní Indoevropané polyteisty a o božstvech ve výčtu v Pověsti dávných let jsou zmínky i v jiných pramenech. Přesto však nelze říct zda vedle Peruna stály v Kyjevě idoly právě těchto božstev.[4]
Podle jiných badatelů, Jana Blahoslava Láška a Lea Klejna, však Vladimír panteon nevytvořil, ale pouze znovu vztyčil, idoly starší, podle této hypotézy svržených Jaropolkem. V tom případě všechny modly stály na kyjevském božišti již dříve, jen nebyly na rozdíl od Peruna zmiňovaný v písemných pramenech, podobně jako menší božstva v polabských chrámech. Zmínka o nich by tak byla výsledkem zájmu o Vladimírův křest, ne o ně samotná, a snad také zakrytím faktu že před Vladimír už v Kyjevě existoval křesťanský kníže.
K zániku božiště došlo po přijetí křesťanství Vladimírem v osmdesátých letech 10. století. Po svém návratu do Kyjevě tak nechal zlikvidovat kultovní místa včetně centrálního jak o tom informuje Pověst dávných let.
Reference[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- TÉRA, Michal. Perun: bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5.