Boj o investituru

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jindřich IV. prosí Matildu Toskánskou a opata Huga von Cluny o zprostředkování střetnutí s papežem Řehořem VII.

Boj o investituru (z lat. Investiciooblékat roucho) byl spor mezi církevní a světskou mocí, konkrétně papežem a císařem Svaté říše římské o vliv na jmenování církevních hodnostářů, který probíhal na přelomu 11. a 12. století.

Počátky sporu[editovat | editovat zdroj]

Počátky sporu je třeba hledat v tzv. clunyjském hnutí, jehož reformní snahy vedly k tomu, že se papež Lev IX. a následně i Mikuláš II. postavili proti laické investituře (tj. dosazování církevních hodnostářů světskou mocí). Za tímto se skrývala snaha o získání praktické nezávislosti na světské moci. V těchto zásazích totiž spatřovali simonii (tj. svatokupectví).

Naopak panovníci v západní Evropě se snažili udržet systém, který jim umožňoval ovlivňovat církevní dění, tato situace nutně musela vést ke sporu mezi církví a jednotlivými panovníky. Je třeba si uvědomovat, že jednotlivé strany byly natolik provázané (a tedy nutně i nejednotné), že je nelze jednoznačně vymezit.

Hlavní spor[editovat | editovat zdroj]

Hlavní spor vypukl v období papeže Řehoře VII., který se pokusil vyhraněnou situaci řešit. K tomuto řešení si vybral vhodnou politickou situaci a roku 1075 vydal tzv. „Dictatus papae“, kde prosazoval požadavky církve. Papež zde mimo jiné požaduje právo odvolávat světské panovníky. Dále byl poslán dopis Jindřichu IV. (německý král), aby se zřekl možnosti uvádět biskupy do úřadu. Největší odpor se dal očekávat právě v římskoněmecké říši, protože Otto I. Veliký († 973) udělal z církve skutečnou oporu státní moci. Jindřich IV. svolal synodu německých biskupů, kde došlo k vypovězení poslušnosti Římu. Papež na toto reagoval tím, že Jindřicha IV. roku 1076 sesadil a exkomunikoval a jeho poddané zprostil jejich přísahy věrnosti tomuto římskoněmeckému králi. Jindřichovi hrozila reálná možnost, že jej říšská knížata přestanou respektovat a zvolí si nového krále. Rozhodl se proto pro smír a vykonal kajícnou cestu pěšky k papežovi do Itálie (Canossy), kde ho papež nechal dva dny stát před branou, poté ho teprve přijal.

Tímto dočasným smírem se však spor neurovnal a již roku 1080 propukl znovu, když Řehoř VII. vyhlásil, že biskupové budou voleni duchovenstvem a lidem, pod dohledem papeže. Proti tomuto se opět postavil Jindřich IV., což vedlo k jeho vzetí do klatby. Proti tomuto se Jindřich IV. bránil vojenskou silou a roku 1084 dobyl Řím. Papež požádal o pomoc Normany, kteří sice osvobodili Řím, ale protože se při pomoci papeži chovali obzvláště brutálně vůči obyvatelstvu, byl Řehoř VII. nucen opustit Řím i úřad. Jindřich IV. nechal zvolit protipapežem Klimenta III. Poté spory na krátký čas utichly, k čemuž došlo patrně proto, že se papežové necítili dost silní na otevřený boj.

V německé politice nedošlo ke změně politiky ani po nástupu nového Jindřicha V., který pokračoval ve stylu vlády svého otce.

Řešení sporu[editovat | editovat zdroj]

Nejprve se podařilo spor vyřešit ve Francii (1098), kde však provázanost nebyla příliš velká, následně i v Anglii (1107).

K prvnímu pokusu racionálně vyřešit spor s římsko-německou říší došlo roku 1111, kdy se Jindřich V. při cestě do Itálie setkal s papežem Paschalem II.. Jindřich V. prohlásil, že je ochoten přijmout volbu biskupů církví za předpokladu, že mu církev vrátí všechen majetek, který od říše obdržela v léno. Rozhodl se tak pro reálnou politiku, kdy by církev ovlivňoval pomocí majetkových poměrů. Paschal II. s tímto nejprve souhlasil, ale pro odpor ostatních hodnostářů svůj souhlas odvolal. Poté ho Jindřich V. zajal a vynutil si uznání laické investitury. Paschal II. však při nejbližší příležitosti toto svolení odvolal a situace se tak vrátila do výchozího bodu.

Poté co se novým papežem stal Kalixtus II. (1119), došlo k posunu v této otázce, z jeho podnětu byl v roce 1122 přijat tzv. Wormský konkordát, který urovnal existující spory. Císař se zřekl investitury a souhlasil s kanonickou volbou biskupů a opatů, papež souhlasil s císařovou přítomností u voleb a právem císaře volbu potvrzovat. Dále se dohodlo, že při jmenování biskupů bude císař předávat žezlo (jako znak světské moci, tzv. temporalia) a papež prsten a berlu (jako znak církevní moci, tzv. spiritualia). To prakticky znamenalo, že došlo (alespoň teoreticky) k oddělení církevní a světské moci a císař nadále dosazoval kněze jen do jejich světského úřadu. Na tomto systému nejvíce vydělala italská města. Znamenalo to praktický rozpad starého systému v římsko-německé říši, kdy se moc státu opírala o církev. Tato odluka byla oboustranně výhodným kompromisem, který umožnil ukončit spory.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého : od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.  
  • R. Říčan, A. Molnár: 12 století církevních dějin
  • FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-119-9.
  • KADLEC, Jaroslav: Dějiny katolické církve 2, Církevní středověk, Olomouc 1993