Církevní otcové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jako církevní otcové se označují[kdo?] církevní spisovatelé křesťanského starověku, jejichž svědectví církev považuje za zvlášť závazné pro víru.

Slovo otec získalo tento svůj význam v průběhu 4. století,[zdroj?] které je považováno[zdroj?] za zlatý věk patristiky. Termínu se užívalo pro rozlišení od slova „otcové“, kterým se označovali biskupové shromáždění na koncilu.

Kritéria[editovat | editovat zdroj]

Pro označení někoho za církevního Otce je nutné, aby splňoval následující kritéria:

  • pravověrnost nauky
  • svatost života
  • schválení církví
  • starobylost

Spisovatelé katolické církve[editovat | editovat zdroj]

Pro zařazení autora do této skupiny je nezbytné, aby zanechal písemné dílo a náležel ke katolické církvi. Není nezbytně nutné, aby byl biskupem (jako např. sv. Basil) či knězem (jako sv. Jeroným), může jim být i laik – např. Prosper Akvitánský.

Časové vymezení[editovat | editovat zdroj]

Tento autor též musí časově náležet do doby křesťanského starověku, tedy k epoše, kdy křesťanství bylo náboženstvím velmi mladým. Toto období je proto velmi podnětné pro teologii, protože v jeho průběhu můžeme[kdo?] pozorovat vznik a vývoj všech křesťanských nauk. Církevní Otcové jsou proto považováni[kým?] za hodnověrné svědky rané křesťanské víry, za určitý článek podání víry (tradice), která dnešní křesťanství pojí s křesťanstvím počátků. Krom toho jde o období nerozdělené západní a východní církve, takže tito autoři jsou považováni[kým?] za společné dědictví v celé církvi.

Na Západě se tato doba ohraničuje stoletím po pádu Římské říše; za poslední latinské Otce se považují[kým?] sv. Řehoř Veliký (540604) a sv. Isidor Sevillský (560636). Na Východě, kde antická kultura nezačala upadat tak rychle, se patristická epocha ukončuje teprve v 8. století a za posledního církevního Otce je považován sv. Jan Damašský (675749).

Autorita ve víře[editovat | editovat zdroj]

Posledním kritériem církevních Otců je, že tento člověk musí být považován církví za zvlášť velkou autoritu ve věcech víry. Toto schválení stačí implicitní, a proto je někdy nesnadné určit, jedná-li se pouze o církevního spisovatele nebo Otce.

Církevní Otcové a učitelé církve, velké čtyřky[editovat | editovat zdroj]

Označení „církevní Otec“ nelze zaměňovat s pojmem „učitel církve“, ač mezi oběma skupinami existuje průnik. Titul učitel církve se oficiálně uděluje (jmenováním papežem) až od roku 1567 (kdy byl církevním otcem jmenován Tomáš Akvinský), do té doby byl uznáván na základě všeobecného souhlasu (tedy stejně jako titul církevní otec až dosud). Do té doby byli na Západě mezi církevní učitele počítáni jen učitelé tzv. velké čtyřky (viz dále).[1] Mezi řeckými otci byli učiteli církve jmenováni sv. Atanáš (Athanasios), sv. Basil, sv. Řehoř Naziánský a sv. Jan Chrysostomos, kteří bývají někdy označování také jako čtyři (velcí) východní církevní otcové; mezi latinskými (západními) církevními otci svatý Ambrož, svatý Jeroným, svatý Augustin a svatý Řehoř Veliký (čtyři velcí západní (latinští) církevní otcové).[2] Řehoře Velikého v tomto souboru někdy nahrazuje Lev Veliký.

V umění[editovat | editovat zdroj]

Tři velcí východní církevní otcové jsou ztvárněni jako soubor soch v nadživotní velikosti v křížení lodí chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (svatého Atanáše nahrazuje jiný východní církevní otec, Cyril Alexandrijský).[3]

Autorita církevních Otců[editovat | editovat zdroj]

Autorita církevních Otců se zakládá na kvalitě jejich svědectví o víře v prvých staletích. Protože katolické a pravoslavné církve chápou tradici jako důležitou součást pravidla či kritéria své víry, je pro ně výpověď takto starobylých autorů zvlášť závažná.

