Cyril Alexandrijský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sv. Cyril Alexandrijský
{{{název}}}
Učitel církve
Narození kolem 380, Alexandrie, Egypt
Úmrtí 27. června 444, Alexandrie
Svátek 27. červen - římskokatolická církev a lutheráni; 18. leden a 9. červen - pravoslavné církve
Pohřben Alexandrie
Úřady partiarcha
Uctíván církvemi římskokatolická církev, pravoslaví, východní pravoslavné společenství, lutheráni
Atributy v biskupském oděvu, holubice, brk na psaní, svitek se slovem "Theotokos" (Bohorodička.
Patronem Alexandrie, Egypta
Ikona sv. Cyrila Alexandrijského

Svatý Cyril Alexandrijský (37627. června 444) byl alexandrijským patriarchou a jeden z významných církevních Otců, roku 1883 katolickou církví prohlášený za učitele církve. Přestože mnohé podrobnosti Cyrilova životopisu svědčí o jeho netoleranci, svárlivosti a sklonu k agresivitě, je uctíván jako světec katolíky, pravoslavnými a dokonce i některými protestanstvými církvemi.

Život[editovat | editovat zdroj]

O mládí Cyrila Alexandrijského se dochovaly jen kusé informace v díle Sókrata Scholastika a několika dalších pramenech. Cyril svou povahou nezapřel příbuzenský vztah k arcibiskupu Theofilovi (byl synovcem z otcovy strany). Během pozdějších teologických konfrontací se projevoval dosti agresivně, až brutálně. Již v mládí vstoupil do kláštera a roku 403, kdy byl již knězem, doprovázel do Konstantinopole delegaci na synodu Ad quercum. Díky svému vystupování na této synodě, kde se projevily jeho špatné charakterové vlastnosti, se dočkal od sv. Jana Zlatoústého vyhnanství.

Když Cyrilův strýc a předchůdce Theofilos 15. října 412 zemřel, na alexandrijský biskupský stolec nastoupil Cyril. Císařský dvůr vzniklou situaci nesl nelibě, neboť se oprávněně obával, že nový biskup bude jednat nezávisleji. Tyto obavy byly zcela oprávnění, neboť ambiciózní Cyril doslova uchopil vládnu nad městem do svých rukou. Ve svém úřadě si počínal jako bezohledný, arogantní diktátor. Krátce po svém nástupu pozavíral kostely novatiánské sekty a vyhnal z města židy. Stál též v pozadí burtálních střetů mezi křesťany, židy a vyznavači pohanských náboženství v Alexandrii. Při jednom z nich byla zfanatizovaným davem rozsápána proslulá filozofka Hypatia z Alexandrie, která se předtím postavila proti Cyrilovu fanatismu. Mocichtivému biskovi se postavil do cesty císařský prefekt Orestes, což vyvolalo ostrou reakci mnichů z Nitrejské pouště, kteří v Alexandrii vyvolali pouliční nepokoje. Cyrilova nemilosrdná až agrsívní povaha byla příčinou vyhrocení protibiskupských nálad alexandrijské veřejnosti. Za své četné přehmaty Cyril stíhán nebyl, neboť se těšil přízni císaře Theodosia II., a především jeho sestry Pulcherie.

Roku 428 vyvolal velké pozdvižení konstantinopolský patriarcha Nestorios, jenž vystoupil s novým christologickým učením, v němž bylo upíráno Panně Marii přízvisko θεοτόκος theotokos (bohorodička). Cyril ve svých listech z let 429430 Nestoriovu nauku ostře, až hrubě napadal. Nakonec požádal roku 430 o stanovisko papeže Celestýna I. Papežem svolaná synoda Nestoriovo učení odsoudila, aniž by se blíže zabývala jeho zkoumáním. Nestorios proto její závěry neuznal. Císař Theodosius II. svolal r. 431 do Efezu koncil. Cyril, jenž si i zde počínal se svou typickou netaktností a arogancí, dosáhl Nestoriova odvolání a odsouzení. Krátce nato byl podobně postižen i Cyril, jenž se pokusil koncil zahájit již několik dní před řádným termínem, aby tím prospěl své věci a znemožnil zasahování ostatních biskupů. Za tento svévolný přečin jej synoda 43 biskupů pod předsednictvím Jana z Antiochie sesadila. Cyril byl pak souzen i císařem a uvězněn v Efesu.

Vězení napravilo Cyrilův charakter, oslabilo jeho svárlivost a aroganci. Sepsal zde své stěžejní dílo Explanatio duodecim capitum (známé jako Cyrilových 12 kapitol), v němž přesvědčuje císaře o pravověrnosti své nauky a správnosti svého jednání. Nakonec dosáhl svého propuštění a vrátil se do Alexandrie, kde roku 444 zemřel.

V době Cyrilově moc a sláva alexandrijských biskupu vrcholila. Již za několik let po Cyrilově smrti došlo k obratu zásluhou Dioskura ve sporu s monofyzity. Pravoslavná církev si připomíná Cyrila 9. června, katolická církev 28. června. Papež Lev XIII. prohlásil Cyrila roku 1883 za učitele církve.

