Apokryf

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Apokryf (řec. ἀπόκρυφος = skrytý, zahalený) je v různém kontextu literární:

  1. Teologie užívá pojmu „apokryf“, když označuje text, který do biblického kánonu nepatří, avšak svou povahou náboženského spisu se kanonickému textu v některých ohledech blíží.
  2. Katolíci užívají pojmu „apokryf“ pro spis nepřijatý do biblického kánonu, tak jak jej definoval definitivně Tridentský koncil (1546). Toto pojetí odpovídá protestantskému pojmu pseudepigraf. Mezi takto definované apokryfy patří apokryfy staro- a novozákonní.
  3. Protestantské církve označují za apokryfní ty spisy, o jejichž zařazení do biblického kánonu nepanovala v církvi shoda. V tomto užití se pojem velmi blíží katolíky užívanému pojmu deuterokanonická kniha nebo pravoslavnému anaginoskomenon.
  4. V moderní době slovo „apokryf“ značí literární žánr, který moderním, někdy spíše parodickým způsobem zpracovává obecně známé příběhy, například biblické či antické, založený na netradiční interpretaci těchto příběhů (srov. Karel Čapek: Kniha apokryfů, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka - dějová linie, týkající se Piláta Pontského).

Toto heslo užívá pojmu apokryf ve významu třetím.

Starozákonní apokryfy[editovat | editovat zdroj]

Judaismus diskusi o svém kánonu Bible (Tanach, תנ״ך) uzavřel v roce 92 n. l. (avšak obecně uzavřený už byl od dob ataxerxe 2, jelikož v SZ se o dalším králi už nepíše[1]), kdy vznikl palestinský kánon, jehož součástí se nestaly mladší starozákonní spisy. Jako takové nebyly považovány za stejně důležité jako ostatní starozákonní knihy, nevěnovala se jim proto taková pozornost a uchovaly se tedy v méně spolehlivém rukopisném stavu než ostatní biblické knihy. Jejich původní hebrejské texty zůstaly zachovány jen částečně a obsahují množství rukopisných odchylek. Některé z těchto knih existují už jen v řeckém překladu, případně je jejich originálním jazykem na rozdíl od ostatních starozákonních knih řečtina. Teprve 20. století přineslo archeologické nálezy původních hebrejských fragmentů těchto spisů, které se cele dochovaly jen v překladu.

Užití pojmu „apokryf“ implikuje, že pojednávaný spis nemá ve skutečnosti do Bible být zařazován. Existuje též problém rozdílu v chápání pojmu apokryf u apokryfů starozákonních a novozákonních. Pro akademické užití se proto pro korpus uvedených knih většinou doporučuje (srov. Society of Biblical Literature) namísto pojmenování „apokryf“ užití pojmu „deuterokanonická literatura“.

Uznání těchto knih se v církvích liší. Řečtí apologeti a církevní Otcové sv. Atanáš (Athanasios), sv. Cyril Jeruzalémský, Epifanios, sv. Hilarius z Poitiers, sv. Justin Mučedník, Melito ze Sard, sv. Řehoř Naziánský se vyslovovali pro oddělení inspirovaných knih od některých mladších starozákonních spisů, o jejichž inspirovanosti měli pochyby, i když uznávali, že jsou užitečné ke čtení. Pro širší rozsah biblických spisů byli naproti tomu sv. Ambrosius, sv. Cyprián, sv. Klement Alexandrijský, sv. Polykarp a další. Órigenés, ač sám užíval knih v rozsahu Septuaginty, tedy širší rozsah kánonu, napsal komentáře pouze ke knihám kánonu židovského. Sv. Jeroným, překladatel latinské Bible z původních jazyků (Vulgata), váhal, zda má přeložit i knihy ze Septuaginty, které nebyly součástí palestinského kánonu, protože také on jejich inspirovanost popíral. Nakonec se rozhodl pouze převzít většinu z nich ze starších latinských překladů (Vetus Latina). Jeho Vulgata se nakonec stala oficiálním církevním překladem katolictví.

V souladu s rozsahem Vulgaty římskokatolická církev ve sporu s protestanty 8. dubna 1546 výslovně uznala tyto knihy jako deuterokanonické knihy (tj. druhotně kanonické), části z nich kanoničnost upřela a označila je za apokryfy (Decretum de canonicis scripturis). V katolických překladech Bible jsou deuterokanonické knihy podle starověkých soupisů kánonů a též Vulgaty integrovány mezi ostatní starozákonní knihy.

