Ariánství

První nikajský koncil, který odsoudil ariánské učení

Ariánství či arianismus je christologická hereze, odchylné učení, jež popíralo božství Ježíše Krista. Název pochází ze jména alexandrijského kněze Areia (latinsky Arius, cca 260–336). Učení, že Ježíš Kristus je stvořená bytost, spolu s Duchem svatým podřízená Bohu Otci, dostalo v raném středověku politický význam: jako je Kristus (církve) a Duch svatý (vzdělanost) podřízen Otci, je také církev plně podřízena panovníkovi jakožto otci. V této podobě ariánství převládalo u germánských kmenů až do 7. století a jeho politická stránka znovu oživla v boji o investituru ve vrcholném středověku.

Učení

Areios se někdy kolem roku 318 dostal do teologického sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci. Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za herezi, Areia a jeho stoupence vyloučil z alexandrijské církve a ve dvou dopisech ("Dopis všem biskupům" a "Dopis Alexandrovi ze Soluně") zveřejnil nejdůležitější teze jejich nauky.

V Dopise všem biskupům Alexandros označuje za ariánskou herezi následující teze:

„Bůh nebyl vždy Otcem, ale bylo, kdy Bůh Otcem nebyl. Boží Slovo nebylo vždy, ale vzniklo z ničeho. Jsoucí Bůh učinil z nejsoucího toho, který nebyl. Proto také bylo, kdy Syn nebyl. Byl totiž stvořen a učiněn.“

„<Slovo> není Otci co do své podstaty (úsia) podobno, není skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, neboť nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo ve vlastním Božím Slově a v Boží Moudrosti, v níž Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“

„Takové Slovo může podstoupit změnu, tak jako vše, co je nadáno Slovem. Je cizí, odlišné a oddělené od Boží usie a Otec je pro Syna neviditelný. Slovo Otce dokonale a přesně nepoznává ani jej dokonale nemůže vidět. Syn totiž nezná ani svou usii, jaká je. Byl totiž učiněn kvůli nám, aby nás Bůh stvořil skrze něho jako svým nástrojem; nevznikl by, kdyby nás Bůh nechtěl učinit.“

Na závěr uvádí část debaty, kterou s ariány vedli:

„Někdo se jich zeptal, zda může Boží Slovo podléhat změně, tak jako se změnil ďábel. A oni měli odvahu říct: Ano může. Má totiž přirozenost, která umožňuje změnu, protože vznikl a byl stvořen“.

Odsouzení

První ekumenický sněm v Níkaji (325) arianismus odsoudil. Schválil tzv. Nicejské vyznání víry, které vztah Syna k Otci vyjádřilo obraty "Syn je soupodstatný s Otcem" a "Syn je z podstaty Otce" a ariánskou herezi odsoudilo v anathematech: "Všeobecná církev vylučuje ty, kteří tvrdí, že ´bylo, kdy <Syn> nebyl´, ´nebyl, dříve než byl zrozen´ a ´vznikl z nejsoucího´, nebo když říkají, že Boží Syn je z jiné hypostaze nebo podstaty, nebo že byl stvořen, nebo že se může změnit.

Učení Areia z Alexandrie podpořili někteří významní biskupové v Palestině, Sýrii a Malé Asii (zvláště Eusebios z Kaisareie a Eusebios z Níkomédeie), kteří sice ve všech bodech nesouhlasili s Areiem, ovšem zastávali podřízený (subordinační) model Trojice. Teologické spory o povahu vztahu Syna k Otci pokračovaly po koncilu v Níkaii diskusemi právě mezi skupinou teologů kolem obou Eusebiů (tzv. eusebiány) na jedné straně a na druhé straně Athanasiem z Alexandrie, který vystřídal Alexandra (zemřel r. 328) v úřadě alexandrijského biskupa a který zastával odlišný model Trojice, založený na rovnosti hypostazí Otce, Syna a Ducha v Trojici. V teologických sporech, trvajících téměř po celé 4. století, mezi sebou soupeřily tyto dva způsoby pochopení Trojice. Na druhém ekumenickém koncilu, Prvním konstantinopolském (381) zvítězila představa tří rovných hypostazí či osob v Trojici.

Politické důsledky

Politické a mocenské uspořádání společnosti se v raném středověku odvozovalo z teologických představ a panovník se chápal jako pozemský otec. Nauka o podřízenosti Syna a Ducha svatého jednomu Otci pak přirozeně znamenala, že církev i vzdělanost je jednoznačně podřízena panovnické moci, že biskupové jsou dvořany nebo vazaly místních vládců a musí jim sloužit. V této podobě arianismus jako politickou teorii své moci přijali germánští vladaři raného středověku, také zásluhou biskupa Wulfily, a ustupovali od něho jen velmi neochotně. Frankové přestoupili ke katolictví po roce 498 (496 byl pokřtěn Chlodvík I.), Vizigóti na Pyrenejském poloostrově opustili ariánství až křtem krále Rekkareda v roce 587.

Pozdější odezvy

Jednoduchá a logická představa jednotného Boha, jemuž je všechno podřízeno, přitahovala ty, kdo o Bohu a božství přemýšleli racionalisticky. Naopak obtížná a paradoxní nauka většiny křesťanských církví o sice jediném Bohu, ale fungujícím v triádě Boží Trojice, účinně brzdila přirozený sklon k antropomorfní představě Boha jako absolutního panovníka. Udržovala také povědomí, že křesťanský Bůh je tajemství, které nelze proniknout rozumovou spekulací.

Odpor k Trojiční nauce oživl během reformace (antitrinitáři) nejprve v Polsku (Faustus Socinus +1604, Sociniáni) a pak i v Německu. Argumentovali často Biblí, kde se slovo Trojice vůbec nevyskytuje a Písmo zřetelně naopak podporuje výhradnou jedinečnost v jediné osobě, tedy monoteistické kořeny křesťanství. Biblické texty podporující Trojiční teologii se nachází v několika ojedinělých verších spíše pouze v náznacích. Odpůrci trojičního pohledu byli, jako kacíři, v historii ostře pronásledováni protestanty i katolíky.

V moderní době učení o Trojici odmítají např. unitáři, kristadelfiáni, Svědkové Jehovovi, Oneness Pentecostalism (několik desítek denominací z letničního hnutí) a nemnoho dalších moderních netrojičních křesťanských skupin.

Z hlediska světonázoru a vztahu k jiným vírám, se Křesťanstvo naukou o Trojjediném Bohu výrazně odchýlilo od společně sdílených nauk s jinými abrahámovskými náboženstvími jako je např. judaismus a islám, pro které je myšlenka trojí a přitom jediné podstaty Boha nepřijatelná.

Odkazy

Související články

• Areios
• Athanasios z Alexandrie
• První nikajský koncil
• První konstantinopolský koncil
• Isidor ze Sevilly
• Nejsvětější Trojice
• Trinitární teologie
• Wulfila

Externí odkazy

• (anglicky)
• The Arian Controversy - stručné shrnutí
• J. H. Newman: Arians of the 4th century
• Heslo Arianism v Jewish encyclopedia
• Dokumenty k ariánství
• Mapa rozšíření ariánství ve 4. stol

Literatura

• Ottův slovník naučný, heslo Ariani. Sv. 2, str. 699.