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Exegetické spisy[editovat | editovat zdroj]

Cyril vyložil ve svých spisech velkou část Bible: Genesis, Exodus, Knihu Izajáš, dvanáct malých proroků, žalmy, Evangelium podle Matouše, Lukáše a Jana a Pavlovy listy. Cyril se snaží o kombinaci literního významu s výkladem typologicko-alegorickým.

Dogmaticko-polemické spisy[editovat | editovat zdroj]

  • Thesaurus de sancta et consubstantiali Trinitate – 35 kapitol proti ariánství a eunomiánům
  • De sancta et consubstantiali Trinitatedialog, který se snaží vyložit nauku o Trojici
  • In sanctum Symbolum – výklad Apoštolského vyznání
  • Adversus Nestorii blasphemias – spis namířený proti Nestoriovu učení
  • De recta fide ad Imperatorem
  • Quod unus sit Christus
  • Scholia de Incarnatione Unigeniti

Apologetické spisy[editovat | editovat zdroj]

Z apolegetických děl je významné Cyrilovo dílo Contra Iulianum, v němž odpovídá na námitky, které proti křesťanům vznesl císař Julianus ve spisu Libri tres contra Galileos. Ze 30 knih se dochovalo pouhých deset.

Homiletické spisy[editovat | editovat zdroj]

Dochovalo se 22 homilií, především na christologická témata.

Epistolář[editovat | editovat zdroj]

Sbírku Cyrilových listů tvoří 88 dopisů, z nichž některé nejsou autentické a většinou se věnují christologickým a trinitárním tématům doby.

Teologický přínos[editovat | editovat zdroj]

Cyril patří mezi světce, jejichž přínos křesťanství a světovým dějinám se týká spíše literárního díla a schopností brilantně formulovat teologické názory a koncepty, než jeho života a činů, prodchnutých patriarchovou svárlivostí a netolerancí. Cyrilovi se dostalo přízviska pečeť Otců. V jeho díle se ustaluje křesťanská nauka o Nejsvětější Trojici a ve sporu s nestoriány se ustaluje pohled na Pannu Marii jako Bohorodičku.

Cyrilova christologie vychází z alexandrijského konceptu Λόγος-σάρξ logos-sarx (Slovo-tělo) přijatého alexandrijskými teology v polovině 3. století. Cyril se proto snaží teologicky ozřejmit tajemství Kristova vtělení tím, že zachovává integritu lidské přirozenosti Logu a zdůrazňuje přitom nadřazenost božské přirozenosti Kristovy nad přirozeností lidskou. Tím se ocitá ve zcela opačné názorové poloze než antiochijská škola. Antiochijští zdůrazňovali autonomii lidské přirozenosti Ježíše Krista. Avšak udělovat tuto autonomii Ježíšovu lidství Cyril chápe jako příklon k nestoriánské herezi. Proto tolik zdůrazňuje jednotu Ježíšovy osoby, která přijímá lidství v jeho celosti. Avšak charakteristiky Ježíše jako člověka a jako Boha (idiomata) nejsou smíšené. Lze je vypovídat zvlášť o jedné i druhé přirozenosti Ježíšově (communicatio idiomatum). Takto postavená nauka o vtělení zdůvodňuje Cyrilovu nauku o Marii coby bohorodičce a nikoli pouze Kristorodičce. Efezský koncil vyhlásil Pannu Marii matkou Ježíše Krista a nikoli pouze matkou jeho lidské přirozenosti.

Cyril ve svých spisech zdůrazňoval přítomnost určité částečky božství v každé živé bytosti, včetně zvířat.


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MONDIN, B.. Cirillo di Alessandria. Roma : Dizionario dei teologi, 1992. ISBN 88-7094-111-6. (italsky) 
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.  


  • Artemi, Eirini «The mystery of the incarnation into dialogues «de incarnatione Unigenitii» and «Quod unus sit Christus» of St. Cyril of Alexandria», Ecclesiastic Faros of Alexandria, ΟΕ (2004), 145-277.
  • Artemi, Eirini, St Cyril of Alexandria and his relations with the ruler Orestes and the philosopher HypatiaΟ , Ecclesiastic Faros of Alexandria, τ. ΟΗ (2007), 7-15.
  • Artemi, Eirini, The one entity of the Word Incarnate. α). Apollinarius' explanation, β)Cyril's explanation,Ecclesiastic Faros of Alexandria,, τ. ΟΔ (2003), 293 – 304.
  • Artemi, Eirini The historical inaccurancies of the film Agora about the murder of Hypatia, Orthodox Press, τεύχ. 1819(2010),7.
  • Artemi, Eirini, The use of the ancient Greek texts in Cyril's works, POREIA MARTYRIAS,(2010), 114-125
  • Artemi, Eirini, The rejection of the term Theotokos by Nestorius Constantinople more and his refutation by Cyril of Alexandria, http://independent.academia.edu/EIRINIARTEMINationalandCapodistrianUniversityofAthens/Papers/1721697/The_rejection_of_the_term_Theotokos_by_Nestorius_Constantinople

Související články[editovat | editovat zdroj]

Patriarcha alexandrijský (před rozdělením)
Předchůdce:
Theophilus I.
(412444)
Cyril Alexandrijský
Nástupce:
Dioscorus I.