Chors

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Chors (Churs, Gurs) je slovanský bůh. Jedná se pravděpodobně o alanské sluneční božstvo, které bylo Slovany ztotožněno s Dažbogem. V současné fikci se Chors často objevuje jako bohyně měsíce.

Historické zmínky o Chors[editovat | editovat zdroj]

Na základě nejstaršího přepisu Pověsti dávných let, kde ve výčtu božstev jejichž modly vztyčil kníže Vladimír I. chybí mezi jmény Chors a Dažbog tečka a spojka, jsou obě božstva ztotožňována.

A postavil na návrší vně opevněného dvorce modly: Perunovi ze dřeva, hlavu jeho ze stříbra a vous ze zlata; také Chorsovi Dažbogovi, Stribogovi, Simarglovi a Mokoši.[1]

Jedinou výjimkou kde jsou Chors a Dažbog zmiňováni jako samostatné entity je Život svatého Vladimíra, kde se však nejspíše jedná o chybný přepis seznamu božstev z Pověsti dávných let.[2] Dále je zmiňován v díle Beseda trechъ svjatitelej kde se uvádí „Jsou dva hromoví andělé, hélénský stařec Perun a židovský Chorsъ, dva jsou andělé blesku.“[3]

Pozoruhodná je pasáž ze Slova o pluku Igorově, jehož pravost je však zpochybňována, která Chorse zmiňuje.

Veleslav lidu vládl,

spory knížat soudil,
sám však jak vlk nocí nepokojně bloudil,
než zazpíval kohout, dospěl od Kyjeva,
až k Tmutorokani.
Bohu slunce, Chorsu, často zkřížil dráhu.
Když v Sofijském chrámě pod vysokou bání
v Polocku mu k slávě vyzváněl zvon ranní,
on ten hlahol slyšel na kyjevském prahu.[4]

Výklad jména[editovat | editovat zdroj]

Nejčastější je výklad jména z íránských jazyků. Chors je spojován s perským chūršēd a chōršed „Slunce-král“, proti této teorii však stojí v tom případě by zůstala skupina -rš- zachována, podobně jako v názvu jednotky aršín, a jméno božstva by tak znělo Chorš.[5] Výklad je zpochybňován i s poukazem na vzdálenost mezi Persií a raně středověkou Rusí.

Dále existuje teorie, podle které převzali Slované Chorse od jihoruských Alanů. Existuje předpokládaný alanský výraz *chors či *churs, ve stejném významu jako perské chūršēd a chōršed.[5] Stejně jako u Peršanů, lze také u Alanů předpokládat intenzivní kult slunce.

Z tohoto výkladu vychází teorie že Chors je původně alanské sluneční božstvo, ve východoslovanském prostředí ztotožněné s Dažbogem a to nejspíše už v praslovanském období.[1] Podle M. A. Vasil´jeva se jedná o božstvo Antů, podle jeho teorie sarmatsko-alanského původu, kteří se po své slavizaci osídlili kromě Kyjevské Rusi i východní Balkán, kde se jméno Chorse objevuje ve vlastních jménech. Toto teonymum převzali nejspíše i ugrofinští Mansové a Chantové, jelikož jejichž sluneční božstvo se nazývá Kors-Torum.[1]

Aleksander Brückner vyložil Chorse jako lunární božstvo. Jeho jméno spojuje se staročeským krsati, krsnouti „chudnout, ubývati“ a polským wy-chars-ły „slabý, unavený, ubývají“ a praslovanským *krsъ. Jako podpora teorie je uváděno Slovo o pluku Igorově, kde se o tomto božstvu mluví ve spojení s nocí a vlkodlakem. Opuštěn je výklad z řeckého choros „kruh“ nebo chrysos „pozlacený“.[5]

S Chorsem je spojováno jméno bulharského města Chrъsovo a srbské osobní jméno Chrs, společně s otčenstvy Chrsovikъ a Chrsović. Na Volyni a v Novgorodsko-severské oblasti existují toponyma Chorsovo boloto nebo roveň Chorsov.[5]

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Chors se stejně jako ostatní slovanští bohové vyskytuje i v beletrii. Nejčastěji figuruje jako bohyně měsíce, například v pohádkové knize Ivana Hudce Báje a mýty starých Slovanů a trilogii o Roganovi od Juraje Červenáka. V první zmiňované knize je Chors spojována i nenaplněnou láskou a v obou dílech s láskou lesbickou.[6][7] Kniha Ivana Hudce uvádí následující příběh o této bohyni:

Bohyní podzimu měla být dcera mladičké Chors, bledé a téměř průsvitné bohyně měsíce, která dala lidem zpěv, ukolébavky a verše. Je to však jinak... Chors je krásná mladičká bohyně, která miluje boha Radhosta. Ten však si mladičké Chors příliš nevšímá, na rozdíl od samotářského boha Striboga, boha větrů, vánků a povětří, který Chors miluje. Aby Chors získal, ukradl potají plášť boha Radhosta a k ránu se vkradl do komnat, po celé noci znavené Chors. Ta lest neprokoukla a nechala se svést. Bůh Radhost zuřil, avšak ne pro počestnost Chors, ale pro ukradený plášť, který ráno našel pohozený na svém trůně, zatímco ho celou noc hledal. Chors se cítila podvedaná, osamělá a začala se bát o dítě, které již cítila pod srdcem. Prosila o milost pro svou holčičku a navrhovala, že by mohla být bohyní období mezi létem a zimou. Avšak hlavní Bůh Svarožic rozhodl jinak. Vzal ještě nenarozenou bohyni do svých rukou a nechal ji rozplynout se slovy „Budiž rozplynuta, ty, jež nejsi ani plod léta, ani plod zim.“ Ozvěna ještě dlouho opakovala jeho poslední slova plod zim, plod zim, plodzim, podzim, podzim... až si ta slova všichni zapamatovali. A tak období mezi létem a zimou nemá bohyni, ale má název. A protože nemá bohyni, perou se o toto období Živa s Morenou. Když je ještě hezky, vyhrává Živa a když převládnou plískanice, zavládne Morena. A Chors? Ta tajně miluje pozemskou ženu od Dunaje, ve které vidí svou ztracenou dceru.

Slovanské bájesloví Josefa Růžičky označuje Chorse za slunečního boha a spojuje jej s ruskými slovy choroš "dobrý" a chořiště "kolo kde tancují víly".[8] Chors jako archetyp je také využívána v satiterapii.[9]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 122.  
  2. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 126.  
  3. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 64.  
  4. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 65.  
  5. a b c d TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pabel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 125.  
  6. HUDEC, Ivan. Báje a mýty starých Slovanů. [s.l.] : Slovart. ISBN 80-7145-111-8. S. 130.  
  7. ČERVENÁK, Juraj. Černokněžník - Vládce vlků. [s.l.] : Wales, 2011. ISBN 978-80-86939-76-6.  
  8. RŮŽIČKA, Josef. Slovanské bájesloví. Olomouc : Knihkupectví R. Prombergera, 1907. S. 112.  
  9. http://www.centrum-mandala.cz/slovanske-bohyne-v-psychoterapii