Tak se např. španělský dominikánský teolog 16. století Melchior Cano domnívá, že se „všichni Otcové v tom, kde se shodují, nemohou v záležitostech víry mýlit“ (De locis theologicis 7,3). První vatikánský koncil považuje tzv. patristický důkaz za nedílnou součást zkoumání dogmatických otázek.

Výše zmíněné názory pocházejí principiálně již z pera mnicha a kněze Vincence z Lerina († před 450), jenž položil tyto základy autority církevních Otců:

"Všechno, co se svatí Otcové mohli v jednotě smýšlení a cítění domnívat, budiž považováno za pravou a katolickou nauku církve bez jakékoli pochyby či skrupule.
Ti, kteří přijdou později, nemohou věřit nic jiného, než co uchovala posvátná starobylost svatých Otců jednomyslně v Kristu." (Commonitorium, 41 a 43).

Přehled významných církevních Otců[editovat | editovat zdroj]

Církevní Otce lze klasifikovat na základě doby, kdy žili, a jazyka, jímž psali.

Přednicejští Otcové[editovat | editovat zdroj]

Označují církevní Otce, kteří žili před rokem 325, kdy se sešel První nikajský koncil. Toto období se vyznačuje především skutečností, že křesťanství nebylo v Římské říši povoleným náboženstvím a že nauka církve nebyla společně definována (ačkoli její stopy ve spisech těchto autorů lze hledat a nacházet).

Tento přehled v některých místech nutně nevytváří jasnou hranici mezi církevními Otci a církevními spisovateli (viz výše).

Apoštolští Otcové[editovat | editovat zdroj]

Mezi tzv. apoštolské Otce patří generace žáků apoštolů, tj. ti, které církev (případně oni sami) označují jako ty, kteří ještě viděli apoštoly a přijali jejich víru.

Apologeté 2. století[editovat | editovat zdroj]

Protiheretičtí autoři 2. století[editovat | editovat zdroj]

Otcové 3. století[editovat | editovat zdroj]

Řečtí Otcové[editovat | editovat zdroj]
Latinští Otcové[editovat | editovat zdroj]

Zlatý věk patristiky (325-451)[editovat | editovat zdroj]

Otcové nicejské víry[editovat | editovat zdroj]

Tito Otcové se vyznačují především svou obranou Nicejského vyznání víry.

Kapadočtí Otcové[editovat | editovat zdroj]

Kapadocké Otce spojuje kromě vysoké úrovně jejich teologie i místo původu – Kappadokie v dnešním Turecku.

Antiochijská škola[editovat | editovat zdroj]

Západní Otcové 4. století[editovat | editovat zdroj]

Otcové 5. století[editovat | editovat zdroj]

Konec patristické éry[editovat | editovat zdroj]

Východ[editovat | editovat zdroj]

Západ[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LEMAÎTRE, Nicole, a kol. Slovník křesťanské kultury. Praha : Garamond, 2002. ISBN 80-86379-41-8. S. 77-78.  
  2. „St. Augustine was early recognized as the first of the Western Fathers, with St. Ambrose and St. Jerome by his side. St. Gregory the Great was added, and these four became "the Latin Doctors". (...) „In the East St. John Chrysostom has always been the most popular, as he is the most voluminous, of the Fathers. With the great St. Basil, the father of monachism, and St. Gregory Nazianzen, famous for the purity of his faith, he made up the triumvirate called "the three hierarchs", familiar up to the present day in Eastern art. St. Athanasius was added to these by the Westerns, so that four might answer to four. http://www.newadvent.org/cathen/06001a.htm
  3. http://www.psalterium.cz/o_kostele.php

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]