Ariánství
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ariánství či arianismus je christologická hereze, odchylné učení, jež popíralo božství Ježíše Krista. Název pochází ze jména alexandrijského kněze Areia (latinsky Arius, cca 260–336). Učení, že Ježíš Kristus je stvořená bytost, spolu s Duchem svatým podřízená Bohu Otci, dostalo v raném středověku politický význam: jako je Kristus (církve) a Duch svatý (vzdělanost) podřízen Otci, je také církev plně podřízena panovníkovi jakožto otci. V této podobě ariánství převládalo u germánských kmenů až do 7. století a jeho politická stránka znovu oživla v boji o investituru ve vrcholném středověku.
Obsah |
[editovat] Učení
Areios se někdy kolem roku 318 dostal do teologického sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci. Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za herezi, Areia a jeho stoupence vyloučil z alexandrijské církve a ve dvou dopisech ("Dopis všem biskupům" a "Dopis Alexandrovi ze Soluně") zveřejnil nejdůležitější teze jejich nauky.
V Dopise všem biskupům Alexandros označuje za ariánskou herezi následující teze:
„Bůh nebyl vždy Otcem, ale bylo, kdy Bůh Otcem nebyl. Boží Slovo nebylo vždy, ale vzniklo z ničeho. Jsoucí Bůh učinil z nejsoucího toho, který nebyl. Proto také bylo, kdy Syn nebyl. Byl totiž stvořen a učiněn.“
„<Slovo> není Otci co do své podstaty (úsia) podobno, není skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, neboť nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo ve vlastním Božím Slově a v Boží Moudrosti, v níž Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“
„Takové Slovo může podstoupit změnu, tak jako vše, co je nadáno Slovem. Je cizí, odlišné a oddělené od Boží usie a Otec je pro Syna neviditelný. Slovo Otce dokonale a přesně nepoznává ani jej dokonale nemůže vidět. Syn totiž nezná ani svou usii, jaká je. Byl totiž učiněn kvůli nám, aby nás Bůh stvořil skrze něho jako svým nástrojem; nevznikl by, kdyby nás Bůh nechtěl učinit.“
Na závěr uvádí část debaty, kterou s ariány vedli:
„Někdo se jich zeptal, zda může Boží Slovo podléhat změně, tak jako se změnil ďábel. A oni měli odvahu říct: Ano může. Má totiž přirozenost, která umožňuje změnu, protože vznikl a byl stvořen“.[1]
[editovat] Odsouzení
První ekumenický sněm v Níkaji (325) arianismus odsoudil. Schválil tzv. Nicejské vyznání víry, které vztah Syna k Otci vyjádřilo obraty "Syn je soupodstatný s Otcem" a "Syn je z podstaty Otce" a ariánskou herezi odsoudilo v anathematech: "Všeobecná církev vylučuje ty, kteří tvrdí, že ´bylo, kdy <Syn> nebyl´, ´nebyl, dříve než byl zrozen´ a ´vznikl z nejsoucího´, nebo když říkají, že Boží Syn je z jiné hypostaze nebo podstaty, nebo že byl stvořen, nebo že se může změnit.
Učení Areia z Alexandrie podpořili někteří významní biskupové v Palestině, Sýrii a Malé Asii (zvláště Eusebios z Kaisareie a Eusebios z Níkomédeie), kteří sice ve všech bodech nesouhlasili s Areiem, ovšem zastávali podřízený (subordinační) model Trojice. Teologické spory o povahu vztahu Syna k Otci pokračovaly po koncilu v Níkaii diskusemi právě mezi skupinou teologů kolem obou Eusebiů (tzv. eusebiány) na jedné straně a na druhé straně Athanasiem z Alexandrie, který vystřídal Alexandra (zemřel r. 328) v úřadě alexandrijského biskupa a který zastával odlišný model Trojice, založený na rovnosti hypostazí Otce, Syna a Ducha v Trojici. V teologických sporech, trvajících téměř po celé 4. století, mezi sebou soupeřily tyto dva způsoby pochopení Trojice. Na druhém ekumenickém koncilu, 1. cařihradském (381) zvítězila představa tří rovných hypostazí či osob v Trojici.
[editovat] Politické důsledky
Politické a mocenské uspořádání společnosti se v raném středověku odvozovalo z teologických představ a panovník se chápal jako pozemský otec. Nauka o podřízenosti Syna a Ducha svatého jednomu Otci pak přirozeně znamenala, že církev i vzdělanost je jednoznačně podřízena panovnické moci, že biskupové jsou dvořany nebo vasaly místních vládců a musí jim sloužit. V této podobě arianismus jako politickou teorii své moci přijali germánští vladaři raného středověku, také zásluhou biskupa Wulfily, a ustupovali od něho jen velmi neochotně. Frankové přestoupili ke katolictví po roce 498 (496 byl pokřtěn Chlodvík I.), Vizigóti na Pyrenejském poloostrově opustili ariánství až křtem krále Rekkareda v roce 587.
[editovat] Pozdější odezvy
Racionální a jednoduchá představa jediného Boha, jemuž je všechno podřízeno, přitahovala ty, kdo o Bohu a božství přemýšleli. Naopak obtížná a paradoxní nauka většiny křesťanských církví o Boží Trojici účinně brzdila přirozený sklon k antropomorfní představě Boha jako absolutního panovníka. Udržovala také povědomí, že křesťanský Bůh je tajemství, které nelze proniknout rozumovou spekulací. Odpor k této nauce oživl v reformaci (antitrinitaráni) nejprve v Polsku (Faustus Socinus +1604, sociniáni) a pak i v Německu. Argumentoval často Biblí, kde se trojiční nauka vyskytuje pouze v náznacích, byl však ostře pronásledován protestanty i katolíky. V moderní době učení o Trojici odmítají racionalistické formy křesťanství: Mormoni, Unitáři, Kvakeři, Svědkové Jehovovi, Christian Science a mnoho dalších.
[editovat] Odkazy
[editovat] Reference
- ↑ Urkunden zur Geschichte des Arianischen Streites 318-333, hrsg. von H. G. Opitz, Berlin-Leipzig 1934 (in: Athanasius Werke, Band 3, Teil 1, Lieferung 1)
[editovat] Související články
- Areios
- Athanasios z Alexandrie
- 1. nikajský koncil
- 1. cařihradský koncil
- Isidor ze Sevilly
- Nejsvětější Trojice
- Wulfila
[editovat] Externí odkazy
- (en)
- The Arian Controversy - stručné shrnutí
- J. H. Newman: Arians of the 4th century
- Heslo Arianism v Jewish encyclopedia
- Dokumenty k ariánství
- Mapa rozšíření ariánství ve 4. stol
[editovat] Literatura
- Ottův slovník naučný, heslo Ariáni [1]