Východní církve vycházejí z tradice a vzhledem k tomu, že jejich kánon nebyl předmětem interních sporů, dodnes nemají oficiálně stanovený starozákonní kánon. Vycházejí ale ze Septuaginty a zpochybňované starozákonní spisy označují jako anaginoskomena.

Protestantské církve převzaly židovský palestinský kánon a starozákonní knihy, jež nebyly jeho součástí, označily za apokryfy, které stejně jako Židé nestaví na úroveň ostatních biblických knih. Reformované církve je vůbec jako součást bible neuznávají, lutherské církve, podobně jako anglikáni, pouze připouštějí, že může být užitečné je číst. V protestantských i ekumenických překladech apokryfy zpravidla nevycházejí, případně jsou na základě ekumenické dohody o mezikonfesních biblických vydáních z roku 1968 řazeny samostatně mezi knihami Starého a Nového zákona.

Přehled pozdních spisů Starého zákona
Popis Katolíci Protestantství Východní církve
Součástí kánonu

deuterokanonické spisy

 

Anaginoskomena

Apokryfy  

Novozákonní apokryfy[editovat | editovat zdroj]

Novozákonní apokryfy jsou spisy z 1.4. století, které svým obsahem a formou podobají novozákonním knihám. Byly většinou uveřejněny pod jménem některého z apoštolů (pseudepigrafie), nestaly se však součástí žádného kánonu, ačkoli je v určitých dobách mohli někteří autoři za součást kánonu považovat. Na rozdíl od starozákonních apokryfů netvoří nějakou uzavřenou sbírku a nebyly uznány žádnou ze současných církví. V některých případech byl nicméně prokázán společný zdroj či zdroje, z něhož čerpaly jak kanonické spisy, tak apokryfy; v tomto smyslu je často citována např. sbírka Ježíšových výroků označovaná jako zdroj Q. Mnohé z apokryfů jsou základem učení gnostiků.

Apokryfní evangelia[editovat | editovat zdroj]

Apokryfní evangelia dětství[editovat | editovat zdroj]

Apokryfní skutky[editovat | editovat zdroj]

Apokryfní apokalypsy[editovat | editovat zdroj]

Apokryfní listy[editovat | editovat zdroj]

Martin Luther nejprve považoval za apokryfy též biblický List Židům, List Jakubův, List Judův a Zjevení Janovo. Pak se vrátil k tradiční nauce a církví již od 4. století uznávanému kánonu (srov. velikonoční list alexandrijského biskupa-patriarchy Atanáše z roku 367, který obsahuje nejstarší úplný soupis spisů Nového zákona).[zdroj?]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. podklad učebnice Literatury starého zákona/bible

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Knihy tajemství a moudrosti. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy. vyd. Z. Soušek, Vyšehrad, Praha
    1. obsahuje spisy Aristeas, Henoch, Závěti 12 patriarchů, Sibylliny věštby, Žalmy Šalomounovy (1995, 19982).
    2. Jubilea, Mučednictví a nanebevzetí Izajášovo, 3.-4. Ezdráš, 2. Báruk, Jákobova modlitba, Život Adama a Evy (1998).
    3. 3.-4. kniha Makabejských, Zjevení Abrahamovo, Závěť Abrahamova, Nanebevzetí Mojžíšovo, Modlitba Menašeho, Ódy Šalomounovy, Syrské žalmy, Josef a Asenat (1999).
  • Novozákonní apokryfy vyd. J. A. Dus – P. Pokorný, Vyšehrad, Praha 2001, znovu vyšlo r. 2006
    1. Neznámá evangelia Obsahuje Tajné Markovo evangelium, Tomášovo evangelium, Petrovo evangelium, židokřesťanská evangelia, Rozhovor se Spasitelem, Nikodémovo evangelium a další spisy.
    2. Příběhy apoštolů Obsahuje Skutky Petra a dvanácti apoštolů, Skutky Petrovy, Skutky Pavlovy, Skutky Ondřejovy, Skutky Janovy, Skutky Tomášovy (Píseň o perle) a další.
    3. Proroctví a apokalypsy Obsahuje spisy Závěť Adamova, Zjevení Ezdrášovo, První zjevení Janovo, Zjevení Pavlovo, Sibylliny věštby a další.

Novozákonní apokryfy jsou vynikající a čtivý materiál díky poměrně objektivnímu přístupu autorů, vysoké dokumentaristické kvalitě a zasvěceným komentářům.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu